Strýček Indián/Poklady, které lovec našel

Strýček Indián Alberto Vojtěch Frič
Strýček Indián	Poklady, které lovec našel

Údaje o textu
Titulek:	Poklady, které lovec našel
Autor:	Alberto Vojtěch Frič
Zdroj:	Alberto Vojtěch Frič. Strýček Indián, Státní nakladatelství dětské knihy, Praha
Vydáno:	Praha: SNDK, 1968
Licence:	PD old 70

Třetí den od chvíle, co Saturn odjel k severu, ubíhal rychle v přípravách k odjezdu.

Všichni byli po ruce pro případ, že by lovec potřeboval jejich pomoc; on si však dělal všechno sám. Vlastně mu byli na obtíž, překáželi mu, ale lovec nemohl odmítnout jejich laskavost, tím méně, že neměli nic jiného na práci.

Pec byla zapálena a bylo dost nalámaného kamene i pokáceného dříví do zásoby.

Důvodem jejich pozornosti však nebyla jen dlouhá chvíle, nýbrž také přátelství a vděčnost. Lovec to dobře cítil, právě tak jako každý z nich.

Démon zlata stále ještě sídlil v jejich mozcích a nemohli se ho zbavit. Chtěli přece jen vidět, co lovec odtud odváží, neboť jeho náhlé rozhodnutí odejít ponoukalo některé k myšlence, že přece jen nalezl Lopezův poklad, ačkoli Giovanni se o něčem podobném ani slůvkem nezmínil. Vymlouvali si sami své myšlenky, sváděli je na zvědavost, a přece se báli o tom pohovořit.

Slunce se blížilo k západu, a o Saturnu nebylo ani slechu. Věděli, že budou nocovat, aby byli připraveni snášet lovcovy věci do přístavu, jakmile zaslechnou sirénu. Proto odkládali každou zmínku o pokladu. Leckdo měl už skoro slova na jazyku, když se zase hovor oddálil a převedl jinam.

Pojednou lovec zažertoval a zeptal se Giovanniho, který byl sice již skoro uzdraven, ale dosud sláb: „Nechtěl byste zas ukázat, co dovedou lidé z jihu, a jít se mnou na výlet?“

To bylo příliš mnoho na jejich nervy. Chce opět do divočiny teď, před příjezdem parníku? Tušili proč, a přece se žádný neodvážil nabídnout své síly místo Giovanniho. Ale Giovanni odpověděl:

„Na ten výlet do města, kam se chystáte, nedal bych se dvakrát pobízet, vy však byste mě s sebou nevzal.“

„Baže nevzal,“ odpověděl lovec, „ani kdybyste byl zdráv a ani kdybyste se osvědčil v Chaku, protože chci být zcela sám.“

„Ale pořád jsme se vlastně nedověděli, co jste v té Solné poušti zažili,“ řekl správce, „a co jste tam spolu dělali?“

To bylo konečně slovo! Všichni si přáli vědět, co dělali, zda nalezli poklad či co…

„Byl by čas k večeři,“ zavolala z kuchyně doňa Dolores.

Přestože poslední tři dny vařila jídla na rozloučenou a chlubila se svým kuchařským uměním, nepřišlo její pozvání nikomu vhod.

Lovec pozoroval, že se jim nechce, ač byli při chuti, a řekl: „Vždyť při jídle lze o tom také mluvit, jen dovolí-li Giovanni říci pravdu. Lépe kdyby vypravoval on.“

„Prosím vás, vypravujte vy. Až byste odjel, musil bych jim něco nalhat a to by nebylo pěkné,“ řekl Giovanni sklíčeně.

Rozsedli se u stolu, a zatímco doňa Dolores dělala večeři, lovec vyprávěl:

„Jak bylo v poušti, musí vám povědět Giovanni sám. Snad někdy, až odjedu, bude vám moci nalhat, co bude chtít, protože já o tom nevím a jeho průvodci byli vnitrozemní Sanapaná, kteří se už vrátili do svého území; a myslím, že nikdy už nepřijdou k břehu, abych jim zase neporučil provázet bělocha pouští.“

„Však v svém životě tolik nevydělali,“ vskočil mu do řeči Giovanni.

„Má nádherná puška!“

„Pravda, nepochodili špatně. Rozdal jste všechno, co jste měl, tak jak jsem vám to prorokoval. Myslím však, že by ani za takové dary nechtěli tu cestu opakovat. Já šel napřed a přišel jsem do vesnice až k poledni. Ve vsi byl hlad. Vyjedli už všechnu úrodu z nepatrného políčka a já sehnal jen dva batáty. Upekl jsem je a snědl menší. Větší jsem schoval pro svého přítele. Pak jsem koupil housličky a vyspával. Ale hlad mě vzbudil a myslil jsem, jak asi bude Giovannimu. Poslal jsem Indiány do bažin, aby nachytali velké vodní šneky. Nevěděli, že je mohou jíst a že je to výborná pochoutka severských Indiánů. Jiného nebylo. Ve vesnici neměli jedinou udici a já své také nevzal s sebou. Krokodýli tušili cyklón a už dva dny se neukázali u břehů. Šneků však bylo hodně, a tak nebyla nouze o maso. Jen Giovanni nebyl nikde. Přinesli ho až odpoledne. Slunce se už hezky klonilo.“

„A pak ses chystal, že lovce poneseš!“ vysmíval se Giovannimu don José.

„Nevyrušujte! Já sám už nevím, jak to bylo, leda to, že jsem měl všecky kosti přemlácené. Pokračujte, Karaí,“ prosil Giovanni.

„Mnoho toho už není. Dal jsem mu šneky, ale jen se ušklíbl:

»Takové neřády nejím!« Vzpomněl jsem si na brambor, sundal jsem jej ze střechy a podal mu ho. Chytil brambor hladově a zakousl se do něho, ale usnul na místě. Spal tak tvrdě, že mu brambor jeden hladový indiánský pes sežral u samých úst. Když se mi konečně podařilo probudit ho, zalíbilo se mu ve vsi, jako by byl v Neapoli. Vidět a umřít. Že prý se nehne a neudělá ani krok. Naše štěstí bylo, že tam byli na návštěvě Indiáni z jiné vesnice a měli kánoi. Byla sice jen pro dva, ale co dělat? Když jsme se nalodili všichni čtyři, sahala voda na dva prsty od kraje. Zpočátku to šlo dobře, ale čím víc se zdvíhal vítr, tím víc Giovanniho brněly nohy. Měli jste ho vidět, jak se stal nábožným. Radil jsem mu, aby vzal tykvovou nádobu a vybíral vodu, kterou nám vlny naházely do kánoe. Sám jsem nestačil a Indiáni museli rychle veslovat. Avšak on se vrtěl, jako by seděl na rtuti, a chtěl se modlit. Musili jsme veslovat těsně u břehů mezi plovoucími rostlinami, jež zmírňovaly vlny. Byla to dřina a bylo naspěch.“

„Kde vás chytil cyklón?“ ptal se Néne. „Jak jste se zachránili?“

„V poslední zatáčce. Tam nebylo pomyšlení jet dál a calera byla jíž blízko. Jediné místo na celém toku Paraguaye, kde bylo možné zachránit život. Najeli jsme na velký ostrov plovoucích rostlin, chráněný vysokým břehem, a rozložili jsme se jako krokodýli. Když se cyklón zdvihl do výše, pustil jsem se na převrácené kánoi přes řeku, protože jsem už cítil zimnici. Giovanniho tam našel Mitápirú až ráno. Naštěstí upadl hned po našem odjezdu do bezvědomí, protože jinak by se byl utopil. Byl by kánoi rozvrtěl…“

Do všeobecného smíchu vpadl Néne: „Pak měl něco vědět o tom, co nás zajímalo! Ale poslyšte, Karaí, do té doby, co utekl Joaquín, jsme všichni vašimi dobrými přáteli. Doufám, že o tom nepochybujete. Mohl byste nám něco povědět o svém pokladu.

Nikdo vám jej nebude závidět. Alespoň něco z něho ukázat. Jistěže nějakou cennou maličkost máte s sebou.“

„Nedovedli byste to ocenit,“ řekl lovec. V tom okamžiku zahoukala v dálce lodní siréna.

„Slyšíte? Saturn se vrací!“ pohodil hlavou lovec, ale zůstal klidně sedět u ohně.

Zato vyskočil Don José:

„Nejvyšší čas, abych vám konečně řekl své mínění.“ Přistoupil až k lovci a pokračoval: „Proč vůbec odjíždíte od nás? Proč jste se tak náhle rozhodl odjet? Mlčel jsem tři dni a nikdo z nás se o tom ani nezmínil. Teď konečně chceme a musíme vědět, proč odjíždíte! Moje děti vás mají rády. Ani jsme jim nesměli říci, že budete pryč, až se ráno probudí. Vy sám jste se s nimi nerozloučil, protože víte, že byste jim svůj odchod musil vysvětlit.“

Don José byl zřejmě rozčilen.

A tehdy i Néne Fióri přidal své polínko:

„Don José má pravdu, Karaí,“ řekl, „vaše rozhodnutí bolí všechny, kteří jsou zde. Myslím, že jste tak trochu povinen vysvětlit své rozhodnutí. Od přátel přece neodjíždíme, aniž jsme jim řekli proč. Neptáme se ani kam. To už je vaše věc. Ale: proč?“

Lovec nachýlil hlavu a jemně se usmíval, zahleděn do ohně.

Nějakou chvíli setrval v krátkém zamyšlení. Konečně vzdechl:

„Jednou odtud přece odejít musím. Ale to není pravá odpověď na otázku, ačkoli jsem si ji, sám dával až do této chvíle. Vím, že je ještě jedna odpověď, kterou nosíte zase vy v sobě, a ani ta není správná. Myslíte si, že odjíždím, poněvadž jste onu noc, kdy řádil cyklón, nebyli ke mně dost přátelští. Ne. Toho nepřátelství bych se mohl zbavit jediným pohybem ruky mohl bych vás dovést k svým bednám, otevřít je a přesvědčit vás, že neodvážím žádný Lópezův ani jiný poklad ve zlatě.“

„A co je tedy v těch vašich zatracených bednách?“ řekl Néne.

„Ty to všechno zavinily!“

Lovec pohlédl na Néneho smutně:

„Nesvalujte, Néne, vinu na mé bedny. Ty jsou mrtvé a nemohou se bránit. Vinni jsou lidé, kteří nedovedou pochopit, že jsou poklady cennější než zlato. Sám Giovanni vám nedávno řekl, že jsem mu chtěl prostřelit hlavu jen za to, že se pokoušel vytrhnout list z mých poznámek. To je část mých pokladů a já je bránil jako svůj život. To jsou poklady, za které není hanba položit život. Zlato? Hleďte, Néne, vy znáte cenu kůže Zjizvené tváře a víte, že tu kůži lze proměnit za peníze. Řekněte mi jako lovec a muž, vydal byste tu kůži opravdu za ty velké peníze, jaké jsou na ni vypsány?“

„Kdepak! Zjizvená tvář by byla a zůstala moje. Nikomu bych ji neprodal!“ vykřikl Néne.

„Vidíte. A ta kůže je snad nejméně cennou částí těch pokladů, které odtud odvážím. Jsou to poklady, za něž nikdy neuvidím peněz, poněvadž jsem je nezískal pro peníze ani proto, abych byl bohat. V těch zápiscích však je opravdu veliké jmění pro mne. Je tam skoro vše, co jsem tady viděl, slyšel a zažil. Jsou to mé zkušenosti a vy sám, Néne, víte, že některé z těch zkušeností stojí za to, i když nejsou penězi k zaplacení. Je to nepatrná věc, pomoci ztuhlému člověku k životu tím, že mu vrazíme mezi zuby nůž; je to nepatrná věc, když bodliny kaktusů smeteme voskem. Ale tyto nepatrné věci jsou nesmírně cenné, když o nich víme včas, kdy je nám jich třeba. Takových na pohled bezcenných věcí jsou mé zápisky a bedny plny. Copak jsou takové indiánské housličky? Nic. Kousek dřeva. Ale jsou na druhé straně země lidé, kteří si ten fousek dřeva vděčně prohlédnou. A v mých bednách jsou samé takové neužitečné indiánské předměty…“

„To je pravda,“ vykřikl jeden z peónů, „já jsem se tam díval!“

V té chvíli se však začervenal a odvrátil tvář od lovcova pohledu.

„To jste tedy byl vy, který má zavazadla tak důkladně prohrabal? Nu dobře. Jsem skoro rád, že mám aspoň svědka. Zprvu mě to rozčililo, taková neomalenost, ale teď jsem spokojenější: aspoň se někdo přesvědčil, že opravdu neodvážím ten pitomý Lópezův poklad, pro který jste se div nepobili.“

Lovec dopíjel zvolna čaj.

„Poslední čaj na rozloučenou,“ řekl, „Saturn přijíždí, za půl hodiny bude v přístavu. Tak jen teď rychle staré účty. Jak vidíte, odvážím věci, jež pro vás nemají cenu, ale pro mne mají cenu větší než kůže jaguára ze Santa Cruzu. V mých vzpomínkách byste nalezli poklady, které neumí nikdo z vás hledat. Jsou v nich i ty indiánské pohádky, jimž tak rády naslouchaly vaše děti, done José.“

„A chtějí jim naslouchat dále. A nejen ony, ale i my, Karaí Pukú, my všichni Vy nesmíte odjet, vy u nás musíte zůstat!“ řekl don José.

Lovec zavrtěl hlavou.

„Vždyť jsme se ještě nedověděli, proč odtud odjíždí!“ vybuchl Néne.

„Právě proto, že to ještě pořád nevíte,“ řekl lovec a vstal. „Nastal čas k odjezdu a nastal čas, abych vám řekl, proč odjíždím.

Nuže proto, abych nemusil zabít člověka.“

Všichni byli překvapeni. Jeden se díval na druhého a potřásali hlavou. Lovec se začal strojit na cestu.

„Když bylo třeba zabít jaguára, šel jsem, vy to víte, a šel jsem rád. Vždyť to znamenalo zachránit lidský život, vyvést z nebezpečí celou vesnici i caleru. Naučil jsem se v životě chránit lidi a Néne vám to může potvrdit. Ale člověka nechci zabít. Bylo by to proti mým zásadám a zkušenostem. Zlý člověk se zabije vždycky sám, není třeba ho zabíjet.“

Lovec se dostrojil, rozhlédl se po přítomných a chvatně řekl:

„Loď se blíží, musím jít a pak se chci ještě rozloučit s dětmi… je čas. Buďte tu všichni…“

„Počkat!“ vyskočil Néne. „To hlavní jste nám přece neřekl, Karaí. Vy mluvíte o někom, koho byste musel zabít, ale kdo je to? Což máte mezi námi nepřítele?“

Lovec zavrtěl hlavou: „Mezi vámi ne!“

Don José zvolal: „Joaquín! On! Myslíte, že se vrátí? Myslíte, že se odváží objevit se tady?“

„Toho bych odstřelil sám!“ řekl Néne. „Ale on se neodváží návratu!“

„To jste řekl správně,“ přitakal lovec. „Zdá se, že všichni máte krátkou paměť. Bělocha se nebojím. Běloch, i ten nejhorší, je zvyklý odpouštět. Indián však neodpustí, Indián si pamatuje do konce svého života, když mu někdo ublížil. Vy všichni máte krátkou paměť, když zapomínáte, že tu zůstal jeden Indián, který krouží kolem calery a nedal by mi pokoj, dokud bych ho nezabil.

Je to čaroděj z vesnice Kyráovy, velký čaroděj kmene Angaitů.

Ten krouží kolem calery, aniž ho kdo vidí. Ale já o něm vím. A nezapomínám. To jsem se naučil od Indiánů. Vy byste se tomu měli učit také.“

Pak lovec odstoupil od ohně a šel směrem k domu.

Siréna Saturnu zazněla zcela blízko.

Lovec vešel do domu a do světnice, která byla tmavá a tichá.

Jen dech dvou spících dětí tu zazníval.

Lovec přistoupil k sítím, v nichž spaly obě děti, naklonil se nad Jakoubkem i nad Josefkou, políbil je na čelo a řekl šeptem:

„Strýček Indián se s vámi loučí, děti. Milujte své rudé bratříky a sestry, dívejte se na ně jinýma očima než vaši otcové a pochopíte, že nikdo z ostatních není méně cenný jen proto, že má jinou pleť a mluví jinou řečí.“