Strýček Indián/Modrá ocel
Strýček Indián Alberto Vojtěch Frič | ||
Jitro na caleře | Modrá ocel | Strýček Indián |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Modrá ocel |
Autor: | Alberto Vojtěch Frič |
Zdroj: | Alberto Vojtěch Frič. Strýček Indián, Státní nakladatelství dětské knihy, Praha CHYBA: {{Textinfo}} — Chybí hodnota parametru „ZDROJ“ (zdroj této kopie díla) |
Vydáno: | Praha: SNDK, 1968 |
Licence: | PD old 70 |
Z dálky po proudu bylo slyšet zahučení lodní sirény.
To vzbudilo pozornost obyvatel calery. Oba lovci vyskočili ze svých lehátek, vyběhli z verandy, a rozloženi mezi balvany, pozorně naslouchali. Pískot z dáli se ozval znovu.
„To je Vierchi na svém Saturnu,“ řekl Karaí Pukú.
„Jen aby nenajel na mělčiny, které vytvořil cyklón,“ poznamenal správce, připojiv se k nim.
„Mohl by mít na palubě nějaké léky, jež by zachránily Giovanniho,“ řekl lovec. „Jiné lodi sem teď na sever nejezdí.
Ostatně máme nejméně dvě hodiny času, nebude-li nakládat dříví v některém přístavu. Pokusím se ho zastavit a zjistit, zda nemá léky.“
Karaí zapískal na svou dřevěnou píšťalku obvyklou melodii. Pak se oddělil od obou Italů, ulehl mezi balvany a pozoroval protější břeh. V jeho tváři bylo znát radost, jak jeho rudí přátelé přesně porozuměli signálu a jak ho dobře uposlechli. Netrvalo dlouho a od protějšího břehu vyrazila jedna kánoe se dvěma veslaři.
Lovec byl teď schýlen ze skály a visel skoro celým tělem ve vzduchu. Nikoho při tom nenapadlo, že tato poloha je vlastně velmi nebezpečná, neboť stačilo malé sklouznutí a byl by se zřítil.
Jeden člověk si však této lovcovy polohy přece jen všiml. Ležel nedaleko za Karaím a tvářil se, jako když spí. Pootevřenýma očima však dobře pozoroval každé lovcovo hnutí, a když viděl, že je stále nachýlen nad propastí, tiše povstal.
Joaquín!
Tiše, opatrně vstal a přešel jednou za lovcovými zády, aby se přesvědčil, že si Karaí neuvědomuje nic, co se za ním děje.
Mezitím správce a Néne byli zabráni do hovoru a nepozorovali, jak se přiblížil Joaquín, jak se postavil u skály a nenávistně pohlížel na lovce svýma malýma očkama, jež mizela v oteklé, zjizvené tváři.
„Oba sedí za balvanem,“ bručel pro sebe Joaquín, „nic by neviděli a on je právě nad srázem. Spadne-li, budou se všichni dívat dolů a já zmizím. Dokud je Karaí živ, nevyzvím z Giovanniho nic.
Bojí se nemoci a myslí, že jen on ho může zachránit.“
Lovec opravdu visel skoro polovinou těla nad srázem a díval se na řeku. Příležitost byla lákavější, než aby ji mohl mestic propást. Stačilo jen zvednout lovci trochu nohy a nikdo nic nezví. Padající tělo se rozbije o balvany a ve vodě se o ně postarají kousavé ryby.
Joaquín se přitlačil k balvanu; ohlédl se, aby se přesvědčil, zda opravdu tu nikdo není. Plížil se jako had. Uplynulo mnoho vteřin, než zvedl koleno, zvolna jím pohyboval kupředu a opatrně kladl prsty na zem, než se opřel, aby pak posunul ruku o píď dál.
Kdo by ho byl zběžně zahlédl, byl by býval přesvědčen, že spí snad v trochu nezvyklé pozici, ale že spí a ani se nehýbe.
Byl škodnou divočiny a pro ty má divočina svůj zvláštní zákon: Buď provedeš svůj zločin dobře, nebo budeš chycen a zemřeš. Jiné východisko bývá zřídkakdy, alespoň není možno dobře počítat s útěkem, protože lidé divočiny mají proti škodné opět své zákony a ty velí nezapomínat ani dobré, ani zlé.
To vše si Joaquín dobře uvědomoval, a proto celý svůj osud vkládal do tohoto plížení. Lákalo ho provést svůj úmysl za bílého dne, provést jej uprostřed tolika lidí proti lovci, který byl pověstný takovou ostražitostí, že mu ani Indiáni nemohli na kůži.
Srdce mu tlouklo radostí, zvláštní radostí, jakou pociťují jen zločinci v okamžiku, když se jim daří plán, jehož provedením se. mohou vysmát všem zákonům, třeba to byly zákony divočiny.
Ten, kdo by v tu chvíli byl viděl tvář Joaquína skulinou mezi kameny, byl by viděl člověka šťastného a spokojeného.
Zvuk sirény se ozval mnohem blíž a Joaquín se musil rychle přitlačit na kámen a zůstat nehybně ležet. Ale přitom přes všechnu opatrnost pohnul kaménkem a ten nárazem vydal nepatrný zvuk.
Hned nato se pohnul lovec, ale zase bylo ticho.
Joaquín lovcův pohyb spíš tušil, než slyšel.
Musil se přesvědčit. Pomalu se nadzvedl po šikmé ploše balvanu, který je odděloval. Pohled ho neuspokojil. Jeho tvář se stáhla v údiv a stěží potlačil zaklení.
Lovec se sice stále díval dolů, ale pohnul se o hezký kus zpět, takže byl mnohem lépe opřen o balvan.
Proklatý parník! Bez nože to nepůjde, zasyčel mestic v mysli a sám se lekl, že by i jeho myšlenky mohl někdo poslouchat.
Tu počal posouvat ruku pod tělo, až nahmatal jilec své dýky. Očima hledal místo, kam by měl bodnout, aby se cukající tělo musilo samo zřítit dolů. Jen bodnout a uskočit —
Právě když se vymrštil nad kámen, obrátil se lovec naznak, posadil se na pokraji srázu a zadíval se naň svýma klidnýma očima.
Seděl úplně na pokraji, nebylo třeba nože, stačilo do něho strčit prstem, aby se zřítil, ale jeho oči, klidné, chladné a přitom dobrácké oči, zastavily svým pohledem v mesticovi všechen oběh krve. Nemohl od nich odtrhnout svůj zrak. Zůstal stát s napřaženým nožem a nehýbal se.
Siréna zahoukla znovu.
„Saturn odjíždí z Puerto Maxu,“ poznamenal opodál Néne, „za hodinu ho tu máme.“
Joaquin pozoroval, že obrací k němu hlavu. Viděl koutkem oka, jak vstává i don José a jak se na něho dívá; namáhal všemožně svou vůli, ale nemohl se pohnout. Cítil, že je ztracen, že je přistižen při činu, aniž měl uspokojení, že jej dodělal, a přece trest bude stejný.
Avšak lovec, jako by se nebylo nic stalo, řekl klidně: „Joaquíne, půjčte mi tu dýku, zdá se mi, že jsem ji už někde viděl.“
Mestic chvilku váhal. Cítil se ještě zničenější, než kdyby ho byli odzbrojili.
Nůž mu mohl alespoň na chvilku prodloužit život, mohl jej alespoň draze vykoupit, ale když viděl, že se lovec nestaví nijak nepřátelsky, podal mu dýku a odskočil.
Pak se mu chtělo utéci, avšak zase ho popletl lovcův klid, právě jako spletl oba Italy. Podívali se na sebe tázavě. Néne pokrčil rameny a přistoupil k lovci, kdežto don José se zvolna blížil k verandě, kde byla pověšena jeho puška.
Karaí prohlížel pozorně nůž.
„Právě takový nůž jsem jednou viděl. Stejně do modra kalená ocel, na dva palce od špice hluboký zub teď je už zabroušený a na držadle tři rýhy. Věru, zajímavé je, že se najdou v Paraguayi dva nože, které jsou si tak podobny. Nepracoval jste někdy, Joaquíne, u dřevorubců v Bahía Negra?“ ptal se klidně a podával mu nůž.
„Ne!“ vyrazil ze sebe mestic. „Nikdy jsem nebyl na druhé straně řeky v indiánském území.“
„Proč lžeš?“ vmísil se do hovoru don José. „Vždyť jsi říkal, že znáš dobře Solnou poušť, a ta je přece na druhé straně a táhne se od Bolívie až k argentinské hranici.“
„On se mě ptal na severní krajiny,“ koktal Joaquín, ale když měl svůj nůž opět v ruce, nabýval větší jistoty.
Lovec však ho přerušil, obraceje se k správci: „Nechte ho, done José, bude to asi jiný nůž. Ale prosím vás, Joaquíne, vyhledejte si podruhé k odpočinku místo hezky daleko ode mne. Radím vám to k vašemu prospěchu. Já někdy bývám roztržitý a váš nůž ve mně budí nepěkné vzpomínky na ten, který jsem měl kdysi v ruce.“
Mestic si oddechl a rychle odcházel. Ani už neslyšel, když Karaí dodal:
„Paraguay je tak veliká, že v ní mohou žít dva lidé, aniž se v životě potkají.“
Po mesticově odchodu se Néne začal o nůž a jeho historii víc zajímat, neboť poznamenal:
„Zdá se, že jste měl příležitost prohlédnout si ten prvý nůž dobře, a v našich krajích nestane se tak často, aby nůž přišel do rukou někoho jiného než jeho majitele. Takové případy jako dnes nebývají obyčejné.“
„Baže, prohlédl jsem si nůž dobře, tak dobře, že jsem jist, že je to týž nůž, který má teď Joaquin, i když jsem jej viděl o sto mil severněji a ten darebák říká, že tam nikdy nebyl. Jen nevím, jak se mu dostal zpět do rukou. Hodil jsem nůž hezky daleko do řeky a bylo by divné, že by jej byl našel jenom náhodou.“
„Jak jste ten jeho nůž dostal tehdy do rukou?“ dotíral Néne. „O této vaší příhodě nic nevím.“
„Nevíte ještě leccos, Néne.“
„Tak nám to přece řekněte! Joaquin, jak se zdá, není z těch, kteří dají svůj nůž z rukou. Vsadil bych se, že jste mu ho vyrazil z ruky svou dlouhou modrou dýkou.“
„Vidíte, jak máte bujnou fantazii! Nezúčastnil jsem se tehdy pranice. Přišel jsem na slavnost, kde se, jak to bývá, při tanci poprali, a tančilo se klidně dál. Ale víte, že mám dobrý sluch. Slyšel jsem vzdechy, docela tichoučké vzdechy za hranicí polen, a protože se už ze zvyku do všeho pletu, šel jsem se tam podívat. Našel jsem tam muže s nožem vraženým do zad. Měl ten chlapík tvrdý život, jako všichni Paraguayci. Modrá ocel nože byla vklíněna hezky hluboko, ale přece jsem ji vytrhl. Prohlédl jsem si nůž dobře, než jsem ho hodil do řeky. Myslil jsem, že mě nikdo neviděl. Rána byla zákeřná, zezadu, a pachatele jsem nepoznal. Jen se mi tak mihl tmou chlapík, když jsem odnášel raněného, střelil po mně a utekl. K ohni se už nevrátil. Znáte mě a můžete si představit, že jsem jim překazil tancovačku, a druhý den nastoupilo práci o jednoho méně.“
„A vy ho neztrestáte?“ divil se správce.
„Paraguayec se uzdravil za několik týdnů, a tak měli náhradu za uprchlíka, ale přece litovali jeho ztráty a dávali mi vinu. Vás, done José, přece nebudu varovat. Proč bych vám dělal nepříjemnosti a připravil vás o dobrého pracovníka? Bojím se, že vám teď přece brzo uteče. Je vám mnoho dlužen?“
„Udělal by nejlépe, kdyby utekl hodně brzy. Sám bych zaplatil jeho dluhy,“ řekl Néne. „Už dávno mě dráždí.“
„Jeho dluhy nestojí za řeč,“ odpověděl správce, „zdá se, že se nechystal na útěk, a já byl s ním spokojen.“
Lovec zavrtěl hlavou: „Bylo by zbytečné, abyste ho vyháněl, když je dobrý pracovník. To tak bývá. I dobrý člověk má v sobě nějaký jed, který mu užírá kořeny. A už na to nemysleme. Teď musím napsat dopis tomu korzárovi, aby zde zastavil. Doufám, Néne, že půjdete se mnou prohlédnout jeho loď. Dejte si připravit jolu, já pojedu na kánoi.“
Lovec zamířil ke své bedně. Vyndal papíry a plnicí pero, usedl na bobek vedle bedny a chvilku psal. Dříve než složil dopis do obálky, ozvala se siréna za lesem, a sotva dozněla, zahoukla ještě jednou krátce.
„Pak prý nejste čaroděj!“ vykřikl Néne. „Jen napíšete pár řádků a Vierchi už ví, že zde má zastavit a dokonce spustit kotvy. Jak to děláte, Karaí? Tomu mě musíte naučit.“
„Kdybyste si raději hleděl joly!“ odsekl lovec a spěchal k přístavu.
Když se parník objevil v zatáčce, těžce supěl a plácal ohromnými koly. Ve velikém oblouku bojoval s proudem a blížil se ke caleře. Snažil se vyhnout vírům a mělčinám, vyvstalým přes noc pod hladinou; hledal příhodné místo, kde by mohl spustit kotvu. Néne křičel ještě na správce, aby s sebou vzal klíče, a běžel za lovcem. Předběhl dělníky nesoucí vesla. Když doběhl do přístavu, našel tam kánoi obsazenou dvěma Indiány a připravenou k odjezdu.
Karaí Pukú pozoroval parník. Na palubě zařinčel řetěz kotvy a siréna třikrát zaštěkla, vypouštějíc obláčky páry. Když oba lovci měli jistotu, že parník zastavil, vrátili se vzhůru ke caleře.
Z boku parníku vysadili člun a čtyři členové posádky se chopili vesel. Majordomo seběhl z můstku a nalodil se. Když přijížděli, volal zdaleka:
„Done José! Dovolíte nám přistat?“
Stačilo mu pokývnutí hlavou a malý mužíček, jehož pichlavá očka svítila pod umaštěnými brýlemi, zakormidloval v přístavišti.
„Odkdypak se naučil Vierchi takové slušnosti?“ poznamenal Néne. „Má to ale lidi! Pošle svého majordoma, toho zloděje, který prohledává všechny zásilky a okrádá lovce, a ještě mu dá rozkaz, aby žádal o dovolení!“
„Uvidíte, že i sám Vierchi vyleze na břeh,“ poznamenal lovec.
Zatímco lovec prohlížel dalekohledem parník, stoupal obrýlený mužíček se správcem po stezce. Když spatřil oba lovce, poklonil se úlisně a zamžoural očima. Neodvážil se ani podat lovcům ruku a oni mu ji také nenabídli. Zůstal opodál a vyřizoval svůj vzkaz:
„Kapitán Vierchi mě posílá, prosím za odpuštění, já bych se neodvážil panstvo obtěžovat, ale patron poručil…“
„Jen se tak nebojte, majordomo,“ smál se lovec, „a vyřiďte kapitánovi, že zde v domě dona Josého je právě tak hostem jako vy. Ať se obtěžuje přijít nahoru.“
„Vodní krysu“ zřejmě potěšila ta slova; dosti nedbale se uklonil a cupal s kopce zpět. Nerozloučil se ani se správcem, ani s Paraguayci v přístavu, vskočil do člunu a dal rychle veslovat k lodi. Byl rád, že se zbavil svého poslání, a odjížděje zapomněl na slušnost, jíž zpočátku tolik dbal.
Lovec odložil dalekohled, posadil se a krájel tabák pro svou dýmku, pak do ní tabák nacpal, zakřesal, spokojeně si zabafal a vypustil kotouč dýmu.
Přimhouřenýma očima pozoroval, jak se vylodil kapitán a jak se blíží.
Konečně došel nahoru na verandu. Lovec vstal a šel mu vstříc. „Jaká čest pro Marsalovu caleru, že sám pan kapitán přichází na návštěvu,“ usmál se.
Vierchi, kapitán Saturnu, zamžoural očkama. „Dověděl jsem se, že je tu starý Karaí Pukú, Dlouhý lovec. Proto jsem přišel.“
„No, no!“ smál se lovec. „Spíše to vypadalo, že jste sem nechtěl jít, protože jsem tady já. Ale ne, Vierchi, starý Vierchi, tentokrát vám rád prominu různé maličkosti, které s oblibou provádíte se zásilkami. Poznáte naopak, že vám úplně důvěřuji. Mám k vám dvě prosby. Předně: máte-li na palubě dost arzeniku a chininu. Můj přítel Giovanni onemocněl zimnicí a rád bych ho vyléčil.“
„Má lékárna je vám k službám,“ odpověděl kapitán ukláněje se.
„Dobrá,“ lovec nato, „podíváme se jí tedy na zuby. A nyní druhá věc. Kapitáne Vierchi, napněte uši! Řekl jsem již, že mám k vám úplnou důvěru. A na důkaz toho vás žádám, abyste byl tak laskav a vzal na palubu Saturnu mé kufry a bedny.“
„Cože?“ vykřikl Néne. „Vy svěříte Vierchimu své vzácné sbírky? Tomu korzárovi…?“
„Tiše, Néne, pořád vám říkám, abyste se odnaučil říkat své mínění nahlas! Co je na tom divného? Já kapitánovi důvěřuji. Budete tak laskav, Vierchi?“
Kapitán, který při poznámce Néneho zrudl v tváři, za mžoural očima a znovu se uklonil: „Vám je moje loď úplně k službám, Karaí Pukú A jestliže jste uznal mou rachotinu za dost dobrou, aby unesla vaše vzácné kufry a bedny…“
„Dost! To bychom se mohli laskavostmi navzájem rozplynout.
Celá záležitost má malý háček, Vierchi. Moje zavazadla budou totiž mít náležitý doprovod!“
„Proto!“ zahřměl Néne.
„Aby se s nimi nic nestalo, pojedu s vámi,“ řekl lovec stručně.
Néne Fióri i don José couvli překvapením.
„Cože? Chcete nás opustit?“ vykřikl don José.
„Vy chcete odejít, sotva jsme se sešli?“ divil se Néne.
Lovec pokrčil rameny a neodpověděl ani jednomu, ani druhému.
Oba však si rázem vzpomněli na onu noc, kdy řádil cyklón a kdy všichni stáli proti tomuto člověku. Sklopili hlavy. Viděli, že se lovec na ně hněvá, aniž to dal dosud slovem najevo.
„Nuže, Vierchi, vezmete mě s sebou? Ano či ne?“ ptal se lovec suše.
„Ale samozřejmě,“ odpověděl kapitán. „Má loď jede nyní ještě nahoru. Za tři dny budu tady zpátky a nalodím vás.“
„To je pravé slovo!“ řekl lovec. „Potřebuji také právě tři dny, abych učinil přípravy k odjezdu. Musím ještě všechno srovnat, vyhrabat lebku Zjizvené tváře, kterou už mravenci dobře očistili, a hlavně vyléčit Giovanniho. Za tři dny se pro mne stavte, Vierchi.“