Rok na vsi/Duben/Odvod

Rok na vsi – Duben Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Z povídavých hodinek	Odvod	Muzikanti

Údaje o textu
Titulek:	Odvod
Autor:	Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Zdroj:	MRŠTÍKOVÉ, Alois a Vilém. Rok na vsi. Svazek II. Praha : SNKLU, 1964. s. 161–167. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Na den sv. Lva.

Všecko zaseto, všecko obděláno, s brambory Habrůvka jako by si už jen pohrávala.

A teď, Bože spravedlivý, jenom deště dej!

Jak žíznila země!

Pupence stromů nality, už jen se rozevřít a přizdobit květem — čekají v úmorné jakési strnulosti sucha a „nehýbají se“. Vždyť duben máji má půl listu dát, a nedal ještě ani lístečku! Horko, provívané suchými větříky, v křemelu vysušuje kamenný slin. Zasýchají oziminy, žloutnou meze, role dosud mrtvě leží se zasetým, ale řídko vzešlým ječmenem. Není nikde vláhy, ani rosy v nocích teplých, jakých v dubnu nikdo ani nepamatuje. Jen deště, deště, Pane Bože, dej, a země se rozzelená, zaplanou stráně a potěší se srdce bité přírody. Jen dost malá rosa, jen nepatrná i rosička — jednou jedinkrát co by sprchlo a „snad be se to nahučilo padat —“ těší smutnou duši druha druh.

Zahrádky „před našima“ také už jsou zryty, připraveny a vysázeny pro první vláhu nebes. A dosud ani krůpěje — — Záhony vysýchají zase v prach. Až se to všecko rozzelená, rozkvete — z Habrůvky bude ráj. O voničku chlapcům nikdy nebude nouze a v neděli před tvář boží vybere si tu nejvonnější a nejpěknější každá děvčice.

Malá Anyška Švástová s ještě drobnější Evou upravily si v humně také zahrádku. Zatrnily ji, ohradily chvojím — a co tam všecko nenatloukly! — Fialy, slzičky, plaměnky i cynie vyprosily a z hrnků tam vyklopily kdekterý muškát. Vyběhaly maří list a dřevec boží, zasázely salát a okurky — mamince zvlášť „do hospodářství“ utrousily i trochu petržele. Až to všecko poroste — — už to pomyšlení bylo krásné — jak až to všecko zahoří! I ty hraběcí děti kopají, ryjí a ve své zahrádečce sázejí, a co dnes do prostředku zasadí, to zítra zas stěhují k plotu, a tak kdekdo mazlí se na sluníčku s přírodou, saje vůni jara, hrabe se v peří teplé zeminy, dýchá vonný chlad lesních ústraní.

Také pastýř už vyhání — — —

Sotva nad kopce povzneslo se rozžhavené zlato nebes, už táhlými, smutnými zvuky rohové trubky vyvolává kozky s dobytkem ušípaným, a nebude dlouho trvat, brzy s hřebíku sundá trubku plechovou, vycíděnou do zlatova a den jak den svolávat bude jako každý rok i kravičky s telaty k zastíněným výhonkům. — — —

Starý Kryštof dlouho ve škole nerobotil. Už na druhý den zpil se ráno za vyplacenou mzdu a vyčetl potom rechtoru, že platu dává málo a práce chce moc.

„A nač bech já se dřel pro ledajakýho —“ mířil sekerou po hrušce a hodil ji rechtorovi k noze.

„Co ledajakýho?!“

„Přivandrovalca!“ kopl Kryštof ještě do odhozené sekery.

„A teď — hned se mi kliďte z očí! Marš!“

Ale Kryštof obrácen k brance, bruče stařeckým vrčením zbitého psa — šel už sám. —

Od hospody rozlítla se náhle píseň rekrutů.

Celá dědina byla ten den na nohou. Na tři vozy posedal květ Habrůvky, na čtvrtém jel s radním přednosta sám. Oba pálili cigárky.

Jak jeli!

V plném cvalu, za rachotu kol a řinčení železného kování vyřítily se dolů dědinou s veselou písní a nábožným slovem na rtech čtyři vozy za sebou. Zdivočelý, nekrocený výskot chraptivých už a z hlasu vybíhajících hrdel jako dlouho tajený výkřik zařval v burácivou píseň, letící osluněným návsím jak divá, všecko s sebou strhující bouř; nad hlavy vylítly opentlené láhve s vínem krvavým, zavlály kosárky, svítily losy, pravice se lámaly nad hlavami, levice pevněji přitiskla k sobě kamarádovu šíj. — — — Tak letěli dědinou, jak ptáci když se vznesou, a za několik okamžiků zůstal po nich jenom ten srdcervoucí stesk doznívajících hlasů.

Kdo z nich se vrátí s vojenskou čapkou?!

„Oh, teho hjistě vezmó! Kdepak, chlapčisko jako bor. Skála chlap, a ne chlapec.“

„A teho taky.“

„Jen habe se to tam nepopralo s Lóčenskéma! Vrčijó na sebe huž vod loňska.“

„Haji hledat se s nima bodó — tak nevím, nevím — —“

„A vezmó-li haji Matóša!“

„A deť má reglamací!“

„Eh, co pomůže dnes reglamací! Táta je ešče dub, tož jaký reglamuvání?“

„No ja — a co Rozina?“

„Kdo se po Rozině hu hasente ptá! Hani bech hjí neradila. Přiběhla be tam za ňó haji poctivost — — —“

„Taky vo tem víš? Snáď Matóš pré — — —“

„Škoda děvčice — Taková hezká — —“

„Co po kráse! — — Práce a děcka šak ju strhajó, jako strhale hjiný. — Haž se vdá, nic po ní nebode, jako néni po nás!“

Tetky rozehnal pastýř. Musely vypouštět dobytek — — —

Děti po poledni scházely se ke škole.

„Chlapci — huž jedó! —“ rozkřikl se Konšta.

Z dolního konce dědiny rozkřikl se bouřlivý rachot vozů s řevem rozkřídlené, po vozech rukama do vzduchu zmítající chasy. První vůz, druhý vůz, za ním v letu ženoucí se třetí — barvy se pletou, čapky se modrají a červenají — v první chvíli zdá se, snad že ani jeden neušel — v matenici kosárků a voniček všecko se mihotá jedinou červenou — modrou barvou — — —

Kdo byl odveden — na první pohled nikdo nepoznal.

Vozy lehounce jak tříska přenesly se přes můstek a zastavily před hospodou.

Z vozů poskákali chlapci — — —

A tu zaplakala mamička Švástová, zaplakala tetička Kuchyňková. — Zarazil se a zbledl nad modrou čapkou i starý Plhal, pod mírou obstál Hrabálků Jeník a s ním odveden i čtvrtý Horákův syn — Martin. Jak z bitvy kdyby se vracel krvavý — slzí nad ním otec s trochou pýchy v srdci a s ním nezdržel se nikdo z dědiny. Rok jak rok tak starý Horák vysílá své synky „na vojnu“ a rok jak rok nad nimi zapláče jejich matka s mlčícím tatíčkem. Ještě má dva. I jejich krásná těla pošle pod míru a od míry do služby císaři pánu už si je odvedou sami.

A zaplakala i Rozina.

K dělostřelcům jí odvedli Matouše — — i ji povedou zatím — — Nedej Bože! — Snad se jí to přece jenom zdá! — — —

V hospodě za hovoru o té „míře“ zmizeli rekruti, odjely vozy se zpocenými koňmi, zmlkla dědina. — — Ale už za chvíli vyhrnuli se odvedení z Bílého lva s žalobnou písničkou v rozklácených hrdlech a vojanskou čapkou na hlavě, držíce se malomocně kolem krků, šli se ukazovat dědině. — —

Přesmutnou asentu měl přednosta Filipek, když došel domů.

Jednu novinu hned za horka mu svěřila žena.

„Víš-li pak — co se děje?“

„No!“

„Mařa se bode vdávat.“

Filipek ani neukousl nachystaného vdolku, ačkoliv ústa měl dokořán otevřená.

„Jaká Mařa?“

„No, naša — Hantošova!“

„Deť Hantoš je na vojně!“

„No šak Hantoša ne. Pré vona nebode čekat, haž ten ‚satanáš‘ donde z vojne. Vezme pré si, kdo ju chce. Pré be bela s Hantošem beztak neščasná.“

„A tož keho?“

„Kučovýho Martina z Křovan. Huž pré je všecko domluvený — po práci že bode mět huž vohláške.“

„A co děcko?“

„To že pré habesme si nechale. Beztak pré ešče bode mět hjiný a hu nás pré je huž zveklý. Uhodila sem hneď za poledně na ňu a — — že je to pravda; přiznala se bez mučení.“

„Tak! A totok se podívéme, jaký talente najednó to děvčisko má! — — —“

Vzteklé sliny Filipkovi div nezalehly krk. Sám ani nevěděl, co o novině té si má pomyslit.

Byl to případ i pro Habrůvku neslýchaný. Ale neberou se na venkově lidé z lásky jen pro pěkné líce — — Ani Martin Kuča si nebral pěkný krk a hladkou tvář, ale silné ruce a do práce chtivou Mařu — Všechno ostatní i s děckem bylo věcí vedlejší.

To znal i Filipek sám, a proto ustrnutí jeho nepotrvalo dlouho. Ta trocha morálního zděšení brzy zmizela.

A ještě nedomyslil jednu — už tu oči z důlků mu tlačila druhá, ještě „škaredější novina“. Ta již byla úřední a dnes v poledne ji přinesla pošta.

Dvakrát, třikrát a ještě jednou od začátku až do podpisů četl Filipek slovo za slovem, a stále jako by dobře neviděl nebo brýle měl zaprášeny či co — — i hlavu vykrucoval i nosem pofrkoval a znovu četl celé to klopotně „sesazené“ udání na sebe jako správce kontribučenského fondu, podané zemskému výboru, a teď zemským výborem Filipkovi předložené k projádření, nebo jak se říká, „habe se z obvinění ospravedlnil“.

„Slavný Výbore Zemský!“ — četl už asi počtvrté.

Myniže podepsaní, podáváme, prozební stížnost, nanašeho pana Předsedu a pana Správce Kontrbočenské záložny Habrůvské.

1 Pán Josef Stéskal co správce a pán Antonín Filipek co předseda záložny Habruwské žádného nepotřebují, nibrž délajó co chcó.

2 Peníze pujčují ani Pána Kontrlora a ostatní Výbor nepotřebuji. Protoš vele Slavný Vybore zemsky sam uznáte, žekdyž za něco dle zakona mame stát tak máme otom aji vjedět.

3 Dále se pravy ze Pan Antonin Filipek složil 500 zl a nevy se kdo jich má.

Protož miže podepsani snážné žádáme, aby Vele Slavny Vybor Zemsky zvláštní řétel vzál, ajim bůd nařidil aneb nane dohledl, aby pořádek byl.

4 Pán Správec a pán předseda Vébytek nevyplácí, a pravy že až po žnich, kdežto patří hned vměsícu lednu jak se učty složijó.

5 Protoš mi niže podepsani, žádame, aby pořádek se udělál.

V Habrůvce dne 4. ledna 189*

Hrabálek Matýs kontrlór
Antonín Prudek vybor
Franěk Ján oucastnik
Jakub Prudek účastnik
Zóbek Wenzl ocasnik

I rubrum přečetl Filipek:

Prozba
Slavnému Vyboru
zemskému
v Brně

Skrzeva Kontrbočenskó
záložnu
v
Habrůvce u Brna

Papír, jehož čtyry archy byly za krejcar, pamačkaný a pošpiněný s písmem hranatým a jaksi až urážlivě nedbalým, v rukou Filipkových jen jen se třás, když znovu četl a zase četl ty rozlezlé podpisy svých nepřátel, z nichž „Hrabálek Matýs, kontrlór“ — ještě včera byl u něho, a jako by nic černého neměl na duši — zpříma a vesele pohlížel do Filipkových očí — — —

Toho dne Filipek už ani nevyšel, a když jeden z rekrutů zaklepal a prosit vešel, aby jim představ obce „podaroval“ ještě jednu čtvrtnici piva — pan přednosta „též taky podobně“ vstal, napřahl ruku, napřahl ukazováček a ukazuje ze dveří ven — třískl hlasem strašným nesmírně:

„Ven! —“

Když přednostka vešla do světnice — stál starosta Filipek dosud uprostřed jizby jako „štátev“ — a rukou dosud tak napřaženou ukazoval na dvéře.

Tváře jeho jevily stopy — které nebyly daleko od příznaků mrtvice.