Rozprava na obranu jazyka slovanského, zvláště pak českého/§. VII.

Rozprava na obranu jazyka slovanského, zvláště pak českého Bohuslav Balbín
§. VI.	§. VII. Jaká chyba a jaký zločin škodlivý, nepomáhati vlasti a snažiti se o změnu jazyka a mravův dávných.	§. VIII.

Údaje o textu
Titulek:	§. VII. Jaká chyba a jaký zločin škodlivý, nepomáhati vlasti a snažiti se o změnu jazyka a mravův dávných.
Autor:	Bohuslav Balbín, poznámkami opatřil Emanuel Tonner
Zdroj:	BALBÍN, Bohuslav. Rozprava na obranu jazyka slovanského, zvláště pak českého. Praha: nákladem Spolku pro vydávání laciných knih českých, 1869. s. 46–52. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Emanuel Tonner
Licence překlad:	PD old 70

Každá změna nebezpečna jest státu. Těžký tudíž a vůči potomstva neomluvitelný zločin na sebe uvalují, kdož buď pro naskytující se naději hodnosti, buď ze strachu před něčím duchem tyranským, buď pro dosažení milosti, neb jakoukoli jinou ctižádostí dohnáni, rady své propůjčují, aby společná matka, vlasť, nepřátelům se zradila a na zmar přišla, a kdož cizí lakotě a pomstě mlčením aneb, co horší jest, pochlebováním plachty rozestírají; neboť nesmíme se domnívati, že jazyk některé země pokojné a tiché rušiti možno (jak níže povím jasněji) bez ukřivdění obyvatelům dávným a stavům všem.

Pamatuji se, že jsem někdys u Lipsia četl, že, když se jazyk mění, jest to nejkrajnější a téměř otrocké ponížení; „neboť tak, dí často vychvalovaný Commineus (hl. 117.), komonstvo panovníka, mravy dvořanův, způsob života, kroj, nepřizpůsobují-li se obyčejům poddaných, sotva, ba ani sotva budou trpíny, a následuje povstání nejnebezpečnější.“

V jakéž nebezpečenství vrhá se panovník, v jaké vlasť, když všecko, jakoby v nové vlasti, na rub se převrací, když se národ nutí k novému jazyku, k novým zákonům a k novému zřízení? Takové poměry horší jsou, než každé bezvládí.

O dome starý! jak nerovný pán tobě vládne! o přeslavný pastýři stádce!^[1] o ty vtipem svým velký (neboť mnozí vtipným Tě mají, rozumným však nikdo Té nenazve)! ó, pravím, Ty velký přetvořiteli státu! Rozkotals dům a království staré, novéhos nepostavil. Běda Tobě! Jak někdys pokutovati budeš vlasti, jak králům, jichž dědictví, (kteréž dle zdání všech politikův rozumnějších záleží v zámožnosti poddaných) tak hanebně’s zmrhal! Šlechtu jsi potlačil, z měst královských nadělals městečka, z městeček vsi, ze vsí chýže rozedrané, v nichž bydlí lidé polonazí, otrhaní, hladem téměř umoření, všech věcí potřebných zbavení! Ó ty pravý otče vlasti! Žádný statkář s dvorem svým nedal by tak nakládati, jako Ty nakládáš s královstvím českým, druhdy nanejvýš kvetoucím, jehož všecky ozdoby, záštity, důchody dány jsou v plen (neboť nemohu jinak nazývati vydírání násilného) a co den před očima našima se odnášejí, když dvůr vídeňský, navnaděn sladkostí peněz českých, jícnem nenasytným denně volá: „Přinášej! Přinášej!“ Mohu-liž se domnívati, že se znáš v umění vladařském, kterýžto neznáš ani první čárky řádné správy a cnosti politické? Co povinno býti předmětem moudrosti politické a vladařův spravedlivých. Neboť jestli (ať dle filosofie mluvím) nemůže býti žádné vědy bez předmětu a jestli dle Aristotela,^[2] sv. Tomáše, Contzena^[3] a jiných, kteříž o politice pojednávají, cnosti politické předmětem a nejvyšším zákonem býti povinny blahobyt lidu, jeho bezpečí, zámožnost, bohatství, pokoj a všech věcí k životu krásnému, veselému a líbeznému potřebných plný dostatek, láska knížete k lidu a naopak lidu ku knížeti a jiné toho druhu věci: můžemež-li za to míti, že rozumíš politice, jenžtos dokázal všecko jiné a vypočteným věcem přímé opačné? „Bude-liž, ať mluvím slovy Tulliovými, kdosi tak pošetilým, aby loď, po níž se veze, snažil se provrtati?“

Jak nehodný tudíž zločin páší, kdož na utlačování lidí jazyka vlastenského neštítí se propůjčovati pomoci své komukoli, jenž žádostiv jest, aby si skrze poplatky u dvora moc zjednal a zachoval? Zvláště výborně pravil Fedrus o pochlebnících věku svého: „Touž ruku, kteráž je potlačuje, líbají.“

Nejdůmyslnější básník a otec věštcův, Homeros,^[4] bájí, že Lotos vydává ovoce tak sladké, že, kdož ho ochutnají, jazyka mateřského i vlasti své zapomínají. Co by ten Lotos byl, hádají se učenci; Typotius^[5] praví (svaz. I. Symb.), že strom, Plinius,^[6] že bob řecký, z něhož, jako nyní z fíku indického, vymačkává se šťáva, kterouž nazývají „succolata“, jako by řekl šťáva lotosova; správněji (jak se zdá) Anselm de Boot,^[7] Rudolfa II. komorní lékař, učí (J. 3. Sym. in Ferd. Caraffa) dle Scaligera^[8] a Theofrasta,^[9] že Lotos jest bylina kvetoucí, kteráž se rodí v bažinách a když slunce poledne dostupuje, s rozevřenými květy z vod se zdvihá, po západu slunce však opět sama ke dnu se spouští a tak hluboko se skrývá, že jí ani rukama nelze dosáhnouti. Jáchym Camerarius,^[10] lékařství a rostlin velmi znalý, mnohými důvody dokázal (in Symb. ex herbis et floribus), že Lotos nic jiného není, než naše lekno, a že jej básník tak makavě popisuje, že každý v Lotu lekno, v lekně pak Lotos poznati může.

Buď jak buď, již není to bájkou, nýbrž více, než jisto a za našich časův mnohonásob osvědčeno, že kdož se Lotosu nebo lekna^[11] přidrželi a šťávy jeho okusili (neboť se i šťáva lotosová vyčepuje) potom, jakoby se byli napili z čarovné číše jakési, uchlácholeni, co se ve vlasti děje, ničeho nevidí, vlasť pak podlým a zločinným mlčením zrazují a jako stařec, zisku chtivý, ošálen ouklady svodníka, to jest sladkými pro nynějšek sliby, dceř svou svobodníkovi propůjčuje, opouštějí vlast v okamžiku rozhodném, aby dána byla v plen. Že pak z velikého hněvu božího nám tak se děje, neropakuji se říci. Pravíť výborně Filip Commineus (hl. 3.): „Zlí rádcové neb panovníka samého úsudek nedostatečný těžkým jsou na království soudem božím.“

---

1. Oslovení toto, plno výčitek nejstrašnějších a plno žalu nad nešťastnými okolnostmi vlasti, týká se opět tehdejšího purkrabí, hraběte Bernarta Ignátia z Martinic. Byl mladším synem Jaroslava, oknem svrženého s hradu pražského, studoval filosofii v Pasově a v Ingolštatě (v Bavořích), bohosloví ve Štýrském Hradci a v Římě. Oddav se službě veřejné spravoval rozmanité hodnosti vyšší (byl presidentem nad appelacemi od r. 1643—1644., nejv. sudím zemským od r. 1644—1648., nejv. komořím od r. 1648—1650., nejv. hofmistrem), až konečně v r. 1651. co nejvyšší purkrabí dostal se v čelo vlády v Čechách. Vynikal učeností, pobožností až přílišnou, podporoval hojně ústavy náboženské, neměl však srdce žádného pro nešťastný národ svůj, jejž pomáhal utlačovati v míře zajisté veliké; neboť Balbín, jenž ve spisech svých horlivým a vřelým jest hlasatelem i nejmenších zásluh a skutkův vlasteneckých kteréhokoli šlechtice nepatrného, o tomto Martinici, ačkoli byl nejvyšším úřadníkem, vždy se zmiňuje jen s chladností patrnou ve spisech tištěných, v této pak rozpravě důvěrné volně pouští uzdu nevoli své proti muži, od něhož sám za smýšlení své vlastenecké doznal protivenství. Hrabě Bernart Ignác z Martinic zemřel v Praze dne 17. ledna r. 1685. nezanechav potomstva mužského; rod hrabat z Martinic udržel se po meči jen v potomstvu bratra jeho Maksimiliána Valentina, jenž zemřel r. 1677., jsa od r. 1658. nejv. hofmistrem království českého.
2. Aristoteles, jeden z největších mužův, kteříž se vyskytuji v dějinách člověčenstva vůbec, narodil se r. 384. před Kr. v Stagirách osadě řecké v Thrácku, byl nejznamenitějším žákem Platonovým i povznesl filosofii řeckou na stupeň nejvyšší. Vychoval slavného světoborce, Aleksandra Velikého, krále makedonského, jenž mu z výpravy své po Africe i Asii posýlal hojné zásoby všech předmětův pamětihodných a důležitých, čímž mudrc ten k rozsáhlému badání a výskumům svým nabyl pramenův vydatnějších, než kterýkoli předchůdce a vrstevník jeho. Proto spisové jeho vyznamenávají se takovou důkladností a všestranností, že téměř není odvětví vědy a umění lidského, k jehož zdokonalení nebyl přispěl Aristoteles, pročež ve věku středním požíval vážnosti v mnohém ohledu téměř jako písmo svaté. Tudíž i politikové zhusta se táhnou k spisu jeho nadepsanému „politike“.
3. Contzen Adam, učený jezovita, jenž býval zpovědníkem biskupův bamberského a vircburského, pak i kurfirsta bavorského Maksimiliána I. též rektorem rozmanitých kollejí řádu svého, zemřel r. 1635. stár jsa přes 60 let. Sepsal jazykem latinským mnoho spisův obsahu rozmanitého, též politického ku př. „desatero knih o politice“.
4. Homér (Homéros), nejslavnější básník epický čili dějepravný, jenž dle obyčejného domnění žil v 10. století před Krist, v některé osadě řecké buď v Asii Menší neb na některém ostrově blízkém (Samos). Jemu se přisuzují nejslavnější dvě řecké básně dějepravné Iliáda, kteráž opěvuje boje Řekův s Trojánci, a Odysseia, opěvující osudy bohatýrův řeckých (zvláště pak Odyssea čili Ulyssa, krále Ithackého), když po rozkotání Troje domů se vraceli. — V této Odysseji vypravuje Homér, že Ulysses se svou družinou na severním pobřeží africkém dostal se k národu, jejž jmenuje Lotojedce, poněvadž prý se živili ovocem rostliny jakési „Lotos“ jmenované, kteréž ale na cizince mělo účinek ten, že se jim nechtělo již do vlasti. Dva z čeledi Ulyssovy, kteříž ovoce toho ochutnali, svázáni a mocí na loď museli býti přivedeni.
5. Typotius (vlastně Typot) Jan, učený právník, rodem z města Diest v Brabantsku, vzdělal se na nejznamenitějších akademiích evropských, byl pak radou krále švédského Jana III. Nejvyšší přízně krále toho pozbyl, ano na smrť byl odsouzen, poněvadž ve spise svém o příbězích švédských samého krále nešetřil. Jen přímluvou bratra svého Matyáše, životního lékaře krále dánského, při živobytí zachován, odebral se r. 1595. do Němec, odkud dostal se do Prahy ke dvoru cís. Rudolfa II., jenž jej učinil historiografem císařským. Tu zemřel r. 1604. Z jeho spisův obsahu politického a dějepisného uvádíme jen „symbola divina et humana“, jehož Balbín dotýká. Typot sepsal také popis města Prahy.
6. O Pliniu (starším) viz poznamenání na str. 42 č. 104.
7. Anselm de Boot, rodem z města Brûges v nynější Belgii, císaře Rudolfa II. komorní lékař, sepsal mimo jiné „Isagoge in symbola divina et humana“ (též knihu o drahokamech).
8. Julius Caesar Scaliger, znamenitý učenec věku XVI. Narodil se v Rivě na jezeře Gardském r. 1448. pocházel dle domnění svého z rodu knížat Veronských della Scala. Sloužil dlouho ve vojště císaře Maksimiliána I. a pak krále francouzského Františka I., mezitím pak studoval filosofii na vysokých školách v Bononii, až v 45. roce věku svého vrhl se na umění lékařské, jež provozoval v Agen, městě v jižní Francii, kdež i zemřel r. 1558. Byl všestranně vzdělán a uměl mnoho jazykův, též některý slovanský. Spisův jeho v jazyku latinském jest velký počet, zvláštní cenu měla jeho díla kritická. Spis, jehož Balbín dotýká, jest „Commentarius in Theophrasti historiam plantarum“ (zápisky k Theofrastově rostlinopisu).
9. Theophrastos, mudrc řecký rodem z ostrova Lesbos, žák prý Platona a Aristotela, po němž v Athénách učil. Spisy jeho, pokud se zachovaly, pojednávají nejvíce o věcech přírodních, o bylinách, kamenech atd.
10. Jáchym Camerarius, naroz. v Norimberce r. 1534. studoval v Němcích a ve Vlaších, provozoval lékařství v rodišti svém, kdež také založil školu lékařskou. Znal se výborně v rostlinopisu, jakož pověstný bylinář Mathioliho rozhojnil, kteréhož díla potom také užili naši Veleslavína a Huber. Zemřel r. 1598.
11. 126) Důmyslné užití báje Homérovy ve spisu Balbínově nabývá významu ještě mnohem hlubšího, připomeneme-li si, že dva bílé listy leknínové v poli červeném byly erbem tehdejšího purkrabí nejvyššího Bernarta Ignácia hraběte z Martinic, naňž Balbín častěji ostře naráží. Muži tomu a lidem, kteříž se ho drželi, vytýká spisovatel, že vlasť cizincům zradili a přenechali.