Rozprava na obranu jazyka slovanského, zvláště pak českého/§. VIII.

Údaje o textu
Titulek: §. VIII. Jaké jsou příčiny svrchu řečeného návalu cizincův do Čech, z čehož jazyk slovanský ve vlasti největší škodu bráti musí.
Autor: Bohuslav Balbín, poznámkami opatřil Emanuel Tonner
Zdroj: BALBÍN, Bohuslav. Rozprava na obranu jazyka slovanského, zvláště pak českého. Praha: nákladem Spolku pro vydávání laciných knih českých, 1869. s. 52–56.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Překlad: Emanuel Tonner
Licence překlad: PD old 70

V článcích předešlých snesli jsme příčiny důležité, proč stává se, že vlast naše, jako dům starý, když se naň děje jakýsi útok násilný, k oupadku se sklání a s ní zároveň, jakoby stará půda pod ním mizela, také jazyk starodávný znenáhla se ztrácí; avšak kdybychom i nejvíce bděli, a kdyby bděli a na stráži stáli mužové přední, přece nemohli bychom minouti nebezpečí, když nenásledujeme cností předkův a nedáme průchodu řádům jejich.

Samo položení Čech vábí cizince. Zeměpisci, kteříž nám vypisují země a jich podoby, umísťují Čechy do prostřed Němec, zrovna jakoby do samého střediště, poněvadž odevšad krajinami německými jsou obklíčeny a na uzdě držány. Hollanďan Filip Cluverius,[1] za času otcův našich znamenitý zeměměřič, učí v propravě zeměpisní (kn. 2. hl. 1.), že Evropě dává se podoba ženy sedící, na nížto, když jiné části vhodně se rozdělí na jiné země a říše, Německo zaujímá místo břicha, jehož pupkem jsou Čechy. Táhnouce se k tomuto místu příležitému Němci, kteříž dle způsobu svého rádi proměňují domov, v takovém, jak již řečeno, množství hrnou se k nám, že již všecko jimi naplněno. K tomu se druží svrchovaná vlasti naší pohostinnost, snadná výživa a láce všech k životu potřeb tak, že (jakožto ve vlasti tolikkráte kovem spustošené) za málo kovu, avšak vzácnějšího, nemůžeš si ničeho více přáti k životu rozkošnému.

Odkud pochází řídké zalidnění Čech. Také náležitě na váhu klásti sluší, že v psanství dáváním,[2] čímž po roce 1624. ztratili jsme až třicet tisíc rodin čili hospodářův, ze stavův[3] pak a jiného obyvatelstva téměř tolikéž (jak nejvyšší kancléř království českého Slavata[4] z desk zemských čerpal), dále porážkami válečnými a vojnami, kteréž se přeukrutně vedly od r. 1618. až do 1648.[5] rovněž vztekem nepřátel (neboť vesnic na tisíce vyhořelo[6] a mnozí sedláci, měšťané chopili se zbraně), hladem, morem po dvakráte nejhroznějším, jenž celou zemi prošel, a jiným utrpením vlast naše z obyvatelstva byla vyčerpána tak, že vesnice, městečka a města téměř vyprázdněné každému se naskytovaly.[7]

Aby se po nich na ta místa usadili cizinci, mnohé lákala dobrota půdy, jiné upoutaly sňatky snadno uzavřené, jiné opět váženost řemesel a umění, (jež jsou nejvyšší Němcův chloubou) jako by hřebem na zemi českou upevnila; po všecka léta vojska německá vodila se po Čechách, skoro od padesáti let vždy ve vlasti naší přezimovala, ano i čas letní trávila (což i nyní za míru[8] se děje před očima našima). Tudíž mnozí obyvatelé přiučili se jazyku vojákův, nemalý počet žoldnéřův, kteříž znechutivše si vojačiny, po živobytí pokojném toužili neb jinak propuštěni byli, zemi českou jim již povědomou, si zvolili, aby tam ostatek života svého v zahálce strávili.

Hromadí se příčiny, proč němčina v Čechách se cení. U panstva, velmožův a jiných, kteříž se domnívají býti rovnými milosti královské, nejvíce zmohly dvora vídeňského moc a důstojenství;[9] neboť když se na hodnosti a ouřady připravují a co nejzpůsobilejšími zdáti se chtějí, aby od králův na ně vznášely se ouřady veřejné, domnívají se, že především jest se jim přiučiti jazyku dvorskému, a to vším právem, když bez toho u dvora nemohou zaujmouti místa. V příčině teto hejsky takové popichuje také slávička nezcela lichá a pustá; neboť jako s chvastavou radostí rozmlouvají francouzsky s Francouzy, vlasky s Vlachy a španělsky se Španěly, tak, aby se zdálo, že všemi jazyky vládnou, vyhledávají v tom slávy, když po německu mluví a mezitím jazyka otcovského, jakoby sprostého a otřeného, nedbají.[10]

Toť asi jsou příčiny, k nimž táhne se ostatních množství, proč totiž v Čechách jazyku českému každým dnem ubývá váženosti.

Již pak nyní přikročmež k tomu, co jsme si na začátku byli uložili, je-li totiž v tom dosti rozumu, spravedlivosti a bohabojnosti, když lidé domácí opouštějí jazyk vlastenský a mnoho-li věc ta do sebe má nebezpečného; potom proti onehdejšímu nenávistníku jazyka slovanského[11] krátce pojednáme o starobylosti, důstojnosti, znamenitosti a ostatních pochvalách jazyka toho.


  1. O Cluveriu viz poznamenání č. 33.
  2. Po bitvě bělohorské z Čech a z Moravy vypovězeni byli všickni, kdož nebyli náboženství katolického a na víru tu přestoupiti nechtěli.
  3. Slovem „stavy“ vyrozumívá se šlechta vyšší (čili panstvo) a šlechta nižší čili rytířstvo; stavem třetím byl městský. Podlé toho vystěhovalo se tedy 30.000 rodin selských a skoro tolikéž ze šlechty a měst! Jaká to ztráta ohromná!
  4. Vilém Slavata, nejvyšší kancléř království českého (od r. 1628—1652.), jazykem českým sepsal ohromné dílo dějepisné (10 svazkův velkých), v nichž důkladně vypravuje o událostech doby své. Zprávy jeho zasluhují víry; neboť jakožto katolík horlivý a ouřadník vládě velmi oddaný, dojista nepřepínal, když psal o pronásledování nekatolíkův.
  5. Ve vydání Pelcelově omylem položen rok 1647., kdežto v rukopise Balbínově čte se správně r. 1648.
  6. Uvažme, kolik měst a vsí spálila vojska císařská vedením vůdcův Dampierrea, Bukvy, Tilly-ho a. j., kolik Kozáci Lisovčíci, poslaní na pomoc Ferdinandovi II., kolik žoldnéři Mannsfeldovi, kolik Švédové. Pak ku př. r. 1640. švédský vůdce Banér okolo Mostu poplenil do 400 vsí a v listopadu r. 1647. švédský vůdce Wrangel poplenil celý kraj žatecký.
  7. Tato slova Balbína, jenž co svědek na všecko to utrpení hleděl, ouplně porážejí zdání oněch, kteříž snaží se dokazovati, že Čechy po bitvě bělohorské neutrpěly tuze mnoho.
  8. Ve slovech těchto patrná vězí výčitka, že země i za časův pokojných značné vojsko živiti musí, čehož dříve nebývalo. I v tom viděti bylo strach a nedůvěru vlády.
  9. Již tedy za Balbína panstvo naše národnosť svou obětovalo přízni a milosti dvorské.
  10. Výčitka tato bohužel dosud namnoze nepozbyla pravdy.
  11. Totiž proti spisovateli hanopisu onoho, jenž poctivého Balbína tak dopálil, že hned pustil se do obrany této, jak v úvodu praví.