Rozprava na obranu jazyka slovanského, zvláště pak českého/§. IX.

Rozprava na obranu jazyka slovanského, zvláště pak českého Bohuslav Balbín
§. VIII.	§. IX. Jak velice lidé ušlechtilí doporučují se znalostí přemnohých jazykův, dále mnoho-li jazyk slovanský poskytuje pomoci při učení se jazykům evropským.	§. X.

Údaje o textu
Titulek:	§. IX. Jak velice lidé ušlechtilí doporučují se znalostí přemnohých jazykův, dále mnoho-li jazyk slovanský poskytuje pomoci při učení se jazykům evropským.
Autor:	Bohuslav Balbín, poznámkami opatřil Emanuel Tonner
Zdroj:	BALBÍN, Bohuslav. Rozprava na obranu jazyka slovanského, zvláště pak českého. Praha: nákladem Spolku pro vydávání laciných knih českých, 1869. s. 56–63. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Emanuel Tonner
Licence překlad:	PD old 70

Jakou přináší česť, užitek a potěšení, umíme-li několik řečí. Byť i byl jazyk Čechův a Slovanův nevzdělán, hrozen a divok (čemuž ale, jak níže povíme, tak není) přece to rada neprospěšná, ať nedím nic důraznějšího, když (jak činí onen Čechožrout) zrazuje se šlechtě, aby se jazyku tomu neučila, zvláště pak, když tací, kteříž jej už umějí a v něm jsou zrozeni, dohánějí se, aby jej vyhlazovali. Jsem a vždy býval jsem tak ustrojen, že kdyby paměť stačila a možnost byla podána, byl bych žádostiv seznati a osvojiti si všecky jazyky evropské, též i našeho i druhého světa, turecký, čínský, tatarský a ostatní nevědět jak nevzdělané; toť přičinilo by se i k slávě boží i k chloubě, (kdyby se i k tomu hledělo) a nejen zjednalo by všech národův přízeň, nýbrž i přinášelo by užitek největší. Avšak i kdyby toho všeho nebylo, již pouhé vědění velice blaží člověka počestného a musí se pokládati co největší příjemnost. Poněvadž Ennius^[1] ve třech jazycích mluvil, (latinsky, řecky a osky^[2]) říkali staří (Agellius^[3] kn. II. hl. 17.), že byl třísrdečným, že totiž měl srdce trojí; mně tak se zdá, že jednotlivec kolik jazykův umí, toliku lidí rovnati se může. Odtud se porozuměti dá i tomu, proč bůh apoštoly své, když jich na počet hlav málo bylo, ne více dvanácti, opatřil, jak svrchu jsme pověděli, všemi jazyky, totižto aby na celý svět vystačili, a proč každý národ ve světě neměl jen svého zvláštního apoštola (kterýž by k nim mluvil a naopak tážícím se rozuměl), nýbrž dvanáct, co jich totiž bylo, ani pak některý národ více, ani druhý méně. I zajisté, odvažuji se říci, tací lidé zapomínají, že nejsou apoštoly, když vlídnost a lásku svou toliko v jednom národě šíří, jazyky pak ostatních lidí jakožto barbarskými pohrdají a povrhují.^[4]

Národové slovanští přesnadno učí se jazykům cizím. Než pro mne a za mne oni své si troptež, já však s dobrou věrou tvrdím, že národ slovanský takové má štěstí v učení se všem jazykům, že nejednou jsem slyšel, kterak mužům nejrozumnějším, vyslancům králův a knížat, zdálo se býti zázrakem, když v Praze na školách akademických nejmenší hošíky, syny měšťanův, děťátka teprv nedávno fáčův a plének sproštěná a ještě se rdící od porodu, slýchali, ani beze všeho váhání nejhbitěji a nejplynněji i nad větérek se zvláštní líbezností po latině mluvili. To i anglický kníže Arundel^[5] i kteříž po něm přibyli, vyslancové králův anglických, to Dán Rantzow, to i náčelníci vyslanectva saského a braniborského k císaři, když Prahou jeli, pověděli, že toho pochopiti nemohou a že o tom na pochvalu našich škol králům svým budou vypravovati: že jazyk slovanský zdá se býti jakoby branou k ostatním jazykům. Aniž to přičítati možno pouhé paměti neb schopnosti a vtipu chápavému; jsouť totiž chlapci paměti a schopností dosti dobrých, buď pod týmž nebem pražským, buď jinde zrození, avšak v jazyku německém vychovaní, z nichž (jakž sám tisíckráte jsem pozoroval a v tom dovolávám se učitelův) najdeš velmi málo které, jižto i přes stejnost věku, školy a schopností co do toho pokroku mohli se vyrovnati hochům našim. Toto pak ani záhadným ani nejistým jmíno býti nesmí. Týž úspěch vyskytuje se mezi Moravany, mezi Slovany uherskými, mezi Poláky a ostatními Slovany.

Věc vidíme a chápeme, ale příčina její není všem stejně na snadě.

Jazyk slovanský připravuje a jaksi zasvěcuje nás do všech jazykův. Známť já některé u nás velmi slavné rodiny, kdež malým dětem svým naschvál dávají chůvy české a jim, aby toliko česky mluvily, poroučejí; vyzvídajícímu příčinu, rozmanití touž mi udávali, pravíce: „Vychovají-li se (děti) po německu, po celý život svůj nikdy řádně po česku nebudou mluviti; znají-li se ale nejprvé v češtině, nebude překážky, aby se naučily i řeči německé i všem ostatním podle chuti.“

Učenci nechť se hádají, co je to a jaká věci té pravá jest příčina, i ať nás poučí, až věc na světlo vynesou. Pravíť Bosquier^[6] (sv. II. káz. svatodušn.): „Výřečnost Latinářův vězí v hrdle, Francouzův na pokraji pyskův, Němcův pak v žaludku.“ Pysky snadno změníš, ne tak žaludku. Za tou příčinou, jak důmyslně pozoroval Bodin^[7] (v návodu k děj. hl. 3.), národové, k severu se sklánějící, samohlásky pronášejí hrudí i s častými přídechy pro přílišnou, jak praví, sílu dchu a nával horka. Já takto soudím, že k této snadnosti v jazycích, kteráž, jak řečeno, v národě jest, mimo bystrosť vtipu a paměti nejvíce přispívá, že v mluvě slovanské, zvláště pak v nářečích polském a českém, užívá se všeho a již chlapcům známo jest vše, cožkoli Němcům, učícím se španělsky, francouzsky, vlasky ano i latině, působí kříž a u výřečnosti obtíž dělá; neboť (ať o latině promluvíme) nejprvé kdo z Čechův, a byť i velmi malý hoch, bude kdy vyslovovati B jako P a zas naopak P jako B, neb D jako T a naopak, neb F jako V a V jako F neb A jako O? kdožby následoval příklad, jejž uvedli Bodin a Lipsius: „Per Theum ferum, pibimus ponum finum?“^[8] Kdo řekl by: „Referente Boder!“ místo: „Reverende Pater“ (t. j. velebný otče)? Kdyby to hoši naši slyšeli tak vyslovovati, smíchem by zhynuli. Jak to vše nezručno a směšno, i jak hrozným a barbarským dělá to jazyk latinský, jinak nejpříjemnější, samo ucho rozeznává. Co v ostatních pak jazycích nejtěžší jest pro výřečnost, to téměř všecko shledáváme v jazyku slovanském; tak s, še, sche, sce, sče, ze, že, c, č od sebe jsou vzdáleny, jak se říká, jako nebe a země, a také, rozdílně od našich se vyslovují. Dvojnásobné a změkčené ll jako ve španělštině a franštině, ie sloučené, jako v slově bien, n změkčené, jako v slově Bannes,^[9] a ostatní toho druhu hlásky i v samém jazyku českém máme.^[10]

Jsou-li některé svaly v jazyku člověčím, kteréž jej rozmanitě ohýbají na vyslovování hlásek rozmanitých (o čemž viz pytvu Vesalia^[11]) rovněž i je-li zapotřebí zvláštní jakési síly dchův, kteréž dle jistého zákona vypouštíme z úst, když mluvíme: tož jazyk národa slovanského téměř všech jazykův svaly a ohyby i též rozmanité oněch dchův, proudy, odrážky a důrazy míti musí, když tolik řečí tak šťastně a přesně (což ostatní národové rádi přiznávají) vyrážeti může. Knihy soudcův zmiňují se o tom, že Galaadští u brodu Jordána čtyřicet a dva tisíce Efratejských pobili, jež dříve zkoušeli a poznali z jedinkého slova „šibbolet“, jehož totiž Efratejští nemohli vysloviti.^[12] Podobná slova i v ostatních jazycích, rovněž i v slovanském, se nacházejí, podlé nichž bez obtíže poznáš Němce, kdežto naopak v ostatních ničeho nelze najíti, čeho by Polák aneb Čech vysloviti nemohl.

Než vraťmež se, odkud jsme vyšli. Nevyskytne se žádný trochu vzdělanější měšťan aneb občan v městech a v městcích českých, jenž by přestával toliko na jedné, totižto na své řeči české; naopak přiučují se také němčině, mnozí též latině tak, že bych se odvážil na sázku, že u nás více jest takových (rozumím lidi vzácné a měšťany), kteříž mluví více řečí, než toliko jednu. Nevkročíš v Čechách do žádného městečka, do žádného města, v němž by se ti nenaskytl nikdo, kterýž by ti neodpovídal dle libosti Tvé buď latinsky nebo německy. Učiň ale na vzájem zkoušku v německých městech v Čechách; sotva jeden chtěl by tě poslouchati česky hovořícího.^[13]

Soudím však, že již dáti sluší pokoj tomu přirovnávání, kteréž všem bývá mrzuto.

V Čechách mnoho lidí vzácnějších zná mnoho jazykův. O šlechtě české vůbec říci možno, že z tisícův nesnadno jediného najdeš, jenž by kromě své řeči mateřské neznal se v němčině, mnozí v latině; nemálo jich mluví vlasky a francouzsky tak správně, touž ostrostí, týmž přízvukem, týmiž posuňky, že dle svědectví oněch národův na dobro mohl bys přísahati, že slyšíš člověka zrozeného někde u prostřed Francouz aneb Vlach, jakž jsem to nejednou slýchal od Francouzův, Vlachův a také od Španělův samých, kteříž mi to se vším důrazem dotvrzovali.^[14]

---

1. Quintus Ennius, básník a zakladatel literatury římské, žil v Římě v 2. století před Kr.
2. Ve vydání Pelcelově stojí etrusky („etrusce“), v rukopise Balbínově však „osce“, v čemž je veliký rozdíl; neboť Etruskové byli národ, jenž v době známé do Italie se přistěhoval a hlavní sídla měl nejprvé v nynějším Lombardsku, potom pak v Toskánsku, kdežto Oskové (čili Opikové i také Ausoni) náleželi mezi praobyvatele Italie, a sídla svá měli na západním svahu hor apenninských v severní části bývalého Neapolska. Poněvadž Ennius pocházel z Italie nejjižnější, zdá se tedy, že se Balbín nepřepsal, uváděje, že znal jazyk Oskův.
3. Agellius (vlastně Aulus Gellius) spisovatel římský druhého století po Kristu, jehož spis („noci athénské ve 20 kněh) pln jest rozmanitých zpráv důležitých pro dějepis a literaturu.
4. Již tedy Balbín naříkati musil na ty „apoštoly“, kteříž kam přicházejí, pohrdají jazykem a národností lidu domácího a jen své velebí a rozšiřuji na újmu jiných.
5. Jest to týž lord Tomáš Howard, hrabě z Arundelu, kterýž co vyslanec krále anglického Karla I. v Kolíně nad Rýnem poznav výtečného ryjce českého Vácsl. Hollára do služby své přijal a do Anglicka zavezl.
6. Filip Bosquier, františkán, naroz. v městě Mons v nynější Belgii, zemřel v městě Avennes r. 1631. Sepsal jazykem latinským mnoho spisův nejvíce obsahu náboženského.
7. Jan Bodin, slavný právník a spisovatel francouzský (naroz. r. 1530. v městě Angers, zemřel r. 1596. v Laonu), byl advokátem a spravoval pak některé ouřady veřejné. Spis, k němuž Balbín se táhne, jest „Methodus ad facilem historiarum cognitionem“ (Návod k snadnému poznání dějin), první to pokus filosofie dějinstva. Mnohem slavnější jest jiný spis jeho: „šestero kněh o státu“ (francouzsky a latinsky), jenžto u kalvínův a také u našich bratří českých v Čechách a na Moravě byl hlavním pramenem věd politických.
8. Místo: „per Deum verum bibimus bonum vinum“ (t. j. Přísám bůh, pili jsme dobré víno). Že Bodin a Lipsius nedělali křivdy špatnému vyslovování Němcův, dosud u nás plno máme příkladův i u professorů na školách vysokých, kteříž ku př. místo „magna pugna“ (velká bitva) vyslovují „machna buchna“ a j. v.
9. Zde, jak se zdá, Balbín se zmýlil, neb ve slově „Bannes“ není n změkčeného, kteréž Francouzové a Vlaši píší gn, Španělové ň a Portugalci nh.
10. Změkčeného l, jako ve franštině, vlaštině a španělštině, náš jazyk český již nemá; druhdy ovšem i u nás, jako dosud v polštině a ruštině, dělal se rozdíl mezi l měkkým a tvrdým, z nichž poslední, zvláště ve spisech bratrských, důsledně znamenalo se kroužkem nahoře. Snad Balbín táhl se k rozdílu tomuto.
11. Ondřej Vesalius (vlastně Vesal), slavný lékař, jeden ze zakladatelův novější pytvy. Narozen v Brusselu r. 1514. studoval v Levnu v nynější Belgii, odkud vypovězen byl, poněvadž, nemoha si jinak zjednati mrtvol k zapovězenému tehdáž pytvání, bral je času nočního ze hřbitovův a šibenic, dostudoval v Paříži i stal se již v 23. roce profesorem v Padově. Byl pak lékařem císaře Karla V. a syna jeho Filipa II. krále španělského. Vraceje z pouti do sv. země, zahynul bídně na ostrově Zante r. 1564. Proslavil se též mnohými výbornými spisy v oboru lékařském.
12. Příběh tento vypravuje se v kapitole XII. knihy soudcův. Efraimští čili Efratejští povstali proti soudci Jeftovi, kterýž je ale porazil, sebrav všecky muže Galaadské. Vítězové osadili pak brod v řece Jordánu a když tudy Efraimští utíkati chtěli, zastavili Galaadští každého a, kteří zapírali, že jsou z Efraimských, dali jim vysloviti slovo „šibbolet“ (klas), což oni vyslovujíce „sibbolet“ prozradili se a tak jich pobito 42.000. — Proto dosuď slovem „šibbolet“ vyznamenávají se výrazy takové, podlé jichž vyslovování někoho možno poznati.
13. Od té doby, co naříkal Balbín, věci se mnohem ještě zhoršily, jakož právě za našich dní jsme viděli, kdež zástupcové Němcův v Čechách na sněmě všemožně se vynasnažili, aby zrušen byl zákon zemský, dle něhož na středních školách německých vyučováno také jazyku českému. Uhlídáme, komu z toho vzejde prospěch větší.
14. Nyní šlechta v Čechách z části také se vyznamenává znalostí jazykův cizích; bohužel ale nemnoho jich, kteřížby se řádně znali v jazyku mateřském. Doufejmež, že pokolení mladší nedostatku tomu vyhoví, jakož se již namnoze ukazuje.