Otevřít hlavní menu

Rok na vsi/Duben/Muzikanti

Údaje o textu
Titulek: Muzikanti
Autor: Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Zdroj: MRŠTÍKOVÉ, Alois a Vilém. Rok na vsi. Svazek II. Praha : SNKLU, 1964. s. 167–175.
Licence: PD old 70

Na den sv. Teodora.

Sedm jich bylo jako Makabejských. Klarinet, dvoje housle, basa, dvě křídlovky a lesní roh. Dle potřeby housle zaměnili za druhý klarinet a kornet. — — Ale nebyli všichni z Habrůvky. Novotný Cyril s Dostálem Ondřejem měli chaloupky v Stráňově, Mezuláník tesařil v Křovanech, Dosoudil bydlil až v Ořechovičkách. Z Habrůvky byli jen tři: Dlapka, Hrózek a Gajdoš s basou. V Gajdošovi byla stará muzikantská krev a na gajdy vrkali jeho předci snad už za časů krále Ječmínka.

Hlavou vyvolenou i povolanou mezi nimi byl Dlapka — „primář“. Udával takt, vedl „próbe“ a určoval, kdy který „kósek“ se má hrát.

Stalo se někdy, že muzikanti měli doprovázet nějakou kostelní píseň, která nebyla ani „sesazena do not“. Habrůvští nikdy proto nebyli v rozpacích. Dlapka vzal notový papír a tužku, rozkřídlil se nad dubovým stolem a do večera měl takovou „harmoniu způsobnó pro ucho“ — že se mu v tom nevyrovnal „hani kontrapunkt“ — říkal sám o sobě. Sám od sebe se naučil hrát na housle, klarinet a křídlovku a jediným jeho učitelem bylo vlastní jeho ucho. Chyběl-li hlas do některého jejich „kósku“ — — Dlapka hned to přidělal a nepotřeboval k tomu ani partitur. „A štemuje to“ — přikyvoval si, když to vyslechnul. U varhan dobře zastal pana rechtora, v duchu sám si tvořil všecky akordy, kadence a přechody a chorál tak čistě nezazpíval ani rechtor sám.

A jen ti muzikanti pěkně hráli v okolí, u kterých hrál Dlapka a s ním občas také dobře povedený Martin, jeho syn. Banda se proto jmenovala kapelou Dlapkovou a muzikantům všem jinak ani neříkali než — „ti habrůvští“…

Při všem svém umění byl Dlapka neobyčejně pořádným a střízlivým, což u umělců, dle jeho vlastního doznání, bývá zjevem dost „řídkavým“. Kdo znal jeho ženu — nedivil se mu. Jen jednou jí „ušel“ a na to do dneška pamatovala ona i on. — —

Několikrát do roka sešli se muzikanti habrůvští, aby rozveselili i roztruchlili srdce lidské svojí muzikou. V předvečer Nového roku „vehrávali“ loučíce se s rokem starým a vítajíce nový; osmnáctého března oslavovali hudbou svátek všech Josefů, budíčkem prvního máje vítali krásného jara květ. O velikonocích hudbou při průvodu velebili Boha vzkříšení, na Boží tělo vyleštěné nástroje jak ze zlata hořely jim v rukou, když při průvodu hlaholili vyzdobenou dědinou. Hráli o hodech, o ostatcích, o muzikách chasy, o svatbách nevěst a pohřbech mládenců a panen, doma i přes pole a někdy až několik hodin cesty. — — —

U Rybáře v hospodě sešla se společnost.

Divné, kde se to tak najednou někdy sebere. Jako by neznámá nějaká moc schválně je svolala, tak tu seděli všichni jak z jednoho těsta zrození a jednou duší posedlí. Tak mnohý, kdo by je byl poprvé zhlédl, řekl by: ejhle, lumpi! A zatím to nebyli lumpi. Jen veselá chvilka je tak rozehřála a dlouho rozehřívat bude až do těch dob, kdy říkat budou mezi sebou: „Aha, to belo tenkrát, dež ti habrůvští muzikanti s námi verbovali. Juž vím“ — —

Húlají Slováci, guljá Rus, bouří Pražan, verbuje a verbuje habrůvský občan. Ne z úmyslu. Jen tak náhodou. Sejdou se a „zabaví“, zabaví se a už se jim od sebe nechce. Zaverbovali si šuhájci.

Sjeli se v Habrůvce tři fiakři a tím to vzalo počátek. Jeden z nich býval na vojně poddůstojníkem a u Rybáře našel několik svých bývalých „mužů“. — Nejeli, až ráno. Půl Habrůvky s nimi verbovalo a všecko zaplatili fiakři. Za celé procesí by byli platili, kdyby tu jaké procesí bylo bývalo — a když nebylo, udělali si je sami.

K Rybářovi přišel náhodou křovanský starosta, s ním z družnosti spoluúčinkoval starosta habrůvský s radním Mikulicou. Za chvíli přišel i veselý šafář ze Silůvky, přidružil se sedlák Stehlík z Louček s kmucháčkem Bláhou — nejmazanější vtipálci. — Proč se všichni tak slezli, co spolu měli, proč tak najednou se vyhledávali — Bůh to suď nebeský. Ani o sobě nevěděli, a přišli; snad temný nějaký pud tak někdy řídí nezřízené tyto kročeje. — Na šťastnou a vzácnou shledanou platil ten, ze zdvořilosti a jakéhosi neposedného veselí platil zas onen; byl tu i Studýnka a na dovršení všeho, jako by sám černý je byl vyhledal — do dveří s nástroji pod paží vhrnuli se habrůvští muzikanti. Hráli na svatbě v Polance a rozehřátí-nedohřátí kapličkovali ještě po všech hospodách. Vešli všichni až na Dlapku. Vítáni byli celou společností jako sladký hřích.

A tak v přitmělé šenkovně sedí tu už od poledne všichni a sedět budou, až na ně ráno zavolá kohout. Chvílemi muzikanti zafrkají, někdo zazpívá, šafář duši pivem ze sebe vylévá a platí už druhé čtvrtně piva. Stranou chlapci skromně pokuřují ze svých porculánek. — Rozkřídlený starosta z Křovan i jim poručil několik litru piva a fiakři čtvrtnici.

Muzikanti sehráli zas „kósek“. Gajdoš s pikslou před sebou hučel do basy jak za plat, chudý smyčec klihem a drátky poslátaný jen jen lítal po zasmolených strunách Dostálových skřipek. Opentlená rozmarýna tak se mu třepotala na černé oficírce shrnuté na levé ucho. Uzlíky válely se před nimi po stole. To svatební výslužku nesli svým dětem. Dosoudil svůj uzílek ztratil už kdesi za Silůvkou.

Jde už na devátou večer.

V kotrbě mají už všichni, šafáři v brejlích už se točí celý svět.

„Kamarádíčku zlaté, huž se tak mladí nesendem víc!“ — plakal skoro křovanský starosta a padl hlavou na prsa „obce habrůvské“.

„Hale seš te těžké!“ — potřásl Filipek kamarádíčkem. „Kolik vážíš?“ prohlížel si zálibně vysokou, ale teď zhroucenou jeho postavu.

„Kolik vážím? Kolik vážím, povídáš? Stoštereašedesát cen — co povídám — fun — funtů vážím. Náš kmucháček — šaks jich znal — vážili jen stodvášedesát a do smrti se proto na mě hněvali.“

„Sláva ti, vlasti má — tys moja otčina“ — zpíval Mikulica.

Dostál houslema ihned podchytil jeho hlas, vpadli i ostatní.

„A co to!“ rozkřikl se Stehlík. — „Túto zatáhnite!“

„Stehlíci, Stehlíci,
všeci sme jednací — —“

Přerušil jej Filipek:

„Prosím ti, kolipak je téch Stehlíků hu vás ve Stráňově?“

„Toli, že s nima ve Stráňově haji krmijó,“ přidal Mikulica.

Stehlík se zakolíbal v patách a skelnýma, prázdnýma, strašně blbýma očima zadíval se na Mikulicu. Levý knír mu spadl.

„Hele, hele, jak to v něm pracuje!“ křičel Dosódil.

„Národe! Te, chlapče!“ rozehnal se Stehlík žertem po Mikulicovi… „Co to kod-kodkodákáš? Páni národové, co to ten radní tadyk ke mně mluví? Tak mluví, jako be načisto ztratil otcovské jazyk. Ze Stráňova si smíche dělá a sám tam patří šupem! — — E-e-eh- hu nás, ve Stráňově je haspoň pokrok a hu vás — kde je jaké pokrok?! Víš te, co to je pokrok? Hale deť te temu nerozumíš. Te néseš hani Moravec, hani národ, protože neznáš hani Belgiu.“

„Co je to teda ten pokrok?“ slyšet bylo z muzikantů hlas.

„Pokrok? To je — kupředu! Všecko na světě mosí bét v pokroku. Me máme hu nás besede, divadlo, Cyrilskó jednotu, hasičské spolek, veteránské spolek, potravní spolek… a to je — pokrok. A ve nemáte v Habrůvce nic, a proto ste nazpátek a néste v pokroku. Kupředu!“ křikl pokrokář a objal kolem krku Mikulicu.

V koutě se strhnul hluk. Tam zas chasa měla svou zábavu s Kadlou. Fiakři, beztak chraptiví jako všichni fiakři na světě, smíchem se až dusili.

Kadla byl idiot, tvor pod obraz boží, ubožák s mozkem slepice, mluvou děcka, chutí vepře, ale srdce měl holubí. Nad zdechlým vrabcem lamentoval jak vdova nad mužem a „opusinkoval“ ho celého od hlavy až po ocas. Podělkoval po domech, a nebylo-li práce, chodil „po ptaňú“. U Rybáře za kousek práce vypil všechno zkyslé pivo. Mluvil jen zvuky knedlovitě vyráženými, jedl za čtyry, smál se na každého a strašlivě miloval peníze a hudbu. Desítníku říkal „bílá kulatá“ a ve svých padesáti letech pro „bílou kulatou“ přelézal v hospodě stoly, mysle, že je přeskakuje. Lakomý byl, že za krejcar by si byl do hlavy dal vrtat — ale když zahrála muzika, všechno jí rozházel, co u sebe měl.

V kuchyni navalili mu odpadků; snědl je všechny a zapil slívkami — a s hlavou plnou patoků vrhnul se jak opravdové zvíře do naplněné šenkovny. Kouřil i oharek a dusil se sírou.

„Kadlo, dé bílo kulató a zatancuješ si!“

Kadla že dá, ale rukou ukazoval na lokti — až zahrají.

Gajdoš frknul do basy, v polku zapištěl klarinet.

Do Kadly jako by rarach vjel. Odstavil židle i stoly, odstrčil, kdo zavazel, a s beranicí na hlavě, s oharkem v zčernalých zubech, pohazuje sebou jako pytel, točil se medvědovitými obraty — pozpátku, nalevo, napravo a zas rovno za nosem, div hlavou nevrazil do železných kamen.

Dotancoval.

Šafář dal mu piva.

„Ejhle, zvěstuju vám novinu,
že se narodilo zvíře
nepodobný k víře — — —“

zpíval Dostál, ukazuje na Kadlu, a současně nesl litr k zabryndaným rtům.

„Dostále, piješ moc; pamatuj na cestu!“ pamatoval Gajdoš.

„Piju, piju! Co jen temu řekne má paní! Debe mě děti dnes viděle, jak su veselé — — te be se radovale!“

„Peníze, lidi, peníze! Celé hektolitr bech dal na stůl!“ zařval Hrózek. „Půllán mét — malý horací bech s ňém dělál!“ (narážel vida, že pivo v čtvrtnici dochází).

„Hrajte, muzikanti, hrajte! Nic se nestyďte! Štvrtku ešče zaplatím!“

To křičel v tváři rozpálený starosta z Křovan.

„A dež ve, tož aji já!“ nedal se šafář. „Co mně na tem záleží!? Muzikanti: Přinde jaro, přinde, — — honem! A všeci zpívéte!“ opsal rukou kruh pro celou šenkovnu.

Muzikanti nasadili — celá hospoda řvala: „Přinde jaro, přinde, bude zase máj…“

Gajdoš troubil jak před zbořením Jericha.

„No, néni tohle hlas? Co můžó habrůvští mozekanti docílit, teho nedocílijó nikde. Tady só névybraňéší z celý Morave a já su nad nima jak staré zákon. Někdo mrdolí, mrdolí a — nic. Mě nevošidí v basu hani jeden tón, hani půl tónu — eh co — chlup debe chebil — já to vím a konec. Ešče jednó a ze začátku. — — Prsknu do teho a huž to hrá. Beze mě nic nesvedó. Ó, mě v hlase nikdo nevošidí! Já mám tón decke huž napřed připravené a potem teprv jé fóknu do base. Co dnes — — to néni nic. Prsa só votevřený huž tři dni a rozfókaný — — hale hjindá!“

„Včil si teda vodpočiňte a potem zas zahráte,“ podotknul Filipek. — „A ve — Studýnko, zazpívéte nejakó šprýmovnó!“

Studýnka už dávno na to čekal; rozkročil se svou křivou nohou a zazpíval pištivým tenorem:

Ó lásko, lásko ženská,
proč ti hrom neroztříská!
Proč ti hrom nepohltí
i s tvými podvodníky!

Já sem se nezrodila,
aby mě zem pohltila,
a já sem se zrodila,
abych chlapce šidila — — —

Nelíbila se.

„Dež všeci muzikanti humřó“ — — — zamečel do toho Dosódil plačtivou melodií kostelní — a ostatní muzikanti bručeli s ním. Gajdoš hrabal nohama pedály, Novotný na stole mistrně přebíral kadence. Mezuláník pohybuje lavicí, pracně natahoval měchy.

Hrózek s velikým pláčem slíval do plecháče odstálé pivo.

„Co to děláš?“ okřikl ho Novotný.

„Slívám dohromade, habech měl ešče na ráno.“

Petruša stírala stůl. Rybář u kamen dřímal, věšel bradu i Stehlík.

„Petrušo, vem si mě za muža…,“ štípnul šafář, vdovec, Petrušu.

„Haž vomládnete!“

„Išš ju, filosof… A ešče jalový děvčisko.“

„Ja… Za svobodna filosof a vdaná filosof s advokátem dohromade.“

Vtom Gajdoš zafrknul v basu a muzikanti sehráli popletený valčík. S Petrušou se zavrtěl Mikulica.

„No, ešče nejaké ten prográm,“ pobízel Filipek, když dohráli.

„Než vepijem,“ pobízel kdosi. „Tak nejakó deklamůvku.“

Chytl se toho Dosódil, a mrkaje očima, postavil se na židli.

„Obyčeje tyto nejsou než opilých lidí:

Jeden zpívá, druhý pláče,
třetí vejská, štvrtý skáče,
pátý sotva sedí,
šestý jako baran hledí.
Sedmý říká páteře,
osmý laje do k.... máteře.
Devátý s každou frejuje,
desátý s každou bojuje
a jedenáctý nebude
na žádného dbáti,
a jestliže pak který víc,
ten nedělá dobrého nic.“

„A toto je vundrlich!“ vrtěl hlavou šafář.

„Co je to vundrlich?“

„No, rozmanité člověk.“

Dosódil spustil deklamůvku novou:

Až se bude had na ledu hříti
a lev z páteře piti,
tenkráte bude žid
křesťanům příti.
Ale jen ten, který bude
tři oči v hlavě míti…

„Hoří!“ rozkřikl se kdosi před hospodou a na poplach zaduněl zvon.

„Marjá Józef — to je pěkné program!“

Rázem všichni jak ze sna vyřítili se před hospodu.

„Kde? — Nahoře? — V dědině — Za humny či kde?“

Smutně dědinou ječela pastýřova trubka.

Na Rasovisku v plamenech stála Gudova chaloupka.