Slovanské národní písně/Písně příležitostné

Slovanské národní písně František Ladislav Čelakovský
Vendická píseň	Písně příležitostné	Zlomky písní a některé krátké

Údaje o textu
Titulek:	Písně příležitostné
Autor:	František Ladislav Čelakovský
Zdroj:	citanka.cz
Licence:	PD old 70

1. Posvícenská

Dobré jitro, chaso milá!
budiž veselá;
ač nám byla polní práce
dosti kyselá.
Na to již zapomeňme,
k posvícení se mějme,
a tak všickni s veselostí
tance konejme!

Dnes, jak vidím, bratříčkové,
budem dosti píti;
doufám také na dnešní den
veselým býti:
přijde sem má Madlena,
bude houska kořenná,
a ta mně bude chutnati
při žbánku píva.

Koláčů mám hrozný uzel,
co mně poslala;
což by mne ta dobrá holka
ráda dostala.
Fintí se a šperkuje,
celá se mně pucuje,
jenom, kde jsem, dost maličko
kdy pozoruje.

To je pravda, že ji rád mám,
tu mou Mařenu,
taky jsem již skrz ni odbyl
krejčouc Rozinu;
ta nerozumí práci,
co patří na sedláky;
a tak se nehodí pro nás,
statné jonáky.

Ale Mařena je ve všech
věcech rozumná,
a jak k polní, tak k domácí
práci šikovná;
tej musím chválu dáti,
taky může obstáti,
jak u pána, tak i ve vsi
zná vyhověti.

Proto jsem jí také ke cti
vystavěl máje,
a ta holka od té doby
má oko na mne.
Ctnostně se vyplatila,
dvacítník položila;
taky jest se u muziky
dost natočila.

Před ní mohou hrát muziky
všecky písničky,
ona umí v každém tanci
stavět nožičky,
pěkně zrovna tancuje,
hlavu vzhůru zdržuje,
a tím taky mé srdéčko
obveseluje.

Ach Mářo, Mařenko milá!
jen buď veselá;
bude tvé srdéčko plesat,
když do kostela
k kopulací půjdeme,
stav manželský přijmeme,
a potom si v upřímnosti
ruce podáme.

Letos, buď Bohu čest, chvála!
je všeho dosti,
žita, jaře i bramborů
taky v hojnosti.
Tak si faldy vycpáme,
nouzi sobě nedáme,
dá Bůh! na podzim se spolu
jistě shledáme.

Hleď jen hodně lnu a pláten
nashromážditi,
svou špižírnu máslem, sejrem
též naplniti:
mouky a krup v hojnosti;
hub — těch bude tak dosti,
drev nanesem, až nám budou
práštěti kosti.

To je trefa, kamarádi,
že jsem chlap silný;
že jsem svému hospodáři
den jak den pilný;
v ničem mu nezahálím,
za kamny se neválím,
ptejte se, jestli myslíte,
že se snad chválím.

Proto jsem sobě též rovnou
vybral děvečku,
spravedlivou, čerstvou, dělnou,
mírnou Mářičku;
my se k sobě šikujem,
prstýnky si darujem,
a tím naši věrnou lásku
si potvrzujem.

2. Posvícenská

Raduj se, kmotře Zdvořáku, budem veselí,
bude u nás posvícení dálbůh v neděli,
vola jsme juž zabili,
prasata jsme pobili,
čtyry husy náležitě jsme ukrmili.

Přijď ty, kmotře, i s kmotřičkou v neděli ráno;
já vás zvu na posvícení, bude vám přáno;
masa dost a jitrnic,
jelita, a ještě víc,
od jídla nebude scházet, věř ty, kmotře, nic.

Jestliže ty, kmotře, s kmotrou taky nepřijdeš,
do oči ti to povídám že šelma budeš;
nebo rád vás uhlídám,
dám vám, co v svém statku mám,
nechci tě víc za kmotra znát, to ti povídám.

Tři hrnce červené řípy mám již vařeny,
dva zlaty jsem k posvícení dal na koření,
jabka máme na sadě,
švestky taky v zahradě,
staré slepice jsou taky ještě v posadě.

Dvanáct liber hovězího masa vařit dám,
sedm liber skopovýho do zelí již mám,
šest liber vepřového,
a čtyry uzeného,
kdo na posvícení pujde, uctím každého.

Devět kachen mám ve dvoře, v louži plavají,
ty mně žádného užitku více nedají,
dám je všecky pobiti,
můžeme je užíti,
však bych je musel vojákům zadarmo dáti.

Víš-li ty, kmotře, co mně má žena radila,
měla čtyrydvacet kuřat, všecky pobila,
když posvícení máme,
přátelům je sníst dáme;
však na nich na příšerách nic nedochováme.

Po šesti korcích koláčů napekla žena,
čtyry dni jí pomáhala stará Mařena,
když posvícení máme,
každému kmotru dáme,
a který kmotr nepřijde, naň se hněváme.

Píva nemám, než půl sudu, to se ti přiznám,
však u našeho šenkýře dobrý kredýt mám,
už od stolu vstaneme,
k muzice tam půjdeme,
Co se nám líbit nebude, ven vyženeme.

Ty kluku! Vaňku, pohůnku! z hospody jdi pryč,
my tě tu již mezi sebou netrpíme víc,
nejsi žádný pacholek,
jsi jen ještě pohůnek,
Vávra musí za dvéřma stát, starý pacholek.

Co děláte, muzikáři, jen s chutí hrajte,
bratře! kmotře, a vy, strejčku, notně tancujte,
Janku s Annou zatáčej,
Ferdo s Mářou vytáčej,
muzikářům do cimbálu hned dva české dej.

Dnes a zejtra, po ty dva dny, budem veselí,
aby o tom naši páni taky věděli;
až se dost napijeme,
potom se rozejdeme,
a v outerý na robotu všickni pojedem.

3.

Smrt jsme vám zanesly,
nové léto přinesly,
s červenými vejci,
s žlutými mazanci.
Jaký je to mazanec,
bez kořeni, bez vajec?
Fiala, růže,
kvésti nemůže,
až jí sám Pán Bůh
z nebe spomůže;
pomoziž jí, Bože
ať kvésti může.
Svatý — jede k nám,
po věnečku veze nám,
velešínskejm panenkám.
Zatoč se, koši,
dej nám po groši;
rozdrhni se, míšku,
dej nám po penížku
na zelenou mísku.
Jestli nám nic nedáte,
tak to na svých hrncích shledáte.
Mlynářova slepice
nazobá se pšenice,
shází všecky hrnce s police.

Tuto píseň zpívají po některých místech na Smrtelnou neděli děvčata, chodíce dům od domu s udělaným pěkným děťátkem. A tuto následující zase o letnicích, hrajíce na Králku. Služka zpívá:

4.

Naše králka bosa chodí,
tluče si nohy o kamení,
své bílé nohy v rose brodí,
prosíme, pomozte
naší chudé králce.
Královna a služka bosa.
Chudá královna, chudý král,
nemají volů ani krav;
prosím, pomozte
naší chudé králce.

5. Kolednícká

Já jsem přišel k vám,
abych řekl vám,
že je dnes koleda,
kdo mi dnes něco dá,
rád to uhlídám.
Kdo mi nedá nic,
ten je z Nezdvořic,
já se na něj zamračím,
jako nedvěd zabučím,
půjdu od něj pryč.

6. Kolednícká

Koleda, koleda, Štěpáne!
co to neseš ve žbáně?
Nesu, nesu koledu,
upad jsem s ní na ledu,
psi se na mne sběhli,
koledu mi snědli;
co mám smutný dělati,
musím jinou žebrati.
Koledu mi dejte,
jen se mi nesmějte;
koledu mi dali,
přece se mi smáli.

7. Kolednícká

Koledníci,
o půl noci,
co chcete u dvora?
„Štědrého večera.“
Paní stará
poskočila,
koledy nám dala:
po zlatým kulatým,
po groši širokým.

8. O Pomlázce

Hody, hody, do sprovody,
dejte červené vejce,
nedáte-li červené,
dejte aspoň bílé;
slepička vám snese jiné
v komoře v koutku
na zeleném proutku;
než se proutek otočí,
korbel ať se piva natočí.

9.

Dělajíce píšťalky chlapci takto říkají:

Otloukej se, píšťaličko —
nebudeš-li se otloukati,
budu na tě žalovati
našemu pánu, děravému žbánu.
Pán sedí pod dubem
s pěkným bílým holubem,
hólubičko, snes vajíčko;
až já půjdu na kopeček,
koupím ti tam cimbáleček,
na cimbálek: tydli, tydli!
na housličky: fidli, fidli!
a na basu: žum dum!
a na bubny: drom bum!

Anebo:

Otloukej se, kozí pysku,
dám ti hráchu plnou mísku:
nebudeš-li se otloukati,
budu na tě žalovati
našemu pánu, děravému žbánu atd.

Následujícími verši losují děti hrajíce na schovávačku mezi sebou. Na koho poslední slovo přijde, ten se musí schovávat; tak se to opětuje pořád, a kdo zbyde, ten musí hledat.

10.

Pán mele mouku, v černém klobouku,
paní mele krupici, v chocholaté čepici.
Pán jede z Hůrky, veze okurky,
jedna mu spadla, paní mu ji popadla,
on se za ní honil,
dohonil ji u vrátek, roztrhal jí kabátek.
Netrhej, vždyť jsi mi ho nešil,
šila mi ho švadlena,
šila mi ho jehličkou,
přitloukala paličkou,
ťuk, ťuk, ťuk, ťuk, ťuk, ťuk!

Anebo:

Skoč, panno, do vody
pro ty černé jahody:
proč bych já tam skákala,
sukničku si makala.
Kde bych si ji sušila?
U pana Víta.
Vít není doma, jel do Berouna
pro čtyry skopce,
pro pátého berana,
snědli jsme ho do rána.

Anebo:

Liška běží k Táboru,
nese pytel zázvoru:
běž, zajíčku, běž za ní,
pober jí to koření,
zajíc za ní pospíchá,
že jí pytel popíchá.