Slovanské národní písně/Vendická píseň

Slovanské národní písně František Ladislav Čelakovský
Vindické písně	Vendická píseň	Písně příležitostné

Údaje o textu
Titulek:	Vendická píseň
Autor:	František Ladislav Čelakovský
Zdroj:	citanka.cz
Licence:	PD old 70

Celá ves se shromážďuje
k posvícenské radosti;
a každičký se raduje,
jen já hovím žalosti.

Vše, co mne dříve těšilo,
hra, smích, hudeb plesání,
to všecko se proměnilo
v smutek a bědování.

Ach! není tu Hanynky mé,
srdce co veselila;
s ní smrt radost všelikou mně
najednou uchvátila.

Jehňátku se podobala,
ji všude v uctě měli;
milá všem lidem bývala,
kteříkoli ji znali.

Hladké mívala tvářičky,
a nad broskev plnější;
oči jasné jak hvězdičky,
usta nad med líbější.

Kdož moh na její patřiti
radostné usmívání,
oči by k zemi sklopiti
nemusel u vzdychání.

Nedávno tomu, co jsem s ní
okolo májí kroužil,
my plesali až do noci,
a já polou v nebi žil.

Zde tajně pentlí zelenou
klobouček můj ovila;
a mně ho s tváří veselou
na hlavu posadila.

Ach! kde bylo pomyšlení
tenkrát, kdy jsem ji líbal,
že v černotu se promění,
co zelené jsem nosíval.

Nemáš ty, milá pentličko,
víc s větříčky pohrávat,
budoucně musí místo tvé
flor černý vyplňovat.

Můj buď pokoj na hřbitovu,
tam místo si zakoupím;
a k Hanynčinu ku hrobu
každý večer přistoupím.

Majorán na hrobě zasiji,
kolem lilie vsadím;
růžičkami kříž oviji,
doprostřed postavím.

Z miříku věnec, pentlí tou
zelenou opletený,
do kostela zavěsit dám
na věčné připomnění.

Věneček každé neděle
potom chci navštíviti;
jej zhlédna zplakat v kostele,
a zas se zveseliti.

Kyž Bůh mne brzo zavolá,
kyž vyprší i můj čas,
a Bůh mne k sobě povolá
a s Hanynkou spon zas.