Je slunce teplé, čistý je vzduch,
a vlny třpytné tryskem hrají,
ostrovy modré, sněžných hor kruh
v nach poledne se oblékají,
dech vlhký země krouží v taji
kol poupat snících posavad,
sta hlasů, jež se proplítají,
pták, vítr, moře, města hluk a chvat
jak sladkost Samoty jsou plny luzných vnad.
Dno nedotknuté propasti zřím,
nach, zeleň mořských travin tam
jak vlny tříští se pobřežím,
jak světlo v lijavci hvězd v klín tmám,
na písek stranou sedám sám.
Třpyt oceanu ve polední chvíli
plá kol a souzvuk, naslouchám,
se z rhytmů jeho sladkou něhou chýlí —
Kde srdce, v chvíli té jež pohnutí mé sdílí?
Ach, nemám pokoje v nitru svém,
ni klidu kolem, ani zdraví,
ni nad statky dražší, jež má zem,
jistotu, mudrc přemítavý
s níž kráčí s vínkem vnitřní slávy.
Moc, jmeno, láska, prázdeň — dým,
těch, již to mají, vidím davy,
jeť život smích a rozkoš jim,
číš tuto pro sebe já s jinou mírou zřím.
Mé zoufalství však mírné jest dnes
tak jako vlny, větru jak let,
jak děcko zemdlené rád bych kles’
a plakal nad žitím plným běd,
jež nesl jsem, nést musím doposled,
až jako spánek smrt mne skloní,
až v teplém vzduchu tvář má led,
až v mroucí mozek můj se vroní
hlas moře poslední tak sladce monotonní.
Tak mnohý smrt mou opláče snad
jak já, ten vida prchat den,
tak sladký, hořkost z jeho mám vnad,
stár záhy, lkám proň otráven.
Nuž ať zní jejich pláč a sten,
jsem z těch, k nimž lásky nemá svět,
jen soucit, kdežto nezkalen
on po západu bude v sled
těm, kdo jej užili jak radost v duši tkvět.
PD old 70