Ruské národní pohádky/Koupená žena
| Ruské národní pohádky Alexandr Nikolajevič Afanasjev | ||
| Beznohý a slepý bohatýr | Koupená žena | Helena Moudrá |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Koupená žena |
| Autor: | Alexandr Nikolajevič Afanasjev |
| Zdroj: | Soubor:Afanasjev, A. I. - Ruské národní pohádky.djvu Dostupné online. |
| Vydáno: | Brno, 1883 |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | František Vymazal |
| Licence překlad: | PD old 70 |
| Index stran | |
Byl jednou Ivan kupecký syn; promrhal po smrti otcově své jmění a šel k vlastnímu strýci za mládence. Strýc naložil na své koráby zboží a jel spolu se synovcem za moře, aby v cizích krajích obchod vedl. Připlavili se k znamenitému stoličnému městu, vjeli do přístavu, vyložili zboží a počali je prodávati, jiné kupovati a peníze vydělávati. Povídá strýc synovci: „Tu máš mzdy sto rublů peněz; jdi, nakup si zboží, jaké se ti zalíbí. Dlouho se tu nebudeme baviti; jak popravíme svou práci, vrátíme se domů.“ Ivan vzal sto rublů a šel na náměstí, chodí okolo krámů zamyšlen, dívá se, jaké zboží by koupil. Najednou vzal se odkudsi a přichází k němu stařec: „Co hledáš, dobrý člověče!“ — Chci si koupiti za sto rublů zboží. „Dej sem peníze, já ti dám takové zboží, žes takového jak živ neviděl.“ Kupecký syn dal mu sto rublů; stařeček vzal peníze a povídá: „Pojď za mnou!“ Přivedl ho na sám kraj města do krásné zahrady; v té zahradě sedí za zlatou mříží dívka a taková kráska, že nelze vymluviti, ani pomysliti, leda v pohádce pověděti. „To je mé zboží — krásná dívka; vezmi ji za ruku a zaveď domů.“ — Co je to, starče! takového zboží nepotřebuju, bez toho jsem s krásnými dívkami všecko otcovské jmění prohýřil, ale nyní jsem se zařekl. „Nu, brachu, když se ti mé zboží nelíbí, jdi si s prázdnýma rukama; nedostaneš ani zboží ani peněz.“ Ivan kupecký syn zalil se hořkými slzami: „Já nešťastný! myslí si, sto rublů jsem nadarmo ztratil.“ Vrátil se k strýcovi. „Koupils zboží, co?“ — „Nekoupil, strýčku!“ „Na, tu máš ještě sto.“ Nazejtří šel Ivan na náměstí i potkal ho tentýž stařeček: „Pozdrav pán Bůh, dobrý člověče!“ — Dejž to pán Bůh, boží stařečku! odpovídá Ivan; dívá se stařečkovi přímo do očí, ale nemůže ho poznati. Co bylo včera, stalo se dnes zase. Ivan pozbyl i druhou stovku. Třetího dne dostal od strýčka ještě stovku a opět potkal starce; stařec vzal od něho peníze, přivedl ho k zlatě mříží: „Hle, povídá, tu je moje zboží — krásná dívka; vezmi ji za ruku a zaveď domů.“ Kupecký syn se rozmýšlel: „Můj osud je už takový!“ vzal dívku a vedl s sebou. Vyptává se jí cestou: „Pověz, krásná dívko, jakého jsi rodu, jakého pokolení? — Ja jsem královská dcera a říkají mně Nastasja Krásná; je tomu deset let, co mě pustili tatínek a maminka na procházku k řece; na vodě jsem uviděla loďku a jenom jsem sedla na loďku - jela se mnou tak rychle, že mně za pět minut břehy s očí zmizely; loďka mě přinesla k zeleně zahradě, tu mě posadil stařec za zlatou mříž a tam jsem žila, až jsi mě vykoupil. „Jak se nyní okážu strýčkovi? táže se Ivan kupecký syn; tři sta rublů jsem pozbyl a zboží jsem nekoupil.“ — To nic nedělá, všecko se zpraví! odpověděla Nastasja Krásná; najděme si dříve příbytek. Najali si byt, ona ho uložila spat, a sama zasedla k práci a vyšila divotvorný koberec; ráno budí kupeckého syna: „Na, povídá, tu máš koberec! zanes ho na rynk; bude-li ho kdo kupovati, nebeř peněz, ale žádej, aby tě opil.“ Ivan kupecký syn tak také udělal, opil se, vyšel z hospody, upadl do špinavé kaluže; sběhlo se tu mnoho všelijakého lidu, dívají se na něho a smějí se: „Pěkný jonák! mohl by zrovna k oddavkám.“ — Pěkný — nepěkný, ale já povídám, že mě Nastasja Krásná na temeno políbí. „Nechvastej se tolik! povídá jeden bohatý kupec; ona na tebe ani nepohledne — jaký jsi zaneřáděný!“ Počali se hádati; kupec praví: „Založme se — chceš se založit o deset tisíc?“ — To bys tomu dal! když založit, tak o všecko jmění. „Nu, třeba — o všecko jmění. Sotva se domluvili, hle — tu jde Nastasja Krásná, zdvihla kupeckého syna za ruku, políbila na samé temeno, utřela, očistila a zavedla domů. Ivan vyhrál na tom kupci i krámy se zbožím i sklepy s drahým kamením; stal se prvním boháčem. Jednou mu povídá Nastasja Krásná: „Běž a zavolej cihláře a dej jim práci: at nadělají brzo cihel, do každé cihly ať zadělají drahého kamení.“ Jak řekl, tak se stalo. Ivan kupecký syn naložil ty cihly na mnoho vozů, pokryl je rohožemi a vezl k svému strýci na koráb. „Pozdrav pán Bůh, synovče! kdes byl tak dlouho? čehos nakoupil?“ - Přivezl jsem tuhle cihly. „Jsi ty kotrba! takového zboží máme sami dost. Co na něm vyděláš? „Bůh je milostivý! snad přijde něco i na mne. „Nu, nakládej na koráb!“ Ivan naložil ihned všecko své zboží, zajel pro Nastasji Krasuou a vzal ji na koráb. Strýc spatřil krásnou dívku a povídá synovci: „Já jsem myslil, že jsi už jiný člověk, a ty jsi pořád takový!“ Tu zdvihli kotvy, rozpjali plachty a koráby pluly na širé moře. Dlouho či krátko — přijel strýc se synovcem do své říše; musejí jíti k carovi a podati mu dary. Strýc bere kousek zlatohlavu a kousek aksamitu, a synovec dvě cihly. „Kam půjdeš?“ táže se strýček. — K carovi. „A co mu doneseš?“ — Tu mám dvě cihly. „Ech, brachu, abys raději nechodil, sebe neostudil a na mne odpovídání neuvalil. Není příhodný čas — car se bude hněvati; bude s námi zle.“ - Nebude, strýčku! jaké mám zboží, takové ponesu. Strýc ho přemlouval, domlouval mu, ale vidí, že to není nic platno: „Nu, povídá, jestli se něco přihodí, dávej sobě vinu, já za to nebudu moci.“ Přicházejí k samému carovi; strýc mu podává zlatohlav s aksamitem a Ivan kupecký syn podal mu na zlaté mise dvě cihly: „Račte rozlomiti, vaše veličenstvo!“ Car cihly rozlomil; z cihel sype se proudem drahé kamení, až z něho jde zář po komnatě. „Pán Bůh zaplať za tento dar; takového kamení jsem jak živ neviděl. Vybeř si první místo v městě a provozuj tam obchod bez daně a beze cla.“ Ivan kupecký syn vybral si nejlepší místo v městě, postavil dům a krámy a zavedl veliký obchod; a když si všecko hospodářství spravil, chtěl si vzíti Nastasji Krásnou i poslal k otci jejímu pro otcovské požehnání. Král přemítá: „Jak mám dáti královnu obyčejnému kramáři? Bude z toho leda posměch a hanba.“ I počal kupeckého syna všelijak zdržovati i vystrojil celý pluk a kázal Nastasji Krásnou ukrásti. Jednou odešel Ivan kupecký syn kamsi po své práci, nebyl doma více než tři měsíce a jak se vrátil — byla nevěsta jeho pryč u otce. Zaplakal a šel, kam ho oči vedly; šel, mnoho vystál, mnoho hladu a zimy zkusil, počal se modliti: „Kdyby mně Pán Bůh poslal společníka, bylo by mně přece veseleji!“ Hledí — tu jde stařeček; „Pozdrav Bůh, dobrý jonáku, kam tou cestou?“ — Ech, dědečku, měl jsem v rukou štěstí, ale Pán Bůh mně je vzal. Jdu hledat Nastasji Krásnou. „Pozděs vyšel, už ji provdali za jednoho carovice.“ — Kdybych ji aspoň jednou mohl spatřiti! „Nu, pojďme spolu; šli dlouho a vyhládli pořádně. Stařec vyňal ze záňadří chléb, rozlomil na půle; sobě vzal jednu polovici a druhou dává svému společníku. Kupecký syn se zdráhá: „Ty máš sám málo,“ povídá. — Ber! Bůh dá — ani tohoto nesmíme a budeme syti. Tak se také stalo: chleba nesnědli a byli oba nasyceni. Za dlouho, za krátko — přivádí stařeček Ivana kupeckého syna do královské zahrady a povídá: „Postav se pod tuto jabloň a hleď — Nastasja Krásná vyjde na procházku po zahradě a půjde zrovna okolo tebe. Jak počnou padati jablka, nesbírej a nejez jich, sice usneš neprobudným spánkem.“ Kupecký syn postavil se pod jabloň; se stromu počala padati jablka a taková krásná, plná, vonná; nemohl se zdržeti, zdvihl jedno jablko a snědl; snědl a usnul neprobudným spánkem. Vyšla Nastasja Krásná projíti se po zahradě, spatřila svého souzeného a jala se ho buditi; budila, budila, ale nemohla ho nijak probuditi; napsala lístek: „S Bohem, milý příteli! zítra bude má svatba“ a položila mu jej do pravé ruky. Ráno se probudil Ivan kupecký syn, přečetl lístek a zalil se slzami. Přichází stařeček: „Já jsem ti povídal: neber, nejez jablek; ale tys mne neposlechl. Jdi honem — nenajdeš-li kde deštičku.“ Kupecký syn běžel po ulici, našel deštičku a přinesl stařečkovi. Ten ji vzal, navázal struny, zastavil se u hospody a počal různé písně hráti. Co se tu sebralo lidu — zástupy veliké! Hned oznámili královi: u hospody je jakýsi muzikant, co hraje lépe než královští. Král ho kázal zavolati do paláce: „Ať hraje na svatbě, ať rozveselí hosty.“ Běželi honci, zvou stařečka na svatbu; on odpovídá: „Přijdu hned!“ Svlekl se sebe šaty, přistrojil do nich kupeckého syna, dal mu samodělné housle a praví: „Jdi ty místo mne.“ — Jak mám jíti, když neumím hráti. „Nedělá nic; jenom smyčcem trhej a rukama přebírej a housle budou samy hráti.“ Ivan kupecký syn přišel do paláce, vstoupil mezi muzikanty, počal hráti — jeho housle přehlušují všecku muziku, ku podivu hostům celá slova vyslovují. Zahrál jednou — housle mluví: Spi, spi, ale neprospi! Zahrál podruhé — housle mluví: Choď, choď, ale neprochoď! A po třetí zahrál — housle počaly: „Spěte tvrdě neprobudným snem!“ V tom okamžiku kde kdo stál, kde kdo seděl — všichni najednou usnuli. Ivan kupecký syn vzal Nastasji Krásnou za bílé ruce zavedl do kostela a oddal se s ní. Král se probudil, vidí, co se stalo a že se nedá odestati. I kázal svatbu strojiti, hody slaviti, hosty hostiti.