Sluncem a stínem/Své dcerušce, když jí bylo šest let

Sluncem a stínem Josef Václav Sládek
Pole	Své dcerušce, když jí bylo šest let	Mezi květy

Údaje o textu
Titulek:	Své dcerušce, když jí bylo šest let
Autor:	Josef Václav Sládek
Zdroj:	citanka.cz Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

    Chci, abys se pousmála, směj se, směj;
jako z doubrav listné sluje
hrdlička když zacukruje,
smích tvůj zní, jak slyším jej;
jako z doubrav stinné mlází
slunce zlatou pršku hází,
tak ten úsměv ozařuje
dětinný tvůj obličej.

    Chci, abys se pousmála; — šest ti let;
a ten čas je u dítěte
jako poupěti, než vzkvete,
jako motýlu, než vzlét.
— Rozumujem? — cože s námi? —
ba, — toť jako perličkami
mladé listí u poupěte
když poseje v máji led.

    Chci, abys se pousmála; mám ti přát?
Tedy přeju: pomněnkový
ten tvůj zrak ať všem vždy poví,
co v něm nyní vidím plát; —
vše, co si jak děcko přeješ —
Ty se moudrosti mé směješ?
— tedy, světa mudrosloví
tak se doveď vždycky smát!

    Chci, abys se pousmála, — přeju víc:
kouzelníka, čaroděje
v prsou máš, ať v žití seje
pohádek ti na tisíc; —
toť tvé srdce; — ono samé,
věř, že v žití neoklame,
jeho snům ať vše se směje,
ony zbudou, — když už nic!

    Chci, abys se pousmála, — svět se mrač;
jako z doubrav listné sluje
hrdlička když zacukruje,
z žití slyšet smích a pláč. —
Děcko mé! — ač prosta hříchu,
trpět budeš, vím; — však v tichu
usměj se, ať vše se ssuje,
trp! — však plakat? — proč a zač?