Rozprava na obranu jazyka slovanského, zvláště pak českého/§. XI.

Rozprava na obranu jazyka slovanského, zvláště pak českého Bohuslav Balbín
§. X.	§. XI. Kterak všickni národové jazyk svůj horlivě střeží a nad jiné staví.	§. XII.

Údaje o textu
Titulek:	§. XI. Kterak všickni národové jazyk svůj horlivě střeží a nad jiné staví.
Autor:	Bohuslav Balbín, poznámkami opatřil Emanuel Tonner
Zdroj:	BALBÍN, Bohuslav. Rozprava na obranu jazyka slovanského, zvláště pak českého. Praha: nákladem Spolku pro vydávání laciných knih českých, 1869. s. 68–71. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Emanuel Tonner
Licence překlad:	PD old 70

Vidím, že zde není co činiti s důkazy, když věc sama na dlani leží; postačí připomenouti, že po všecku paměť není národa, aniž kdy byl, či divoký a hrubý, či vzdělaný a mírumilovný, či kočovní či usedlý, svátostem křesťanským či modlám oddaný, bezbožný či bohabojný, jemužby vlastní jeho jazyk zapáchal a na srdci neležel; aniž to za zlé pokládati možno (jak nejučenějšími důvody a mužův svatých příklady dokazuje jezuita Reynaud — viz spisův jeho svaz. 17. rozpravu o zřízené lásce k národu —), jen když toto velebení jazyka a národa vlastního dává se udržovati za mřížemi skromnosti.

Slovanům vrozena vada, že cizím věcem se obdivují. Avšak nám (taková jest nyní vlastní naše netečnosť!) jazyk otcovský a mateřský musí se na srdce klásti — my jediní toližto jsme moudři! Tuto Slovanův vadu znamenal Němec Cranzius, neboť proti Eneáši Sylviovi píše (viz jeho „Vandalia“ kn. VII. hl. 11.), praví: „Nevidíš-li Ty, Eneáši, že řeč německá z té příčiny do Čech se dostala, poněvadž každá čeleď slovanská studem nesmyslným rdí se za mateřštinu svou?“ Výborně řečeno „studem nesmyslným“; neboť (ať pomlčím o jiných vadách, obsažených v tomto studu hloupém) jakési hrubé a potvorné nevědomosti soudruhem jest stud onen, poněvadž neví, že, jak potom povím, jazyk ten, jímž pohrdá, i původem starobylým i jinými přednostmi a ozdobami se vyznamenává a od učených mezi první se pokládá.

Než vraťmež se k řeči vytknuté.

Římané jazyk svůj po celém světě roznesli. Jak velice se vynasnažovali staří Římané, aby jazyk svůj i chránili i dále rozšířili, o tom svět celý mluví; týmiž rukama i nohama i celou hrudí, jimiž usilovali zanášeti znamení svá vítězná, také i jazyk římský zanášeli do krajin přemožených; odtud vzali počátek svůj prokonsulové, kvéstoři^[1] provincií i také osady jmana latinského, po světě roztroušené,^[2] aby jazyk římský uzavřen byl v těchtýchž hranicích, co moc římská. Vždyť v Římě a v ostatní Italii až i poslové provincií nesměli vyjednávati v jazyku jiném, než latinském, jak (Kniha II. hl. 1.) tvrdí Valerius.^[3] Ještě něco znamenitějšího napsal Plutarch,^[4] tvrdě (lib quæst. Platon. 9.), že za jeho časův skoro všickni lidé užívali jazyka římského, jejž tudíž jmenuje jazykem světa celého. Že jazyk latinský uveden byl do všech provincií, z toho sv. Augustin (v kn. 19. „o městě božím“ hl. 7.) vyváděl téměř nekonečnou moc Římanův.^[5] Kterýž mnedle národ, než toliko ten, jenž nade všemi zvítězil, bylby mohl dokázati něco tak velikého, že jazyk římský za hranice Evropy s vládou vnikl do Afriky, a konečně posvěcení došel na samém kříži Spasitele našeho.^[6]

Tatáž horlivosť chválí se také na císařích římských. Vypravuje Dio (v kn. 60. dějin římských),^[7] že císař Tiberius^[8] jakémus Lykiovi^[9] odňal občanské právo latinské, poněvadž před soudem po latině vyslýchán, řekl, že latině nerozumí; dodalť pak císař příčinu, řka, že nemá býti Římanem, kdož nezná jazyka římského. Takových příkladův byloby možno uvésti bez počtu.

V této pak horlivosti Římanům jen maličko ustupují ostatní národové evropští, jichžto řeči, ačkoli povstaly z porušení latiny (jakž známo z přisvědčení všech) předce tak jsou vzdělány a co den se vzdělávají, že co do leposti a vytříbenosti zdají se ponechávati jazyku latinskému palmu jen pochybnou. Tak o řeči své smýšlejí Francouzi, Vlaši o své, Španělové pak též o své. Takový úsudek křivý některých lidí, jižto vůči jazyka svého povrhují latinou, Němci Melicharovi Inhofferovi^[10] zavdal podnět, že sepsal knihu znamenitou o přednostech, kráse a líbeznosti jazyka latinského, kdežto pošetilosť opačně smýšlejících výborně stepal.

Ó kéžby půtky omrzelé o jazyky byly stanuly při pouhých slovech! Avšak po všecky věky mnozí, zvláště tací, kdož, jak praví Plotinus,^[11] povahu mají sírkovou, otázku tu volili rozřešovati více sváry krvavými, než hádkami učenými, spíše meči, než péry.^[12] Těchto lidí přílišnou a pošetilou k národu svému lásku svrchu uvedený Bohumil Raynaud důvody nevývratnými, jako oštěpy pádnými, nejučeněji porazil, že jen v tom způsobu neviděl nic dokonalejšího.

---

1. Dokud říše římská byla republikou, volívali se co rok dva konsulové, kteříž jakožto nejvyšší ouředníci provozovali moc výkonnou. Po vypršení roku úředního nazæývali se prokonsuly a svěřována jim správa provincií, jak Římané říkali krajinám podmaněným. Kvéstoři (quaestores) byli úředníky při komoře čili důchodech, sloužívali však také ve válce a posýláni do provincií.
2. Římané všude, kam se dostali, zakládali osady, jež původně nebyly, než velká opevněná ležení vojenská, aby na uzdě a v poslušnosti udržovaly se krajiny podmaněné.
3. Valerius Maximus, dějepisec římský prvního století po Kristu, jenž sepsal devatero kněh „činův a výrokův pamětihodných“.
4. Plutarch, slavný spisovatel a filosof řecký, jenž žil v druhé polovici století prvního a na začátku století 2. po Kristu. Nejslavnějším spisem jeho jsou „životopisy“ znamenitých Řekův a Římanův, jež dle povahy a činův jejich staví vedlé sebe a proti sobě. Výtečným vypravováním a líčením tak proslul, že sbírku životopisův nazýváme nyní „plutarchem“. Psal též jiná díla obsahu filosofického, ku př. „badání platonická“, jichž Balbín tuto se dovolává.
5. Sv. Augustin, nejznamenitější mezi latinskými otci a doktory čili učiteli církve, narodil se v Tagastě v Africe r. 354., byl z počátku nepřítelem křesťanství i přidržoval se filosofie Platonické, až r. 387. v Miláně působením biskupa tamějšího, sv. Ambrože, a modlitbami matky své, sv. Moniky, stal se křesťanem. Vrátiv se pak do Afriky, biskupoval v městě Hippo až do smrti své r. 430. Z četných spisův, kteréž vesměs v církvi požívají největší vážnosti, jmenujeme tuto jen dílo, k němuž se táhne Balbín, „de civitate Dei“ (o město božím), kteréž na jazyk český přeložil Fr. Lad. Čelakovský a před ním již Adam z Vinoře.
6. Balbín tuto naráží na nápis latinský: „Jesus Nazarenus, Rex Judaeorum“ (Ježíš Nazaretský, král židův), jenž se nacházel na kříži Spasitele umučeného.
7. Dio Cassius, rodem z Niceje, žil v druhé polově století 2. a v první polově století 3. po Kristu, spravoval mnohé ouřady v říši římské. Sepsal jazykem řeckým 80 kněh „dějin římských“ od nejstarších časův do r. 229 po Kr., kteréž se nám zachovaly neúplně.
8. Tiberius, druhý císař římský, panoval od r. 14. do 37. po Kr. a sice prvních sedm let velmi dobře, pak ale velmi ukrutně, až zavražděn byl.
9. Lycko čili Lykia byla krajina v jihozápadní části Asie Menší.
10. O M. Inhofferu (čili vlastně Inehoferu) viz poznámku naši č. 58.
11. Plotinus, filosof školy novoplatonické, jenž žil ve století 3. po Kristu a delší čas vyučoval v Římě, kdež požíval vážnosti všeobecné. Zemřel r. 270. po Kristu.
12. Jak by se tomu asi podivil poctivý Balbín, že nyní ještě (o dvě století později) spory o národnosť vedou se mnohem zuřivěji, než za doby jeho?