Rozprava na obranu jazyka slovanského, zvláště pak českého/§. V.

Rozprava na obranu jazyka slovanského, zvláště pak českého Bohuslav Balbín
§. IV.	§. V. Hromadí se několik jiných příčin, kteréž jazyku německému zjednaly přístup do Čech.	§. VI.

Údaje o textu
Titulek:	§. V. Hromadí se několik jiných příčin, kteréž jazyku německému zjednaly přístup do Čech.
Autor:	Bohuslav Balbín, poznámkami opatřil Emanuel Tonner
Zdroj:	BALBÍN, Bohuslav. Rozprava na obranu jazyka slovanského, zvláště pak českého. Praha: nákladem Spolku pro vydávání laciných knih českých, 1869. s. 28–36. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Emanuel Tonner
Licence překlad:	PD old 70

Ne tak dávno tomu, co jazyk slovanský mezi Čechy utrpěl újmu. Z výpovědí spisovatelův všech ze svědectví lidí starých, z listin veřejných městeček a měst všech známo, že není tomu tak dávno, to jest asi před padesátí let posledně sběhlých, co v Čechách po česku mluvily všecka města, městečka, vsi (nerci-li veškerá šlechta, kteráž velmi houževně držela se jazyka starého); vždyť po rukou máme knihy městské a dsky zemské,^[1] psané jazykem českým až do r. 1620. Po česku mluvily Budějovice, po česku Krumlov, Lípa, 0ustí, Ouštěk, Most, Duchcov, Teplice, Teplá, Chotěšov, Kadaň a všecka města větší i menší (což každému dá se dokázati z kněch radních) — slovem veškerá země česká (mimo malé území Loketské).^[2]

A není se čemu diviti; vždyť nejinak, než po česku směla se vydávati práva lidu; z lavic řečníkův,^[3] ze stolic soudcův a ve všech shromážděních rozléhal se hlahol český, aniž jinak, než toliko po česku, smělo se cosi pro paměť věčnou vkládati do desk zemských a kněh městských. Jestliže pak v některých městech, jako v Chomútově (jemuž jakožto někdys zboží rytířův německých,^[4] posmíváno se v přísloví^[5] velmi známém), aneb v Mostě, někdys knížatům Míšeňským zastaveném,^[6] aneb v Kadani, neb v Jáchymově a v některých jiných městech, ležících na pomezí českém, užíváno v domácnosti jazyka německého, předce, jak jsem pravil, před soudy královskými pří svých nesměly vésti, než po česku. „Kdys býval jediný v světě všem přírody pohled.“^[7]

Totéž i ještě v mnohem větší míře svědčilo o zvyklostech a zákonech panstva; tudíž, jak čteme v dskách zemských, když hrabata Šlikové, již nevím jakou, při vedli a učinili to po německu, dána jim odpověď od úředníkův královských, že nepodají-li půhonu českého, žádná žaloba se nepřijme.

Jakáž tedy příčina, že v kratičkém čase jazyk vlastenský takovou vzal zkázu! Užiji největší stručnosti, neboť kdož mají bystrého ducha, snadno porozumějí, co v tom vězí. Kdo chce snísti jádro, praví komik,^[8] rozbije ořech.

Příčiny, pro kteréž jazyk slovanský spatřuje se v zanedbání. Příčina I. Přední a nejhlavnější toho příčina, jak jsem právě podotknul, jest práv a zvyklostí starých zanedbávání. Viz, co předpisuje snešení sněmovní l. 1616.^[9] na něž se podepsali také Vilém Slavata a Jaroslav z Martinic.^[10] Nařizujíť stavové,„že při právích nemá jinak mluveno, pře vedeny, slyšány, příčiny přijímány a souzeny býti, než to vše jazykem českým; neboť prý jazyk sv. Vácslava a patronův svatých v království celém platí a panuje; Výtah jistého snešení sněmovního roku 1616. k čemuž tudíž stavy a všecka města napomínají a z moci své dohánějí; jižť prý až dost a více, než dosti, nad přívětivosť zemí ostatních poskytováno a poskytuje se cizincům, co den přicházejícím; aby si tedy již nedali škoditi od lidí nově přibylých; neboť známo z příkladův, že Němci, jakmile byli připuštěni a někde se usadili, nikdy nedají se vypuditi neb vykořeniti, a sotva kdy přiučí se jazyku země naší, než když se to přikazuje zákony přísnými.“

Příčina vterá. Druhá příčina jest: převrácená nesmyslnosť našincův v obraně práv starých a zvyklostí starobylých, na nichž všecka obec spočívá, a jakož i nedostatek vážnosti k vlasti, společné matce této. Mnoho jest druhův lidí takových, rozličné pak jsou jich účely, nedbalosť však u všech tatáž. Druhy lidí nedbajících jazyka vlastenckého. Někteří se domnívají, že jim nic do toho není, jakým kdo jazykem mluví; jiní, kteříž nic nevidí do budoucnosti, myslí, že se to málo dotýká osudův státu a že nic na tom nezáleží; jsou tací, kteříž zapleteni jsouce sňatky s cizinci a jiným přátelstvím neb ouklady, nedovedou se ctí odporovati; jiné zas pomátla přízeň dvorská, jiné pochlebenství podlízavé aneb, jak brzy povím, úcta a bázeň před velmoži, kteříž cizincům všecko dovolují; někteří postonávají nedostatkem rady a moci a tak nuceni jsou, skládati všecko na dobrotivé nebe; někteří pak (a to hlavně duchovní neb řeholníci) zaslepeni křivým, ať nedím pošetilým ponětím o cnosti, považují za skutek řeholníka hodný, když se ani neozývají, aťsi v míře jakékoli před Čechy ostrkovanými dává se přednosť cizým na kazatelnách, v úřadech a hodnostech, v kostelích a klášteřích, ve všem vyučování na vyšších školách, až i do samých infulí.^[11] Přiznávajíť se oni před svými a (v opovrhování slávou slávy vyhledávajíce) chvastavě se vychloubají, kterak city své pro vlasť v takové míře přitlumili^[12] že jim lhostejno, povýšuje-li se na hodnosti černý či bílý, vzdělanec či surovec, neznámý a nám cizá či domácí a přítel náš. Nesluší považovati co lásku nezřízenou, dává-li se domácím přednosť před cizinci. Lidí těchto úsudek převrácený a zmatený porážejí všickni mudrcové, nejsvětější mužové všech národův a stavův, všecka království a obci, též i sám rozum. Přečtěmež si, co veleučený Bohumil Raynaud z Tovaryšstva Ježíšova^[13] vznešeně napsal v úvodu knihy „de temperando immodico nationis suae affectu“ (kterak mírniti přílišnou lásku k národu svému) a pak co tlumočníci svatí položili u výkladu těchto slov Kristových: „na cestu pohanův nechoďte“ (Math. 10.) a opět: „nejsem poslán než k ovcím, které zahynuly z domu Israelského“ (Math. 15.), jakož i na sv. Pavla list Římanům: „Moc zajisté boží jest k spasení každému věřícímu, židu předně i Řeku“ (1, 16.) a dále: „žádal jsem já sám zavrženým býti od Krista pro své bratři, kteří jsou moji příbuzní podlé těla“ (9, 3.). Ve skutcích apoštolův pak čteme: „Vámť mělo slovo boží nejprve mluveno býti.“ (13, 46.)

Více takových průpovědí možno čísti ve svatých písmech, z nich se vyučuje řádu lásky, jakž ukazují bohoslovci a přední z nich sv. Tomáš;^[14] avšak tuto není mi uváděti smysl bohoslovcův, neboť pojednáváme o věcech politických. Pravím tudíž, že lidem domácím ve vlasti přední náleží se přístup k hodnostem a že to jest ouřadem spravedlnosti podílné, s kterouž v souhlasu býti mají všecky zákony božské a lidské, rozkazy císařův, též soukromá a veřejná ustanovení všech říší, a že teprv, nedostává-li se domácích, dovoleno se ohlížeti po cizincích. Milujeme všecky národy, žádného nezavrhujeme, tím méně nenávidíme; avšak v pošetilé pověře nezabředli jsme až do té míry, abychom za to měli, že v úřadech není se co ohlížeti k té vlasti, v nížto jsme zrozeni, ani též k národu a jazyku našemu. Pravíť velemoudrý spisovatel Tacitus: „Jestiť to částí svobody, od svých řízenu býti.“ Patříť k příjemnostem vlády, na úřady dosazovati lidi domácí. Vlády, kteréž přecházejí v tyranství, mimo jiné, co národům musí se státi břemenem, matou jazyky národův a nejvíce cizáky poddaným na šíje vkládají, kteréžto rady, tuším, nikdo nebude schvalovati, než snad nějaký šosák, v šílenost upadlý neb jiným přeludem pomatený.

Rozdíl mezi čeleďmi řeholníkův a státy. Ačkoli se však praví, že v některých řeholích všecek rozdíl národnosti ruší se za tou příčinou, poněvadž by prý jinak obstáti nemohly ani vláda poslušenství ani řád kázně, a mezi lidmi tétéž národnosti často povstávají rozepře, ježto toliko cizí svým prostřednictvím vyrovnati mohou, přece i ony po skrovnu tak činí a ne bez důležité, téměř veřejné příčiny do provincií řádův cizince za představené usazují, toliko s výminkou toho neb onoho, aby se nezdálo, že vylučují lidi domácí a špatně soudí o řeholnících samých. Než ať je tomu jakkoli s řeholníky, kteříž soukmenovcům, spoluobčanům a příbuzným musí dáti výhost, leč by jinak vymáhala krajná jakás vlasti potřeba; ve státu však cizincům ponechávati vlády a panování, zajisté těžkým jest proti opatrnosti prohřešením, aniž se díti může bez jistého zmatku, což, kdyby o to šlo, mohl bych vůbec dokázati příklady ze všech časův snešenými. Téhož nedávno dosvědčila vláda kardinála Mazzariniho,^[15] Vlacha v nejprobudilejším a nejčilejším národě francouzském.

Jakož pak zříme, kterak v řízení božím všehomíra toho děje se, že andělé od andělův se osvěcují, lidé pak ne od andělův, nýbrž od lidí se učí a spravováni bývají: tak poměrně po příkladu Božstva, kteréž od jednoho konce k druhému do všeho mocně zasahuje a vše líbezně řídí, králové, knížata a představení duchovní, jakož i ostatní veleopatrní správcové věcí veřejných si počínají, aby co nejvíce možno vlastní své lidi nejvzácnější páskou i stejné řeči i vlasti neb jiným jakýmsi způsobem spojené, všem ostatním za vrchnosti ustanovovali, Francouze Francouzům, Španěly Španělům atd. Sv. Ambrož^[16] (kn. I. o povolání národův hl. 4.) poukazuje k tomu, kterak evanjelium hlásáno bylo, že totiž Kristus, aby svět nesvorný a rozštěpený na sedmdesát a dva jazyky, zmatené u věže babylonské, láskou spojil, vyvolil si učenníkův tolikéž, to jest sedmdesát a dva, aniž pak (což bohu bylo by bývalo snadno) všem jednoho jazyka propůjčil aneb, aby se mu přiučili, uložil s vyhlazením ostatních, nýbrž apoštoly ustanovil, kteříž by netoliko všemi jazyky mluvili, nýbrž (jak učení dokazují) též všech národův řečem rozuměli a všem národům se přizpůsobili. (Viz o tom Řehoře Nazianského^[17] kázání svatodušní, Baroniovy^[18] letopisy církevní r. 34. Bosquiera^[19] díl II. káz. svatodušn.)

---

1. Dsky zemské jsou knihy veřejné, do nichž se zapisují tak zvané stavovské statky nemovité se všemi právy a břemeny. Dsky zemské království českého jsou nejstarší v Evropě; počátek jejich sluší hledati za krále Otakara II. (od r. 1253—1278.) Z prva užívalo se při vkladech do desk zemských jazyka latinského, za krále Jiřího začalo se užívati též češtiny až r. 1491 sněm hlavně k naléhání pana Jindřicha z Hradce ustanovil, aby se užívalo jen jazyka českého.
2. Loketsko poněmčeno, jak se zdá hlavně za krále Přemysla Otakara II., jenž tam povolal osadníky německé.
3. Řečník za časův starých říkáno tomu, kdo někoho před soudem zastával, tedy co nyní advokát.
4. Chomútov r. 1252. dostal se řádu rytířův německých, kteříž tam zřídili komendu, avšak r. 1416. z nouze zboží to prodali králi Václavu IV. Proti snešení sněmovnímu (r. 1615.), aby v Čechách nikdo nemohl býti měšťanem města královského, kdo neumí česky, zadali Chomútovští prosbu za osvobození od zákona toho, byli však odmrštěni z kanceláře královské vyrozuměním česky psaným.
5. [F. M. Pelcl] Všude lidé, v Chomútově Němci. Stránský.
6. Město Most (Pontum, Brüx) bylo v zástavě markrabí míšeňského nejprve za sporův krále Vácslava IV. s jednotou panskou; po druhé pak zastavil je král Zikmund r. 1420 až pak vráceno jest koruně za krále Jiřího na sjezdě Chebském r. 1459.
7. Veršem tímto, vyňatým z Ovidia (Metamorph. I. 6.) Balbín říci chtěl, že země česká tehdáž bývala všecka skutečně českou.
8. Komik totiž Tit. Maccius Plautus, u Římanův nejznamenitější spisovatel veseloher, jenž ostře tepal nešvary a neřesti tehdejší společnosti římské. Narozen r. 254. zemřel r. 184. před Kristem. Slova, jež tuto Balbín z něho uvádí, tvoří 55. verš výstupu 1. dějství prvního veselohry „Curculio“.
9. Důležité snešení toto nestalo se r. 1616. jak Balbín omylem uvádí, nýbrž r. 1615. na sněmě generálním. Podotknutí jeho, že se na snešení ono podepsali též Slavata a Martinic, není jen maní dodáno, nýbrž vězí v něm výčitka, že oba později tolik zlého na národnost českou dopustili.
10. Vilém Slavata z Chlumu a z Košumberka (nar. r. 1572.) a Jaroslav Bořita z Martinic (naroz. r. 1582.) náleželi mezi nejpřednější odpůrce nekatolických stavův českých, jakož i mezi nejvěrnější služebníky rodu Habsburského; proto, když r. 1618. vypuklo povstání stavovské, oni první museli zakusiti hněvu stavův vzbouřených, kteříž je vyhodili oknem z kanceláře místodržitelské na hradě pražském dne 23. května r. 1618. Po bitvě bělohorské dostalo se jim všelijaké náhrady a vyznamenání, Martinic stal se konečně nejvyšším purkrabím pražským, kterýžto úřad zastával od r. 1638. až do své smrti r. 1649. Slavata pak nejvyšším kancléřem království českého od r. 1628—1652. Balbín na jiném místě (Boh. Sanct. II. 131.) chválu vzdává Slavatě, že nepřátelům svým se nemstil a že ani píď země na panstvích jeho znamenána nebyla neštěstím cizím aneb psanstvím, ano že prý přímluvou u císaře mnoho in zachránil.
11. t. j. do biskupství, kteréhož důstojenství oznakem mimo jiné jest infule čili čepice biskupská.
12. Slova tato podávají smutné svědectví o národní netečnosti duchovenstva, zvláště pak řeholního za časův Balbínových.
13. Raynaud Bohumil, učený jezovita francouzský (naroz. v Sospello v hrabství Nizzánském r. 1583.) měl mnoho nepříjemností s řádem svým, až i též pro jistý spis nějaký čas držán byl ve vězení. Zemřel v Lyoně r. 1663. Že jej vrstevník jeho, náš Balbín, u vysoké měl vážnosti, příznivě proň svědčí.
14. Sv. Tomáš Aquinas, jeden z nejznamenitějších bohoslovcův a učencův církevních, narodil se r. 1225. v Chaonu v Kalabrii. Pocházel ze starého rodu hraběcího. Bez vědomí rodičův vstoupil do řádu dominikánského i zůstal v něm přes úsilné naléhání matky své. Vyučoval v Paříži a na rozmanitých akademiích ve Vlaších i učeností svou dosáhl slávy takové, že jej zváno „orlem mezi bohoslovci“, „doktorem andělským a nevyvratným“. Četní spisové jeho náleží mezi nejváženější díla církevní. Zemřel r. 1274. Již r. 1323. vyhlášen za svatého, roku pak 1567. vřaděn mezi doktory čili učitele církevní.
15. Kardinál Julius Mazzarini (franc. Mazarin) rodem Vlach (narodil se v Neapolsku v Piscině r. 1601.) pro výtečné schopnosti své od kardinála Richelieu, všemohoucího ministra krále francouzského Ludvíka XIII. do služby francouzské přijat, stal se pak za nedospělosti krále Ludvíka XIV. neobmezeným pánem ve Francii, až konečně proti němu jakožto cizinci neoblíbenému povstala veliká zpoura, že utéci musel ze zemé a teprv válkou opět dostal se k vládě, kdež si pak lépe počínal, ovsem příliš odíraje stát na své obohacení tak, že nahrabal jmění až 200,000.000 frankův. Zemřel roku 1661.
16. Sv. Ambrož, jeden ze sedmi otcův a učitelův církve, narod. se r. 340. ze vzácného rodu římského a spravoval některé ouřady světské, až stal se biskupem Milánským, v kteréžto hodnosti s největší slávou setrval do své smrti r. 397., veda si všude příkladnou pobožností, horlivostí a nestranností. Tak ku př. císaře Theodosia Velikého, jenž se byl poskvrnil hrubým krveprolitím v Soluni, před kostelem svým, kamž vstoupiti chtěl, zastavil výrokem, že „člověk krvolačný nesmí se účastniti svatyně“, tak, že císař musel se podrobiti pokání. Mimo spisy mnohé proslavil se též zavedením do kostelův zvláštního, dle něho pojmenovaného zpěvu. Známá píseň Te Deum laudamus (Tě Boha chválíme) od něho prý pochází.
17. Řehoř, dle rodiště svého Nazianzským nazývaný, slavný otec církevní, žil ve století čtvrtém a spravoval nějaký čas hodnosť patriarchy Cařihradského. Četní spisové jeho požívají vážnosti veliké. Zemřel r. 391. stár jsa 65 let.
18. César Baronius, kardinál a knihovník Vatikánský, sepsal ohromné dílo „letopisy církevní“ sáhající až do r. 1198. Zemřel r. 1607. stár jsa 69 let
19. Filip Bosquier, mnich řádu sv. Františka (zemřel r. 1631.) a plodný spisovatel náboženský.