Po božské hudbě touha má se vzpíná,
mé srdce v žízni jest jak mroucí květ,
sem souzvuk jak proud kouzelného vína
not vír by jak déšť stříbrný sem slét;
jak bez trávy pláň po tom dešti lkám,
než zbudí se, já omdlévám.
Chci píti ducha těchto sladkých zvuků,
víc, stále víc, já žízním posavad,
odpoutá hada, v starostí jenž ruchu
se kolem srdce, by je zdusil, klad,
ten déšť, jenž odpoutá jej, každou žilou,
jde mozkem, srdcem tajnou silou.
Jak svadlé fialky vlá sladký dech
na břehu stříbrných vln v horské tiši,
žár dne když rosy pohár vypil v spěch
a není mhy, jež její žízeň ztiší,
a ona smutna leží, její vůně
co větry prchá, spí v modrých vln lůně.
Jak ten, jenž z okouzlené pije číše
kde blýská se to, tryská a se pění,
již mocná Čarodějka plní tiše
zvouc k lásce nektarem svých políbení…
PD old 70