Rozprava na obranu jazyka slovanského, zvláště pak českého/§. III.

Údaje o textu
Titulek: §. III. Kterak od některých cizincův z největšího nevděku žene se útokem na Čechy a jazyk český.
Autor: Bohuslav Balbín, poznámkami opatřil Emanuel Tonner
Zdroj: BALBÍN, Bohuslav. Rozprava na obranu jazyka slovanského, zvláště pak českého. Praha: nákladem Spolku pro vydávání laciných knih českých, 1869. s. 11–14.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Překlad: Emanuel Tonner
Licence překlad: PD old 70

Ačkoli toto cizincův na hodnosti povyšování a postupování nezřídka bývá nespravedlivo pro našince, předce potud byloby snesitelno, jen kdyby oni, mezi Čechy přijati jsouce a v počet obyvatelův sčítáni, tak, jako s námi pod týmž právem žijí, též dali se sloučiti týmž svazkem jazyka a obyčejův; avšak nemálo jich (řekl bys že v ohledu tom jsou vyňati a vybráni), jakmile u nás nalezli hnízdo, ihned chtějí míti větší křídla, než hnízdo, a zároveň rozpočínají nájezdy na lid a jazyk domácí tak, že se zdá, že Latini dobře tomu rozuměli, když, jak v knize své o jazyku latinském praví Varro,[1] stejným jménem nazývali nepřítele i hosta, i že ve svém „Dvoru Křesťanském“ dobře pověděl Causin,[2] znamenitá chlouba své vlasti francouzské, „že láska cizincův vždy mívá ruce křivé“.

Bajka o zajíci a ježku nyní ve vlasti naší se provozuje. Ezop,[3] výmluvný tento otec povídek líbezných a šprýmův, vypravuje bájku velmi kratochvilnou (kterouž také čteme u Fédra,[4] jenže o čubě, ku porodu pracující), kterak totiž kdysi za noci zimní k loži zajíčka přišel ježek mrazem skřehlý i prosbami mnohými a lichotivými přimlouval se, aby se mu v loži dopřálo místečka nějakého. I odpověděl zajíc: „Vidíš bratře, jak tu sám ležím schoulen a skrčen; sotva mne tato dutinka uzounká městí, pročež Ty dle rozumu svého jiné si hledej místo postrannější.“ Ježek, tímto oslyšením rozmrzen, s hněvem pravil: „Takováto k hostem outrpnosť? To-li to srdce Tvé, jež prý jest tak velmi měkké? Než uprostřed noci mohu si vyhledati lože nové, zahynu, Ty pak prací tou nutíš mne, abych mrazem pošel. Poshov a jen malounko místa dopřej mi ubohému; teplem svým obapolně budeme se zahřívati; já sám při vchodu si lehnu a proti šelmám, hrozí-li Ti jaké, nastavím bodce a kopí svá a budu Ti vykonávati službu ježka válečného,[5] Ty pak bezpečně budeš odpočívati; mněť vyhoví, kolik stačí, kam bych hlavu položil.“

Přemluvil dobráčka, sprostného zajíčka a on postoupil místa s dostatek; avšak ježek, kam hlavu vstrčil, též nohy, mrazem, jak pravil, již odumřelé, snažil se položiti, i také položil, avšak neopatrně, nejedním ostnem a kolcem prorazil srsť a zároveň kůži zajíce přechoulostivého. I vzkřikl zajíček: „Toť čin nehodný!“ Omlouval se ježek, řka: „Přál bych si, aby se nebylo stalo,“ i prosil, aby odpustil, přičítaje to náhodě a spánku. Následovalo pak něco příměří; avšak hle! ježek opět hřbet obrátil a ostny strašnými zajíce tak popíchal, že bolestí bez sebe povyskočil. Ježek, již divočejší, namítal, že nic nového nedělá, takovýť prý zvyk jeho, i napomínal k pokoji; konečně pícháním, tlučením a dle zvyku svého na všecky strany se přemítáním způsobil, že zajíce vyhodiv, celé to místo sám zaujal.

Tu teprv, ač pozdě, zajíček povolnosť svou proklínati počal, bohy a lidi, co mohl, zapřísahati, žalovati na nevděčnosť, zlých zvířat ježkovi spílati, mezitím co tento do hrdla se smál; konečně nechtěl-li zahynouti, jak jen stačil za tmavé noci, utíkal do známých lesův a hájův, aby u příbuzných a strýčkův doprosil se lože.

Není potřebí, na doby naše přizpůsobovati bájku tuto, kteráž se co den provozuje.[6] Moudrému dosti napovězeno; předce však nevděčné mysli ježkovy nikdo z advokátův řádně hájiti nebude, leč kdoby zároveň zajíčkově sprostné lehkověrnosti a lehkověrné sprostnosti chtěl se posmívati a na jich posměch připíjeti.


  1. M. Terentius Varro, nejznamenitější učenec římský a spisovatel nad jiné plodný, žil v 1. století před Kristem. Spravovav rozmanité ouřady veřejné, k rozkazu Caesara zřizoval a pořádal knihovny řecké a latinské. Znamenité dílo své „de lingua latina“ (o jazyku latinském) připsal slavnému vrstevníkovi svému Ciceronovi. Papež Řehoř VII. dal prý spisy jeho spáliti, aby sv. Augustina uchránil od výčitky, že v díle svém „de civitate Dei“ Varrona opsal.
  2. M. Causinus (Causin) Mikuláš jezovita francouzský, naroz. v Troyes r. 1570., učitel rhetoriky a výtečný kazatel. Ludvík XIII. zvolil si jej za svého zpovědníka; poněvadž ale Causin stanul po straně matky královy proti králi a ministrovi Richelieu, vypovězen z Paříže, kamž se teprv po smrti Richelieu-ově vrátil. Zemřel r. 1651. Spis jeho, na nějž Balbín tuto naráží, „La cour sainte“ (dvůr svatý) vyšel též v překladu českém Barnera r. 1700 a 1705. v Praze. Také i jiný spis jeho „Dies christianus“ (den křesťanský) vyšel v překladu českém v Litomyšli r. 1657. a pak v Praze r. 1662.
  3. Ezop (Aesopus, Aisopos), známý skladatel bájek, jenž dle obecného domnění žil prý v 6. století př. Kristem současně se sedmi mudrci řeckými.
  4. Fédrus (Phaedrus), spisovatel římský za časův císaře Augusta, jenž prý jej z otroctví propustil na svobodu. Sepsal pět knih ezopských bájek veršovaných.
  5. Ježek válečný (též jezdec španělský), jest přístroj válečný, skládající se z kolův zaostřených. Tímto „ježkem válečným“ chránívala se zvláště pěchota proti nájezdům jízdectva.
  6. Vizme, zdali provozování bájky této ve vlasti naší již ouplně vyšlo z užívání? — Ostatně dodati sluší, že již dlouho před Balbínem narážívalo se u nás na tuto bájku o zajíci a ježku. Tak čteme u Veleslavína, že v držení země české „zůstanou (Buohda) i naši budoucí, jestliže spolu s námi chvalitebných šlépějí slavných předkův a pravých Čechův následovati budou a bodlavým ježkům z vlasti své vytisknouti se nedopustí.“ (Předmluva k Sylviovi list 4. p. v.)