Ruské národní pohádky/Beznohý a slepý bohatýr

Ruské národní pohádky Alexandr Nikolajevič Afanasjev
Kůň, ubrus a růžek	Beznohý a slepý bohatýr	Koupená žena

Údaje o textu
Titulek:	Beznohý a slepý bohatýr
Autor:	Alexandr Nikolajevič Afanasjev
Zdroj:	Soubor:Afanasjev, A. I. - Ruské národní pohádky.djvu Dostupné online.
Vydáno:	Brno, 1883
Licence:	PD old 70
Překlad:	František Vymazal
Licence překlad:	PD old 70
Index stran

V kterémsi carství, v kterémsi mocnářství byl car s cařicí; měli syna Ivana carovice a k carovici dohlížeti byl ustanoven Ranec strýček, dubová čepice. Car s cařicí dosáhli starých let, roznemohli se a nedoufají už, že okřejí; volají Ivana carovice a přikazují: „Když umřem, poslouchej ve všem a měj v uctivosti Rance strýčka, dubovou čepici; budeš-li poslouchati, budeš šťasten, nebudeš-li poslouchati, zhyneš jako moucha.“ Nazejtří umřel car s cařicí; Ivan carovic pochoval rodiče a žil podle jejich přikázaní: ať dělá co dělá, o všem se radí se strýčkem. Či dlouho, či krátko — dosáhl carovic dospělých let, a zamýšlel se oženiti; přichází k strýčkovi a povídá: „Ranče strýče, dubová čepice! je mně smutno samému, chci se oženiti.“ — Jsi v tom času, že je čas mysliti na nevěstu; jdi do sálu — tam jsou podobizny všech caroven, všech královen, podívej se a vybeř si, která se ti zalíbí, o tu se ucházej. Ivan carovic šel do sálu, počal prohlížeti podobizny i zalíbila se mu královna Anna Krásná — taková krasavice, že jí na světě není podobné. Na její podobizně je napsáno: když jí někdo dá hádanku hádati a královna neuhodne, provdá se za něho; a čí hádanku uhodne, tomu hlava dolů. Ivan carovic přečetl tento nápis, zarmoutil se a jde k svémn strýčkovi: „Byl jsem povídá, ve velikém sálu, vyhlídl jsem si nevěstu Annu Krásnou, jenom nevím, mohu-li se o ni ucházeti.“ — Ba, carovici, tu je těžko dostati; pojedeš-li sám, nikdy jí nedostaneš; ale vezmeš-li mne s sebou a budeš dělati, jak ti řeknu, možná, že se to spraví. Ivan carovic prosí Rance strýce, dubovou čepici, aby jel s ním spolu a dává mu věrné slovo, že ho bude poslouchati i v žalosti i v radosti. Tu se sebrali na cestu a jeli za královnou Annou Krásnou. Jedou rok, druhý a třetí i zajeli za mnohé země. Praví Ivan carovic: „Jedeme strýče, takový čas, přibližujeme se k zemím královny Anny Krásné a nevíme, jakou hádauku jí dáme hádati.“ — Máme času dost! Jedou dále; Ranec strýček, dubová čepice pohlédl na cestu — na cestě leží míšek s penězi; zdvihl jej, vysypal z něho všecky peníze do svého míška a povídá: „Tu máš hádanku, Ivane carovici! Jak přijedeš ke královně, dej jí hádati takovými slovy: jeli jsme prý cestou a uviděli: na cestě leží dobro, vzali jsme dobro dobrem a vložili do svého dobra. Tuto hádanka jak živa neuhodne; každou jinou uhodne hned — popodívá se jenom do své čarodějské knihy; a jak uhodne, hned ti dá setnouti hlavu.“ Konečně přijel Ivan carovic se strýčkem k vysokému paláci, kde bydlila krásná královna; té doby byla na balkoně, spatřila jedoucí a poslala se optati: odkud přišli a proč? Odpovídá Ivan carovic: „Přijel jsem z takového carství, chci si namluviti královnu Annu Krásnou.“ Pověděli to královně; poručila, aby carovic šel do paláce a při všech radních knížatech a bojařích dal hádanku hádati; mám, praví, takový závazek, jestli neuhodnu čí hádanky, vdám se za něho; a čí hádanku uhodnu, toho vydám na zlou smrt! „Poslouchej, krásná královna, mou hádanku,“ praví Ivan carovic: jeli jsme cestou, uviděli: na cestě leží dobro, vzali jsme dobro dobrem a vložili do svého dobra.“ Královna Anna Krásná bere svou čarodějskou knihu, počala ji prohlížeti a uhodnutí hledati; prohledla celou knihu, ale výkladu nenašla. Tu radní knížata a bojaři přisoudili královně vdáti se za Ivana carovice; třeba tomu není ráda, ale není pomoci — počala se chystati k svatbě. Přemýšlí sama s sebou královna: jak by času nabyla a ženicha odbyla, i vymyslila, že ho velikymi službami usouží. Volá Ivana carovice a praví k němu: „Milý můj Ivane carovici, muži přisouzený! Musíme se k svatbě chystati, posluž mně službu nevelikou: v mém království, na jednom místě stojí veliký litinový sloup; přitáhni jej do palácové kuchyně a poštípej na drobná polena — kuchaři na drva.“ — Považ královno! což jsem přijel k vám dříví štípati? což je to má práce, na to mám sluhu Rance strýce, dubovou čepici.“ Hned volá carovic strýčka a přikazuje mu do kuchyně přitáhnouti litinový sloup a posekati jej na drobná polena kuchaři k pálení. Ranec strýc šel na řečené místo, vzal sloup do náručí, přinesl do kuchyně a rozsekal na drobné kousky: čtyry polena litinová vzal si do kapsy: budou k něčemu dobré! Nazejtří povídá královna Ivanu carovici: „Milý můj carovici, muži přisouzený! zítra pojedeme k oddavkám; já pojedu v kolesce a ty na bohatýrském hřebci; musíš toho koně zavčas objezditi.“ — Já objezditi koně! na to mám sluhu. Volá Ivan carovic Rance strýce, dubovou čepici: „Jdi do konírny,“ povídá, „kaž pacholkům vyvésti bohatýrského koně, sedni naň a objezdi ho; zítra pojedu na něm já k oddavkám.“ Ranec strýc dovtípil se úskoku královny, nemluvil dlouho, šel do konírny a kázal pacholkům vyvésti bohatýrského koně. Sebralo se dvanáct pacholků, otevřeli dvanáctery zámky, otevřeli dvanáctery dvéře a vyvedli čarodějného koně na dvanácti železných řetězích. Ranec strýc, dubová čepice, přistoupil k němu; jenom vsedl, čarodějný kůň odděluje se od země, výše nad les se vznáší, výše lesa stojícího, níže mračna chodícího. Ranec pevně sedí, jednou rukou drží se za hřívu a druhou rukou vynímá z kapsy litinové poleno a počíná tím polenem koně mezi ušima tlouci. Rozbil jedno poleno, vzal druhé; rozbil dvě, vzal třetí; rozbil tři, počal bíti čtvrtým. A tak dobil bohatýrského hřebce, že toho nevydržel kůň, promluvil člověčím hlasem: „Tatíčku Ranče! — pusť mě aspoň živého na bílý svět. Co chceš, to rozkaž; všecko bude podle tvého!“ — Poslouchej, psí maso! odpovídá jemu Ranec strýc, dubová čepice, zítra pojede na tobě k oddavkám Ivan carovic. Hleď, jak tě vyvedou pacholci na široký dvůr a přistoupí k tobě carovic a položí na tebe svou ruku — stůj tiše, nestřihni uchem; a jak na tebe sedne, proboř se po samé kotníky do země a jdi pod ním těžkým krokem, jakobys měl na hřbetě nesmírný náklad. Bohatýrský kůň vyslechl rozkaz a spustil se položivý na zem. Ranec ho vzal za ocas a hodil ho ku konírně: „Hej kočí a pacholci! zaveďte na stání toto psí maso.“ Dočkali se druhého dne; přišel čas jeti k oddavkám: královně přivezli kolesku a Ivanu carovici přivedli bohatýrského hřebce. Lid se sbíhal se všech stran — nesčíslné zástupy. Z paláce bělokamenného vyšli ženich s nevěstou; královna sedla do kolesky a čeká, co bude s Ivanem carovicem. Čarodějný kůň roznese jeho kadeře po větru, rozmetá jeho kosti po širém poli. Přistupuje Ivan carovic ku hřebci, klade mu ruku na hřbet, nohu do střemene — hřebec stojí jako vkopaný, uchem nestřihne. Vsedl naň carovic — čarodějný kůň probořil se po kotníky do země; sdělali s něho dvanáct řetězů - jal se kůň vykračovati rovným těžkým krokem a pot se s něho lije jako kroupy. „Jaký bohatýr! Jaká ohromná síla!“ praví lid dívaje se na carovice. Oddali ženicha s nevěstou; vycházeli z kostela, vzali jeden druhého za ruku. Zachtělo se královně ještě jednou pokusiti sílu Ivana carovice, stiskla mu ruku tak silně, že toho nemohl vydržeti: krev vstoupila do tváře, oči pod čelo vystoupily. „Tak ty jsi takový bohatýr! myslí si královna; tvůj strýc mě pěkně podvedl — ale darmo vám to nemine.“

Královna Anna Krásná žije s Ivanem carovicem jak náleží ženě s bohodaným mužem, všelijak ho slovy loudí, ale sama myslí jenom, jak by zahubila Rance strýce, dubovou čepici; s carovicem bez strýce si snadno pomůže. Co si navymýšlela všelijakých klevet, Ivan carovic nedával na její slova, vždy litoval svého strýce. Za rok praví své ženě: „Milá moje manželko, krásná královno! chce se mně jeti spolu s tebou do své říše.“ — Třeba, pojedeme; mně samé se dávno chce spatřiti tvoji říši. Sebrali se a jeli; strýce Rance za kočího posadili. Jeli, jeli; Ivan carovic cestou usnul. Najednou královna Anna Krásná ho budí a stěžuje si: „Poslouchej, carovici, ty pořád spíš — nic neslyšíš! A tvůj strýc mě nic neposlouchá, řídí naschvál koně na pahrbky a výmoly — chce nás se světa sprovoditi; domlouvala jsem mu po dobrém, ale on se mně posmívá. Nechci býti na světě, jestli ho nepotresceš!“ Ivan carovic se z polosnění na svého strýce velice rozzlobil a dal ho na vůli královny: dělej s ním, co sama chceš. Královna přikázala mu useknouti obě nohy. Ranec jal se jí nadávati: Nechť si potrpím, myslí si, však také carovic pozná, co je bída. Usekli Ranci strýci obě nohy. Královna ohledla se kolem a spatřila stranou vysoký peň; zavolala sluhy a kázala ho posaditi na ten peň, a Ivana carovice uvázala na provázek ke kolesce, obrátila se a jela do svého království. Ranec strýc, dubová čepice, sedí na pni, pláče hořkými slzami: S Bohem, praví, Ivane carovici! vzpomeneš na mne! Ale Ivan carovic hopkuje za koleskou; ví, že udělal chybu, ale vrátiti se není možná. Královna Anna Krásná přijela do své říše a kázala Ivanu carovici pásti krávy. Každý den ráno chodí se stádem do širého pole a večer je honí nazpátek do královského dvoru; té doby sedí královna na balkoně a přepočítává, jsouli krávy všecky. Počítá a káže carovici hnáti je do chléva a polední krávu pod ocas políbiti: ta kráva to už ví — přijde ke dveřím, zastaví se a zdvihne ocas…

Ranec strýc sedí na pni den, druhý a třetí, nepije, nejí; nemůže nijak slézti, bude muset umříti hladnou smrtí. Nedaleko od tohoto místa byl hustý les; v tom lese býval slepý silnomohutný bohatýr; živil se jenom tím, jak ucítil, že okolo něho nějaká zvěř běží: zajíc nebo liška nebo medvěd — hned za ním; chytne a oběd je hotov. Bohatýr ten byl rychlý v nohy a žádné zvěři skákavé nepodařilo se, aby mu utekla. Jednou se přihodilo toto: Liška okolo něho proklouzla; bohatýr ji uslyšel a v patách za ní; doběhla k tomu vysokému pni a slepý bohatýr hnal se za ní a v běhu jak udeřil čelem o peň, tak ho i s kořenem vyvrátil. Ranec se svalil na zem a táže se: „Kdo jsi ty?“ — Já, slepý bohatýr, bydlím v lese třicet let a živím se jenom tím, když nějakou zvěř ulovím a na hranici upeku; sice bych byl dávno umřel hladnou smrtí. „Jsi-li pak od narození slepý?“ — Nejsem, ne od narození; ale mně vypíchla oči královna Anna Krásná. „Nu, bratře! praví Ranec strýc, dubová čepice, i já jsem skrze ni o nohy přišel: obě mně proklatá uťala!“ Rozmlouvali bohatýři mezi sebou a umluvili se, že budou spolu žíti, spolu chleba dobývati. Slepý praví k beznohému: „Posaď se na mne a říkej kudy vede cesta; já ti posloužím svýma nohama a ty mně svýma očima.“ Vzal beznohého a nesl na sobě, a Ranec sedí, po stranách pohlíží a pokřikuje: Napravo! nalevo! přímo!… Žili tak nějaký čas v lese a lovili si k obědu zajíce, lišky a medvědy. Jednou povídá beznohý: „Což budeme celý život bez lidí? Slyšel jsem, že v jednom městě žije bohatý kupec s dcerou a ta dcera že je dobrotivá k chudým a mrzákům; sama dává všem almužnu. Uneseme ji, bratře! nech je u nás za hospodyň.“ Slepý vzal vozík, posadil naň beznohého a vezl do města přímo k bohatému kupci na dvůr; dcera kupecká je uviděla z okna, ihned vskočila a šla jim dáti almužnu. Přistoupila k beznohému: „Přijmi, ubožáku, pro Krista pána!“ Přijímal almužnu, uchvátil ji za ruce a na vůz, zavolal na slepého — ten běžel tak rychle, že jich na koních nedohoníš. Kupec poslal za nimi — nedohnali je. Bohatýři přivezli kupeckou dceru do své lesní chaloupky a praví jí: „Buď nám místo vlastní sestry, bydli u nás, hospodař; sic nemáme nikoho, kdo by nám mrzákům oběd uvařil, košile vypral. Bůh tě pro to neopustí.“ Kupecká dcera zůstala u nich; bohatýři ji ctili, milovali, za vlastní sestru uznávali; sami jsou ustavičně na honbě a přijatá sestra je pořád doma; řídí všecko hospodářství, chystá oběd, pere prádlo. Jednou se k nim do chaloupky navradila baba jaga, koštěná noha a ssála krásné dívce, kupecké dceři, bílá prsa. Sotva vyšli bohatýři na lov, baba jaga je už tu. Dlouho-li, krátko-li — opadla v tváři krásná dívka, zhubeněla, ochuravěla; slepý nevidí nic, ale Ranec strýc, dubová čepice pozoruje, že je zle; řekl to slepému i přistoupili oba k své přijaté sestře, počali se vyptávati, ale baba jaga zakázala jí přísně přiznati se. Dlouho se bála svěřiti jim své hoře, dlouho se držela, ale konečně ji bratři přemluvili a ona jim všecko vypověděla: „Pokaždé, když odejdete na lov, ihned přichází do chaloupky stařena — zlostná tvář, dlouhé vlasy šedé! a káže mně jí v hlavě hledati a ssaje moje prsa bílá.“ — A! povídá slepý, to je baba jaga; počkej, však se s ní vypořádáme! Zejtra nepojedeme na lov, ale budeme hleděti, abychom ji přilákali a chytili. — Nazejtří ráno nejdou bohatýři na lov. „Nu, strýče beznohý! povídá slepý, vlez pod lávku, seď tichounce a já půjdu na dvůr a postavím se pod oknem. A ty, sestřičko, jak přijde baba jaga, sedneš tuhle sem, u tohoto okna, hledej jí v hlavě a odděluj pomalu chumáčky vlasů a spouštěj s okna dolů na dvůr: já ji za šedé kosmy chmatnu!“ — Řekl, stalo se. Chytil slepý babu jagu za šedé kadeře a křičí: „Ej, strýče Ranče! vylez zpod lávky a podrž ještěrčí babu, co zatím půjdu do jizby.“ Baba jaga uslyšela, že je zle, chce vyskočiti, hlavu zdvihnouti — ale kde? už je v pasti! trhala sebou, zmítala — není pomoci. A tu vylezl zpod lávky Ranec strýc, přivalil se na ni jako kamenná hora, jal se babu jagu dusiti. Skočil do jizby slepý, povídá beznohému: „Nyní musíme rozdělati velikou hranici, spáliti ji proklatou na ohni a popel pustiti po větru!“ Baba jaga se dala do prošení: „Milouškové, holoubkové! pusťte… co chcete, všecko vám udělám!“ — Dobře, stará čarodějnice! řekli bohatýři, ukaž nám studni s hojivou a živou vodou. „Jenom mě nebíte, hned vám ukážu!“ Ranec strýc, dubová čepice, sedl na slepého; slepý vzal babu jagu za vlasy; baba jaga vedla je do lesní hlubiny, přivedla k studni a praví: „Toto je hojící a živoucí voda!“ — Pozor, strýče Ranče! řekl slepý, nedávej se ošiditi: jak nás nyní oklame, nebude nám na věky žádné pomoci! Ranec strýc, dubová čepice, ulomil se stromu zelenou haluz a hodil do studně: haluz ještě nedoletěla vody a už se vzňala ohněm! „Co, ty nás budeš šiditi!“ Bohatýři jali se babu jagu dusiti, chtějí ji proklatou uvrhnouti do ohnivé studně. Ještě více než prvé je prosila, zaklíná se velice, že jich nyní neoklame: „Zajisté vás dovedu k dobré vodě!“ Bohatýři že to zkusí ještě jednou a baba jaga přivedla je k druhé studni. Strýc Ranec ulomil se stromu suchou větev a hodil do studně: větev ještě nedoletěla vody, a už pučela, rozzelenala se a rozkvetla. „To je dobrá voda!“ řekl Ranec. Slepý omočil jí své oči — a v tom prohlédl; spustil beznohého do vody — a narostly mu nohy. Zradovali se a praví mezi sebou: „Nyní musíme babě jaze zaplatiti; pustíme-li ji, nebudeme nikdy jisti, vždycky bude zle mysliti.“ Vrátili se k ohnivé studni a hodili tam babu jagu: tak zahynula.

Potom Ranec strýc, dubová čepice, pojal kupeckou dcerku za ženu a všichni tři vybrali se do království Anny Krásné vysvobodit Ivana carovice. Přicházeli k hlavnímu městu, vidí: Ivan carovic žene stádo krav. „Stůj, pastucho! povídá Ranec strýc, kam ženeš ty krávy?“ Odpovídá mu carovic: „Ženu na královský dvůr; — královna pokaždé sama čítá, jsou-li krávy všecky.“ — Tu máš, pastucho, můj oděv, obleč na sebe, já obleknu tvůj a poženu krávy. „Ne, bratře; toho nemohu učiniti; jak to královna zví, bude mně běda.“ — Neboj se, nic ti nebude. Za to ti ručí Ranec strýc, dubová čepice. Ivan carovic vzdechnul a praví: „Ech, dobrý člověče! kdyby živ byl Ranec strýček, nepásl bych v poli těchto krav.“ Tu Ranec strýc, dubová čepice, dal se mu poznati, kdo je; Ivan carovic objal ho pevně a zalil se slzami: „Nenadál jsem se, že tě uvidím!“ Vyměnili si své šaty; strýček hnal krávy na královský dvůr. Anna Krásná vyšla na balkon a čítala krávy, jsou-li všecky, a kázala je zahnati do chléva. Všecky krávy vešly do chléva, jenom poslední zůstala u dveří státi a napřáhla ocas. Ranec přiskočil: „Nač tu čekáš, ty psí maso?“ uchvátil ji za ocas, smeknul a stáhl kůži. Královna to spatřila a křičí zvučným hlasem: „Co to dělá ošklivec pastucha! „Vemte ho a přiveďte ke mně!“ Sluhové chytili Rance a vlekli do paláce; on jde, neodmlouvá, v sebe doufá. Přivedli ho ku královně; pohledla naň a táže se: „Kdo jsi? Odkud jsi se tu vzal?“ — Já jsem ten, kterémus nohy uťala a na peň posadila; říkají mně Ranec strýc, dubová čepice!“ „Nu, myslí si královna, když si nohy vrátil, nebude s ním žádný žert!“ a počala jeho a carovice prositi za odpuštění; pokála se za své hříchy a zapřisáhla se, že bude Ivana carovice věčně milovati a ve všem poslouchati. Ivan carovic jí odpustil a počal s ní žíti v tichosti a svornosti; u nich zůstal slepý bohatýr a Ranec strýc odejel se svou ženou k bohatému kupci a usadil se v jeho domě.