Ruch (almanach 1873)/Hrob Aturův

Ruch (almanach 1873)
Nad proudem	Hrob Aturův	Před obrazem Madonny

Údaje o textu
Titulek:	Hrob Aturův
Autor:	Jaroslav Vrchlický
Zdroj:	DÜRICH, Josef; KÁLAL, Josef; NEJEDLÝ, Julius. Ruch : almanah omladiny českoslovanské. Ročník třetí. Praha : knihtiskárna A. Čapka v Jičíně, 1873. s. 241–245. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Jak volnosti duch v pouště vyhostěný
v oblačné říši orel poletuje,
přes balvány skal a pralesů kmeny
proud Orinoka pod ním k moři pluje,
hle, v jeho víru jícen tmavé sluje!
Nad ním jak obři svalovitých paží
skal strmých řada v oblouk vystupuje,
a v divém jeku jeho na zápraží
slyš, vlny zpěněné se lámou pnou a sráží.

Ha, kterak proudu hřímající hlasy
ozvěnou trojí vrací skála holá!
sem Aturův král, kmet již stříbrovlasý
poslední zbytky rodu svého svolá
a jeho oko slzám neodolá.
A jako kámen chvějící se v pádu
než ke dnu klesne vodu zčeří v kola,
tak stařec vida svojích dlouhou řadu
mluví k nim naposled ve bouři vodopádu:

„Let sedmdesát jste pod mými zraky
jak mocné cedry v záři slunce stáli,
červánky blaha, aneb bouře mraky
nechť oslnily této vlasti skály;
nám hroudy země v zlaté klasy tály.
My dali bohům co kázala víra,
my láskou k sobě i k svobodě pláli
a svědkem jest mi nebe i zem šírá,
že z pouhé bázně kmen Aturův neumírá.

Však od té doby co nepřítel cizí
náš plení kraj a pije naše vody,
tu blaho, mír a spokojenosť mizí,
a v hojnosti kde žily naše rody,
sup na bojišti tučné slaví hody.
Kol všady kypě odbojem a zmarem
bůh války slaví hlučné chorovody
i háje bohů trhá lačným spárem,
až nebe zardívá se chatek našich žárem.

Pro krb domácí i pro věčné bohy
pro odkaz otců, drahou domovinu,
v porobu pad již sousední kmen mnohý
i mnohý z našich vykrvácel synů,
dost zápasů již, dost hrdinských činů!
Až k těmto skalám! — dál nemůžeme zpátky,
zde naposled vás na své srdce vinu,
než v otroctví, — tož raděj v klínu matky
si vynajdeme hrob a v hrobě spánek sladký.

Vidíte proud jak skalami se valí
divokým jekem vlnou rozpěněnou,
v něm sluje otvor déšť krůpějí halí
a nad propastí jeho zamlženou
se balvány skal v závratnou výš klenou.
Kolikrát lovec v nedočkavém spěchu
až sem stopoval kořisť vyplašenou,
a bouří stížen pod skalnatou střechu
unaven v objetí kles’ hostinnému mechu.

Tam obrátíme bludné svoje kroky,
hrob sama příroda nám otevírá,
hradbou nám budou skalin strmé boky,
jež planý břečtan věrnou páží svírá,
nám světlem bude otců mrav i víra;
tam o svobodě bude se nám snívat,
neb kdo žil pro ni, nikdy neumírá! —
tam prales bude v naše sny šumívat
a v blescích vodopád nám hněvy svoje zpívat!“

Kmet domluvil. — Jak vánek šumí hlasem,
tak od úst k ústům jeden šepot letí,
a jakby tajným vybídnuti hlasem
vespolek sobě klesnou ve objetí,
tu ženu muž, tu matka líbá děti…
pak popelnice na svá bedra vzali
a v dlouhé řadě panny, muži, kmeti,
ve tichém pláči táhli mezi skály,
k oběti poslední by oltář zbudovali.

Modravý kouř k oblakům výše stoupá,
v průzračný závoj vodní mhla se slila,
dým v prstencích se nad propastí houpá
a v důkaz, že jest oběť bohům milá,
se nad vodami duha objevila.
Šum boru ztichl ba i proudu vřava
se náhle v jemnou hudbu skonejšila,
kněz modlitbu svou tiše dokonává —
již kráčí k skalinám, již za ním národ vstává.

Teď poslední dávají slunci s bohem
i vlasti své poslední pozdravení,
juž ztrácejí se za skaliny rohem,
juž zmizeli… jen z dálky jejich pění
se mísí v proudu divé burácení.
Tak pro svobodu zemřel národ malý,
veliký v boji, větší v utrpení;
ať přijde vrah! — zde najde holé skály
a v skalách popel těch, jež se ho nelekaly.

Tak volnosti duch v pouště vyhostěný
v oblačné říši orel poletuje!
přes balvany skal a pralesů kmeny
proud Orinoka pod ním k moři pluje,
hle, v jeho víru jícen tmavé sluje.
Tam rod Aturův slavný spánek dřímá,
skal hradba jemu k stráži vystupuje,
stříbrným pláštěm proud ho obejímá,
a nad ním vodopád volnosti písně hřímá!