Rozprava na obranu jazyka slovanského, zvláště pak českého/§. IV.

Rozprava na obranu jazyka slovanského, zvláště pak českého Bohuslav Balbín
§. III.	§. IV. Stručně rozpráví se o tom, kterak národové se stěhovali, kterak osudem jest plemene německého, jazyky jiných zemi měniti neb úplně vyhlazovati, i jakové toho zdají se býti příčiny.	§. V.

Údaje o textu
Titulek:	§. IV. Stručně rozpráví se o tom, kterak národové se stěhovali, kterak osudem jest plemene německého, jazyky jiných zemi měniti neb úplně vyhlazovati, i jakové toho zdají se býti příčiny.
Autor:	Bohuslav Balbín, poznámkami opatřil Emanuel Tonner
Zdroj:	BALBÍN, Bohuslav. Rozprava na obranu jazyka slovanského, zvláště pak českého. Praha: nákladem Spolku pro vydávání laciných knih českých, 1869. s. 14–27. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Emanuel Tonner
Licence překlad:	PD old 70

Již od prvního zmatení jazykův vešlo v oblibu pokolení lidského stěhování se v jiné a jiné země; neboť ačkoli Filon^[1] (jejž někteří nazývají Platonem hebrejským) pravil, že člověk jest rostlinou, předce totéž vysvětluje tak, že nikoli zemi, nýbrž nebi jest připoután.

Z jakých příčin dálo se stěhování národův? V každé tedy době, zvláště ale za starodávna dočítáme se v dějinách o stěhování se národův. Některé lákala povaha, svoboda a utěšenosť krajin; jiné nutila potřeba, když pro rostoucí počet obyvatelstva dávná půda vzdělavatelům nestačila; jiným, aby lid sám proti sobě nepovstal ve svárech, vidělo se býti prospěšno, jakoby žilou pustiti a vyprázdniti stoku obci, jak učinili o posledních vojnách francouzských Grammont^[2] (ve svém dějepisu Francie), a o vojnách tureckých spisovatelé nejrozumnější, aby totiž neposedové nejnepokojnější ven z vlasti byli vyvedeni, kdežby pokoje veřejného nerušili, kterýžto oumysl též, jak (v dějinách českých) poznamenal Jan Dubravius,^[3] král a císař Zikmund měl s Čechy, proti Turkům do Uher majícími býti poslánu (aby totiž prospěli, buď vítězíce, buď poraženi);^[4] jiné touha po panství a moci, jiné opět vítězství do cizích krajin vypravily, jako Římany, pány světa, kteříž tomu dobře porozuměli, že světa v moci své nemohou udržeti, než osadami, jež na všecky strany rozváděli; jiní z těchtýchž příčin, kteréž obyčejně způsobují válku (ze záští, jímž hoří, z lahody loupení, z divokosti vrozené a jiných těm podobných) dali se dohnati, aby na národy sousední i vzdálené zbraní udeřili.

Němci ze všech národův nejvíce sem tam se stěhovali. Buď jak buď, neváhal bych saditi se očkoli, že po všecky časy nebylo a nelze jest najíti národa, jenžby častěji, než Němci, jednak za obecnými jednak za soukromými záležitostmi v cizí krajiny byl se stěhoval. Čtěmež, co psali Appianus^[5] o Cimbrech,^[6] národech německých, Dionysius^[7] o Bojích^[8] (neboť i tito, jak učí spisovatelé nejlepší, původem i zazykem Němci byli, ačkoli u Livia^[9] zovou se Gally), Caesar^[10] (de bello Gallico — o vojně v Gallii) a Tacitus^[11] (ve své Germanii) o Němcích vůbec; opět o Bojích, Markomanech, Hermunduřích a Kvádech^[12] (že pak tito všickni byli národy německými, a zvláště Kvádi, i že nikdy neužívali jazyka slovanského, nýbrž vždy německého, vědí hoši dějepiscův, i známo to ze svědectví a důkazův veleslavných mužův, Augspurčana M. Welsera^[13] — viz jeho letopisy bojské — Hollanďana Filipa Cluveria,^[14] popisujícího starou Germanii — viz toto dílo jeho a úvod do zeměměřictví —, Poláka Kromera^[15] — viz jeho dějiny polské —, a všech spisovatelův dobré pověsti) o Markomanech, pravím, Hermunduřích, Kvádech, Bojích, jakž dle Welsera jsem uvedl, svědčí Arnold Bukovecký^[16] (ve svých dějinách Slovanův a Sasíkův), Sas Fabricius^[17] (ve spisu o původu Sasíkův), Francouz Spondanus^[18] (viz jeho Letopisy) a jiní, o Alánech a Gepidech náš Pontanus^[19] (viz jeho Progymn. Svaz. I. 93); Olaus^[20] (viz jeho dílo Suecia) o Normanech, Dánech, Švédech a tisíci národův jiných a jich po Evropě cestách i osadách; o Gótech,^[21] Vizigótech a Ostrogótéch a t. d. též o Longobardech^[22] (řečených tak od dlouhé, brady neholené), dále o Vandalech^[23] a jich ve Španělsku říších zanechali nám Orosius,^[24] Paulus Diaconus^[25] (viz jeho příběhy Longobardův), Mariana^[26] dějepisec z Tovaryšstva Ježíšova (ve svých dějinách Španěl) a jiní; o příchodu Marčanův^[27] do Slezska návěstí podali Curaeus,^[28] Henelius^[29] (viz jeho spis „Silesiographia“) a posléze Schickfusius^[30] v dějinách Slezska. Všickni národové, kteréž jsem právě jmenoval, počítají se mezi Němce, jak doklady nevývratnými dokazují spisovatelé právě chváleni; že pak Vandalové (nikoli však Venedové čili Vendové;^[31] neboť tito byli národ slovanský, jak dokazují Welser, Cluverius, Kromer a jiní), že Vandalové, pravím, národ německý nejnepokojnější, poněvadž na žádném místě setrvati nemohli, od slova „wandelen“ t. j. putovati (kteréhož slova Němci dosud užívají a odkud se „Wandersleuth“ říká cizím příchozím) jmeno své dostali, ukázal muž veleslavný Welser. Mezi všemi, pokud mi známo, nejpilněji národův po celé Evropě putování a se usazování sledoval Vídeňan Volfgang Lazius^[32] v několiku knih, kteréž v předešlém století o stěhování se národův na světlo vydal, a kdež v jednom velikém svazku všecky strany naplnilo stěhování se Němcův.

Jaké množství Němcův po všech krajinách roztroušeno. Za našich dob (ačkoli se stěhování již neděje všeobecným shromážděním a usnešením národa celého), Němci za záležitostmi soukromými stěhují se do všech zemí sousedních, jako i vzdálených v počtu tak velikém, že netoliko celé rodiny řemeslníkův německých potulují se po Vlaších, Francii, Španělsku, Moskvě, nýbrž též celá města z Němcův povstávají v Čechách, v Uhrách a v Polsku; až i Turkům buď ve službě válečné buď v přípravách vojenských a shotovování zbraně, buď v zakládání měst, opevňování táborův, buď v dobývání, tavení, slévání a ražení kovu, buď v upravování strojův válečných a z nich na křesťany střílení práci a prodajnou duši svou propůjčovati nijak se nerozpakují, zvláště Norymberští^[33] beze starosti o náboženství, bez ohledu na vlasť, kteráž je splodila, bez bolestné výčitky za tak dlouhou nepřítomnosť, bez upomínky a touhy po milých a spoluobčanech, jež navždy opouštějí.

Takto téměř všickni cechové řemeslníkův německých učinili si obyčejem a zvykem ustanovili zákon, že mezi řemeslníky nemohou míti hodnosti mistrův, než když co nejvíce procestovali na učení. Když se pak cestujícím naskytuje tučnější osud, bohatá neb hezká žena neb jiná výhoda znamenitější, než doma, ihned pustivše mimo sebe touhu po návratu, v jiných zemích se usazují a zahnizďují.

Ještě by ucházelo, kdyby ve vlasti nové v jedno tělo se slili a, jak jsem právě byl pověděl, přijavše též jazyk domácí, snažili se srůsti; avšak taková jest (budiž mi milostiv slovutný národ německý!), taková jest pravím buď k cizím národům nevážnosť aneb nedbalosť, přiučiti se jazyku cizímu neb (což pravdivějším býti soudím) Lenivosť v učení se jazykům cizím. v přiučování se jazykům cizím zdlouhavosť a neschopnosť, že ze sta sotva jediného můžeš najíti, jenžby se dokonale znal v jazyku, od jeho řeči rozdílném. Neodsuzuji tímto cestování šlechty německé, schvalujiť je spíše; neboť šlechticové, lepšími schopnostmi jsouce nadáni,^[34] když se ušlechtilému chování všech národův přizpůsobují (v čemž, nevím, právem-li je haní spisovatelé) také pilně učí se jazykům; s jakou pak snadností vyslovují slova španělská, vlaská, francouzská, viztež, kdož mají známosť řečí těch; já pak tuto mluvím o Němcích z lidu, kteříž, kdyžby se právě nejvíce měli zalíbiti nové vlasti, v kteréž žíti chtějí, žádné nemají snahy ani vůle neb snad ani nemohou pro lenivosť buď paměti neb ducha. Když tedy mluví, divné ze sebe dělají šašky, že vidíme, jak nejapně mluví, ačkoli po deset, dvacet až i třicet let, ve vlasti naší, strávili. Jest v jazyku českém průpověď, kterouž pravíme, že matka naše z Vídně, otec pak jest v Praze,^[35] kterážto průpověď jest úskalím pro Němce, neboť když se o vyslovení toho pokoušejí, říkají něco zcela rozdílného a směšného, že kdo po slovansku umí, nelze mu od smíchu se zdržeti.

A předce nemohou nám namítati těžkosti jazyka našeho, když Francouze, Španěly, Uhry a, co divno, Vlachy zvláště, kteříž mezi Poláky nebo Čechy nepobyli více než rok, co den slýcháme správně mluvící. Přidejme k tomu, že tatáž tuposť spatřuje se také při učení se jiným jazykům; tak byli již a jsou mnozí, kteříž, proživše několik let mezi Vlachy v Římě a uprostřed Vlach (ať o Francii pomlčím) a domů se vrátivše, (mimo velmi málo slovíček „si“ nebo „no“^[36]) ani po vlasku pozdraviti neumějí, a co ještě směšnější, vymlouvají se na krátký pobyt, kdežto se ví, že celé tříletí neb ještě déle uprostřed města Říma s Vlachy obcovali, o jichž jazyku skoro všickni se shodují, že všech evropských jest nejsnazším a bez obtíže opět v něj vpraviti se možno.

Odkud povstala a povstati může zkaženosť jazykův. Když tedy, abychom již ku konci došli, takových lidí množství, jakž skutek před očima máme, do vlasti naší se hrne, poněvadž jazyka našeho buď nechtějí buď nemohou si přisvojiti, a předce pro sňatky manželské, řemesla, obchody a jiné potřeby s námi rozmlouvati musí, národ náš pak (což nám oni sami rádi přiznávají), v přiučování se jazykům cizím pokládá se velmi šťastným: tedy nutně se stává, že Čechové (dle vlídnosti své národní)^[37] jazyku jejich se přizpůsobují, až konečně sami po německu mluví, kteréžto povolnosti a zdvořilosti Čechův mnozí z nich zneužívali i na záhubu vlasti a jazyka slovanského využitkovati se snaží, chtějíce, aby se všecky záležitosti soukromé i veřejné vyřizovaly v jazyku jejich (jejž jediný umějí); nad toto pak nic nevlídnějšího a nevděčnějšího díti nemohou proti svým hostitelům a dávným obyvatelům země.

Jestiť osudem národa toho, aby buď ouplně zahladil aneb alespoň pokazil jazyky všech zemí, do nichž se dostal na svých poutech. Dočítáme se v dějinách, že tak stalo se Římanům, Italianům, Gallum a Hispanům, od množství Longobardův a Gótův utlačeným; neboť když Germánové nemohli si osvojiti latiny, tím méně pak obyvatelé dávní naučiti se hrůznému jazyku nových hostí, tedy z nucení se obou národův, starého a nového (když tito něco chtěli říci latinsky, tamti pak slova tvořili a překrucovali dle zvyku těchto) povstal jazyk nový, jenž u Italův nazývá se vlaským, u Gallův francouzským, u Hispanův španělským, jazyky to rozdílné (neboť pokaženosť a pochybení nemají zákona), všecky však povstalé pokažením latiny. (Viz Melichara Imhofera^[38] knihy o jazyku latinském.)

Vidíme pak, že totéž stalo se v sousedních nám krajinách: Krajinci. Korutanci, Vendi čili Venedi^[39] a všecko pobřeží při ilyrském čili horním moři^[40] kdysi mluvili jazykem slovanským: tu přibyli hosté noví, jako obyčejně, Němci a, když lidu venkovského množství nemohli zmoci a celý národ v sebe předělati, alespoň všecko pokazili. Tak povstal jazyk krajinský, jenž slova německá dle způsobu slovanského, slovanská pak podlé německého skloňuje,^[41] od znatelův obojího jazyka vesele se poslouchá; také mně, když jsem tam tudy kdysi cestoval, dobrou poskytl látku, že jsem se zasmál.

Krutěji však a nelidštěji^[42] (ať nejmírněji mluvím) od Sasíkův nakládáno s Vendy čili Venedy (jež někteří, podobností jmen zavedeni, Vandaly nazývají nesprávně, jak nade všecko jasně vykládá Kromer) s Bodrci čili Rarožany, s Ratary, s Dolenci, s Glomáči, s Havolany, s Gliňany, s Vkrany a s Lutici; neboť od Labe až k moři baltickému a k zálivu, jejž zeměpisci nynější nazývají venedickým čili vendickým, jazyk slovanský Vendův rozléval se a panoval Pomořím, Braniborskem a zeměmi ostatními. Přistěhovalí Sasíci,^[43] od přírody Slovanův nepřátelé, lid tento prostoty starobylé, jak jen mohli, oukladně utiskovati se jali; a sice nejprvé nesvorností rozdrobili náčelníky Slovanův, potom záštím skrytým proti národu celému vrhli se na nesvorné. Markrabí Gero^[44] spáchal zločin nehodný jmena saského; třiceti kmenův slovanských náčelníky totiž pozval přátelsky a pak při hostině nejukrutněji dal pobiti, o kterémžto bezpráví krvavém a zajisté velmi nemužném zprávu podávají i sami spisovatelé saští Cranzius (ve své „Vandalii“),^[45] Dresserus (ve své „Isagoge“)^[46] a Fabricius (v díle „o původu Sasův“).^{[17][red 1]} Od té doby moc Slovanův v Sasku, v Lužici, v Pomoří a jiných zemích ouplně upadla a Slované, ouklady německými potlačeni, již nikdy nemohli se povznésti a dávné svobody dosíci. Slyšmež Spondana,^{[47][red 2]} Francouze, tedy nikoli Slovana nějakého, jemuž bychom snad přisuzovati mohli nemírnou lásku k národu svému. Tento (v letopisech církevních) vypravovav dle Cranzia o záští až na smrť, jímžto Sasíci proti Slovanům a všemu, co mělo jmeno venedické, rozpáleni byli až tak, že (ačkoli Sasíci byli přistěhovalci, Slované pak dávní obyvatelé, kteříž Sasíky k jich prosbám byli připustili i ačkoli na půdě Venedův žili) nikoho netrpěli ve svých sborech, spolcích a ceších, kdož se nenarodil z rodičův německých a totéž přísahou vynucovali od těch, kteréž přijímali, vykřikuje: „Velké to ukřivdění národu, jemuž z otcovské půdy vyhnanému, nepřáno, aby bydlel a žil v sídlech rodinných, nýbrž jenž zatlačen byl do nitra země, kdež za nejtužší poroby sotva malý zbytek při orbě zůstává za nejtěžší poplatky atd.“ a dále praví: „Což tuto chtěli jsme připomenouti, pamětlivi výroku svatého: „„Viděl jsem závěrek všeho dokonání.““ aby každý uvážiti mohl, až kam přiveden byl národ nejčetnější, o jehož předcích nacházíme, že tak velké věci vykonali atd.“ To praví Spondanus.

Příkladové tito, poněvadž jsou blízci a na bíledni leží, Čechy a národy jmena slovanského na společné nebezpečenství upozorniti a nejužitečnější poučení dáti mohou, abychom se vyhnuli zlu, jež nám hrozí.^[48]

---

1. Filon (Philon), nejslavnější z řecko-židovských filosofův nar. r. 20. př. Kr. v Aleksandrii. Platon byl vzorem jeho; všude však Filon statečně bojoval proti mnohobožství a též neznabožství. Z četných spisův jeho, sepsaných jazykem řeckým, zachovaly se jen některé. Zemřel okolo r. 50. po Kr.
2. Grammont (Gabriel Bartolom.) slavný spisovatel francouzský, předseda parlamentu v Toulouse, kdež r. 1619. upáliti dal znamenitého Julia Césara Vaniniho, poněvadž zapíral boha. Popsal jazykem latinským dějiny vlasti své od smrti Jindřicha IV. až do r. 1629. Zemřel r. 1654.
3. Dubravius čili vlastně Jan ze Skalky Dubravky na Hradišti, rodem z Plzně, muž učeností vynikající, užíván v rozmanitých poselstvích diplomatických, až jej Ferdinand I. v odměnu zásluh učinil biskupem Olomouckým. Zemřel r. 1553. Nejznamenitější spis jeho jsou dějiny české, latinsky sepsané, kteréž připsány jsouce králi Maksimiliánu II. poprvé tiskem vyšly v Prostějově 1552., po druhé pak v Bazileji r. 1687. péčí slavného lékaře Tomáše Jordána.
4. Když Zikmund král konečně dosedl na trůn český, pilně k tomu hleděl, aby co nejdříve vyhuben byl živel nepokojný v Čechách. Za tím oučelem způsobil, že mnoho lidu válečného z Čech odebralo se do Uher proti Turkům (r. 1437.), maje za to, že dojista prospějí; neboť zvítězí-li, tedy odklidí nebezpečenství od Turkův hrozící, pakli poraženi budou, tedy záhuba jejich bude prospěchem jeho.
5. Appianus, pocházející z Aleksandrie v Egyptě, žil v Římě v první polově století 2. po Kristu. Sepsal jazykem řeckým 24 knihy „dějin římských“ až na časy cís. Augusta, jichž jen malá část se zachovala.
6. Cimbrové, národ německý, jenž prý původně sídlel v nynějším Jutsku a ku konci století 2. před Kr. s Teutony udeřili na říši římskou, až je porazil a zničil Marius.
7. Dyonisius rodem z Halikarnasu, města řeckého v Asii menší, žil v Římě ku konci 1. stol. před Kr. Sepsal jazykem řeckým dějiny římské až do válek punických.
8. Bojové, veliká větev kmene keltického, kteříž se též dostali do severní Italie a též do Čech. Mýlí se Balbín, když za některými učenci tehdejšími Boje čítá mezi národy německé, kam nenáleželi.
9. Titus Livius Padovan, jeden z nejznamenitějších dějepiscův římských sepsal za císaře Augusta jazykem latinským nejobšírnější dílo o dějinách národa římského, kteréž se nám ale dochovalo jen kusé.
10. Cajus Julius Caesar, jeden z největších mužův národa římského (zavražděn r. 44. př. Kr.) proslavil se netoliko velkými činy svými, nýbrž též výtečným jich vypsáním. Popsal vojny, jež vedl proti Gallům v nynější Francii, a pak vojnu domácí, kterouž vedl se soupeřem svým Pompejem.
11. C. Cornelius Tacitus, nejvýtečnější dějepisec římský ku konci století 1. po Kr. Mimo znamenité dějiny (historiae) a letopisy (annales) sepsal důležité dílo o zemi a národě německém i životopis tchána svého Agrikoly, kteréž jest vzorem díla životopisného.
12. Markomané, Hermunduři a Kvádi národové němečtí, jichž první bydleli prý v Čechách, druzí v Duřinsku, třetí pak v Moravě a na Slovensku.
13. Markus Welser, pocházející ze slavného a bohatého rodu města Augšpurka, vzdělal se v Italii, a oddal se studiím dějepisným. Mimo mnoho jiných spisův sepsal patero kněh „letopisův bojských“, jichž se Balbín dovolává. Nar. 1558. zemřel r. 1614.
14. Filip Cluver (čili Cluverius) nikoli v Holandsku narozený nýbrž v Kdánsku r. 1580., znamenitý zeměpisec, měřič a též dějepisec. Po velkých cestách a dobrodružstvích dostal se co voják s Vallóny také do Čech, kdež slavné Evě z Lobkovic pomáhal v sepsání obrany nešťastného otce jejího Jiřího Popela, kteroužto obranu též do latiny přeložil a tiskem vydal. Byl též doktorem práv i zemřel v Lejdě v Hollandsku r. 1623. K jednomu z četných spisův jeho, k popisu staré Germanie táhne se náš Balbín.
15. Martin Cromerus (čili Kromer) naroz. v městečku Běči v Haliči r. 1512. užíván byl často v poselstvích diplomatických za králův Zikmunda Augusta II. a Štěpána Báthoryho. Z kanovníka krakovského a pořadatele archivu královského stal se pak biskupem Varmínským. Zemřel r. 1589. Ze spisův jeho nejznamenitější jsou latinsky psané „dějiny polské“ a pak jeho „Polonia“ (t. j. Polsko) v ohledu zeměpisném, národopisném a t. d.
16. Arnold Bukovecký čili Lubecký, benediktin kláštera sv. Jiljí v Brunsvíku a pak první opat v klášteře sv. Jana v Bukovci čili v Lubeku, psal pokračování důležité kroniky Helmoldovy od r. 1171 do r. 1209.
17. Jiří Fabricius naroz. v Kamenici Míšeňské r. 1516. byl rektorem slavné školy v městě Míšni, znamenitý básník latinský a kritik. Sepsal také několik spisův dějepisných (o původu Sasíkův, dějiny Míšeňské a j.). S tehdejšími učenci a básníky v Čechách udržoval spojení přátelské.
18. Spondanus čili vlastně de Sponde Jindřich naroz. r. 1568. byl nejprvé vyznání kalvínského a spravoval některé ouřady za kr. Jindřicha IV., pak stal se horlivým katolíkem a na kněžství byv vysvěcen stal se biskupem Pamiersským. Mimo jiné spisy proslavil se pokračováním v Baroniových „letopisech církevních“, jež od r. 1197. dovedl do r. 1640. Zemřel v Toulouse r. 1643.
19. Jakub Pontanus (vlastně Spanmüller) jezovita český rodem z Mostu, vyučoval nejvíce v Bavořích, kdež zemřel 84letý r. 1626.
20. Olaus, dějepisec švédský století XV. sepsal šest kněh příběhův švédských.
21. Gótové, znamenitý národ kmene germánského. Dělili se na východní čili Ostrogóty a západní čili Vizigóty; tamti usadili se a zanikli v Italii, tito ve Španělích.
22. Longobardové, těž národ kmene germánského, jenž se usadil v severní Italii, kdež Lombardie dosud připomíná jméno jejich.
23. Vandalové, též národ kmene germánského, kteříž se dostali až do Španěl a dále do Afriky, kdež říše jejich vyvrácena byla r. 534. Divokostí svou nabyli tak hanebné pověsti, že po dnes „vandalův“ spílá se lidem, kteříž toliko boří a pustoší.
24. Pavel Orosius, dějepisec římský století V. Zemřel v Africe, kdež u sv. Augustina kaplanoval. Mimo jiné sepsal 7 kněh „dějin“, dle nichž po dlouhý čas ve školách vyučováno.
25. Paulus Diaconus též Warnefried (i Winfried) jmenovaný, učený kněz rodem Longobard žil za časův Karla Velikého (v století 8.). Učil delší čas na škole v Metech a zemřel v klášteře Monte Cassino. Z mnoha spisův jeho připomínáme jen dějiny longobardské do r. 773., k nimž Balbín se táhne.
26. O znamenitém jezovitě tomto níže více připomeneme.
27. Marčané t. j. Němci, kteříž se usadili v dávné vlasti Luticův a ji nazývali markou braniborskou.
28. Curaeus čili Cureus Jáchym narodil se r. 1532. ve Fryštátu v Slezsku, žák Melanchthónův, byl učitelem v rodišti svém, pak dal se na lékařství. Zemřel r. 1573. Zanechal několik spisův v jazyku latinském, z nichž pro dějiny slezské velmi důležity jsou „Letopisové slezští“ od nejstarších dob až do smrti krále Ludvíka r. 1526.
29. Mikuláš Henelius čili Henel, Slezák rodem z Prudnice r. 1582. byl syndikem ve Vratislavi, kdež zemřel r. 1656. (Balbín jej znal osobně.) Ze spisův jeho v čele stojí „Silesiographia“ (vypsání Slezska) a Breslographia (vypsání Vratislavi).
30. Jakub Schickfuss, Slezák rodem ze Svěbuz r. 1574, byl rektorem gymnasia v Břehu, pak radním tamtéž a konečně Ferdinanda II. radou císařským a fiskálem. Zemřel ve Vratislavi r. 1636. Mimo jiné sepsal jazykem latinským „kroniku slezskou“, sahající až do r. 1619.
31. Němci zbytkům Slovanův Lužických pod panováním saským a pruským dosud říkají „Wenden“.
32. Volfgang Lazius (neb Lazzius, vlastně Lazz) znamenitý lékař, jeden z nejučenějších mužův věku svého, důkladný znatel starých jazykův a literatur klassickych, dějin a starožitností, byl též lékařem cís. Ferdinanda I. Přebýval nejvíce ve Vídni, kdež se narodil r. 1514. a zemřel r. 1568. Z přemnohých spisův jeho nejvíce obsahu dějepisného a literárního vytkneme zde jen dílo, k němuž se táhne náš Balbín: „de gentium migratione lib. XII.“ (t. j. o stěhování se národův knih 12.).
33. Skutečně tehdáž Turkům ve vojnách sloužilo mnoho Němcův, zvláště pak řemeslníkův Norymberských.
34. S předsudkem tímto o lepších schopnostech šlechty nyní zajisté nikdo nesouhlasí.
35. Průpověď ta dosud vůbec u nás známa.
36. V jazyku vlaském znamená „si“ ano, „no“ pak ne.
37. Nešťastná tato „vlídnosť“ a povolnosť, kterouž mnozí lidé naši vychvalovali co „holubičí povahu národa slovanského“, velice nám uškodila a namnoze dosud škodí. Zdaž vyhojili jsme se již z pošetilé vlastnosti té? Nemáme-liž co den příkladův, že pro pohodlí několika, kteříž se jazyku našemu přiučiti nechtějí, četné spolky a shromáždění naše nedbají jazyka mateřského a ustavičně cizího užívají? Nejsme-li my sami více trestu hodni, než ti, kteříž těží z hloupé povolnosti naší?
38. Melichar Inchofer, jezovita uherský, jenž vyučoval v Messině, pak v Maceratě a zemřel v Miláně r. 1648. Mimo dílo „o jazyku latinském“ sepsal mnoho jiných spisův, mezi nimi církevní dějiny uherské a rozpravu proti soustavě Kopernikově, dokazuje, že země stojí a slunce okolo ní obíhá.
39. Němci Slovincům v Štýrsku a t. d. dosud říkají „Winden“.
40. Moře illyrské čili „horní“ (superum) nazýváme nyní jaderským čili siným.
41. Balbín tuto ovšem mluví jen o pokaženém jazyku, jak jej na cestě své slyšel ve městech; neboť že spisovní jazyk Slovencův čist jest, víme všickni.
42. Odstavec tento výmluvným jest svědectvím, jak živé bylo vědomí slovanské Balbína našeho i jak pilně se byl ohledl v dějinách Slovanstva. Pro lepší porozumění položíme tuto krátce (dle starožitností Šafařikových) sídla vyhubených větví Slovanův polabských a baltických, o nichž se Balbín zmiňuje. Bodrci neb Bodrici (Obodriti) žili mezi mořem baltickým a Labem od řek Varnavy a Stepenice až do Travny. Sluli též Rarožané od hlavního města Rarogu. Rataři, větev Veletův čili Luticův bydleli od řeky Dosy k severu mezi Havolou, Odrou, Pěnou a Dolencí. Dolenci, větev Veletův, sídleli okolo jezera Dolenu a nad řekou Dolencí. Glomáči (něm. Daleminci) drželi okolí města Míšně až k řece Kamenici. Havolané čili Stodorané (z nichž pocházela Drahomíra naše), větev Veletův, bydleli v nynějším Braniborsku mezi řekami Havolou a Dosou. Glíňané, větev Bodricův, mezi řekami Eldou a Stepenicí. Vkrané čili Ukrané, větev Veletův, sídleli okolo řeky Vkry. Lutici čili Veleti i Vlčkové (něm. Wilzen) národ slovanský, již dávno vyhubený neb poněmčený, sídlel mezi Labem, Odrou a mořem baltickým v nynějším Braniborsku, Pomoří západním a t. d.
43. Sasové čili Sasíci nebydleli původně v nynějším království saském, kteréž tehdáž bylo krajinou čistě slovanskou, nýbrž okolo dolního Labe, v nynějším Hannoveránsku a j.
44. Markrabí Gero podlý a nelidský čin tento spáchal r. 939. Potom více než 20 let pracoval o podrobení neb vyhubení lidu slovanského a na konec spáchal i nestydatosť, že r. 962. putovav do Říma, tam na oltář sv. Petra položil meč svůj, tolikerou krvi slovanskou sbrocený. A tací zhovadilí tvorové lidští chvastali se býti apoštoly víry Kristovy!!
45. Cranzius (vlastně Krantz) Albert rodem z Hamburka, kdež zemřel r. 1517. Byl profesorem v Roztoku, pak duchovním a syndikem v rodišti svém. Sepsal mnoho děl dějepisných, zvláště Sasův se týkajících. Zmiňujeme se tu toliko o jeho „Saxonii“ a „Vandalii“.
46. Dresserus (vlastně Dresser) Matouš, naroz. v Erfurtě r. 1536. byl professorem jazykův klassických a dějepisu v Erfurtě, v Jeně, v Míšni a v Lipsku i historiografem kurfirství saského. Zemřel r. 1607. Z četných spisův jeho jmenujeme zde toliko ten, k němuž se Balbín táhne: „Isagoge historica“ (t. j. proprava dějepisná).
48. Vážná tato slova Balbínova dosud nepozbyla významu a důležitosti své.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

1. Slučujeme poznámky s původním číslováním 36 a 67. Poznámka 67 v tištěném zdroji obsahuje text: „O Fabriciovi viz poznamenání č. 36.“
2. Slučujeme poznámky s původním číslováním 37 a 68. Poznámka 68 v tištěném zdroji obsahuje text: „O Spondanu viz poznamenání č. 37.“