Ten pestrý závoj nezvedej, jenž zove žití,
kdo živ; ač bez jsoucnosti tvarů tam se míhá,
s vším v obraze, co bychom chtěli uvěřiti
v nedbalé malbě. Za ním Strach a Naděj číhá
sesterské Osudy, jež nezmdlí tkáti niti
svých stínů nad strží, zkad slepá noc se zdvíhá.
Já jednoho jsem znal, který jej dávno zved’,
chtěl něco milovat, měl srdce k lásce tklivé,
však, ach, nic nenašel, co obsahuje svět,
nic nezkojilo jej v té touze věčně živé.
On davy lhostejnými prošel v mysli tklivé
byl září mezi stíny, světla krb i střed
na chmurném jevišti, pro pravdu v půtce divé
se rval, jak Kazatel, nenašel její sled.
PD old 70