Slovanské národní písně/České písně

Slovanské národní písně František Ladislav Čelakovský
Předmluva	České písně	Moravské a valašské písně

Údaje o textu
Titulek:	České písně
Autor:	František Ladislav Čelakovský
Zdroj:	citanka.cz
Licence:	PD old 70

1.

Náš kohoutek kokrhá, kokrhá,
bude brzy ráno;
můj Honzíček vzpomíná, vzpomíná
na mne, panímámo.
Ach, kyž dítě moje!
kyž je možná tobě
hubičku dáti.

Panímámo, vstávejte, vstávejte,
pantáta vás volá;
snídaníčko přistrojte, přistrojte,
bude u nás svatba.
Já se budu vdávat,
musím taky vstávat
brzy raníčko.

Můj Honzíček jede k nám, jede k nám
támhle od háječku,
věru, já ho dobře znám, dobře znám
na bílém koníčku.
Pospěš hezky brzy,
moje potěšení,
rada tě vidím.

Jsem tomu ráda, ráda jsem,
srdce ve mně skáče,
můj oumysl potěšen, potěšen,
že budu mít chlapce:
nebudu se více bát,
abych měla ostat
zsiřelou děvečkou.

2.

Když jsem já šel skrz černý les,
žaly tam panenky oves;

já jsem se jich počal ptáti:
je-li tu má milá taky?

„Ach není, není, umřela,
včera tejden funus měla.“

Okažte mi tu cestičku,
kady nesli mou holčičku.

„Cestička je povědoma,
rozmarínkou propletena.“

Okažte mi kostelíček,
kde leží můj andělíček.

Dvakrát jsem hřbitov obešel,
nový hrob jsem tam nenašel;

po třetí hřbitov obcházím,
teprv nový hrob nacházím.

„Kdo to chodí po mém hrobě,
že nedá mrtvým pokoje?

Šlape travičku zelenou,
sráží rosičku studenou?“

Jsi-li to ty, moje milá,
kterás ráda dary brala?

„Jestli jsem já dary brala,
já jsem je s sebou nevzala.

Jdi jen domů k panímámě,
ona ti dary okáže:

prstýnek hoďte do moře,
ať já nemám více hoře;

šáteček hoďte do vody,
ať mne má hlava nebolí.“

3.

Přes ty pusté lesy,
potěšení moje,
vzdálené jsi, vzdálené.
Pukejte se, skály,
rovnej se, oudolí,
lesy se položte;
ať já se podívám,
ať já ji uhlídám,
kde je potěšení mé.

4.

Hejdum, hejdum, matko má,
přijdou hosti k nám:
hejdum, hejdum, matko má,
kterak já je přivítám?
„Vlasatýho: Jdi tam zas!
pana Víta: Vítám vás!
a mladýho, vědomýho
pána: Líbám vás!“

Hejdum, hejdum, matko má,
přijdou hosti k nám:
hejdum, hejdum, matko má,
kamž je posadíme?
„Vlasatýho u kamen,
pana Víta za stolem,
a mladýho, vědomýho
pána do sesle.“

Hejdum, hejdum, matko má,
přijdou hosti k nám:
hejdum, hejdum, matko má,
jakéž ubrusy jim dáme?
„Vlasatýmu konopnej,
panu Vítu plátěnej,
a mladýmu, vědomýmu
pánu kmentovej.“

Hejdum, hejdum, matko má,
přijdou hosti k nám:
hejdum, hejdum, matko má,
jakéž jim talíře dáme?
„Vlasatýmu dřevěnej,
panu Vítu hrnčenej,
a mladýmu, vědomýmu
pánu stříbrnej.“

Hejdum, hejdum, matko má,
přijdou hosti k nám:
hejdum, hejdum, matko má,
jaképak jim Ižíce dáme?
„Vlasatýmu dřevěnou,
panu Vítu cejnovou,
a mladýmu, vědomýmu
pánu stříbrnou.“

Hejdum, hejdum, matko má,
přijdou hosti k nám:
hejdum, hejdum, matko má,
jaképak jim maso dáme?
„Vlasatýmu skopový,
panu Vítu hovězí,
a mladýmu, vědomýmu
pánu zvěřinu.“

Hejdum, hejdum, matko má,
přijdou hosti k nám:
hejdum, hejdum, matko má,
co jim píti dáme?
„Vlasatýmu pivíčko,
panu Vítu viníčko,
a mladýmu, vědomýmu
pánu malvazír.“

Hejdum, hejdum, matko má,
přijdou hosti k nám:
hejdum, hejdum, matko má,
kam je položíme?
„Vlasatýho u kamen,
pana Víta za stolem,
a mladýho, vědomýho
pána do lože.“

Hejdum, hejdum, matko má,
přijdou hosti k nám:
hejdum, hejdum, matko má,
čímž je odějeme?
„Vlasatýho oklepí,
pana Víta otepí,
a mladýho, vědomýho
pána peřinou.“

Hejdum, hejdum, matko má,
přijdou hosti k nám:
hejdum, hejdum, matko má,
kdy je probudíme?
„Vlasatýho k svítání,
pana Víta k snídaní,
a mladýho, vědomýho
pána k obědu.“

Hejdum, hejdum, matko má,
přijdou hosti k nám:
hejdum, hejdum, matko má,
jaké dílo pak jim dáme?
„Vlasatýmu hnůj kydat,
panu Vítu louč sekat,
a mladýmu, vědomýmu
pánu — namlouvat.“

5.

V Kralohradě na zahradě
kvete krásná růžička,
pokropila krásnou růži
po dvě noci rosička.

V Kralohradě na zahradě
u té krásné růžičky
vylejvala má panenka
po dvě noci slzičky.

V Kralohradě na zahradé
spolu jsme se loučili,
u té krásné růže jsme se
posledně políbili.

6.

Kdybys měla, má panenko, sto ovec,
a já jenom za kloboukem jalovec,
nebudeš má,
není možná,
ani ti to, má panenko, Pán Bůh nedá.

Kdybys měla, má panenko, sto dvorů,
a já jenom otrhanou stodolu,
nebudeš má,
není možná,
ani ti to, má panenko, Pán Bůh nedá.

Kdybys měla, má panenko, dukáty,
a já jenom záplatový kalhoty,
nebudeš má,
není možná,
ani ti to, má panenko, Pán Bůh nedá.

Kdybys měla, má panenko, vinici,
a já jenom za chalupou pšenici,
nebudeš má,
není možná,
ani ti to, má panenko, Pán Bůh nedá.

Kdybys měla, má panenko, půl světa,
a já pásal u sedláka hříbata,
nebudeš má,
není možná,
ani ti to, má panenko, Pán Bůh nedá.

7.

Když jsem já ty koně pásal,
přišla na mne dřímota,
dřímo-dřímo-dřímotinka,
koně mi šli do žita.

Přišel na mne sedlák šelma,
toho žita hospodář:
„Co ty tady, šelmo, děláš,
že ty koně v žitě máš?“

Co? já nejsem žádná šelma,
ani žádný nezdvořák;
kdyby mi to jinej řekl,
tomu bych se podíval.

Sedm let jsem u vás sloužil,
a nic jsem vám neukrad,
jen jedinou homolinku,
a pro tu jsem s půdy spad.

Sedm let jsem u vás sloužil,
a nic jsem vám neztratil,
jen jediný zákolníček,
a ten jsem vám zaplatil.

Sedm let jsem u vás sloužil,
žádný na mne nic neví:
jenom vaše Bětolinka,
a ta na mne nepoví.

Kdyby na mne pověděla,
povědíti nemůže;
neb mne sama vodívala
do zahrádky na růže.

8.

Když jsem šel skrz dubový les,
přepadla mne dřímota:
a za hlavou mně do rána
rozmarina vykvetla.

Pořezal jsem všecky pruty
dohromady spletené;
ty jsem pustil po vodičce,
po vodičce studené.

Ta, která ji lovit bude,
rozmarínu zelenou,
jistě ta má milá bude
za vodičkou studenou.

Šly ráno k řece panenky,
do věder nabíraly,
a pruty k nim z rozmaríny
k samej lávce plynuly.

Tw mlynářovic Liduška
po nich se nahýbala,
a nešťastná holubinka
do vodičky upadla.

Zvoní, zvoní trojí hrany,
co to asi znamená?
Povězte, milí ptáčkové,
snad to není má milá?

„Tvou milou, tvý potěšení
do rakve ti skládají,
čtyři muži v černém rouše
do hrobu pokládají.“

Ach můj Bože znejmilejší!
tys mi vzal mou nevěstu! —
Povězte, milí ptáčkové,
k jejímu hrobu cestu.

„Za vrchem tam v kostelíčku
zpívají v kůru kněží;
pět kroků za kostelíčkem
v hrobě tvá milá leží.“

Budu plakat a se soužit,
na ten tmavý hrob sednu,
a pro tebe, má panenko,
těžké hoře ponesu.

Těžké já ponesu hoře,
až mne smrt vysvobodí,
a z rozmaríny věneček
na můj příkrov položí.

9.

Krásné děvčátko šlo smutně,
vzdychajíc plakalo.
Ach, já nešťastné stvoření!
kam mne moje zlé důmnění,
ach, kam mne přivedlo.

Tys byl vší cti, chvály hoden,
milenče rozmilý!
já jsem tě stále zkoumala,
a nikdý nic neseznala,
co k podvodu se chýlí.

V tvém srdci jsem vše viděla
tak jako v zrcadle,
a přec tě stále tejrala,
i tvou věrností zhrdala,
ach, nyní běda mně.

Nejprvnější jarní kvítky,
by časně vykvetly,
s pilností sázel, zalíval,
rozkvetlé mi hned nosíval,
zavázané pentlí.

Ovoce to nejkrásnější
jak nejprv uzrálo:
jahod, višní, i hruštiček
přines' mi plný košíček,
až se srdce smálo.

Když vzpomínám na tu chvíli,
jenž byla poslední:
jako by mně srdce svázal,
když se mne posledně tázal
v hoři a slzení:

„Miluješ mne, neb jen trápíš,
táži se posledně;
mluv teď zrovna, tak jak míníš,
vlc živého neuvidíš,
jenž miloval věrně.“

Vtom mou ruku silně stiskl,
přitlačil na srdce,
pak své oči k zemi spustil,
několik slzí vypustil,
nepromluvil více.

Na ta pronikavá slova
já se jen zasmála,
řkouc: Tomu já mohu věřit,
pro koho ale chceš umřít,
toho bych znát přála.

„Odstup tedy pryč ode mne,
nevděčné stvoření!“
To promluvil, odešel pryč,
již jsem ho nespatřila víc,
to bylo poslední.

Od té chvíle srdce moje
kvílelo víc a víc:
čekajíc vždy myslila jsem,
že mne tak zastrašil žertem;
onť jest navždycky pryč.

Celý rok jsem se trápila,
po něm doptávala:
z jinších, jenž ke mně chodili,
nebyl mně víc žádný milý,
stále jsem plakala.

Až druhý rok zvěděla jsem,
že v klášteře bydlí,
přijmut jsa za zahradníka,
vede život poustenníka,
nad falší mou kvílí.

Já jsem si hned umínila
tam za ním putovat:
jak jsem k fortně přistoupila,
dychtivě jsem zazvonila
chtíc se na něj tázat.

Jak fortnýř dvéře otevřel,
hned jsem ho žádala:
Prosím, kde bydlí zahradník,
můj dobrý, věrný milovník,
jej jsem se tázala.

Mé dítě! ten zde víc není,
pravím pravdu tobě:
byl snad tvou láskou raněný,
a skrz tebe utrápený,
on již leží v hrobě.

Pohleď tamto na okénko,
hned proti zahradě:
tam bydlel, po tobě toužil,
tam bydlel, až se usoužil,
můžeš věřit vpravdě.

Ach běda, tak jsi pohřbený,
ženichu můj milý!
Bože! a já jsem tím vinna,
já jsem tvé smrti příčina,
kýž umru v tu chvíli.

Co jest platno tvé vzdychání,
raděj se pomodli;
žalost se do srdce vráží,
daremně pláč oči kazí,
a celé tělo mdlí.

Kdo mně za zlé můž pokládat
mou velikou lítost?
neb on byl mé potěšem,
které víc na světě není,
proměnil vše v žalost.

Co jest tobě všecko platné,
když jsi již chybila,
déšť, rosa nic nespomůže,
když zvadla ta pěkná růže,
kterou jsi zlomila.

Já budu stále naříkat —
ach, plakati musím;
neb pro tak ctnostného muže
každé děvče plakat může,
což já nejvíc zkusím.

Tak tě již více oko mé
nespatří do smrti!
Již ležíš v studeném hrobě,
nemohu pomoci sobě,
vždy musím kvíleti.

Spíte, vy modravé oči,
i tváře růžové;
usta, jenž se usmívaly,
když jsme spolu mluvívali,
ach, kde jsou ti dnové?

Když jsem já tebou zhrdala,
tys slzel po straně:
nyní poznávám svůj rozum,
že jsi pokrm zeměplazům,
že jest ten hřích na mně.

Milé děvče, pozdě pykáš,
již to nenapravíš,
raděj se zas domů navrať,
tu křivdu modlitbou odplať,
tak se mu odměníš.

10.

Adámku náš,
copak děláš,
na louce ti pasou,
ty jsi mezi chasou,
ty nic nedbáš!

Adámku můj,
v slibu mi stůj,
co jsi mně sliboval,
když jsi mne miloval,
že budeš můj!

Andulko má,
není možná,
jen počkej do jara,
až bude fiala,
pak budeš má.

11.

Jak jsou tu cestičku
od toho lesičku,
jak jsou tu cestičku
poslové vyšlapali;
nosíce psanička
od mýho Honzíčka,
nosíce psaníčka
od milýho.

Jak jsou se od rána
až zas do večera,
jak jsou se od rána
větříčky unavily;
nosíce hubičky
od chladné vodičky,
nosíce hubičky
od milýho.

Jak jsou se kláskové
od hory zelené,
jak jsou se kláskové
po polích pohybali:
„Má zlatá panenko,
(sobě jsou šeptali),
má zlatá panenko,
jak tě mám rád.“

12.

Na tej louce zeleny
pasou se tam jeleni,
pase je tam mysliveček
v kamizolce zelené.

Holka žala na mezi,
její milý k ní běží,
jestli mu hubičku nedá,
že jí nůši porazí.

Počkej na mne, Janečku,
až si nažnu travičku;
až já si nažnu travičku,
potom ti dám hubičku.

Sedli na mez u Žita,
přišla na ně dřímota, —

Sedlák jede z vorání:
Co to žito zválený?
To jsme my je s mým Janečkem
včera večír zváleli.

13.

Za vodou, za vodou, za vodičkou,
hrála tam má milá s holubičkou;
hrála tam má milá s černým orlem:
ožeň se, Honzíčku, s Pánem Bohem!

Já se ti ožením, ani nezvíš,
ty mně mí ohlášky nezapovíš,
když jsem tě nedostal za ženušku,
tak si tě vyvolím za družičku.

Abys mně naposled posloužila,
věneček na hlavu položila.
„To se ti, Honzíčku, nemůže stát,
pro lítost bych ti ho nemohla dát.

Pro pláč do kostela ani vejít,
ó lásko klamavá, musiš umřít!“
Já budu milovat, co budu chtít,
ty bys milovala, nebudeš smít.

Pročpak bych nesměla milovat víc,
vždyť je jich ve světě mnoho tisíc,
tvá nevěrnost mně nic neuškodí,
že jsi mě ošidil, tobě škodí.

Nevěřte, panenky, mládencům nic,
nevěrnost panuje u nich nejvíc.
Z lásky sobe posměch dělávají,
s pannou jako s míčem zahrávaji.

14.

Bylatě stezička šlapaná,
šla tady panenka, plakala.

Šel tady miláček, stejskal si,
dohonil svou milou, vejskal si.

„Přijď ty k nám, můj milej, v neděli,
já ti dám věneček zelený.

Můj milý v neděli nepřišel,
zelený věneček opršel:

Opršel věneček, opadal,
že mne můj miláček oklamal.“

15.

Překrásné hvězdičky,
jak jste vy maličky,
jak jste vy mně svítívaly
ty noci celičky.

Jedna z nich nejvíce,
to byla denice,
ta mně vzdycky svítívala
k mej zlatej panence.
Měsíčku v oblacích,
jak jseš ty vysoko,
jak je má drahá panenka
ode mne daleko.

Vzdycky mně říkával
můj milej tatíček,
že mně bude dobře chutnat
komisní chlebíček.

Často mi říkala
má zlatá matička,
že mně někdy bude dobrá
z koleje vodička.

Vzdycky mně říkával
můj milý bratříček,
že mně bude pěkně svědčit
ten vraný koníček.

Taky mně říkala
má zlatá sestřička,
že mně bude pěkně státi
po straně šavlička.

Vzdycky mně říkali
mé milé přátelé,
když přijdu před nepřítele,
že on mě zabije.

Do pole potáhnu, —
na krvavém poli
ještě si jednou vzpomenu
na panenku moji.

Ten svět je široko,
rodiče daleko,
dřív než oni zvědí o mně,
červíčky snědí mne.

Kopali hrobeček
v tom zeleném hájku,
ještě tam jednou pozdravte
mou zlatou panenku.

Ach, měj se tu dobře,
moje potěšení,
nekvil, nenaříkej pro mne,
raděj se pomodli.

16.

Pásla má milá koníčky,
pásla má milá koně,
jen vzdycky po záhoníčku,
jen vzdycky po záhoně.

Když je ku konci dopásla,
obrátila je zase,
že ona je pást nebude,
nechť si je pase kdo chce.

Na jednom poli pšenička,
na druhým poli žito:
kohopak je ti, má milá,
koho nejvíce líto?

Ach, toho je mi nejlítějc,
který ode mne jede,
neb on se za mne nestyděl,
chodíval za mnou ve dne.

Ještě si jednou zavejsknu
za tím Dvořákouc lesem,
aby věděla má milá,
aby věděla, kde jsem.

17.

Časně ráno po neděli
česal Heřman koně vraný,
přišla k němu jeho matka,
přinesla mu čtyry jabka:
„Kam pojedeš, Heřman mladý,
pěkné koně máš sedlany?“
Pojedu já pro svou milou,
pro Dorničku roztomilou.
„Nejeď, Heřman, nejeď pro ni,
pošlem pro ni koně vrany.“
To bych ani neudělal,
neb jsem sobě lidí nazval,
abych nyní doma zůstal.
„Bodejž Heřman hlavu srazil,
víc se domů nenavrátil.“
Jeli, jeli, přece jeli,
na citeru, housle hráli,
a troubili, bubnovali.
Když přijeli na louku,
tam pod tu lípu zelenou,
koníček zlámal nožičku,
Heřmánek srazil hlavičku.
Dlouho stáli, rozmlouvali,
a muziky přece hrály.
Počali se ho vyptávat,
mají-li jeti pro ni?
Jeďte si mně přece pro ni,
pro mé zlaté potěŠení.
Nebude-li mně samému,
bude bratru nejmladšímu.
Jeli, jeli, zase jeli,
na citeru, housle hráli,
troubili a bubnovali.
Když jsou přijeli nahoru
k Novosedlickému dvoru:
„Jdi ty, Dorničko, otvírat,
svoje svatebčany vítat.“
Dornička otevřela,
a hned se ulekala:
„Vítáme vás, svatebčani,
kdepak jste ženicha nechali?“
Ženich je nám doma zůstal,
svatebčanům stoly chystal.
„U kolik svateb jsem byla,
nikde jsem to neviděla,
aby ženich doma zůstal,
svatebčanům stoly chystal.“
Matička jim ji nechtěla dáti,
až budou ženicha míti.
Jen vy nám ji přece dejte,
a Dorničce nezbraňujte.
Matička ji vystrojila,
co slušného, šaty dala,
ji z domu vyprovodila;
a smutně sobě naříkala.
Jeli, jeli, přece jeli,
na citeru, housle hráli,
troubili a bubnovali.
Když jsou přijeli na louku,
tam pod tu lípu zelenou,
Dornička se z vozu nahnula,
krev červenou uhlídala:
„Ach, to je krev mého Heřmana.“
Ach, to není krev člověčí,
ach, to je krev zvířecí;
zabil Heřman tučnou lani,
aby uctil svatebčany.
Jeli, jeli, pořád jeli,
na citeru, housle hráli,
a troubili, bubnovali.
Když jsou přijeli nahoru
do Heřmanového dvoru:
Jděte, matičko, k vítání
této nešťastné nevěsty.
„Vítám tě, nešťastná nevěsto,
kýžs byla hlavu srazila,
nežs mého syna poznala.“
Jdi ty, bratříčku, k vítání
této nešťastné švagrovy.
Jdi ty, sestřičko, k vítání
této nešťastné švagrovy:
„Vítáme tě, švagrova má,
abys v roce syna měla!“
Matička jí za zlé měla,
že je ji tak přivítala.
„Copak vy mi za zlé máte,
a však vy mne taky vdáte.“
Když bylo vejpůl večeři,
začali hranu zvoniti, —
Dornička se hned ulekla:
„Ach, komuž to hranu zvoní?
jistě mému Heřmanovi!“
Heřmánek v komoře leží,
že ho jeho hlava bolí.
Umřelotě pacholátko,
a to malé nemluvňátko.
Dornička se hned ulekla,
a brzo pravdu poznala,
v okamžení dokonala.
Potom je pochovali,
do jednoho hrobu dali.
Kdo okolo toho chrámu jdete,
tak se každej pomodlete.
Tu leží Heřman s Dorničkou
jako bratr se sestřičkou.

18.

(Městská polonárodní.)

Smutno, teskno na vše strany,
kam se koli obrátím;
potěšení jsem zbavena,
bolestí srdce trápím.
Kam se děla kratochvíle?
kam se děla má radost?
potěšení jsem zbavena,
následuje mne žalost.

Ó kýž mohu ptáčkem býti,
jen se na tě podívat!
ó kýž mohu tam letěti,
radost srdci udělat!
Není možná, to nemůž být,
musím se tak trápiti,
tebe, radost má jediná,
musím zbavena býti.

Kam se koliv jen obrátím,
všudy jdeš mi před oči;
po tobě se, můj Karlíčku,
upřímná mysl točí;
ty jsi sám ten jediný,
tak hluboce v srdci mém,
aby jiných tisíc bylo,
ty jen přec nepůjdeš ven.

Ach kýž jsem tě nepoznala,
kýž nevkročila k tobě;
aneb nikdý nespatřila,
nebylo by líto mně.
Když tě mám zbavena býti,
raděj volím umříti,
nežli se tak, ve dne v noci,
ustavičně soužiti.

Slyším smutné naříkání
přes hory, černé lesy;
slyším, slyŠím smutné Ikání,
srdce z toho se děsí!
Má roztomilá Marínko,
ty si na mne stěžuješ?
milovníka v celým světě
věrnějšího nenajdeš.

Ale sama víš, Marínko,
že jináč nemohlo být,
že naše si věrné srdce
musely se rozejít.
Však ty mně vždy drahá budeš,
a v mém srdci zůstaneš,
doufej v Boha, nenaříkej,
zase štěstí dostaneš.

Nevzpomínej tuze na mne,
nepřidávej bolesti,
trápíš-li ty tvoje srdce,
já mnoho musím snésti.
Měj naději, že tvá žalost
v radost se ti obrátí,
zas ti potěšení přijde,
blaženost se navrátí.

19.

Stála hruška v šírém poli vysoká,
pod ní pěkná bílá růže rozkvetá.

Natrhej ty, má panenko, ty růže,
nastrkej je Honzíčkovi do lože.

Až on bude na těch růžích líbě spát,
on ti bude, má panenko, děkovat.

Děkuju ti, má panenko, děkuju,
před tebou já svůj klobouček smekuju.

Nesmekej ho, můj Honzíčku, přede mnou,
jak oni tě naši páni odvedou.

Prala plinky u studánky, plakala,
kýž jsem tě, mé potěšení, neznala.

Žala trávu, suchopárnou metlici,
přišli na ni dva mládenci, myslivci.

Srp jí vzali, polámali: Jdi domů,
berou tobě potěšení na vojnu.

Nechť si berou, nechť odvedou, já nedbám:
já za jedno potěšení deset mám.

20.

Za lesíčkem růže
smutně dokvetá;
má panenka stůně,
žalostně vzdychá.
Když ta růže vykvetala,
má panenka putovala
se mnou do světa.

Putovala se mnou
v jedlovém lese,
tam utrhla pěknou
kytku v pasece;
tu mně dala za klobouček,
kdy jsme sedli na palouček
k studené řece.

Putovala se mnou
přes tři potoky,
jeden byl u kraje
hezky hluboký;
pomáčela si sukničku,
sušila ji na sluníčku,
a to z pokuty,

Putovala se mnou
až do Moravy;
tu mně darovala
věneček s hlavy;
tu jsme spolu tancovali,
až jsme oba potrhali
věneček drahý.

Tu jsme tancovali,
to na popelec,
muziky nám hrály
ješté na konec;
hrála taky Nemodlenka,
že nenajde má panenka
více svůj věnec.

21.

Náš rychtář má pěkné koně,
dal bych tisíc zlatých za ně,
jsou tak pěkně srovnány,
drží hlavy jak panny.

Přál bych ti je, bratře, věru,
já bych radš měl jeho dceru,
nožičky má jak srnka,
oči černé jak trnka.

Když se přistrojí v neděli,
hned se od všech jiných dělí:
chod má hezký, pěkný hlas,
já jsem ji potkal dnes zas.

Všecko by se mně líbilo,
kdyby jen to možné bylo
dříve dobře vyzkoumat,
zdaž ji rychtář myslí vdát.

Blázne, co se nad tím trápíš,
zdalipak již o tom nevíš,
kterápak chce sedláka?
Každá raděj vojáka.

Kdybych věděl, že to půjde,
a ona mou žinkou bude,
dnes bych se na vojnu dal,
zejtra za manželku vzal.

Kdybych já byl na tvém místě,
postaral bych se zajistě,
když je sem i tam cesta,
vzal bych si holku z města.

Nu, tys mně dal pěknou radu,
abych ti měl říci pravdu:
s jednou vadou v vesnici,
někdy v městě s tisíci.

Já jsem mnohokrát v městě byl,
vždycky se nad tím podivil,
jak jsou děvčata smělá:
každá by mne hned chtěla.

Nemluv mně již o městských víc,
já jen chci přec rychtářovic;
když to štěstí potká mne,
dám ti darmo ty koně.

Bratře, budu všecko hanět,
jen tobě stále nadhánět;
když ty mně dáš koníčky,
budu tě chválit vždycky.

22.

Svěť, bleďoučký, svěť, měsíčku,
na ten panskej, hezkej dvůr;
nemysli si, má panenko,
že já budu tvůj.

Jiní zrní vybírali,
a já abych plévy bral,
to bych já byl velký blázen,
abych si tě vzal.

Když jsem já k vám chodívával,
tys plakávala,
panímáma mne vítala,
ty jsi nechtěla.

Nyničko by si vítala,
již nemáš koho;
tenkrát já si osedlávám
koně vraného.

Támhle stojí kůň můj vraný,
na něm pěkný bílý plášť,
co ty tomu, má Nanynko,
co ty tomu teď říkáš?

Co bych tomu smutná řekla,
vždyť jsem tím sama vinna,
vždyť jsem já ten vojenský stav
sama ti způsobila.

23.

Teče voda od Tábora
kolem okolo Rychnova;
všecky lávky pobrala,
jen jedinkou nechala.

Po které Vojtíšek chodil,
Nanynku za ruku vodil;
utrh jabka, utrh dvě,
pustil on je po vodě.

Plyň, jablíčko, kam ty ráčíš,
jenom ať se nepomáčíš,
a já plynu po dolu,
k mej Nanynce do domu.

Jak jen k oknu připlynulo,
na Nanynku zavolalo:
Má Nanynko, vyjdiž ven,
milý stojí před domem.

Pročpak bych já ven chodila,
když já nejsem jeho milá,
a on není z růže květ,
aby on mně kazil svět.

Já jsem panna ještě mladá,
já nemám žádného ráda,
jen jednoho milého,
to Vojtíška samého.

Chodějí k nám hezký hoši,
však mne žádný přec netěší;
netěší, ach netěší,
jenom můj znejmilejší.

24.

Již sluníčko zašlo
za to černé mračno;
co je tobě, milá,
co je tobě zašlo?

Zašlotě mně tohle
potěšení moje;
abych se vdávala,
na tě nečekala.

V tom našem sádečku
jest mnoho modráčků;
žala tam má milá
zelenou travičku.

Když je ji nažala,
sedla na cestičku;
já tě budu vískat,
můj zlatej holečku.

Kolik jest mu vlásků
na hlavě přebrala,
tolik jest slziček
z svých očí vylila.

Vytáh' šátek z kapsy,
utírá čelíčko:
Proč pláčeš, naříkáš,
má zlatá holčičko?

Kterak nemám plakat,
a sobě naříkat,
když mne [má pásnička]
nemůže obměstnat.

Vzal ji za ručičku,
ved ji ku krámečku;
já ti koupím pentlí,
nastav si sukničku.

Já bych nastavila,
jen kdybych co měla,
jen kdybych já tebe
byla nepoznala.

Vy veleský chlapci,
kde jste včera pásli,
já ztratila pentle,
kterej jste je našli?

My jsme je nenašli,
my jsme je viděli,
červené pentličky
po vodě plynuly.

Šifaři, šifaři,
na šífy sedejte,
červené pentličky
po vodě chytejte.

Šifaři, šifaři
na šífy sedali
červené pentličky
po vodě chytali.

Kdybys měla, milá,
čtyrydvacet koní,
červené pentličky
vice nedohoní.

Kdyby měla milá
koní na tisíce,
červené pentličky
nedohoní více.

Sedla na lodičku,
zaplakala tuze,
že více pentliček
dohonit nemůže.

25.

Skřivánek ač malý pták,
nikdy nezahálí;
ve dne v noci pracuje,
Pána Boha chválí.
Dělejme my taky tak
jako ten skřivánek,
v jedné ruce panenku,
v druhé ruce žbánek.

26.

Putovalo děvče
z Prahy do Moravy,
mělo černé oči
celé uplakané.

Putovalo přece
od potoka k řece,
převez, převozníčku,
mne švarnou divčičku.

Nechci, nepřevezu;
ty má milá nejsi,
snad jsi zabloudila,
nevíš dále cesty.

Když jsi mne viděla,
blázna opilého,
měla jsi se vyhnout
do pole šírého.

Když jsi mne viděla
ouzkou cestou jíti,
měla jsi se vyhnout
do žlutého kvítí.

Když jsi mne viděla
ouzkou cestou jíti,
měla jsi se vyhnout,
kde slunce nesvítí.

Já se vyhybala,
nic platno nebylo,
kvítí ani slunce
nic mi nespomohlo.

Když jsi mne viděla
hořké pivo píti,
neměla jsi za mnou
do spilky choditi.

Nařezala klasů,
přivázala k pasu:
Ach, kýž jsem neznala
sladovníckou chasu.

27.

Když jsem šel od milý,
byltě již den bílý,
kukačka na dubu zakukala;
kukačka kukala,
má milá plakala,
že je si Janečka rozhněvala.

Janečku můj milej,
proto se nehněvej,
že jsem já za tebou nevyšla ven;
proto se nehněvej,
příčiny nehledej,
jestli se ti líbím, jen si mne vem.

Panenko, počkej ty
za našima vraty,
až já si seberu moje šaty;
půjdeme do světa,
kde růže vykvetá,
a tam se budeme milovati.

28.

Po půlnoci, dřív než kohout
hodinu ranní zpíval,
šla tam z hrobu Margareta,
kde Vilím odpočíval.

Studené ruce na prsech
křížem složeny měla,
a z rozmaríny před sebou
zvadlou kytku držela.

Řkouc: Vilíme, spíš neb nespíš,
Bůh nás oba požehnej,
jak tebe v svatebním loži,
tak mne v té rouše černej.

Noc hroby své otevřela,
mrtvé stíny propouští,
navštíviti, jenž proti nám
provinili, připouští.

Ty pak nestrachuj se mne nic,
ty se nemáš čeho bát;
neb jsem v světě neuměla
nežli tebe milovat.

Ačkoli žes nezachoval,
cos sliboval plniti;
ty jsi tak snadno mne mohl
pro jinší opustiti.

Říkávals, mé modré oči
nade všecko jiné být,
a často jsi je přinutil
žalostivé slzy lít.

Přisahals, že jsou mé tváře
krásným růžím podobné:
učinils je, jak jsou nyní,
vpadlé a smrti rovné.

Chtěls srdce mé, a pro tebe
vypuknout jsi je nechal,
nebo jsi je každé chvíle
nevěrností svou lákal.

Již obličej mám škaredý,
tváře nejsou červené,
oči kalné, pysky bledé,
vší krásy jsou zbavené.

Červ je můj host, jenž mne žere;
rubáš oděv svatební,
noc tmavá — z níž k vykoupení
dřív než při soudu není.

Poď, pohledni a polituj,
kam mne smrt položila,
jak hluboko v tmavém hrobě
moje kosti složila.

Tam v suchém písku vsazený,
jako uvadlá tráva,
pamětný kvítek žížnivý
slzy tvé očekává.

Věku mého kvítek krásný
v popel se musil změnit,
to pro tebe, můj Vilíme,
žes mne mohl opustit.

Přeju já však přece tobě,
tvá milá Margareta,
bys byl šťastný, jdu od tebe
pryč, ach na mnohá léta.

29.

Hořela lípa, hořela,
pod ní má milá ležela,
až na ni jiskry padaly,
její černé oči plakaly.

Neplačte, oči mé milé,
buďte jen vzdycky veselé,
v mladosti, v světu veselém
nebuďte v truchlení žádném.

Měj mě, můj milý, měj mě rád,
koupím já tobě vinohrad;
ty budeš vorat a já žít,
budem se spolu dobře mít.

Když se budem milovati,
Pán Bůh nám všecko chce dáti,
zač ho jen prosit budeme,
to všecko my dostaneme.

30.

Měl jsem já Nanynku, již nemám nic,
dal jsem jí hubiček kolik tisíc.
Jinší ji loudili,
mně ji odloudili,
kteří ji mimo mne milovali.

Šel bych si stěžovat, nemám komu,
vím, že tě, mé dítě, nedostanu.
Půjdu mezi lesy,
budu volat: Kde jsi?
Ach, kdes má Nanynko znejmilejší?

Jestli já tě, dítě, nedostanu,
zajdu já za hory, tam ostanu:
jestli ten slib zrušíš,
mne oklamat míníš,
odpovídat na to těžce musíš.

Zavěj, ty větříčku, v pravou stranu,
že já mou Nanynku pozdravuju:
žádné veselosti,
jen samé tesknosti
trpěti musím v té samotnosti.

31.

Poslechněte mne, mládenci,
kteří s láskou hrajete,
z mnohých ušlechtilých panen
šašky sobě děláte.
Pod zámluvou upřímnosti
klam a lest obmejšlíte,
a jak bohatší najdete,
chudobnou opustíte.

Nevybírej, nepřebereš!
starodávní přísloví,
jsi-li bohatý pro sebe,
nešiď panny chudobny;
hledej sobě v světě rovnou,
chudobné nech v pokoji:
jak se stává vybíráčkům,
tuto píseň poslechni.

Jeden zhejralý mládenec
ve světě sem tam běhal,
chudobné vzdy zavrhoval,
bohaté panny hledal;
každé chvíle kratochvíle
rozličné provozoval;
v své mysli jest byl veselý,
neštěstí se nenadál.

Šel svou cestou, zpíval sobě, —
ejhle! tu smrt zdaleka
v krásném krumplovaném rouše
proti němu pospíchá,
řkouc: „Mládenče! buď veselý!
znám, jaký oumysl máš,
tvá mysl jest oženění,
bohaté sobě hledáš.

Já jsem ta, kterou ty hledáš,
ve všem se ti vyrovnám,
na cti i velkém bohatství,
všeho všudy hojnost mám.
Jestliže mne zamiluješ,
zlata, stříbra dám dosti,
že je nebudeš moct unést,
než musíš je dát vezti.“

Hola, hola! již jest dobře,
tuť mne štěstí potkává,
snad nějakým pánem budu,
toť jest dobrá novina.
Nevím, nevím, jak mám dělat,
nic se mně to nelibí,
ona drobet přišeplává,
snad nemá v hubě zuby.

Smrt pozvedla drahé flory,
na mládence pohlédla.
Ach, nastojte! ty jsi pak smrt,
ach, běda mně, přeběda!
Radš uteču pryč od tebe,
nechci, nechci, nechej mne!
nemáš oči ani uši,
beznosá, var ode mne.

„Copak si mne tak ošklivíš,
mám šaty dosti drahé,
zlatem, stříbrem krumplované,
mnohem dražší nežli tvé.
Ještě, chceš-li, vezmu dražší,
pěkně se ti přistrojím;
čerstvá jsem dost, já i třebas
v letu ptáka dohoním.“

Smrt mládence uchytila,
chtěci ho objímati:
Var ode mne, nechtéj se mne
nikterak dotýkati.
Jsi ošklivá, mrcho stará,
máš i hlavu oblezlou;
samé kosti, sotva se ti
v hromadě držet mohou.

Z pěkných hradů bereš krále,
knížata i hrabata,
krásným slečinkám, spanilým,
ukracuješ života;
ani tomu pastýřovi
života nedaruješ,
z chalupy ho ven vyvlečeš
a do jámy uvrhneš.

„Pravdus mi tenkrát pověděl,
mládenče roztomilý!
budu na tě laskavější,
krásně že jsi hněvivý.
Nehněvej se, moje srdce!
s hněvem nic nezpůsobíš,
jak ty můj být přece musíš,
proč se daremně zlobíš?“

32.

Pásla Hanačka páva
mezi horami sama.

Jeli tam tudy páni:
„Pojeď, Hanačko, s námi.“

Jakpak bych s vámi jela,
kampak bych páva dala?

Nejsem já cestě zvyklá,
špalíček se mně viklá.

Zůstanu raděj doma,
nestane se mně škoda.

Jděte si jenom sami;
však já nepůjdu s vámi.

33.

Ještě se tam ta pšenička v poli nemetá:
počkej na mne, má panenko, ještě tři léta.

„Proč bych já na tě čekala, když ty máš jinou,
od ní nosíš za kloboukem pentli červenou.“

Nosíval jsem, víc nebudu, pentli červenou,
chodíval jsem, víc nebudu, cestou kamennou.

Počkej na mne, má panenko, ještě tři léta,
zatím se tam ta pšenička v poli vymetá.

34.

Husička divoká letěla z vysoka,
vypila nám vodu z našeho potoka.

Tu čistou vypila, tu kalnou nechala:
co jsem už, holečku, pro tebe vystála.

Co jsem už vystála, co ještě vystojím!
krom tebe, holečku, o jiné nestojím.

Já bych se vdávala, naši mi nedají,
že bych se dostala, kde chleba nemají.

Kde chleba nemají, koláče nepečou,
seno nedělají, votavu nesečou.

Kde chleba nemají, votavu nesečou,
ještě mě k posledu za vlasy vyvlečou.

35.

Ach já nešťastný!
co jsem já doved,
že jsem tak hezké
děvčátko zaved.
Nyní já se bojím!
kterak já obstojím
před Pánem Bohem.

Kdyby mně byl dal
zlatý tatíček,
dokud jsem já byl
malý chlapeček,
lístek a slabikář,
abych já nebyl lhář
hezkých děvčátek.

Kdyby mne byla
moje maminka,
dokud jsem byla
malá panenka,
do kláštera dala,
abych nepoznala
mého hošíčka.

36.

Ty zdejší hodinky ztemna bijou,
že odtud mládenci pryč odejdou;
nechoďte jen brzy zrána,
já svážu šátečky, půjdu s váma.

Ti zdejší mládenci zvysoka jdou,
chudobných děvčátek si nevšimnou;
bohatá panenka srdce trápí,
chudobná děvečka nic neplatí.

Zelenej jalovec nedozrává,
že mne tu můj milej zanechává,
zanechává a nevezme,
však on upřímnější nenalezne.

37.

Panímámo, co dělá má milá,
já ji přišel navštívit;
tři léta minuly, co jsem ji neviděl,
rád bych s ní chtěl promluvit.

Naše dcera na hřbitově leží,
tam je její postýlka:
více si nemysli, můj zlatý holečku,
že bude tvá manželka.

Ukažte mi do hřbitova dvéře,
ať se na ni podívám:
ať já mou milenku, krásnou holubinku
ještě jednou uhlídám.

Vstaň, mé srdce, vstaň z svého hrobu ven,
promluv ke mně slovíčko.
„Já bych promluvila, kdyby možná bylo,
mám zemdlené srdíčko.“

Přenešťastní takoví rodiče,
kteří dětem bránějí:
oni jim zbraňují, vůle jim nedají,
do hrobu je uvádí.

Přenešťastné ty písecké luka,
po kterých jsem chodíval,
když jsem svou panenku, krásnou holubinku,
za ručičku vodíval.

Přenešťastná ta písecká brána,
přenešťastná silnice;
ty jsi mně nepřála, milovat nedala,
co těšilo mé srdce.

38.

Za tím naším dvorem
vyrostly dva duby,
ty jsou pěkné zelené;
mezi nimi roste
černooké děvče,
až vyroste, bude mé.

Ach můj synu mladý,
poslechni mé rady,
zanech toho ženění;
oženíš se jednou,
tvářičky ti zblednou,
krása se ti promění.

39.

Měsíček svítí,
já bych měl jíti
za mou nejmilejší,
jakpak se má.

Ach, má se, má se —
jen vzdycky pláče,
že mne juž do smrti
neuhlídá.

Měsíček zašel,
a já přeci šel,
aby mně mou milou
neodvedli.

Holoubku, houkej,
větříčku, foukej,
aby mně mou milou
neodvedli.

40.

Panímámo, hezkou dceru máte,
ale že ji doma nemíváte.

Kdybyste ji doma mívávali,
my bychom vám za ní chodívali.

Naše dcera nikdá doma není,
ona pleje pšeničku na poli.

Když pšeničku z koukole vyplela,
kompanie husarů přijela.

Vítáme vás, páni husarové!
viděli jste potěšení moje?

Viděli jsme, ale zabitého,
nedaleko hlava vedlé něho.

Já ji nerubal ani nesekal,
sekaltě ji jeden pruský husar.

Měla jsem milého s černýma očima,
já bych byla pro něj do vody skočila.

Do vody, do vody, kde se kolem točí;
ach škoda, přeškoda jeho černých očí.

Do vody, do vody, do té prohlubničky,
kde můj milej napájíval své koníčky.

41.

Která je panenka stydlivá,
zdaleka se chlapcům vyhýbá;

když se jim vyhnout nemůže,
začervená se jak růže.

Jsi-li mládeneček poctivej,
taky se panenkám vyhýbej;

když se k tobě děvče otočí,
stáhni si klobouček na oči.

42.

Jedna hodina
s půlnoci byla,
když mne má milá
vyprovodila
přes ten zelený háj:
„Jdi tedy, milý, sám,
jdi s Pánem Bohem!“

Není na nebi
tolik hvězdiček,
co mně má milá
dala hubiček,
není a nebude,
co svět světem bude,
tolik hvězdiček.

Není na zemi
tolik klášterů,
co mně má milá
dala noclehů;
není a nebude,
co svět světem bude,
tolik klášterů.

43.

Ach holka, holka,
černé oči máš;
a já se tě bojím,
že mne oklamáš.

Kdybych já měla
ještě černější,
neoklamu tebe,
můj znejmilejší!

Vrána na dubě
žaludky klube,
a to sám Bůh ví,
čí holka bude.

Čípak by byla,
když mně slíbila
za tím naším domem,
pod zeleným stromem,
holka rozmilá.

Pomaširujem,
maširuj se mnou,
a já tobě koupím
sukni zelenou.

Sukni zelenou,
ne tuze dlouhou,
aby ty jsi mohla
taky jít se mnou.

Pomaširujem
přes hory doly,
a lesové budou
naše komory.

44.

.
Když jsem plaval přes moře,
vyletěl tam slavíček;
pustil on mně ceduličku,
a to za můj klobouček.

Já tu svůj klobouček s hlavy vzal,
do té ceduličky jsem se podíval;
ach, tu jsem od mé panenky
pozdravení uhlídal.

Ach, tenkrát jsem opuštěný
jak zahradník v zahradě,
když on růžičku štěpuje,
ona mu v ruce vadne.

Já taky jednu růžičku
měl jsem v mojem srdéčku,
až pak jsem ji přeci ztratil,
tu mou drahou perličku.

45.

Loučení, loučení,
což jest to těžká věc,
𝄆 když se musí rozloučiti 𝄇
s panenkou mládenec.

Když jsme se loučili
pod zeleným stromem,
vzdycky jsem ti říkávala,
že ta láska není stálá,
že svoji nebudem.

Když já půjdu lesem,
budu plakat hlasem;
dám si klobouček na stranu,
na panenku zapomenu,
budu přece vesel.

46.

Kdes, holubičko, bloudila,
že jsi své peříčko,
zlatá holubičko!
zmokřila?

„Zabloudila jsem přes moře,
abych tam viděla,
co holoubek dělá
na zelenej hoře.“

47.

Až já odtud pryč pojedu
přes ten zelený háj,
ohlídnu se na vše strany,
kde jsem já bejval.
Tam, kde jsem já bejvával,
hezké holky miloval;
nyní musím maširovat,
nechat milování.

Můj koníček osedlaný
pode mnou si skáče,
tamhle stojí má panenka,
naříká sobě a pláče.
Neplač, holka, nenaříkej,
není ti to platno nic,
bys plakala, naříkala,
já juž odtud táhnu pryč.

Má šavlička ocelová
po straně se blejská;
tamhle jede můj kamarád,
vesele sobě vejská.
Pojeď, bratře, kamaráde,
poď, pojedem do pole,
tam se spolu postavíme
před zlého nepřítele.

Až já odtud pryč pojedu,
bude pro mne velký pláč,
budou pro mne holky plakat,
ty, které jsem míval rád.
A já taky plakat budu,
až odtud pryč pojedu,
holky, které jsem miloval,
víc milovat nebudu.

48.

Když jsem já šel od své nejmilejší,
byl měsíček vysoko;
podívej se, má zlatá panenko,
jak jsem od tě daleko.

Když jsem já byl na patery hony,
ještě za mnou volala:
Škoda tebe, můj zlatej Jeníčku,
že jsem tě rozhněvala.

Rozhněvala jsem tě jenom jednou,
víc tě hněvat nebudu,
škoda tebe, moje potěšení,
že tebe nedostanu.

49.

Můj zlatej Honzíčku,
poď se mnou trošíčku,
můj zlatej Honzíčku,
poď se mnou k nám.
Půjdem do zahrady,
tam jsou hrušky zraly;
můj zlatej Honzíčku,
poď se mnou k nám.

Můj zlatej Honzíčku,
poď se mnou trošíčku,
můj zlatej Honzíčku,
poď se mnou k nám.
Můj věnec zelený,
na hlavě strojený,
můj zlatej Honzíčku,
já ti ho dám.

Mé milé panenky,
milé spoludružky,
já se vám teď pěkně
všem poroučím;
já se vdávat budu,
víc pannou nebudu,
již jsem si Honzíčka namluvila,
zelený věneček jsem mu dala.

50.

Vsadila jsem záhy dosti
pěknou růži k své libosti;
ach, růžička opadává,
můj milej k nám nechodívá.

„Proč bych já k vám chodívával,
tobě se šiditi dával;
mé lásce a upřímnosti
splácela jsi nevěrností.

Nemysli, žes ty jediná,
žes mému srdci souzena;
vždyť je děvčat všude dosti
jak zrníček na jalovci.

Tři léta jsem k vám chodíval,
tobě jsem dary nosíval,
třetí rok dozrál jalovec,
vzala taky láska konec.“

51.

Má zlatá stezičko uzoučká,
což jest mi líto tebe:
když já si na tebe vzpomenu,
bolí mě srdce v těle.

A já tou stezičkou nepůjdu,
kterou jsem chodívala;
pase tam můj milej koníčky,
já bych ho zarmoutila.

Vy mily, rozmily pole,
což jste mně mily byly;
když jste mne potěšit měly,
vy jste mne zarmoutily.

52. Božena

(V. Hanky)

Věj, větřínku zlatý,
prosoušej mé šaty,
věj, větřínku zlatý,
od východu věj!

Snad tam od východní strany
přijede koníček vraný;
věj, větřínku zlatý,
od východu věj!

Na koníčku mládeneček
přijede pro můj věneček;
věj, větřínku zlatý,
od východu věj!

Řekne: Divko modrooká,
nesedávej u potoka,
divčino modrooká,
nesedávej tam!

Přijde na tě velká voda,
byla by tě velmi škoda;
divčino modrooká,
nesedávej tam!

Věj, větřínku zlatý,
prosoušej mé šaty,
věj, větřínku zlatý,
od východu věj!

53. Žalost

(V. Hanky)

Listí opadalo,
Krkonoš se bělá,
ach, co moje drahá
u Šumavy dělá!

Ostavila mne zde
v rozvinutém máji,
vblahověří, že s ní
zapoletím k ráji.

Dujte, bujní větři,
přes hory a skalé,
zavívejte k ní to
listí opadalé.

Viz na každém lístku,
co jich před ni padne,
viz ta smutná slova:
Něžné srdce vadne!

54. Prstýnek

(J. V. Kamarýta)

Švární ženci žito žali,
já jsem klásky sbírala;
a můj nejdražší prstýnek,
nevím, za kterým jsem ztratila.

Ach, co bych já za to dala,
kdybych jenom zvěděla,
kdo můj zlatý prstýnek má,
u maminky bych ho udala.

Za večera jetelíček
na žitništi zasili;
až dozraje medulinka,
zrána přijdou, by ji kosili.

To se půjdu podívati,
kdo má zlatý prstýnek,
jestli mi ho zase vrátí,
nebo dá-li mi ho za vínek.

55. Oklamaný miláček

(M. Z. Poláka)

Sil jsem proso na souvrati, nebudu ho žíti;
děvče krásné miloval jsem, nebudu ho míti.
Síti, nežíti, milovati, nevzíti!
Sil jsem, nežal jsem, miloval jsem, nevzal jsem!

Tam nad mlejnem, pod jesenem, na vysoké stráni
slíbila mi má panenka věčné milování.
Věnec uvitý, prsten skvostně vyrytý
od ní dostal jsem, přece děvče nevzal jsem.

Ustům jako z máku kvítí hubinky jsem dával;
v tílku jako labuť bílém s větříčkem jsem hrával.
Láskou zplesal jsem, kudy šel jsem, vzdychal jsem;
v noci nespal jsem, přece děvče nevzal jsem.

Ráno, dřív než zvoník cinkal časně na klekání,
šel jsem, abych ptačí slyšel ranní radování,
Šel jsem za lesem, ale ach! co spatřil jsem,
nad tím ztrnul jsem, více děvče nechtěl jsem.

V roklince, tam v střemchách hustých děvče s jiným stálo,
on ji líbal, tlačil, vinul, děvče se jen smálo.
Já pak zvolal jsem: Darmo v noci nespal jsem,
sil jsem, nežal jsem, miloval jsem, nevzal jsem!

56. Jablíčka

(M. D. Rettigové)

Stojí jabloň v šírém poli
na trávníčku zeleném,
ba zeleném.
Ach, proč mne tak srdce bolí
v šněrování červeném,
ach, červeném?

Květla jabloň krásně bíle,
vonným květem červeně,
ba červeně.
Ó přešťastná kratochvile!
pokyň na mne líbezně,
ó, líbezně.

Byla jabka na jabloni
malounko jen červená,
jen červená.
„Kvetly růže v tváři vonny —“
vzdechla jsem si ubohá,
ach, ubohá!

Pod jabloní na trávníku
pásala jsem kozičky,
své kozičky.
Blízko sekal hoch můj viku,
leskly se mu očičky,
ach, očičky.

Červi jabloň provrtali,
zažloutala travička,
ach, travička;
trochu jsme si poplakali
pro ta krásná jablíčka,
ach, jablíčka.