Ruch (almanach 1873)/Před obrazem Madonny

Ruch (almanach 1873)
Hrob Aturův	Před obrazem Madonny	Svatvečer

Údaje o textu
Titulek:	Před obrazem Madonny
Autor:	Jaroslav Vrchlický
Zdroj:	DÜRICH, Josef; KÁLAL, Josef; NEJEDLÝ, Julius. Ruch : almanah omladiny českoslovanské. Ročník třetí. Praha : knihtiskárna A. Čapka v Jičíně, 1873. s. .245–248. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Čí štětec ztopen v lesklé barvy duhy
zde vykouzlil ten obličej tak drahý?
snad umělce duch vzlét nad zemské luhy
a ponořený v krásy věčné zdroje
zde nastínil ty nebes vábné tahy,
ten mír andělský, tužbu bez úkoje
i věčné lásky úsměv sladkoblahý!
Vlas bohatý na skráně hustě splývá
i dál přes jemný ovál obličeje,
lazúrné oko k nebesům se dívá,
hned ohněm plá, a hned se něhou skvěje;
labutí šíje v mírném hlavy sklonu
zdá chvěti se — snad touhou objímání,
a s jemných tahů harmonie tónů
v čarovné hudbě v duši mou se sklání.
O bože, bože, zda to může býti,
by člověk mohl božství v obraz vlíti!

Však ač je krásný tento obraz svatý,
přec v mysli mistra nikdy nepostihl
ideál jeho nikým nepojatý.
Ó kdyby stál přede mnou náhle živý,
kterak se duší básníkovou mihl
tak jemný, krásný a tak čarotklivý!
Neb tak jsme lidé — co nám draho, svato,
to nad nebesa v lásce vynášíme,
a lásku, jež nám v hloubi ňáder dříme,
hned obléváme šumným rouchem tonů,
hned barvou vznesem nad šarlat a zlato.
A tak i malíř v šťastné chvíli onu,
jež v říši lásky život jeho svedla,
mistrným štětcem změnil na Madonnu.

Však při sám bůh! — ve prach by kleslo dláto
a málomocné verše básníkovy
by zmlkly studem, úžasem a žalem,
kdyby tak živá stanula zde náhle,
jež tváře této byla ideálem.
O krásy této moře neobsáhlé,
ten souzvuk míru, tahy andělovy
ni verš, ni tón, ni barva nevysloví!
Já znal jsem jednu — ve všech změnách žití
tkví její obraz duše ve hluboku,
že, je-li láska, ta jest v jejím oku
a je-li radost — z jejích tahů svítí,
a je-li blaho — dýše s jejích retů;
a nadšení když tvého slábne příval,
jen v loktech těch nabudeš síly k vzletu.
A je-li víra — z toho čela září
tak velebně, v nebeském roztoužení,
a v ráj-li věříš — plane v této tváři.
A čím dál nyní v bolném zamyšlení
bych v krásy toho obrazu se díval,
tím krásnější a krásnější mi plane
obraz té duše drahé milované
z těch blahých dob — pokud jsem šťastným býval!

Ó čárovná ty dívko na obraze,
jen obracuj ty jasné zřítelnice
k nebesům výš! — mé lásky není více
i blaha mého strhány jsou hráze.
Bouř života mi všecky květy sklála,
tys nejdražší, ty’s byla poslední,
teď hrobu tma mé smysly obetkala
a darmo ptáš se kdy se rozední!
V madonnu tebe zbožný mistr změnil,
bys vírou jeho rány konejšila,
však pohár žalů mých se mocně zpěnil,
a vášeň moje dlouho dřímající
mi v choré srdce všecky jedy vlila!
O kéžby — mluvte ústa moje smělá —
se tahy tváře, blahý úsměv lící
zaměnit chtěly smrti na anděla!
Pak vyprosil bych polibek si jeden,
ten poslední tak významný a dlouhý,
v něj vydychl bych lásky svojí éden,
v něj výheň svoji rozvášněné touhy.
Však darmo volám — bůh ví kde dlíš v dáli…
kolem mne noc… mé květy oprchaly —
jak miloval bych! — tys jen obraz pouhý!