Otevřít hlavní menu

Rok na vsi/Duben/Rasovisko

Údaje o textu
Titulek: Rasovisko
Autor: Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Zdroj: MRŠTÍKOVÉ, Alois a Vilém. Rok na vsi. Svazek II. Praha : SNKLU, 1964. s. 175–183.
Licence: PD old 70

Na den sv. Kalixta.

Rasovisko je Habrůvka v Habrůvce, dědina na dědině, ve státě stát. Je to rub Habrůvky — „poslední království na zemi“ — „néspodňéší peklo tehoto světa“ — propast. — — —

Kdo nepřešel Rasoviskem v tající zimě nebo za podzimních dešťů, nebo po bouři — neví, co je hrůza přírody, a už dokonce nemá žádného ponětí o významu cest, silnic a dláždění.

Takové Rasovisko má každá dědina, jen jinak je všude jmenují. V Loučce mu říkají Předpeklí — v Borové je to Ohava — v Polance je to Potvorovsko — v Havranících Amerika — v Lipově Vídeň. Ve Křovanech je Žabárna — v Ořechovičkách Ďóra a ve Stráňově — — — ne — — to už je takové jméno, že ho nelze ani z úst vypustit, jak teprve napsat!

A všude je to Rasovisko souhrnem všeliké bídy.

Jsou tam nejmenší chalupy a největší blátivé propasti. V cikánské volnosti jak stonožky rozlízají se přikrčené chaty po délce i napříč, do vrchu i po svahu dolů a na všecky strany, žádná pravidelnost, nikde pořádku — pletou se mezi lisovnami a chlévy a stodůlkami a nepodobají se jim pouze tím, že mají čerstvě obílené zdi a komíny na starých, doškových střechách. Ty na nich sedí jak beranice, stažené až přes uši.

A zrovna takoví jsou i lidé. Bože mě chraň všeliké pomluvy! Bývají tam lidé i vzácnější než všici lidé ostatní — ale proto Rasovisko zůstane Rasoviskem, jako mrva zůstane mrvou, i když lilie z ní vykvete.

„Rasovisko je hnízdo všech zlodějů, rabulantů a socialistů. Ti ze světa nosijó Červánke a Rašplu a Draka a doví ešče jaký novine a tam — hu Studýnke, hu Šimka a hu Duffka mívajó svý čtenářský besede, tam mudrujó a hore nohama vobracijó svět. Tam, tam só ti socialisti — —“ těžce, ale přece vyjádřil se o nich jednou starosta Filipek a až se otřásl opovržením k páté čtvrti své rodné obce.

Nikdy nezní zvon, aby o něj nikdo nezavadil. Bylo něco pravdy na tom: Rasovisko od nepaměti rabovalo panské lesy, ze selských polí tajně navečer i zrána, v noci i za dne sklízelo a nesázelo, žalo a nesilo, o chudobinský svůj desátek nikdy se nikoho neprosilo, ale vždycky si ho bralo samo. Humna a sady každoročně především Rasovisku odváděly první dary své přírody. Slepici ze selských humen — jednou-li na Rasovisko zabloudila — nikdo ji tu více nenašel. Ztráceli se tu i tlustí zatoulaní psi a nevraceli se už nikdy v domácí svůj pelech. Rasovisko dělalo si z nich „uherské guláš“.

S Rasoviskem proto nerad kdo z dědiny měl co společného a stréček Kuchyňka tvrdil, že „na širokým světě, jak je roztáhnuté vod jedneho konca ke druhýmu — nikde babe tak nadávat nehumijó jako na tem prazatraceným Rasovisku“. — — A Reřuchů Tomáš, který měl ženu z Rasoviska, míníval zas, že „ženský na Rasovisku majó néškublavjéší jazeke“ a žena jeho že má dokonce místo jednoho „jazeků sedum a každé z nich jako pilník“. —

Když do Školy po prázdninách nastupovali nováčci, pan rechtor úzkostně počítal vždy, kolik je jich z Rasoviska; dle toho odhadoval budoucí své trápení a kolik let tak může být ještě živ. — —

Rybář byl s Rasoviskem v ustavičném sloučení. Zde měl nejvíce odběratelů a nejvíc dlužníků. Sem za tmavých, blátivých večerů jak po zrádných močálech — bloudíval za neodolatelnou svou bludičkou — Messalinou; tu za svítání na svá pole jednal dělnice a vždycky ty, které byly tak v letech prostředních — nikdy ani příliš mladých ani příliš starých. „Práca svobodné děvčice nebo staré babe nestojí za nic — všecko problbocó“, bylo jeho míněním.

A Rybář byl také toho příčinou, že celé Rasovisko pojednou se pohnulo jako dlouho ulehlé, jen zdánlivě mrtvé bahno. Ledva se jím pohnulo, vyrazil tu odtud takový smrad, že Habrůvka v tu chvíli nevěděla, kam se obrátit s nosy. I ty chaloupky — jako by se hanbou krčily ještě níž. — — —

Chlupka s Pazderkovou přivlastňovaly si současně jednu a tutéž slepici, „maló, černó kropku s chocholkó“ — a odtud vznikl celý ten úžasný škandál Rasoviska, postřikující svým blátem i bílou Habrůvku. Chlupka tvrdila — tři neděle že tomu, co se jí slípka ztratila, a tu že ji najednou vidí u Pazderkové „v kucheni na vécách“. — Pazderková zas Bohem všemohoucím a všemi svatými, lidmi i dětmi dokládala se, že ve čtvrtek slepici koupila na trhu v Dubňanech, a na tom tím pevněji stála, čím bezpečněji známo bylo ve všech sousedních chalupách, že na trhu ve čtvrtek ani nebyla, a kdyby i chtěla koupit, neměla ani zač. — Pazderkové se ujala Borková, Chlupky Vrbčena s Mačkou, Vidlářka chytila se Chlupky, Vrbčeny a Mačky — Piňuska za prapor vyvěsila zas zástěru Pazderkové, Borkové, Barborky — a tak obě ty armády se vztyčeným špinavým prádlem místo korouhví vytáhly naproti sobě zúčastnit se všeobsáhlého mydlení.

Vyšlo najevo, že Pazderková s Vidlářkou, když na podzim mlátily u Rybáře rýž, zrní obě odnášely nejen v kapsách den jak den v poledne i navečer, ale nacpaly si i zvlášť k tomu účelu připravený „pytlík, přivázané pod vrchní sukňó a zas tak vodnešené jakobe nic“. —

Vidlářka jen se tak ohnala rukou a Rasovisko vydalo nový puch. „To že nic néni — hale Chlupka s Piňuskó a Vrbčenó a téma vostatníma“ když u Rybáře na podzim v noci vařily trnky — do komory prý mu chodily docela svobodně na ořechy a zvláštním klíčem mu otvíraly sklep a ze sklepa nosily kořalku a kvit.[1] A letěla nová pomluva nazpět a ta byla, možno-li, ještě jedovatější. „Šak že hani Mačka néni čistá, protože brala cukr a kafé a móku hu Rebářa na dluhe a nic, docela nic pré nikdá neplatila, protože — nó — o — ó — — — —“ Objevilo se, že zvláštní klíč ke sklepu Rybář Vrbčeně sám podstrčil, ba že nejen Mačka u Rybáře dlužila na věčnou oplátku, ale „i hjiný“ — Borková, Vidlářka, Piňuska, Bařinová, Pegáčová Francka, Bébarka, Rozára a všecky tak a tak.

Rozkřikly se teď i ty „hjiný“ — rasovský harém Rybářových hurisek pozdvihnul se celý. — — Pomluvy jako mraky žáhavých vos sletovaly se ze všech koutů Rasoviska přes cestu, přes potok, přes ploty a dvorky — — vzteky třásly se brady, jazyky drnčely v zsinalých tvářích, kamarádky nekamarádky, „névěrňéší, némiléší“ — bez rozdílu, bez okolků jako „te potvore néhorší a néšpinavjéší“ v jednom klubku vrhly se na sebe. Bláto na Rasovisku od těch dob zdálo se ještě černější.

Tak vyšlo najevo, že všechen schodek Rybářova účtování půjčkou bez úroků uložen byl na Rasovisku. V kapsách sukní odnášely Rybářovy skleničky a láhve, v holínkách botů vidličky, lžíce a vařéky, pod vlňákem kolem pasu obtočené měchy, plachty, trávnice, zástěry a šátky — jak kde a kdy a která k čemu přišla.

Cti a manželské věrnosti ujali se zas muži, věřili, nevěřili, bouřili, bili nebo v rozpacích kousali pysky a špičky od dýmek. Rasovisko — hořelo celé. Tři dny a tři noci trvala ta válka a po celé ty tři dny i nebe mračilo jasnou svou podobu a z jeho mračen stále stékaly šedivé provazy jako přes celý svět stékajících slz. Teprve po třech deštivých nocích a blátivých dnech ustaly v pádu rány mužských pěstí a čtvrtého dne do polních prací všechny dělnice vylákalo zas boží sluníčko. — — Křik rozvaděných Rybářových důvěrnic prorazil i dobře zabedněné uši Rybářovy.

Rozhodl se, že všecky udá soudu.

„Hať jen hudá!“ klidně vzkázalo mu urovnané už Rasovisko — „Šak rád zas vezme žalobe nazpátek.“

Ale Rybář ani nepotřeboval žaloby brát zpět, poněvadž žádných ani nepodal. „Nehudal nic.“

„Co si vežaluju? Deť žádná nic nemá! Habech hótrate hadvokátovi zaplatil sám. Namluvile se ledi huž dost, hať teda mluvijó ešče víc, dež hjim to dělá radost. Já mám hjiný starosti než k sódům běhat pro babský plke,“ rozhodl se konečně Rybář a při tom také zůstalo.

Krádež!

„Zdůstatek“ vysvětlil krádež už starosta Filipek a znázornil na točícím se „ringlšpílu“, že lesní krádeže a „haji hjiný kradení a braní“ v Habrůvce jsou oprávněny a „haji neoprávněny“.

A tak se zdálo, že Habrůvka krade celá.

A krade a nekrade — zas jak to kdo a z kterého konce vezme.

I žena bývalého starosty Marečka otce číslo 6 odnášela sousedům plodiny z polí — sousedům v dědině chytala na dvůr zatoulanou drůbež, jenže ji nikdo ještě nechytil — ba nikdo jako by o tom nevěděl — a Marečková kradla dál. „Chyté! —“ říkal na domluvy Mareček starosta, její muž.

Prudkovi kdysi ztrácelo se na louce seno.

„Keré čert be to jen bel!?“

Hledal v hlavě, hledal v srdci a nakonec se odhodlal, že v kupě sena „přespí“.

Za krásné, teplé červnové noci tak mile se to pod širým nebem dýchá! A Prudek spal. — — Pojednou ucítil — že se převalil i se senem, a ihned nato dohádal se, že i s celou kupou někdo jej odnáší na zádech. — — „Tak nějak sem se vedobel a ruka chetla za pačese. Staré Stéskal to bel — nézámožňéší a némohutňéší sedlák z dědine — a včil huž vod několika roků dobře zazobané véminkář.“ — — Právě svítalo. Stéskal zděšením spustil nůši na zem. — No — Prudka na kolenou uprosil, plaze se po nich až k vozu, který naplněn senem z louček stál už na cestě. Tak jezdíval na loučku svou a cestou vždy ještě přimíchalo se mu něco píce cizí. —

Mladého Stéskala chytil zas jindy Švásta, když mu v lese podrážel dubec. Soud tenkrát Stéskala stál na třicet zlatých.

Po několika letech chtěl mít velebníček mladého Stéskala kostelním hospodářem.

„To nemože bét!“ řekl starosta Filipek a rozhorlil se. „Je zluděj. Hukradl dubec.“

„Prosím vás, kdopak v Habrůvce nekrade?“ namítnul rozhněvaný velebníček, jemuž Stéskal jezdil na formanky zadarmo.

Tenkrát dohřál se nad farářovým výrokem celý obecní výbor a navzdory faráři zvolil za kostelního hospodáře sedláka Ryšánka.

Ale už za pět měsíců nato zlý duch našeptal Ryšánkovi, aby si uťal v panském lese habr na rozvoru. „Z cizího že šak krýv neteče.“ — Krev netekla, ale co spáchal Ryšánek, nezůstalo jenom v lese. „Celé vůbci hudělal tím haňbu,“ a oba radní i se starostou odsoudili rázně „takovó zpozdilost a nepoctivó hlópost“. — — Ale neuplynul ještě ani rok a každý z nich měl už na krku revizi obecní pokladny, a když revident zemského výboru odjel, museli uhražovat každý přes sto rýnských.

No tak.

Ringlšpíl.

Byly krádeže ze zvyku i příležitostné, malé i větší, nepatrné i velké. — — Každá dědina má své straky už zdomácnělé, ale velkých zlodějů a lupičů — Bůh je můj svědek — v Habrůvce nikdy nebylo a není.

Malí lesňáci v panském lese a ti, kteří spouzeli po ovoci ve vinohradech — to byla první a druhá třída habrůvské školy. U pana rechtora učili se číst — v panském lese a v sadech učili se krást. Obojí současně. Některé druhy krádeže nebyly Habrůvce ani žádným přečinem.

„Dříví neroste jen pro páne, hale haji pro chudé lid.“ A zdálo se, že i ti „páni“ uznávali jakousi oprávněnost velikého tohoto důvodu. Aspoň — kdykoliv hraběnka dověděla se o podobném případu, zakázala ihned všechno soudní stíhání. — —

„A nic se, chlapci, nebujte teho starýho hříšníka!“ říkaly matky svým dětem a mínily tím „nemožného“ hajného Kuchyňku — — — „Jak mně do chalupe ešče jednó vleze, te šmajdavý hnáte bode mět ešče kratší, nežli má!“ — — slyšel Kuchyňka i na vlastní uši, když zdaleka za ním rukama pohazovala lající maminka. — —

Třešně na jaře, meruňky v létě, hrozny na podzim, ovoce v sadu, mák a hrách na poli — kdo to chtěl v Habrůvce uchovat — sám si to všecko střežit musil.

Ještě hůř bylo s drůbeží a polními plodinami.

V zámku množili králíky do zimy ve zvláštní kleci za stodolami. Do jara však nedochovali jich dosud nikdy. A právě tehdy, když bída na Rasovisku začala nejlítěji řádit — našel komorník Zelbr jistě zámek u klece ukroucený a králíky ty tam. Jen jeden samec a jedna stará samice vždy tam zbyla na semeno a to vyvolalo vždycky větší údiv nežli krádež sama. Jak to tak — v noci? — — Zelbr každý rok se zaříkal, že už žádných chovat nebude, ale na jaře k samici přikoupil vždy ještě některou a nasadil králičí kulturu zas.

„Ať Rasovisko majó na vánoc pečínek,“ říkal starý, ale dobrý to Němec a už se tomu jenom smál. —

„A což není dohlídky?“ ptal se kdosi z „naivních“ cizích.

I je. Spící dědinu střežili dokonce dva hlásní: Chocholáč s Hrózkem a na důkaz bdění velice dobře i troubili i pískali. Ale oba hlásné hledal jednou v noci četník a našel Hrózka v boudě u kostela. Spal.

„A kde je druhý?“

„A duma. Šil si lehnót.“

„A kdo pískal?“

„A kdo troubil?“

„Taky já.“

„Tak jste pískal a troubil za dva?“

„Za dva.“

„Zaveďte mě k němu! — —“

„Co nejste ven?“ četník na Chocholáče.

„Hale —“ usmál se Chocholáč a přilehnul na postel — „dostal sem večír zimnicu a bolí mě záda,“ naříkal Chocholáč a div nepadl, jak výborně přiodít se uměl líčenou mdlobou. I vzhled měl člověka doopravdy umírajícího.

Zatím v hospodě věděli, že před večerem vypil skoro půl litru darované slivovice a hned nato dvě čtvrtky vína.

Pych na polních plodinách řídí se dle toho, jak mnoho chudiny do světa odešlo za prací.

„Mnohé kóska pole nemá a huživí kozu, ba haji vepřa si vekrmí. — Anebo — kóšček roli si pronajme, hale jen proto, habe muhl krást a říkat, že chodí na ‚svý‘“, říkali sedláci a byli neradi, když při „pachtu obecních pozemností“ z jara někdo z Rasoviska „obzvlášť véznamné“ přihazoval na pole. — Pak, když turkyň dozrávala, sem tam potmě šustěl opatrně ulamovaný klas a nejednou se stalo, že pod lesem sedlák našel vyhrabané zemáky. Slyšel pak, že to „vehrabal néspíš jeleň“. — Jako kočky kradly se večer Rasovjanky k lesu s travnicí, jako by šly na chrastí nebo na trávu, a teprv s půlnocí vracely se s těžkou nůší na zádech, plnou kukuřičných klasů a zemáků.

Měla Habrůvka i hutaře.[2]

Ale chudák starý!

Loni čtrnáct dní jednou ležel těžce nemocen, a z obecního výboru nikdo ani nevěděl, že starý Prokop dávno už po polích nechodí a připravuje se k smrti, Teprv když před knězem kostelník zvonkem volal všechny do prachu před Tělem Páně, ptali se, kde a ke komu to jde.

A divili se, že k hutařovi.

„To se podívéme!“ dlouho stál a dlouho na jednom místě divil se obecní výbor Hrabálek. — — —

Po čtyřicet let, od roku 1837–1877, žil v Habrůvce rechtor, a země bud mu lehká. Ale za živa on to byl, který Habrůvku takto vychovával, a sám lichvář, při rechtorské bídě divným a jiným způsobem nashromáždil v truhle tisíce.

Ale dobře o něm kdosi řekl: „On vechovával, on hučil.“


  1. líh
  2. polní hlídač