Strýček Indián/Jitro na caleře

Strýček Indián Alberto Vojtěch Frič
Slovo lovce	Jitro na caleře	Modrá ocel

Údaje o textu
Titulek:	Jitro na caleře
Autor:	Alberto Vojtěch Frič
Zdroj:	Alberto Vojtěch Frič. Strýček Indián, Státní nakladatelství dětské knihy, Praha
Vydáno:	Praha: SNDK, 1968
Licence:	PD old 70

Don José měl pravdu. Po tak bouřlivé noci se nikomu z dělníků nechtělo do práce. Peóni byli ostatně velmi pohodlní a sotva by snesli, aby jim správce po probdělé noci nějakou práci ukládal. Polovička jich spala, ostatní chodili a civěli: dívali se, jaké spousty nadělal cyklón. Sám don José nevěděl co dělat dříve. Poseděl s doňou Dolores v kuchyni, pak se chvilku procházel kolem calery, zase se vrátil do kuchyně až konečně zašel k stavení, kde spali Karaí Pukú, Néne Fióri a děti. Celé stavení bylo tiché. Ale sotva don José k němu došel, pootevřely se dveře a vyšel maličký lovec.

„Zdá se, že taky nemůžete spat?“ řekl Néne Fióri polohlasem. „Já jsem si jen zdříml a jsem vyspalý na deset let.“

„Po takové noci není divu,“ řekl don José a byl rád, že konečně nalezl společnost. „Byl jsem se podívat po krajině. Břehy jsou vymlety a dno se zdvihlo. Teď abychom znovu pátrali po mělčinách; myslím, že nových bude dost. Přijede-li loď, bude mít kormidelník co dělat, aby nenajel.“

„Loď! Že o tom mluvíte, done José,“ vpadl Néne. „Už včera jsem se vás chtěl zeptat, jak často sem přijíždí loď.“

„Není to nejhorší, ani nejlepší,“ odpověděl don José, „a není to pravidelné. Někdy sem přijede jednou za čtrnáct dní, někdy se tu neukáže celý měsíc, jako v těchto dnech; řekl bych, že už je to aspoň pět neděl, co zde zastavila stará chajda Bianchiniho. Teď někdy by měl přijet ten korzár Vierchi se svým zatraceným Saturnem, ale…“

„Saturn! Tak se jmenuje jeden z mých psů. Co vlastně dělají moji psi?“

„Jsou dobře ukryti. Našli si hnízdo ve skále, je tam starý lom; v něm se ubytovali a přečkali noc.“

„Proto ani neštěkli, když v noci přišel Karaí. Banda líná. No, byli unaveni po cestě. A pak, říkal jsem vám přece, že Karaí má u sebe nějaké kouzlo. Psi na něho neštěkají. Jiného by roztrhali na pápěří, ale když slyší jeho, dělají hluché. Čert ví, co v tom je!“

„A lovec? Spí?“ Don José se zvědavě nahnul ke skulině pootevřených dveří.

„Spí!“ řekl Néne. „Nedal to na sobě sice znát, ale je pořádně rozmlácený. Ten bude spát aspoň do večera.“

Néne usedl na lavici před stavením, avšak hned zase vstal: „Musím se podívat na smečku, co ti kluci vyvádějí

Ale vtom byl donem Josém upozorněn pohybem ruky a zastavil se.

„Povídal jste, že spí,“ šeptal don José s úsměvem. „Tak se pojďte podívat, jak spí!“

Maličký lovec překvapeně pokročil a přiblížil se ke skulině v pootevřených dveřích. Oba pak, don José i Néne, nahlíželi zvědavě dovnitř. U okna seděl lovec a na každém koleně měl dítě. Na jednom seděla v košilce Josefka, na druhém Jakoubek. Žádný z těch tří nebyl ani dost málo ospalý, jak se hned ukázalo.

„A proč jsi tak dlouho nepřišel na návštěvu, strýčku Indiáne?“ ptala se Josefka.

„Ty hloupá,“ odpověděl ji Jakoubek, „copak nevíš, že strýček Indián musil hlídat, aby sem nepřišel jaguár, který by nás mohl odnést, jako chtěl odnést malou Pennek?“

„Mne by strýček nedal,“ byla si jista malá Josefka, „to já vím, ale divím se, že takovou dobu byl u nás a ani jednu pohádku nám nevypravoval!“

„Já bych tě rád viděl, jak by se tobě vyprávěly pohádky, kdybys honila Zjizvenou tvář!“ vysvětloval Jakoubek.

Tu se do toho vložil lovec:

„Tak dost! Myslil jsem, že jste jiné než ostatní děti, ale vy se tu hádáte jako nejobyčejnější bratr se sestrou. Kolikrát jsem vám už říkal, že se nemáte hádat! Každá hádka na světě je zbytečná, o všem se mohou lidé mezi sebou klidně dohovořit. Jako teď! Hádáte se, a zatím by stačilo, kdybyste se mě zeptali, proč jsem nepřišel na besedu.“

„To on! Já se ptala!“ vpadla Josefka.

„A proč bych se ptal, když to vím?“ odsekl Jakoubek.

„Počkat!“ zarazil je lovec. „Copak se to sluší? Ty, Jakoubku, nic nevíš, ty se jen dohaduješ. A právě tak jako ty mýlí se mnoho lidí, kteří si všechno vysvětlují po svém a myslí, že něco vědí!“

„A mám se snad hloupě ptát?“ řekl Jakoubek.

Lovec se hlasitě zasmál. Néne Fióri odtáhl hlavu a zašeptal:

„Vidíte! Místo aby odpočíval, dá se do žvatlání s dětmi… Ale já musím teď k psům. Až se vrátím, řeknete mi, jak to dopadlo.“

Néne odešel a u dveří zůstal don José sám. Věděl, že tenhle rozhovor bude asi trvat déle, a proto se pohodlně usadil na prahu a nespustil ucho od pootevřených dveří.

„Proč jsem nepřišel,“ povídá lovec dětem, „nezavinil ten jaguár. Nepřišel jsem na besedu, poněvadž jsem byl nemocen. Zimnice, to je taková nemoc, ani se nenaděješ a dostane ji od tebe druhý. A já nechtěl, abyste byly nemocny, proto jsem se vám vyhýbal. Ale dnes jsem zase zdráv; a hádejte, kdo mě vyléčil?“

Jakoubek i Josefka se zamračili, jak usilovně přemýšleli.

„Jaguár a cyklón mě vyléčili,“ řekl lovec, když se nedočkal odpovědi. „Každá nemoc, která je nebezpečná, léčí se nejlépe nebezpečím. Lékaři předpisují na některé choroby velmi nebezpečné jedovaté látky. A také malá Pennek byla vyléčena jen nebezpečím. Nebezpečí není nezdravé a vlastně ani není životu na škodu, když s ním umíme kloudně zatočit.“

Děti mlčky pozorovaly strýčka Indiána a snažily se pochopit smysl jeho slov.

Teprve jejich pohled upozornil lovce, že snad přestřeluje, když dětem vykládá tajemství svého léčení. Proto je k sobě přitiskl a řekl:

„A co bychom mudrovali? Teď už víte, že jsem se vám vyhýbal jen proto, že vás mám rád, a za tu dobu jsem pro vás našel tolik nových pohádek, že vám všechno mohu vynahradit.“

„Vypravuj!“ vyhrkly obě děti jako na povel.

Strýček Indián pohlédl letmo oknem, okamžik hleděl ven a pak řekl: „Do poledne máme dost času. Dobrá, povím vám tedy jednu pohádku, kterou jste dosud neslyšely a já také ne. Je to pohádka o tom, jak vzniklo visuté lůžko a síť proti moskytům.

Pohádka o síti proti moskytům

Bylo jedno takové indiánské děvčátko, které zabloudilo v pralese. Bloudilo celý den, až teprve navečer přišlo k jedné jeskyni, kde bydlil čaroděj. Byl to špatný čaroděj. Jeho vlastní kmen ho od sebe zapudil, a on se proto uchýlil do lesa a žil tam se svým synem. Ten syn byl jen o dva roky starší než to děvčátko.

Čaroděj neviděl děvče u sebe rád, neboť pro ně musil shánět potravu. Ale děvčátko bylo dcerou náčelníka kmene, který čaroděje zapudil, a proto si zlý kouzelník usmyslil, že se náčelníkovi pomstí a dcerku mu nevrátí.

Když nastala noc, všichni se odebrali k spánku, ale měli tam jen dvě kožená lůžka. Na jednom spal čaroděj, na druhém měly spat obě děti.

Avšak děvčátko nechtělo s chlapcem spat. Pravilo: »Čaroději, to se nesluší!«

A tu se čaroděj divně usmál a ptal se: »Proč by se to neslušelo?«

Děvčátko pravilo: »Nesluší se to. Podle zvyků nesmí mít dívka přednost před hochem a nesmí být nikdy obrácena zády k němu.

Bylo by správné, kdybychom leželi vedle sebe, on vpravo a já vlevo, on na pravém boku a já za ním. Avšak spánek obrací lidi a mohlo by se stát, že on by spal obličejem za mými zády, a to se nesluší. Proto s ním nebudu spát.«

Tato řeč se líbila synu čaroděje a pro ta slova si děvčátko velmi oblíbil, neboť ho již uznávalo za dospělého a hodného úcty. Čaroděj však na to nedbal.

»Máme jen jedno lůžko a nebudeš si tedy vybírat,« řekl.

»Ulehněte a spěte, jak jsem poručil. Nedbejte na to, jak váš spánek obrátí!«

Hoch nemohl otci odmlouvat, i poslechl a ulehl na kůži.

Druhou kůží se pak přikryl a odvrátil se zády k děvčátku, jež musilo poslechnout zlého čaroděje a ležet s chlapcem.

Čaroděj spokojeně usnul. Také hoch, unaven dnem, záhy usnul. Ale děvče usnout nemohlo, a když zpozorovalo, že oba spí, tiše vyklouzlo z lůžka a odebralo se do lesa, kde ulehlo na zem. Zanedlouho se probudil i hoch a také on vykonal své předsevzetí. Myslil, že děvčátko spí za jeho zády. Aniž se obrátil, vyskočil z lůžka, odešel také do lesa a ulehl na zemi. Byl to velmi hrdý hoch a nebyl by strpěl, aby byl při spánku pokořen.

O půlnoci se čaroděj probudil, pohlédl na lůžko a viděl, že je prázdné. Hned pochopil, co se stalo, a rozhodl se, že neposlušné děti krutě potrestá. Přivolal si dvě hejna velkých lesních mravenců a poručil jim: »Vyhledejte děti, které spí v lese, a hodně je poštípejte!« Mravenci poslechli, vyhledali děvče i hocha a učinili, jak jim čaroděj poručil.

Když se ráno děti probudily, byla jejich těla opuchlá a v nitru cítily horečku. Ale nepřenesly ani slovo nářku a vrátily se k čaroději; ten se tvářil, že o ničem neví. Celé dopoledne je tělo pálilo a teprve odpoledne přestala horečka. Ale ani ony, ani čaroděj se o tom nezmínili.

Pak nastal večer a čaroděj poručil, aby děti opět spolu ulehly. Děvčátko pravilo: »Nesluší se to. Kdybychom leželi celou noc na zádech vedle sebe, pak by to bylo správné. Avšak spánek obrátí člověka a muž nikdy nemá ležet ani stát nad ženinými zády.«

Čaroděj nedbal a znovu poručil, aby ulehli. Tentokrát děvče ulehlo zády k zádům chlapce a brzy usnulo. Ale chlapec nespal a řekl: »Raději ať děvče trpí zimu, než bych spal tváří k jejím zádům!« Vstal, vzal pokrývku a odešel do lesa; tam ji rozložil pod sebe, aby ho mravenci nemohli poštípat. Zanedlouho se vzbudila i dívka. Pomyslila si: Nechť raději spí ten chlapec na tvrdé zemi, než abych já spala s ním a dýchala vzduch, který on vydechuje! Vstala, vzala pokrývku, kterou měla pod sebou, a odešla do lesa; tam ji rozložila tak, aby ji mravenci nepoštípali. Jak byla rozespalá, ani si nepovšimla, že hoch již vedle ní neleží a že ani vrchní pokrývka tam už není.

Když se čaroděj v noci probudil, uviděl, že děti jsou pryč a lůžko také. Chvíli přemýšlel, co by to mělo znamenat, ale pak si pomyslil, že se dětí asi dohodly, o kůže se rozdělily a odešly spat do lesa. Poněvadž mravenci tentokrát pomoci nemohli, zavolal čaroděj hejno moskytů a pravil jim: »V lese leží dvě děti, které nejsou přikryty. Jděte a poštípejte je!«

Moskyti se rozletěli do lesa, nalezli obě spící děti a hned se na ně vrhli. Do rána je poštípali tak, že jejich obličeje i těla byla jedna opuchlina.

Děti však ráno zase ani nemukly, ačkoli jejich těla řeřavěla bolestí způsobenou bodáky moskytů. Čaroděj vstal, dělal zas, jako když nic nevidí, ale v duchu si myslil: Dvakrát už byly potrestány, potřetí si dají pozor!

A tak nastal třetí večer a třetí noc, kdy opět čaroděj poručil dětem, aby šly spolu spat.

Děvčátko pravilo: »Nesluší se to. Ani na pravém boku, ani na zádech nevydrží nikdo spat celou noc. I mohlo by se stát, že bychom se obrátili v spánku tvářemi k sobě, ale zvyk praví, že jen žena, která patři muži, smí mu spat tváří v tvář.«

Čaroděj však stál na svém a děti byly nuceny ulehnout vedle sebe. Obě čekaly, až uslyší, jak čaroděj ve spaní chrápe. Pak promluvil hoch: »Poštípali nás mravenci a pobodali nás moskyti jen proto, že jsme každý jednali na svůj vrub a že jsme se nedohodli. Přemýšlel jsem o tom celý den a myslím, že uděláme toto: Dnes budeš spat na lůžku ty sama a já odejdu do lesa. Budu poštípán, ale to nevadí, neboť zachovám svou čest. Zítra budeš spat v lese ty a tak se budeme střídat. Nechť netrpíme oba zároveň, ať trpí každý z nás jednu noc!«

»Tvá slova jsou správná,« pravila dívka, »ale také já o tom přemýšlela a myslím, že mravenci nepoštípají toho, kdo neleží na zemi, a moskyti nepoštípají toho, kdo zůstane přikryt. A proto tě prosím, učiň to tak: Zůstaň spat se svým otcem, ale půjč mi spodní kožešinu, na které ležíš: Já ji zavěsím mezi dva stromy a budu spat, chráněna před mravenci, ty pak budeš spat tady, chráněn před moskyty.«

»Avšak tebe poštípají moskyti!« pravil hoch.

»Pak tebe poštípají mravenci,« odvětilo děvče.

»Učiňme to tedy tak, aby nebylo po mém ani po tvém,« rozhodl hoch. »Tvůj nápad, zavěsit kůži mezi dva stromy, je dobrý. Vezmeme každý jednu kožešinu, odejdeme a zavěsíme ji mezi stromy a tak budeme spat. Ráno uvidíme, zda to bylo něco platné!« Tak rozhodli a tak učinili Každý vzal jednu kožešinu, zavěsil ji mezi stromy a ulehl do ní.

O půlnoci se čaroděj vzbudil a viděl, že lůžko i děti jsou pryč. I popadl ho vztek a svolal hejno moskytů i mravenců a poslal je na děti.

Ale viděl to dobrý bůh noci a rozhodl se, že dětem pomůže.

Děti spaly ve visutých lůžkách, aby jim nemohli ublížit mravenci. Jejich vrchní část těla však byla nechráněna. A tak jak spaly, měly obě krásný sen. Teplé paprsky dobrých myšlenek stoupaly od jejich duší vzhůru ke korunám stromů a ty paprsky viděl dobrý bůh noci. I seslal studenou mlhu, která padala od korun stromů dolů a na své cestě narazila na proud teplých myšlenek dcery náčelníkovy i syna kouzelníkova. Proud chladem mlhy zhutněl, proměnil se v neproniknutelný závoj a ten závoj splýval nad oběma spícími jako bílá síť, která je chránila před moskyty.

Tentokrát vstal čaroděj dřív než děti, neboť těm se dobře spalo.

Vstal, šel do lesa a viděl, že děti spí ve visutých lůžkách, nad kterými visí hustá bílá síť. Visuté lůžko je chránilo před mravenci a síť před moskyty. I rozčilil se nad tím čaroděj tak, že zemřel.

A ti dva žili pak spolu v lese a spávali ve visutých lůžkách pod bílými sítěmi. A když dorostli, vrátili se do vesnice. Čarodějův syn vyráběl všem lidem visutá lůžka a náčelníkova dcera naučila všechny ženy plést neproniknutelné sítě, které nutně potřebuje každý, kdo spí v zemi moskytů.

To je tedy pohádka o tom, jak vzniklo visuté lůžko a síť proti moskytům. Ale já tu pohádku opravdu nikde neslyšel. Snad jsem si ji teprve teď vymyslil pro vás, děti.“