Rozprava na obranu jazyka slovanského, zvláště pak českého/§. I.

Rozprava na obranu jazyka slovanského, zvláště pak českého Bohuslav Balbín
Jan Tomáš Pešina z Čechorodu	§. I. Kterak a za jakou příčinou povstal spis tento.	§. II.

Údaje o textu
Titulek:	§. I. Kterak a za jakou příčinou povstal spis tento.
Autor:	Bohuslav Balbín, poznámkami opatřil Emanuel Tonner
Zdroj:	BALBÍN, Bohuslav. Rozprava na obranu jazyka slovanského, zvláště pak českého. Praha: nákladem Spolku pro vydávání laciných knih českých, 1869. s. 3–8. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Emanuel Tonner
Licence překlad:	PD old 70

Uplynul již rok nejeden, muži nejznamenitější, co z práva dávného přátelství našeho nepřestávals mne vyzývati a tlačiti oustně i písemně, abych přímo a jasně vyložil smýšlení své o snaze, aby se jazyk slovanský ve vlasti naší zachoval, též co by věc ta měla do sebe užitečného a naopak, jakou škodu by přineslo, kdyby se zanedbával, jakož i, je-li, jak tvrdí lidé, zemí a jazykův neznalí a málo zkušení, národ slovanský tak povržen, špaten a nevzdělán, že počítán býti musí mezi nejposlednější.

Říkávals, že se ti vždy vidí býti zločinem podlým a nehodným, v psanství dávati jazyk ten, jejž předkové naši i zbraní, když potřeba bylo, za braniborských a korutanských poručníkův nad králi našimi,^[1] ano i také za králův lucemburských a rakouských bránívali, a z jehožto povržení (jak oni předpovídali) svalili by se všichni základové říše i sřítilo by se všecko, co nám oni odkázali naděje i skutečnosti, a konečně (jak praví průpověď, nám zachovaná z časův někdys zlého spravování království toho za Pluha čili Pfluga^[2] celé Čechy vrátily by se k pluhu Přemyslovu a na zmar by přišly, ažby i stoly byly pohlceny^[3] (jak slavně dí prastaré naše proroctví a věšťba). Toť tehdáž bývalo trestí rozmlouvání našeho.

Rozprava tato s bázní sepsána. Já, jak se můžeš pamatovati, bojácně jsem odpovídal, že omrzelá to práce rozprava taková, všecka plná nenávisti proti žijícím, a pravil jsem, že bych kráčel trním aneb ohněm, pod zrádný popel se skrývajícím, a uvalil na sebe urážky a nepřátelství, kdyžby věc vyšla na jevo; tedy jiné a jiné práce, jimiž tehdáž byl jsem zasypán, předstíraje, sliboval jsem, že, udá-li se mi kdysi od studií prázdeň, nebudu se zpěčovati a ruku k dílu přiložím; konečně pak rozešli jsme se tak, žes Ty snadno uvěřil, jako někdy dosáhneš, zač jsi žádal, já pak se domníval, kterak výborně se mi podařilo, že průtahem přítele jsem neodmrštil a předce beze vší urážky přátelství mohl jsem vyváznouti prosbám Tvým, ať tak dím, ozbrojeným a velitelským.

Vlasť přední osobuje i lásku. Když ale ani Ty nikdy nepřestávals napomínati a tlačiti a ku konci chtěls dojíti, a já sám zřejmě jsem vídal, kterak Čechy lstí oněch, jižto cizincům a vlasti nepřátelům pomáhají, co den se stenčují, zlehčují a na mizinu přivádějí, a slýchal jsem, kterak sem a tam od nedoukův a nevděčníkův mnoho na potupu celého národa a předkův našich se prohazuje, z čehož nedávno dostalo se mi do rukou písemko jakési,^[4] hanami jazyka slovanského jako sekanina přecpané a lžemi i chybami přemnohými jako olejem pokropené: tu jmenovitě zahořel jsem spravedlivou, jak soudím, láskou k vlasti, kteráž jedna zahrnuje lásky netoliko ku králům, nýbrž také k manželům a příbuzným, a jížto více, než komukoli z živoucích, jak učí právníci i bohoslovci, jsme zavázáni; tehdáž mi též nabubřela mysl svářlivostí a umínil jsem si, nadávky ty krátce vyvrátiti, a coby koli k věci té přináleželo, abych vlasti posloužil, v jedno místo snésti, abys Ty, muži nejznamenitější, jenž i času máš s dostatek a též obratností péra nemalé chvály požíváš, měl věc nějakou, jižto bys způsobem svým, tj. ouhledně a ozdobně vytříbil a božskými vědomostmi svými objasnil.

Zámysly do propasti směřující. Když toto konám, nikdo, jak myslím, nebude tak tup a předpojat i všecek uchvácen pošetilým zamilováním do nějaké idey nikoli platonické,^[5] nýbrž lžiplatonické, kterouž si sám byl utvořil (buď si tato idea pomstivosť, po otci zděděná, kteráž napřažena jest na všecky i na nevinné, buď si ctižádosť nějaká, dle obrazu krále vyšperkovaná, aby, býti králem nemoha, předce sám království dostal v držení, buď si to čížba a honba na pochvaly dvorské, jelikož dvořané, jak onen praví, na rukou mají oči a věří, co vidí, buďsi doporučení knížeti, jako kdyby na jediné hlavě spočívaly všecky důchody královské vedlé ouplné záhuby zemí, buďsi to veliké proti rozumu prohřešení, jímž zpozdilec se domnívá, že takové jsou nyní časy, kdež pro udržení vlády a zachování stavu nynějšího přestupovati volno všecka pravých a dobrých politikův pravidla — slovem buďtež si to jakékoliv přeludy ničemné, jež bdě či spě za psích dní a nocí dle způsobu Macchiavelliho^[6] si tvoří a maluje, když se domýšlí, že panujícím zjedná bezpečnosť, uváděje zemi knížeti v podezření, ji olupuje a v škodu přiváděje^[7] nikdo nebude, pravím, kdožby mne právem viniti mohl z jakési náruživosti nekalé, kterouž představení řeholníkův nazývají národnůstkářstvím („nationalitas“).^[8] Píši nerad, donucen od protivníkův, nepíši na ničí škodu; neobviňuji žádného jazyka, všecky miluji, lhostejno mi, čili který panuje čili jest panujících; toliko to zastávám, že nelidským to a zcela barbarským zločinem, nenáviděti jazyka, jehož vlasť od tolika věkův užívala, jeho záhubu chtíti a k tomu napomáhati, jakož rukama mnohých se dotýkáme, kteříž tak oučinkují a o to usilují, aniž se přetvařují, jakoby v horlivosti té měli více rozumu, než ostatní národové.

---

1. Rozuměj tuto nesvědomitého markrabí braniborského Otu Dlouhého, jenž po smrti krále Přemysla Otakara II., z jehož sestry Boženy čili Beatrice se byl narodil, uvázal se v poručnictví nad sedmiletým sirotkem Vácslavem II., a ve správu království českého, kteréž s národností českou za pětiletého vladaření (od roku 1278—1283.) dostalo se na pokraj záhuby. Dále rozuměj Jindřicha vévodu korutanského, kterýžto po smrti Rudolfa Habsburského, Čechům za krále vnuceného syna císaře Albrechta I., r. 1307. skrze sňatek svůj s Annou, nejstarší sestrou posledního Přemyslovce Václava III. na krále českého byl zvolen, mnoho Němcův v průvodu svém i též žoldnéřův do Čech přivedl a sestru manželky své, Elišku Přemyslovnu o dědictví otcovské připraviti chtěl, až konečně vyhnán byl r. 1310. Králové čeští z rodu lucemberského byli Jan (od r. 1310—1346.), Karel I. čili co císař IV. (od r. 1346—1378.), Vácslav IV. (od r. 1378—1419.) a bratr jeho Zikmund (od r. 1420—1437.), z nichž první a poslední byli smýšlení Čechům nepříznivého.
2. Oldřich Pluh z Rabštejna spravoval ouřad podkomořího (od r. 1319—1331.) a za nepřítomnosti krále Jana lucemberského býval správcem království českého. Současný pokračovatel Kosmasův, kanovník pražský František, častěji naříká na hanebnou správu jeho a praví, že podlé jména svého království české uvedl na pluh Přemyslův t. j. celou zemi nesvědomitě vyssál.
3. Balbín táhne se tuto k pověsti o proroctvích Přemysla Stadického, jenž od poslův Libušiných tázán, co by to znamenalo, že jej nalezli objedujícího na stole železném (radlici), odpověděl: „Železo národ náš ve vážnosti míti musí; sloužit železo i míru i vojně; v míru zajisté oře, ve válce pak pravici ozbrojuje a vlasť brání od nepřátel. Dokud, Čechové, míti budete stůl tento, nepřátelé biti budou; věřte však, že veta jest po národu Vašem, jakmile cizinci tento stůl Vám vyrvou neb pohltí.“ (t. j. když hospodářství polní a vojenství dostanou se do rukou cizích.) Zajisté netěžko porozuměti hlubokému smyslu proroctví toho a narážce Balbínově.
4. Bohužel přes všecko přičinění-se nepodařilo se mi vypátrati, jakého písemka tuto Balbín dotýká; patrno, že již tehdáž, jako za doby naší, dosti bylo lidí takových, kteříž drze a nesvědomitě soudili o věcech, jimž naprosto nerozuměli, a slávy v tom vyhledávali, když nadávali všemu, co české a slovanské. Z rozpravy Balbínovy samé vysvítá jen, že onen Misobohemus čili Čechožrout, jehož hanopis Balbína dohnal k obraně jazyka slovanského, byl Němec jakýsi, jenž v nadutosti své již tehdáž předpovídal, že národnost česká brzy vyhyne, a tudíž Čechům radil, že nic moudřejšího nemohou učiniti, než aby sami se přičinili o rychlé se poněmčení. — Snad přece někdys vyjde na jevo jméno onoho mudrce a lidumila.
5. Platon, veliký mudrc řecký a vůbec jeden z největších mudrcův světa (naroz. v Athénách r. 423. zemř. r. 347. před Kr.), jehožto učení jádro nachází se v nauce o „ideách“. V politickém ohledu nejdůležitějším jest spis jeho „o státu“, jehož si po všecky časy všímali učitelé a spisovatelé političtí.
6. Macchiavelli Mikuláš (nar. ve Florencii r. 1469, po delší čas co kancléř a pak co tajemník republiky florentinské takřka nejvyšší správce záležitostí veřejných vlasti své, zemř. r. 1527.) náleží zajisté mezi největší a nejšlechetnější syny vlasti své. Ze spisův jeho („Dějiny florentinské“ od r. 1215—1492. „Rozpravy o deseti prvních kněh Tita Livia“ atd.) nejrozsáhlejší a to skutečně světové pověsti dosáhlo dílo nadepsané: „Il principe (o panovníku), jímžto Macchiavelli, těžce nesa přesmutné tehdáž položení vlasti své, na množství malých státův rozdrobené a odevšad vládou cizincův stísněné, snažil se, některého panovníka vlaského, zvláště pak vévodu Vavřince Medicejského, rozpáliti, aby jakýmikoli prostředky učinil se pánem celé Italie a ji od cizincův vysvobodil. Takové byly zámysly jeho a nikoli učení, hlásání a schvalování hrůzovlády, jak po více než tři století se domníváno a zatracováno, po kterémžto nedorozumění za svým věkem nezůstal ovšem i náš Balbín, jemuž Macchiavelli jest hlavním učitelem tyranův.
7. Tuto Balbín naráží na členy vlády tehdejší v Čechách, zvláště pak na onu čásť panstva českého, kteráž horlivě pomáhala utlačovati národ, především pak na hrab. Bernarta Ignáce z Martinic, jenž od r. 1651. až do r. 1685. byl nejvyšším purkrabím pražským. Níže povíme o něm více; neboť Balbín často a velmi ostře naň si vyjíždí.
8. „Nationalitas“, slovo ve staré latině neužívané, znamenalo ve smyslu vrstevníkův Balbínových přepjatou horlivosť ve věcech, .národnosti se týkajících. Patrno, že již tehdáž byli v Čechách lidé, kteříž pod jakoukoli záminkou hlásali, že národnosti netřeba si mnoho všímati, právě jako nyní mnozí pod zástěrou svobodomyslnosti národní straně naší vytýkají, že prý národnosti všecko chce obětovati.