Rozprava na obranu jazyka slovanského, zvláště pak českého/§. VI.

Údaje o textu
Titulek: §. VI. Týž důkaz dále se rozpřádá.
Autor: Bohuslav Balbín, poznámkami opatřil Emanuel Tonner
Zdroj: BALBÍN, Bohuslav. Rozprava na obranu jazyka slovanského, zvláště pak českého. Praha: nákladem Spolku pro vydávání laciných knih českých, 1869. s. 36–46.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Překlad: Emanuel Tonner
Licence překlad: PD old 70

Přičina třetí. Zlá smysl, zlý duch. Že vlast naše téméř pozbavena jazyka dávného, stalo se netoliko nedbalostí naší, nýbrž též a mnohem více ještě jistých lidí horlivostí a zlou k vlasti volí jednak, že (jakž jsem právě naříkal) lid cizí proti všemu řádu spravedlivému na ouřady královské a městské dosazovali, jednak, že za předobrých císařův Ferdinandův[1] a nyní za nejjasnějšího Leopolda (jejž nám bůh zachovejž) takového dosazování byli původci, že již nelze odporovati a ubozí občané nuceni jsou, dle nových zákonův, jichž český překlad nesmí se tiskem vydati,[2] i, jakž níže povím, aby si získali přízeň soudcův, po německu pře své přednášeti a odpovídati, což, mnoho-li škody přináší městům českým, každý znamená.

Tito (přehodní totižto otcové vlasti) nevím zdali, aby se pomstili za soukromé křivdy, jim samým neb předkům jich učiněné, či z jiné jakés příčiny, přemluvili krále, že zapotřebí vysíliti Čechy, nesnesitelnými berněmi vyčerpati pot a krev lidu ubohého a hlavně vyhladiti jazyk starodávný; neboť dokud tento žije, nemohou prý Čechové milovati a snášeti krále německého a vždy prý věrnost jejich bude pochybna a nestála; slyšel jsem jich nejednoho, an mluvil, že kdyby možno bylo, všecky dávné obyvatele Čech dlužno vynesti na bedrech a v nejbližší moře uvrci;[3] tehdáž prý teprv konec bude rebellování. O těchto rebelliích sní, či lépe očekávají jich,[4] i aby tím bezpečněji a déle snili, snaží se přemluviti nejvyšší úřadníky královské, aby jako Timotheus Kononovic,[5] rozsáhlé statky panstva, sevřené v síti, i ve spaní k sobě potahovali a doma ukrývali peníze, porošené potem, slzami a krví sedlákův a měšťanův. Jako kdyby Čechy králi svému nedosti byly osvědčily věrnost svou ve vojnách proti Mansfeldovi, proti Sasům a Švédům.[6] Kdož tehdáž z Čechův přidal se vítězi Švédovi, i když vítěznou zbraň po Čechách roznášel? a možno-li mi jmenovati třeba jen jednoho Čecha, jenž by alespoň jeden hrad nepříteli byl zradil? Vydobyto-li kterých zradou, tož zrádci jiní byli, do jichž jmen tuto nic není. Tehdáž Praha[7] a nemálo měst i hradův, jež brániti možno bylo, prosluly statečnou obranou v obležení, a v odměnu krve prolité vyznamenány jsou jistými milostmi malovanými,[8] hrady však pobořeny, když po vojně učiněn mír.[9]

Oumysly pojaté na záhubu vlasti. Kdož tudíž nevidí, že takovými oumysly celé království upadá, z čehož netoliko sousedům vzchází potěšení nejvyšší, nýbrž také panujícím nemenší hana u současných i potomstva?

„Pro vinu a šílenosť jediného Ajanta Oileovce“[10] chlípníka a (jak sženštilí bývají) podezřelivého a ukrutného, jenž nikdy meče netasil,[11] města královská, městce, skrze ouklady hynuly a sice ne ve vojně, nýbrž v míru, vsi a pole v pouště obracováno, šlechtu pak všecku, zvláště rytířstvo, z kořene vymýťováno. Sejanův,[12] Macchiavellův a kdož jim chtěli býti podobni, šmejdy jsou, klidný život panovníka (jak Tacitus praví) znepokojovati hroznými starostmi, i aby sami zdáli se býti divotvornými a s nebe seslanými ministry královskými, rušiti onen svazek lásky mezi králem a národem, a sice úctu a věrnost, králi povinnou, podezříváním z odpadlictví, nevím jakého, jehož prý se vždy jest obávati, na straně pak lidu vzbuzováním nenávisti, když nevidí lásky, nýbrž strach, žádné pomoci a jen stálé útisky. Takové ministry spisovatelé věku svého nejproslulejší, Guicciardini[13] a Cominaeus[14] v historii své vyobrazili v barvách přirozených. Lichý rozum politikův. K víře nepodobno, jaká jich jest bedlivost, jak bystrá pečlivost, aby vyslídili všecko počínání, ba až i všecky myšlénky těch, jež utiskují; na to užívání uší a očí na tisíce, na tisíce úskokův; všecky zámysly jejich ne na blaho vlasti, než na záhubu směřují.

Této bezbožnosti svrchované (neboť kdo proti vlasti bojuje, větší zločin páše, než kdyby vlastní matku zavraždil!)[15] za našich dob tolik důkazův na snadě, že kdo toho nevidí, nic nevidí. „Lidem takovým, jak praví Thukydides,[16] nic není slavno není-li bezpečno,“ a se ctí jejich srovnává se všecko, čím vládu udržeti možno; oni spravedlnosť a vládu dohromady míchají, krále staví nad zákony a tvrdí, že král není k vůli lidu, nýbrž lid k vůli královi a že tomuto přes všecky zákony božské a lidské, co chce, vše dovoleno;[17] každá kniha, jež krále poučuje, jim zapáchá; všecka moc jest jim podezřela; sňatky panské zdají se jim býti nebezpečny; mezitím fiskus,[18] (jenž, jak praví Plinius,[19] za dobrého krále mívá se nejhůře) sáhá na zboží téměř všech, že proti všemu právu nikdo není jist majetku svého; cizáci se povolávají, a kdož vlasť milují, vyhánějí se neb staví se jim překážky, ať o jiných věcech pomlčím.

Kdož tací jsou a vlasť i všecky stavy tak smrtelně ranili a v nejvyšší bídu uvrhli, čehož jiného, prosím, mohou očekávati neb obávati se,[20] nežli že, procitnou-li kdysi králové, vlasti zaplatí pokuty nejzaslouženější na zlořečenou památku jmena svého pro všecku budoucnost.

K této věci naší výborně hodí se podobenství, jež Cicero,[21] vlasti své velice milovný, na jistém místě (kn. 1. proti Verresovi) probral, řka: Ne každé rozmnožování důchodův prospívá panovníkovi. „Jako kdyby šafář některý, z pozemku, jenž by stál za milion sestercův,[22] vysekav a prodav stromy, se střech sňav krytbu, nářadí a dobytek odciziv, pánovi svému místo desetitisíc peněz zaslal dvacet, pán, nevěda o škodě své, nejprvé by se radoval a z šafáře potěšení měl, že mu z pozemku o tolik více důchodu zdělal, pak ale, uslyšev, že věci, jimiž se udržují vzdělávání a užitek pozemku, odklizeny jsou a prodány, největším trestem sáhl by na šafáře a měl by za to, že se mu na nic posloužilo: tak národ římský,“ (císař nejdobrotivější)… dále nepokračuji, však kam to bije, každý vidí.[23]

Oni však se chvástají, že tak pracují proti rebellii. Oni ustavičně, jako kdysi nejnecudnější Athalia[24] na jazyku mají slovo „spiknutí! spiknutí!“ Vidí-li některý hrad opevněný, vidí-li komonstvo nějaké, vidí-li u panstva zámožnost, domnívají se, že se to všecko připravuje na převraty a snahy nové; jim zdá se, že i háje, lesy a oudolí, ano až i listí a větve stromův provolávají: „rebellie! rebellie!“ a že tudíž dle návodu Macchiavelliho (jejž výtečně vyvrátili nejznamenitější politikové Lipsius[25] a zvláště Scipio Ammiratus[26] jakoby na půdě podezřelé potřebí všecko zničiti, hrady pobořiti,[27] nikdy neopravovati měst a městeček, když věkem kácejí se hradby, proti lidu pak jakožto proti nepříteli budoucímu vystupovati násilím i mocí a, když ani to nepostačuje, lstí, přetvářkou a podvodem.[28]

Chudoba i nedostatek silněji dohánějí k vzbouření, než velký blahobyt. Avšak, Vy mužové hodní! nikoli dostatek, nýbrž spíše nedostatek plodí novoty, čehož příkladem budiž Katilina, jenž utvrzuje spiknutí a spiklence své, takto praví u C. Sallustia:[29] „A konečně což nám zbývá ještě mimo ten život bídný? atd.“

Kdož statky oplývají, strachují se, že jich ve vojně pozbudou; kdo však ničeho nemá, ničeho neztrácí a důvěřuje, že, čeho nelze dosíci po právu a v míru, dosáhne vojnou a štěstí svého dojde. Výborně praví Guicciardini: „Poddaní, těžkými berněmi stíženi, nejprvé stávají se nespokojenými, pak zoufajíce, nejbližší příležitosti, aby změnili stav věcí, očekávají, dychtivě se jí chápou, ano jí vyhledávají i přes nejjistější nebezpečenství.“ Týž na jiném místě, mluvě o panstvu potlačovaném, praví: „Kdož pocházejí z rodu vzácného, jsou-li však přihněteni chudobou, žádnými obtížemi zdržováni ani zatlačeni, než toliko smrtí mohou býti skroceni.“ Také Filipa Comminea, jejž znamenití politikové schvalují jakožto spisovatele v těchto věcech nejdokonalejšího, poslyšme, kdež mluví o království dědičném: „Kromě moci panovničí král spravedlivě a bez tyranství od poddaných ničeho vymáhati nemůže bez jich svolení a souhlasu.“ Toto všecko na místech rozmanitých (hl. 108. 109. 110. a opět 110.) vštěpuje a opakuje, pověděv před tím: „V každé říši král povinen míti stavy ve vážnosti nejvyšší i také při ukládání berní a dávek mimořádných.“

Než vraťme se opět na cestu; neboť nešťastné okolnosti vlasti poněkud mne odvedly od jazyka slovanského, ačkoli rozumní snadno pochopují, že ani toto nezasahuje, jak se praví, přes čáru posvátnou, poněvadž ono lstivé a oukladné vyhlazování jazyka slovanského, jako i všecko jiné, co jsme právě vytknuli, páše se toliko s tím oumyslem, aby se vlasť oslabila a ze všech pomůcek do naha svlekla.


  1. Totiž Ferdinanda II., jenž panoval od r. 1619—1637. a Ferdinanda III., jenž panoval od r. 1637—1657. Šla-li tato pochvala, zvláště Ferdinanda II. Balbínovi od srdce, nechceme rozhodovati; neboť za toho krále po bitvě bělohorské uvalila se na národ český pohroma strašná, kteráž, jak Balbín v rozpravě této naříká, neušetřila ani katolíkův v Čechách, kteříž králi zachovali věrnosť.
  2. †) Takové po bělohorské bitvě jazyku českému nastalo postrkování a pronásledování, že ku př. nového zřízení zemského, jež vydal Ferdinand II. r. 1627., toliko díl první též po česku tiskem vyšel, díl pak druhý nikdy, ačkoli na jazyk český byl přeložen, kterýžto překlad nesměl se tisknouti a toliko v opisech se zachoval. Poznam. překlad.
  3. Příkrá tato žaloba Balbína, jenž byl katolík nejhorlivější a mimoto věrně oddán vládě, důkazem jest pádným, že, co u nás se dalo po bitvě bělohorské, směřovalo na záhubu země a na úplné vyhubení lidu českého. Kdo byli hlavní ti škůdcové národa českého, jež Balbín ousměšně nazývá „přehodnými otci vlasti“, netěžko se domysliti; byliť to nejvyšší ouředníci a rádcové panovníkův; že mezi těmi hanebníky také byli mužové původu českého, vysvítá z několika jiných míst této rozpravy; že pak někteří tak činili, aby (jak Balbín tuto praví) pomstili se buď za sebe neb za předky, narážka jest zřejmá hlavně na takové pány, jako Slavata, Martinic a j., kteříž za vzbouření stavovského od nekatolíkův byli pronásledováni a jim se pak mstili, zvláště však na hrab. Bernarta Ignátia z Martinic, jenž za sepsání rozpravy této byl nejvyšším purkrabím pražským a jemuž Balbín často vytýká nevlastenecké počínání jeho. Balbín o něm tím příkřeji mluví, poněvadž sám od něho zakusil ústrkův trpkých zvláště při vydání díla svého „Epitome rerum Bohem“.
  4. Prostředku tohoto, (totiž v podezření uváděti věrnosť Čechův a Moravanův, ve všem všude čenichati spiknutí a vzpouru, aby se utiskování takto ospravedlnilo a nezbytným zdálo), prostředku toho, pravím, nepřátelé národa českého od časův Balbínových ještě velmi často užívali až do časův našich.
  5. Timotheus, syn slavného vojevůdce athénského Konona, sám také (ve čtvrtém století před Kristem) co vojevůdce sloužil vlasti své, obci athénské, i takové měl štěstí v dobývání a podmaňování měst nepřátelských, že nepříznivci a sokové, všecky úspěchy jeho přisuzujíce toliko štěstí, dali jej vymalovati, kterak mezi tím, co pohodlně spí, bohyně štěstí do veliké síti loví pro něj města nepřátelská. Narážka Balbínova má tedy smysl, že tehdejší utlačovatelé národa českého bez velkého namáhání bohatli vydíráním a odíráním. Vydírání statkův a peněz hlavní tudíž bylo snahou oněch našich „přehodných otcův vlasti“ po bitvě bělohorské.
  6. Hrabě Arnošt z Mannsfeldu, pověstný vůdce námezdného vojska, bojoval v Čechách proti císařským nejprvé co vůdce stavův českých v čas povstání proti cís. Matyáši a Ferdinandovi II., potom anglickými a francouzskými penězi nové vojsko najav, činil nájezdy na země Ferdinandovy, až slavným Valdštejnem poražen utekl do Uher a v Dalmatsku zemřel r. 1626. — Sasové, spojení s králem švédským Gustavem Adolfem, po bitvě u Lipska a Breitenfeldu, kdež císařské vojsko ouplné bylo poraženo, r. 1631. vtrhli do Čech a téměř celé opanovali. S nimi přišli nešťastní Čechové, po bitvě bělohorské se vystěhovavší, brzy však opět se Sasy museli opustiti vlasť, když Valdštejn blížil se z vojskem novým. Švédové od r. 1633. až do r. 1648. velmi často do Čech vpadali a škody činili ohromné.
  7. Praha ubránila se vojskům švédským r. 1634. a pak dvakráte r. 1639. vždy proti vůdci Banérovi; r. 1648. zradou Otovalského toliko Hradčany a Malá Strana dostaly se do rukou švédského vůdce Königsmarka, kdežto ostatní části hlavního města více než čtvrt léta útokům odolaly, až pak mír Vestfálský učinil konec válce 30leté. Za obležení posledního r. 1648. Balbín náš žil v Praze v kolleji Klimentinské a též obrany se účastnil.
  8. Ferdinand III. všecky radní pány a některé jiné měšťany povýšil do stavu rytířského a nadal některýmisvobodami, později pak daroval Praze 300.000 zl., začež koupeny statky Libeň a Křeštějovice.
  9. O boření hradův po vojně 30leté na jiném místě povíme více.
  10. Slova tato tvoří verš 41. knihy II. Eneidy, veliké básně slavného básníka římského Virgilia. Ajas, syn Oileův, jeden z vůdcův řeckých ve válce proti Trojánským, po dobytí města krále trojánského Priama dceř Kassandru v chrámě Pallady, kamž se utekla, pohanil a sprznil, pročež uražená bohyně, když po moři do vlasti se vracel, loď jeho o skálu rozbiti dala, že všickni lidé jeho zahynuli, on sám pak bleskem zabit.
  11. Na koho Balbín tuto tak důrazně naříká, že vinou jeho celý národ český trpěti musel, těžko nám rozhodovati na jisto, z dodatku však, že se to dálo „ne ve vojně, nýbrž v míru“, souditi možno, že naráží na dobu svou, kdež v čele vlády v Čechách stál nejvyšší purkrabí hrabě Bernart Ignátius z Martinic.
  12. Sejanus (Lucius Aelius) byl náčelníkem tělesné stráže tyranského císaře římského Tiberia a hlavní nástroj hrůzovlády jeho. Straše ustavičně Tiberia, že v Římě není jist života, způsobil, že se císař přestěhoval na ostrůvek Capri (v zálivu Neapolském), kdež Sejanus bedlivě jej odlučoval ode všech stykův, chtěje si takto sám pro sebe upraviti cestu na trůn, až konečně Tiberius o zámyslech jeho zvěděv, přelstil jej a senátu vydal, jenž jej na smrť odsoudil. Mrtvola jeho vydána lidu rozkácenému r. 31. po Kr. — Že Macchiavellimu největší děje se křivda, když se staví vedle hanebného Sejána, vysvítá z poznámky naší na str. 6. č. 6.
  13. Guicciardini František, rodem Florentiňan, státník a dějepisec vynikající. Sloužil otčině své, pak papežům též co vojevůdce, až opět v rodišti svém se usadiv, nesmírnou pilností pracoval o spisech svých. Zemřel r. 1540. v 58. roce věku svého. Ze spisův jeho jmenujeme tuto jen „dějiny Italie od r. 1494. až do r. 1526.“ a pak spis „o státu“, jehož Balbín dotýká.
  14. Cominaeus (vlastně de Commines) Filip, znamenitý francouzský státník a dějepisec, jenž z počátku sloužil vévodě burgundskému Karlovi Smělému, i opustiv jej požíval, přízně a důvěry krále francouzského Ludvíka XI., po jehož smrti nějaký čas ve vězení držán, až králem Karlem VIII. na svobodu puštěn. Zemřel r. 1509. Velice proslavil se zápisky svými (Memoires), kdež vypravuje příběhy za králův Ludvíka XI. a Karla VIII. od r. 1464—1498.
  15. Ve spisu kněze, a k tomu jezovity českého po bělohorské bitvě zajisté důkaz nejvýmluvnější, jak horoucně miloval nešťastnou vlasť svou!
  16. Thukydides, nejznamenitější dějepisec řecký (naroz. r. 471. zemř. r. 391. před Krist.), sepsal dílo o válce peloponnésské, kteréž také sám co vůdce se účastnil. Toto dílo jeho již za starého času tak se cenilo, že ku př. slavný státník a řečník Demosthenes sám osmkráte je opsal.
  17. Staré této zásady velebitelův vlády neobmezené nyní nikdo rozumný a poctivý hájiti nesmí.
  18. Fiskus t. j. komora královská čili jmění státní. Balbín tuto naráží na konfiskace čili zabavování jmění, kteréž po bitvě bělohorské provozovalo se v rozměrech nejrozsáhlejších, jakož i na nesvědomité odírání lidu českého vůbec. „Fiskus za dobrého krále mívá se nejhůře“, znamená, že za panování krále hodného občanům neděje se křivda na majetku.
  19. Tohoto jména známe dva spisovatele římské a sice Plinia Staršího, jenž v 56. roce života svého zahynul při ohromném výbuchu sopky Vesuvu r. 79. po Krist. a z jehož přehojných spisův nezachoval se nám než jeho přírodopis (historia naturalis). Výrok, jejž Balbín uvádí, pochází ze spisův druhého spisovatele, Plinia Mladšího, sestřence předcházejícího, jenž s přítelem svým, dějepiscem Tacitem jmíni byli nejučenějšími muži věku svého. Nejznamenitějším zbytkem spisův jeho jsou desatery knihy „listův“. Narodil se r. 62. zemřel r. 116. po Krist.
  20. Místo toto nasvědčuje, že Balbín naráží na vládu času svého.
  21. Marcus Tullius Cicero, jeden z nejznamenitějších Římanův, narodil se r. 106. zavražděn r. 44. před Krist. Mimo účastenství své ve věcech veřejných, kdež zmařiv spiknutí Katilinovo, ozdoben příjmím „otce vlasti“, proslavil se hlavně spisy svými druhu rozmanitého, zvláště řečmi, jakož byl nejvýtečnějším řečníkem římským. — Řeč, z nížto podobenství naše vyňato, měl proti Verresovi, kterýž jakožto správce ostrova Sicílie tak hrůzně lid odíral, že před soud pohnán i trestán byl.
  22. Sesterc asi tolik, co nynější šesták.
  23. Podobenstvím tímto chtěl Balbín říci, že ministři nesvědomití daněmi přílišnými a odíráním lidu království české na mizinu přivedli a tudíž králi netoliko neprospěli, nýbrž škodu učinili, jako onen šafář pošetilý, pročež zasloužili trestu, jako vydřiduch pověstný Verres.
  24. Athalia, manželka krále judského Jorama. Když zemřel syn její, král Achaz, dala zavražditi všecko mužské potomstvo rodu královského i sama dosedla na trůn (r. 876.), na němž udržeti se snažila ukrutným potlačováním lidu, až konečně sama zavražděna jest, když veliký kněz Jojada na trůn povznesl Joáše, syna Achazova, jenž tajně byl vychován v chrámě.
  25. Justus Lipsius (vlastně Lips), naroz. r. 1547. nedaleko Brusselu v Belgii, byl professorem na některých akademiích, zvláště v Lejdě v Hollandsku, až pak přestoupiv na víru katolickou, stal se dějepiscem krále španělského. Zemřel r. 1606. Obstaral správné vydání některých výtečných spisovatelův římských a sepsal sám jazykem latinským mnoho spisův obsahu nejrozmanitějšího, též politického, jako „de republica“ (o státu).
  26. Scipio Amirato, dějepisec vlaský, naroz. r. 1531., zemřel r. 1600.
  27. Po vojně 30leté císař Ferdinand III. vydal rozkaz, aby se pobořily všecky hrady v Čechách. Kdo králi k tomu radil, nevíme; oučel však na bíledni jest; nedůvěřováno Čechům stále a tudíž zamýšleno zničiti všecka místa pevná, ježby v případě povstání opětného povstalcům poskytovati mohla výhody nějaké. Z toho vysvítá, jaký strach a jaké svědomí špatné měla vláda; vždyť ubohý národ náš, na mizinu uvedený, sotva dychal! Za císaře Leopolda týž rozkaz obnoven a opět za své vzalo mnoho hradův, kteréž šťastně byly přečkaly rozkaz první. Balbín (v Miscell. Dec. I. kn. 3. str. 117.) vrtí hlavou nad tím počínáním a zřejmě praví, že opatření to nikomu nepřinášelo prospěchu, než těm, kdo bděli nad vykonáním; neboť kdo jim zaplatil, co chtěli, zachoval hrady své. Balbín píše (Misc. III. 117), že často slýchal vypravování jezovity Plachého, kterak takový komisař od jistého pána žádal 150 dukátův za zachování hradu, jichž ale nedostav hrad sbořiti dal. Roztomile tedy již tehdáž kvetla prodajnosť úřednictva! Jiný důkaz nedůvěry a strachu vlády tehdejší jest, že téhož času přikázáno, aby po obou stranách silnic, lesem vedoucích, stromy všecky, co by dostřelil, se porazily.
  28. Patrno, že nepřátelé svobody a lidu po všecky časy stejných užívali prostředkův.
  29. Cajus Sallustius Crispus, jeden z nejlepších dějepiscův římských, žil v prvním století před Krist. Jedno z jeho děl pozůstalých vypravuje o spiknutí Lucia Sergia Katiliny, Římana shýralého rodu vzácného, jenž darebnostmi svými na mizinu přišed, s lidmi darebnými, jemu podobnými, sosnoval spiknutí, jehož účelem bylo, aby si násilím dopomohli k úřadům vysokým, kteréžby jim poskytly důchodův velkých. Hlavně bedlivostí Cicerona zmařily se jim záměry a Katilina se svými v boji zhynul. Dálo se to v létech 65. do 62. před Kristem.