Strýček Indián/Strýček Indián

Strýček Indián Alberto Vojtěch Frič
Modrá ocel	Strýček Indián	Poklady, které lovec našel

Údaje o textu
Titulek:	Strýček Indián
Autor:	Alberto Vojtěch Frič
Zdroj:	Alberto Vojtěch Frič. Strýček Indián, Státní nakladatelství dětské knihy, Praha
Vydáno:	Praha: SNDK, 1968
Licence:	PD old 70

Giovanni byl vyhublý, oči měl zapadlé hluboko v důlcích, ale zmizel z nich zákal beznadějnosti a strachu o život, který ho trápil v posledních dnech. Byl opět skoro zdráv, jen síla mu chyběla.

Zato cítil stále vnitřní bolesti, jež působí otrava přílišnými dávkami arzeniku.

„Řekněte mi, Karaí, kde vy berete svou sílu? Není tomu ani dva týdny, co jste byl jako Lazar, a teď jste zdráv. Ale já chudák! Kdy asi budu zase kameny lámat?“

„To proto, příteli,“ odpověděl lovec, „že já mám vůli se uzdravit a nepoddávám se tak nemoci. Nu, vždyť zase bude dobře!“

„Bude dobře, ale kdy? Pohleďme na ten hmyz, jenž zde leze k ohni. Tak nepatrné zvíře, tak směšné a neforemné, že nevíte, zda je to moucha nebo štěnice, a jak si spokojeně vyšlapuje, jak je šťastné, protože je zdrávo.“

„Jak můžete být tak závistivý, Giovanni, že zašlápnete tvora jen proto, že má zdraví, jež vám chybí? Ale přece něčemu vás divočina naučila; začínáte si všímat drobností, které jste dříve neviděl. Jistě se vám bude teď život víc líbit a budete lidem lépe rozumět.“

Hovor o broučcích přilákal k ohni správcovy děti. Přitulily se k lovci a Josefka škemrala: „Strýčku Indiáne, vypravuj něco!“

„Je čas, abyste šly spát,“ volala na děti doňa Dolores z kuchyně, kde urovnávala nádobí. „Běžte do svých sítí a netrapte lovce brebtáním.“

„Nechte je,“ prosili Néne i Giovanni; Néne je ještě omlouval: „Alespoň zase něco uslyšíme z jeho života. Nám velkým by nepovídal.“

„Co bych mohl odepřít dětem,“ řekl Karaí Pukú, „když se za ně přimlouvají dva statní lovci divočiny? Ale nevím, bude-li se to všem líbit.“

Lovec si vzal malou Josefku na klín, klučinu postavil vedle sebe a začal vyprávět:

Pohádka o medvědu Kvatím

„Indiáni věří, že jsou původu božského, a jejich prarodiče že jsou Derekey – Slunce a Derevey – Měsíc. Ti stvořili všechno živoucí, člověka i zvíře. A tak mezi ostatními stvořili také jaguáry a kajmany. V té velké práci šel pak každý z nich zase po svém a staral se, aby země byla zaplněna živočichy.

Ale když se po čase setkali, aby si prohlédli, co stvořili, zpozorovali, že ve vodě i na zemi scházejí mnohá z těch zvířat, která oni dva stvořili.

»Ve vodě řádili jistě vodní tygři kajmani,« vzdychl Měsíc – Derevey.

»Na zemi požrali drobná zvířata pozemní tygři jaguáři,« vzdychlo Slunce-Derekey.

Přemýšleli a přemýšleli, až řekl Měsíc:

»Bude nejlépe, stvoříme-li zvíře tak silné, aby přemohlo vodní i pozemní tygry.«

Avšak Slunce odpovědělo:

»Stvoříme-li takové zvíře, nepožere jen kajmany a jaguáry, ale spustoší celou krajinu a vybije všechna menší zvířata. Takový silák by žral víc než tygr a kajman dohromady.«

I přemýšleli, až se shodli;

»Stvoříme zvíře maličké, ale chytré a potměšilé, zvíře vyzbrojené smyslem pro zradu, pro podtrhávání nohou a vodění za nos. Takové zvíře bude rádo na světě a dovolí i druhým žít. Bude dělat mezi ostatními pletichy a půtky a přímému souboji se bude vyhýbat. Poštve kajmany na jaguáry a jaguáry na kajmany, ale samo se vždycky včas ztratí, aby je siláci nerozmačkali. Ti pak se budou hubit navzájem a dají ostatním zvířatům pokoj.«

Tak si usmyslili a tak to i provedli.

Stvořili nosatého medvídka, který svůj nos strká do každé díry; a poněvadž díra sluje kva a nos tin, pojmenovali medvídka Kvatí. Nedali mu velikost ani sílu, ale dali mu důvtip, mazanost, pohyblivost, obdařili ho lstivostí a zákeřnou povahou, poskytli mu i jakousi touhu po vládě nad ostatními To byl Kvatí, medvěd mýval, a každá cesta byla mu dobrá k tomu, aby nějak prosazoval svou.

A tak šel Kvatí poprvé lesem, všecko si prohlížel a do všeho zvědavé strkal všetečný nos. Vesele si pípal »ti-ti – ti-tííí« a přemítal, jak to bude hezké, až bude tady všude vládnout.

Jaguár zaslechl jeho pípání a šel se podívat, co to může být. Jakživ neviděl nic podobného: takové vyžle a docela drze si pípá na celý les! Jaguár si myslil: Kdo vi, dá-li se to žrát, bestie je mrňavá, a není-li to jedovaté. Nikdy jsem nic takového neviděl, musím si dát dobrý pozor.

Kvatí šel a o jaguárovi ani nevěděl.

Jaguár však Kvatího bedlivě a opatrně sledoval, šel po špičkách za ním, a když přišli na volnější prostor, hup, skočil na Kvatího zezadu a Kvatí zůstal trčet bez hnutí v jeho předních prackách. Ale Kvatí se záhy probral z úleku, rozčepýřil se a vykřikl: »Hej, ty nemotoro! Copak to provádíš? Takhle se skáče? Málem jsi mi přišlápl nehet, nemehlo! Copak nevíš, že jsem nejsilnější zvíře pralesa?«

Jaguár se polekal, uskočil stranou a začal toho trpaslíka prohlížet ze všech stran. Očichal ho důkladně a Kvatí klidně, sebevědomě a důstojně stál a ani nehnul brvou.

»Ty že bys měl sílu?« vrtěl hlavou jaguár.

Kvatí řekl pohrdavě:

»Pro tentokrát ti to prominu, že o mně pochybuješ, a neroztrhám tě za tvou očichovačnost, ale podruhé se měj na pozoru! Abych ti dokázal, co jsem zač, budeme spolu zápasit!«

Jaguár otevřel oči i hubu a díval se na Kvatího vyjeveně:

»Cože? Zápasit?«

»To se ví,« pravil sebevědomě Kvatí, »nic jiného než zápasit. A kdo prohraje, ten mi bude sloužit!«

»To by se mohlo zkusit, maličký,« řekl jaguár, »ale buď jist, že tě sežeru, jestliže podlehneš. Jak chceš zápasit?«

»Každý se přivážeme na jeden konec liány a budeme se přetahovat. Kde přetáhne druhého na svou stranu, ten vyhraje.«

»Dobrá, připrav tedy liánu,« řekl jaguár. Neměl právě velký hlad a opatrnosti nikdy nezbývá. Neznal Kvatího a chtěl se raději krýt.

Kvatí rychle uřízl liánu, velmi dlouhou liánu, a přivázal ji jaguárovi kolem boků. Řekl: »Tys zvyklý v lese, na pevné půdě, já však, kdybych stál na pevné půdě, zvítězil bych příliš snadno; proto se půjdu postavit na písek k řece, abych neměl tak pevno pod nohama. Je to jen ve tvůj prospěch!«

»Dobrá!« souhlasil jaguár.

»Až zavolám, táhni!« poučoval Kvatí jaguára. A pak seběhl na břeh. Měl v úmyslu přivázat tam někde jaguára k balvanu a utéci. Zahlédl však velikého spícího kajmana, vyhřívajícího se na sluníčku. Neváhal dlouho a opatrně protáhl liánu pod ním, udělal několik uzlů, odskočil a už volal na jaguára: »Táhni, jsem připraven!«

Jaguár zatáhl, až napjal liánu, táhl ještě víc, ale nemohl se hnout z místa.

»Jak těžké je to mrně, kdo by to v něm hledal! Jen co se dostanu k tomu stromu, abych se mohl zachytit, pak je odtáhnu.«

Kajman se zatím probudil… Chápal, že se něco děje. Kajman myslí vždy pomalu a bylo jeho zvykem, ať se dělo cokoli, vskočit do vody, kde byl bezpečen. Tam měl dost času vše si v klidu promyslit. Chtěl tak učinit i teď, ale nějak to nešlo, něco ho drželo a málem by už byl myslil na suchu. Vší silou se bral k vodě, zarýval nohy do písku, a když cítil, že ho něco táhne ven, zahoukal svůj válečný pokřik, dunivé: »Hum, hum, hu, hu, hu!«

Svolával své druhy na pomoc.

Jaguár v lese slyšel vypovězeni války: »To by tak ještě scházelo, aby se naši vodní bratři pustili proti mně, teď, když jsem zaneprázdněn!« A zařval táhle a dlouze. Chvilku vyl a ukončil vzteklým vrčením, svolávaje své děti.

Kolik bylo vlnek na řece, tolik se objevilo párů zelených očí »vodních tygrů« kajmanů. A všichni houkali, až to dunělo.

A kolik stromů na pokraji lesa, tolik příbuzných jaguárových řvalo a pobíhalo po písčině.

Válka byla vyhlášena a oba tábory se do sebe divoce daly. Jakmile byl starý kajman vytažen na písčinu, ihned se naň tygři vrhli. Když pokousaný kajman, poháněn bolestí, sebral všechny síly a strhl jaguára až na pokraj vody, kajmani kousali ze všech stran, až jaguárovi kožich praskal. Byl to hrozný boj a Kvatí, schován v bezpečném úkrytu v křoví, smál se a díval se na to.

To bylo řvaní, kňučení, vrčení na jedné straně a sykotu, dunivých, temných výkřiků na straně druhé! Oba tábory měly veliké ztráty, a co nejhoršího, přišly o své vůdce, kteří, když se liána přetrhla, podlehli ranám.

Kajman zalezl pod hladinu a přitulil se pod balvan na dně řeky. Ale záhy jeho krev zbarvila okolní vodu. Když pak chtěl vyplout na povrch, aby nabral čerstvého vzduchu, obrátil se břichem nahoru a již se neubránil proudu, který jeho zraněné, rozdrásané tělo unášel dolů.

Blížil se konec velikého kajmana. Jeho tělo se zmítalo v proudu a vlny mu zpívaly pohřební píseň. Kousavé ryby pirani, jeho poddaní, přilákané krví kroužily kolem, počaly z jeho těla trhat tvrdé pancíře, až ho zcela roztrhaly, takže zbyly jen kosti.

Jaguár, provázen svým příbuzenstvem, zalezl do houštiny. Byl živ ještě několik dní, až mouchy nakladly vajíčka do jeho ran a červi ho začali sežírat. Neodpovídal na otázky, jak se přihodilo, že se srazil s kajmanem. Styděl se. Když však pozoroval, ze se blíží jeho konec, zařval táhle, svolal všechny příbuzné a řekl: »Varujte se Kvatího, je to nejsilnější zvíře pralesa… má největší sílu ve své…« ale nedomluvil a nikdo nevěděl, co tím chtěl říci.

Ale od těch dob jaguárové vedou války proti kajmanům. Dnes už dávno nevědí proč, zapomněli nebo nikdy nevěděli, kdo byl příčinou jejich sváru, a perou se dál. Kde najdou kajmana, zahrabaného ve vyschlém bahně, sežerou ho a jeho kosti daleko rozházejí. Kdykoli pak chce některý jaguár přeplavat řeku, musí řvát na břehu celé hodiny, ba i celé dny, aby kajmany zaplašil, jinak by ho ve vodě roztrhali.“

Lovec domluvil.

Na táborovém ohni zasyčel rozžhavený uhlík, jak jeden z naslouchajících peonů plivl do ohně.

Don José zvedl hlavu: „To je celá pohádka?“

„Ano,“ odpověděl lovec, „co chcete víc?“

„Slyšel jsem, že každá taková indiánská pohádka obsahuje nějaké ponaučení Ale tato vlastně povídá jen to, co všichni dobře víme, že kajmani a jaguáři se nenávidí.“

„Ovšem,“ pravil lovec, „a vypadá to, jako když se oba dva bojí toho skrčka Kvatího, chytrého záškodníka, který nemiluje poctivou sílu a otevřený boj.“

Chvilku bylo ticho. Pak řekl Jakoubek: „Strýčku Indiáne, ty umíš vypravovat takové hezké pohádky. Tebe musí mít každý rád!“

„Já tě mám ráda,“ řekla Josefka a objala ho svými drobnými pažemi kolem krku.

Muži kolem ohně seděli se svěšenými hlavami, zamyšleni.

„A přece,“ řekl lovec, „jsou lidé, kteří mě nemají rádi. Já nemohu nikomu vnucovat své názory. Nikdy to není správné, vnucovat své názory, ale lidé se nenávidí většinou jen pro takovou jednoduchou věc, jako je rozdíl v názoru.“

„Tomu nerozumím,“ řekla Josefka.

„Já taky ne!“ přidal se Jakoubek.

„Vidíte, Joaquín byl přece chápavější než vy! On porozuměl.“ Při těchto slovech se všichni ohlédli na místo, kde dříve seděl mestic.

Zmizel.

Také jeho šátek už nevisel na trámě a jeho síť na verandě byla odvázána.

„Byl bych mu přece raději vehnal kulku do hlavy,“ řekl Néne.

„Proč? Vždyť Paraguay je tak veliká země, že se najde vždy dost místa pro dva lidi. Ale pojďme spat. Giovanni potřebuje odpočinek.“