Rozprava na obranu jazyka slovanského, zvláště pak českého/§. X.
| Rozprava na obranu jazyka slovanského, zvláště pak českého Bohuslav Balbín | ||
| §. IX. | §. X. Mnoho-li přispívá k chvalitebnému spravování státu a k zjednání si lásky lidu, když panovník umí řeči svých poddaných, jich chrání neb alespoň jimi nepohrdá, neřku-li aby je v psanství dával. | §. XI. |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | §. X. Mnoho-li přispívá k chvalitebnému spravování státu a k zjednání si lásky lidu, když panovník umí řeči svých poddaných, jich chrání neb alespoň jimi nepohrdá, neřku-li aby je v psanství dával. |
| Autor: | Bohuslav Balbín, poznámkami opatřil Emanuel Tonner |
| Zdroj: | BALBÍN, Bohuslav. Rozprava na obranu jazyka slovanského, zvláště pak českého. Praha: nákladem Spolku pro vydávání laciných knih českých, 1869. s. 63–68. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | Emanuel Tonner |
| Licence překlad: | PD old 70 |
— — — — — — — — — — — — — — — — — — — —[1] všickni ve sborech církevních od spisovatelův se uvádějí a schvalují, zřejmě pak zmiňuje se Eneáš Sylvius Piccolomini,[2] později papež Pius II.; neboť když krále českého, Ladislava, pohrobného syna císaře Albrechta Rakouského, vyučoval a (jsa velice sběhlý v umění dvorském) vykládal mu pravidla panování, pravil mu: „Velkomyslnému králi, dědu tvému po meči (rozuměl totiž Zikmunda,[3] z jehož dcery Alžběty narodil se Ladislav) tolikéž prospělo, že znal několik jazykův, kolik otci tvému, Albrechtovi Rakouskému (panovníku proti Čechům ne dosti šťastnému) škodilo, že jich neuměl.“ Viz, co dále následuje.[4]
Protož neméně láska, než železo brání říše; nemožno však, aby milován byl, kdo sám nemiluje, lásky pak jednatelem jest společnosť jazyka.
Porozuměl tomu císař Maksimilián I.,[5] o němž se zmiňuje Stengelius[6] (D. II. dějin Augšp. hl. 58.), že neprostředně povědom byl osmi řečí, a mezi nimi též české; rozuměl tomu Ferdinand I.,[7] kterýž chtěje ukázati, jak o jazyk český bude pečovati, když rada pražská císaře vítala řečí latinskou, Seldiovi,[8] místokancléři, poručil, aby po česku odpověděl; rozuměl tomu slavné paměti císař Ferdinand II., jenž synovi svému, potomnímu císaři Ferdinandovi III., zjednal učitele řeči české, o čemž nelze pochybnosti míti, neboť v tak zvaném refektáři otcův tovaryšstva[9] v Hradci Štýrském nejednou vítal syn otce řečí českou. Slýchal jsem o věci té vypravování Rafaele Mnišovského,[10] jednoho z učitelův Ferdinandových, potom místokomorníka království českého, a starších pánův, i pamatuji se, že jsem sám kdysi v rukou měl jedno takové přání české, jež Ferdinand III. odříkával.
Více příkladův uváděti, nynější stav věcí nedopouští.[11]
Ostatně příčin této u panovníkův k jazykům horlivosti nemusí se daleko vyhledávati tak, že kdo toho nenahlíží, vidí se býti téměř k vládě neschopným a předpojatým slepou láskou k násilnému panování. O všeličems i mlčením návěští se dává.
Přede vším v latině znáti se budou. Toliko o latinské řeči toto dodati možno, že jest ona řečí celé Evropy,[12] kterouž, když některý z králův aneb značnějších panovníkův umí, nenabeře tolik chvály,[13] kolik hanby, když jí neumí. Mámeť (u Lipsia v napomenut. polit. kn. I. hl. 8.) příklad Karla V.[14] jenž, když v Janově jakési řeči latinské nedostatečně porozuměl, neobyčejně struchlev a vzdychaje, pravil prý Pavlu Joviovi:[15] „Nyní pokutujeme za chlapeckou nedbalosť naši a připomínáme si proroctví učitele našeho Hadriana,[16] jenž nám trest tento kdysi předpovídal.“
- ↑ [F. M. Pelcl] Tuto v rukopise zchází list celý. Dodatek překlad. Byl to 13. list rukopisu. Nevědělť, kdy a kým byl vytržen, zdali náhodou neb z opatrnosti, poněvadž snad ostré tam byly narážky na časy tehdejší.
- ↑ Eneáš Sylvius (ze slavného rodu Piccolomini), jeden z nejznamenitějších mužův století 15. s dějinami českými namnoze spoutaný. Narodil se r. 1405. v Sieně, vynikal již na sboru Bazilejském, vykonávaje mnohá poselství důležitá, byl pak tajemníkem papeže Felikse a potom císaře Bedřicha III. Několikráte vykonal poselství do Čech, kdež seznámil se s nejdůležitějšími muži našimi, také s Jiřím Poděbradským. Na dvoře císaře Bedřicha III. vyučoval též mladistvého krále Ladislava, jehož poručníkem byl císař. Povýšen na biskupství Terstské, pak Sienské, stal se kardinálem a konečně i papežem r. 1458., kdež přijal jméno Pius II. V důstojenství tomto počínal si přemrštěnou horlivostí a největší utrpení uvalil na vlasť naši, po vojnách sotva se zotavující. Proto, že král Jiří Podebradský k jeho žádosti kompaktátův Bazilejských zrušiti nechtěl, způsobil vojnu záhubnou i štval na Čechy nepřátele, kde a jaké mohl. Zemřel r. 1464. — Pro nás Čechy má také ještě i důležitosť, že (latinským jazykem) sepsal kroniku země české, kteráž i přes mnohé vady a jízlivé strannictví proti husitům není bez velké ceny. Vyšla několikráte tiskem a dvakráte na jazyk český přeložena a sice r. 1510. Mik. Konáčem z Hodišťkova a r. 1585. Adamem z Veleslavína.
- ↑ Zikmund, syn Karla IV. a bratr mladší krále českého Vácslava IV. byl nejprvé markrabím braniborským, potom dostal se na trůn uherský a též na císařství německé a konečně po dlouhých vojnách i na království české. Po smrti jeho (zemř. r. 1437.) Albrecht, arcivévoda rakouský, manžel jediné dcery jeho Alžběty, dostal se na trůny uherský a český, zemřel však již r. 1439. Syn jeho Ladislav, několik měsícův po smrti otcově r. 1440. narozený a proto „Pohrobným“ (Posthumus) nazývaný, vychován byl na dvoře poručníka svého, císaře Bedřicha III., kdež jej z části vyučoval také Eneáš Sylvius. Dosednuv skutečně na trůn, brzy zemřel, totiž r. 1457.
- ↑ [F. M. Pelcl] Následuje pak toto: „Kdožby nechválil Mithridata, jenž v Pontu panoval a s dvaceti dvěma národy, jimž vládl, bez tlumočníka rozmlouval? Také bych si nepřál, abys národům jižním více byl nakloněn, než Čechům a Uhrům; všecky, kteříž jsou Tvými, stejnou Ti jest říditi láskou; nehodněť počíná si, jak svědčí Platon, kdož jednu čásť říše tak opatřuje, aby druhé zanedbával.“
- ↑ Maksimilián I. syn Bedřicha III. panoval v zemích rakouských a v říši německé od r. 1492. až do r. 1519. Ze syna jeho Filipa a Johanky, dědičky ohromné říše španělské, narodili se Karel V. císař německý a král španělský, Ferdinand I. a Marie, choť Ludvíka krále českého a uherského.
- ↑ Karel Stengelius (vlastně Stengel), opat kláštera benediktinského v Augšpurku v 17. století, vydal rozmanité spisy zvláště obsahu náboženského, mezi nimi také dějiny církevní svobodného města říšského Augšpurku, k nimž tuto táhne se náš Balbín.
- ↑ Ferdinand I. po smrti krále Ludvíka v bitvě u Moháče stal se králem českým nikoli na základě smlouvy dědičné, nýbrž svobodnou volbou stavův českých roku 1526., kteroužto volbu svobodnou musel uznati zvláštními úpisy, vloženými do desk zemských. Také uznati a stvrditi musel všecka práva, svobody, výsady atd. království českého, proti nimž ale velmi brzy začal brojiti, čímž dostal se do velkých sporův se stavy českými. Panoval v Čechách od r. 1526—1564.
- ↑ Jiří Zikmund Seldius (vlastně Seld) naroz. v Augšpurku r. 1516. byl místokancléřem císaře Karla V. pak Ferdinanda I. a tajným radou cís. Maksimiliána II., jimž konal služby velmi platné, zvláště ve věcech náboženských. Zemřel r. 1565. Sepsal též některé spisy obsahu politického a právnického.
- ↑ „Otcové tovaryšstva Ježíšova“ byl pravý název jezovitův. Refektářem nazývá se v klášteřích síň veliká, kdež se odbývají objedy společné.
- ↑ Rafael Mnišovský ze Sebuzína a Herštejna (původně Soběhrd) naroz. v Týně Horšově, překládal do češtiny a rozhojnil „diadochus“, velké dílo rodopisné, kteréž šlechtic polský Bartol. Paprocký sepsal, neumějev ještě náležitě po česku. Studoval pak v Paříži a v Římě, byl potom tajemníkem ministra rakouského, kardinála Khlesla, pak radou Ferdinanda II. v Hradci Štýrském, kdež vyučoval syna jeho Ferdinanda III. zvláště jazyku českému. Za povstání stavův českých, jako i po bitvě bělohorské konal Ferdinandovi II. mnohou službu, byl též radou soudu apelačního a na Moravě a v Kladsku mnoho se přičinil o zavedení víry katolické; po zavraždění Valdštejna a přátel jeho byl členem soudu, jenž slídil po důkazích spiknutí. Za všecky ty služby od císaře Ferdinanda II. všelijak odměňován hodnostmi a statky, až stal se místokomorníkem království českého. Zemřel r. 1644.
- ↑ Ovšem za času tehdejšího (když panoval Leopold I., syn Ferdinanda III.) nelze bylo uváděti dalších příkladův pochvalných, poněvadž jazyk český u dvora i u panstva byl v povržení. Balbín dosti zřejmě tehdejší vládu za to tepe slovy důraznými, jež hned následují. Ostatně spisovatel ještě i na jiných místech ve spisech svých klade na to důraz, aby panovník znal se dobře v jazyku lidu svého; tak ku př. v Miscell. (notae in cap. 33. sect. I.) praví: „Velké to doporučení krále když se dobře zná v jazyku svých poddaných; neboť čehož si lid více přáti může, než aby s králem svým rozmlouvati mohl bez tlumočníka? Domníváť se, že národnosti jeho děje se česť veliká, když panovník, někdy několik slovíček v jazyku lidu svého, nedávaje na jevo pohrdání, byť i chybně vykoktá.“ Tak skromnými nyní již nejsou národové.
- ↑ Za časův Balbínových latina ovšem ještě slouti mohla jazykem celé Evropy, neboť tehdáž ještě spisy učené většinou psáváno v jazyku latinském.
- ↑ Toto zdá se býti narážkou na tehdejšího císaře Leopolda, jenž původně ustanoven byl na kněžství a tudíž v latině dobře se vycvičil, za to však neznal řečí národův některých, nad nimiž panoval.
- ↑ Karel V. byl starším bratrem krále českého Ferdinanda I.
- ↑ Pavel Jovius, (vlastně Giovio) dějepisec věku 16. Narodil se v městě Como ve Vlaších r. 1483., byl nejprvé lékařem, až v Římě z lékaře stal se dvořanem papežův a dějepiscem. Zemřel r. 1552. ve Florencii. Mimo některé věci přírodopisné a mnoho básní latinských a vlaských sepsal „dějiny doby své“ (od roku 1494 až do r. 1547.), „pochvaly mužův slavných“, „příběhy turecké“ a mnoho jiného. Mnozí jej viní z hrubého strannictví.
- ↑ Tento učitel jeho nazýval se Hadrian Florent, rodem z Utrechtu v nynějším Hollandsku, stal se pak biskupem Tortosským, kardinálem a r. 1522. papežem toho jmena VI. Zemřel však již r. 1523.