Moderní básníci francouzští/Torquemada

Moderní básníci francouzští
Večer (Hugo 1)	Torquemada	Divadlo na svobodě

Údaje o textu
Titulek:	Torquemada
Podtitulek:	Jednání III. Scena V.
Autor:	Victor Hugo
Zdroj:	Moderní básníci francouzští. Praha : Jos. R. Vilímek, vyd. okolo 1893. s. 232–235. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jaroslav Vrchlický
Licence překlad:	PD old 70

Jednání III. Scena V.

Vysvětlení: Král Ferdinand vydal edikt proti židům, kterým vydáni jsou inkvisici. Velký rabín Mojžíš Ben-Habib přinesl výkupné 30.000 dukátů. Král a královna pohnuti penězi, odvolávají edikt. V tom je překvapí vrchní inkvisitor Torquemada, vrhne svůj železný křiž na hromadu zlata, přinutí krále a královnu, že padnou před ním na tvář a kají se ze svého hříchu, pak rozhrne oponu a ukáže jim autodafé, jež o své újmě zažehnouti kázal.

TORQUEMADA

                         Nuž tedy pohleďte!

(Noc, stmívá se. Gallerie, v hloubi otevřena dokořán, ukazuje v šeru večerním náměstí Tablada, pokryté davy. V středu náměstí jest quemadero, ohromné stavení plné plamenů, hranic a kolů a odsouzených v »sanbenitos«, jenž se míhají v dýmu. Vědra smoly hořící upevněná nahoře na kolech chrlí hořící svůj obsah na hlavy odsouzených. Ženy, jež plameny obnažily, plápolají uvázány k železným kolům. Křiky a úpění. Na čtyřech rozích quemadera čtyři obrovské sochy, zvané apoštolové, jsou celé rudé žárem. Jsou plny děr a puklin, z nichž trčí hlavy úpějící a zmítající se ruce podobné hořícím pochodním. Ohromný obraz požáru a muk. Král a královna patří v ustrnutí na to. Torquemada pase se v pohledu na quemadero.

                                 Ó plese! slávo! kvase!
Plá milost strašlivá a velká v plné kráse!
To vyproštění všech, tam rozřešena vina,
na zemi hranicí žár pekla uhasíná!
Buď navždy žehnána, jež duši vznášíš k štěstí,
ty slávo požáru, tvá hanba peklo jesti,
ty slavný východe ku cestě zářné v šeře,
ty’s rodu lidskému ve získaný ráj dvéře,
ty’s soucit plamenný, jenž konejší a hladí,
ty’s výkup tajemný všech, kteří v zhoubu pádí;
autodafé, ty’s jas a dobro, odpuštění,
ty’s život, boží tvář vzplá tebou v ozáření!
Ký odchod slavný to! Co spasených tu duší!
Ó židé, kacíři, jež břímě hříchů kruší,
muk malý okamžik vám radost věčnou vrátí,
a člověk není klet a vyhnán, vidí pláti
na nebi spasení; ach láska s ním, hle, vstává,
to její triumf je! to její div a sláva!
Jít přímo do ráje, bez muk, to moře vděků!

(Výkřiky na hranicích.)

Slyšíte Satana, jak vyje na útěku?
Ať věčný trestanec v své sluji řve a stoná,
mou pěstí stržena ta rudá pekel clona!
Jak děsně zaskřípla, když v jednu zamknul ránu
jsem »Nikdy! Na věky!« tu dvojí pekel bránu
nad ďáblem, pochmurný jenž skryl se v temnost klínu.

(Dívá se k nebi.)

Ó já jsem obvázal zející ránu stínu!
Ráj trpěl, nebesa vřed na svém boku měla,
tož peklo hořící, v němž krev a smola vřela.
Na peklo položil jsem plamen, který hojí.
Teď jizvu vidím jen v azuru velkém, Tvoji
to Kriste, ránu zřím. jež píkou v bok Ti dána.
Teď rána zhojena! Ó křičte hossiana!
Juž není pekla víc! je po něm! Není bolů!

(Dívá se v quemadero.)

Ó výhně! požáry! rubíny ve plápolu!
Ó louče, zaplaňte! Hoř, uhlí! Ohni, kmitej!
Plaň, hranice, ó plaň! jak ve skříň vzácnou lítej
ty jisker přívale, z nichž, vím to, hvězdy vzplanou!
Hle, duše bez těla jak bez závojů vanou
v ráj; z lázně krutých muk nesměrné štěstí roste!
Ó žhoucí velebo! ó plameny! ó skvoste!
Můj soku, Satane, co říkáš tomu?

(U vytržení.)

                                                   Vzhůru!
Plaň, ohni, lázeň jsi, jež myje s duší chmuru!
Ó velká proměno! ó velký víry čine!
Na mne a Satana se oko boží šine,
mám vidle jako on, jsme oba páni žárů,
on duše ničí jen, já rvu je z jeho spárů,
jsme oba katani, prostředkem stejným oba,
jím peklo jest, mnou ráj, mnou dobro a jím zloba,
on v stoce krčí se, mne klenba chrámu skrývá,
a stínů černá směs se chví a na nás dívá.

(Obrátí se k mučeným.)

Ach, bez mne ztraceni vy byste, drazí, byli,
však rybník ohnivý vás čistí! V této chvíli
vím, že mi klnete, však pro okamžik krátký
juž, děti, hned váš hněv se rozplyne v dík sladký,
jakmile uzříte, před čím jsem já vás spasil,
neb jako Michael já bil, však peklo zhasil,
neb serafínů sbor jsa skloněn nad tůň smoly
se směje propasti, když víry zří a boly;
neb vaše vytí, pláč, jak uzří světlo denní,
tu začne žvatlati a v lásky zpěv se změní!
Ó co jsem vytrpěl, když výhně palác rudý
vás mačkal vyjící a drtil vaše údy
na skřipci kovovém, ohnivé na vidlici!
Ó nyní spějte výš! výš, v ráj vás čekající,
neb teď jste spaseni!

(Skloní se, jakoby patřil pod zem.)

                                    Víc nebudeš mít duší!

(Vztyčí se.)

Bůh pomoc poskytne, když člověka zlo kruší,
a člověk spasen jest. Ó jděte! jděte! jděte!
Skrz křídla ohnivá a žhoucí stíny kleté
hle, z kouře vznáší se v posledním omámení
tlum duší žijících, jimž tělo poutem není,
zlo staré z člověka jest vyrváno, svou vinu
měl každý, zločin, blud, a každý chodil v stínu,
byl v duši netvor, jenž jí modré křídlo hlodal
a světlo její hryz’ a anděla pak bodal,
zlý démon vítězný! Však teď je požár skvělý
v jasu hrobů teď sám Ježíš duše dělí.
V prach, draci, padněte, vy vzleťte, holubice,
jež peklo třímalo, neb není pekla více!
Výš leťte k svobodě, ku světlu spějte v roji,
ze stínů pekelných! Zaměňte věčnost svoji!