Otevřít hlavní menu

Rok na vsi/Březen/Zelený čtvrtek

Údaje o textu
Titulek: Zelený čtvrtek
Autor: Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Zdroj: MRŠTÍKOVÉ, Alois a Vilém. Rok na vsi. Svazek II. Praha : SNKLU, 1964. s. 80–106.
Licence: PD old 70

Po silnici v dálce ubíhá kočár. Na kozlíku sedí kočí Král a veze bělounkou a posud churavou dcerku správce silůveckého panství ke zpovědi.

Jedou do Habrůvky.

Král vystrojil se jako na svatbu: první tou vyjížďkou slavili doma — slavné vzkříšení bílého svého děcka, které, na pohled choré ještě, vykládalo se na slunci. Koně měl zapentlené, na rukou rukavičky, na hlavě premovanou čepici, kníry nakroucené jako beťar. Nikdo na světě by nedovedl vézt světlou tu krasavici s přívažkem šedesáti tisíc zlatých věna tak, jako ji vezl on. Prsty mu jen jen hrály v rukavičkách bílých, odkud vybíhaly dva černé prameny otěží, na tváři rozhostil se mu hlubokomyslný klid, jehož nezbavil se ani tenkrát, když náruční, rozlechtán jarem, začal sebou zmítat v řemení a v běhu kousal vedle klusající hřebici. Ba zdálo se, jako by ani nevedl před sebou dvoj-, ale čtyřspřež koní vznešených. Jel opravdu jako s kněžnou.

Slečna Olga pozdvihla mdle hlavu, vraštíc přitom obočí.

„Copak musíte tu hlavu nést tak na stranu?“ pravila hlasem tenounkým a slabým. „Dejte si tu čapku jinak…“

Král vzal čapku elegantně do dvou prstů a posadil si ji mezi schlíplé uši tak, že už ani mezi pravou, ani mezi levou stranou nebylo rozdílu.

Cosi jako záchvěv úsměvu zůstalo viset na levé skráni jeho paní. Pak sklopila zase narůžovělá víčka a pokračovala v přerušeném snění, nastavujíc slunci milou svoji tvář.

Jezdila tak každoročně ke zpovědi, jezdila, když rozkvétala, zpovídala se, když zrála, a k pokání přijížděla i letos, kdy neurvalá nemoc pohnula v zimě prvními lístky růžového jejího mládí. Rok co rok tak rozhlížela se sama, veselá a smavá vždycky jako libela v máji, jenom letos jela smutná. Celá oděna bíle, vypadala jako anděl spadlý shůry, jen střevíčky měla černé, černý pás a brož. Klobouček jí zakvítal chrpou, kohoutkem a hrstkou bílých kopretin; a právě živý ten plápol divokého máku, blankytné modro chrp a věnečky kopretin připomínaly očím, že v těch modrých poduškách kočáru nekolíbá se duch, ale živá posud a v teskném jakémsi úsměvu novému životu těšící se bytost z tohoto ráje. Byla bledá sice, ale když slunce na ni vysvítilo a celou ji pokrylo zářící, bílou, podobala se spise bohyni máje než oběti překonané smrtí.

Tak svůdná skoro a snad krásnější, než bývala, jela liduprázdným prostorem a párem koní odvážela s sebou všechny svoje hříchy, které natropila v roce v myšlenkách více nežli skutkem a více ze zoufalství nad ohroženým životem než z poklesku proti všemohoucímu Bohu. Koketní vzezření, v jakém se vypravila před venkovský jeho trůn, bylo snad nejtěžším a posledním jejím hříchem, s kterým v kočáře přijížděla do Habrůvky.

Prý se jí to tam pěkně zpovídá.

Ale zdálo se, že se jí ani nejedná o odpuštění hříchů samo, že nejede, aby v bílém tom burnuse předstoupila před oltář boží a jen Bohu děkovala za vrácený svět, že jí ani tak nejde o návštěvu přihrblé té kapličky jako o projížďku samu, o let širokými poli, o protáhlou a rozmarnou jízdu dvojí řadou jabloní, v jejichž mřížoví, posud holém a šedém, divně se vyjímala sněhobílá čistota jejího roucha… Jen zde v ohromných těch konturách nebes a země sídlil její Bůh, jen zde pod sluncem a oblohou stál jeho trůn, jen po něm se nesla, po něm se vzpínala v lůžku, zalomujíc bílé svoje ruce nad rozpálenou hlavou a bijíc čelem o zeď ve strašných hodinách drtivé zimy, která ji v říjnu ohnula jako květ a jako přibitou držela v lůžku po celých pět měsíců…

A bylo to slavné shledání se zemí, která tu oblékla před ní nový šat, byla to veliká chvíle, kdy po dlouhých a dlouhých měsících trýzně otvíraly se před ní nové a nové radosti… Poezie vzkříšení slétla v její klín a celou ji, mladou a zhýčkanou ještě, pozvedla vzhůru. Kolébajíc se bílá v pružných poduškách vozu, divila se. Jaká to barva, jaký vzduch! Země jí nikdy tak nevoněla, nebe nikdy tak nehřálo, svět ji nikdy tak netěšil jako dnes. A všechno jako by tajemnou rouškou bylo zastřeno. Cosi tklivého jí sáhlo k srdci. Tisíce dojmů hrnulo se do otevřené duše a všechny zajednou. A bílá ta labuť cítila pojednou, jak divná, tajemná jakási moc odhrnuje před ní neviditelnou záclonu. Pole se jasnila, bleskotal hmyz. Obzor se šířil, nebesa rostla. Vrány řítily se kamsi do oblak. Duše vězněná po šest měsíců vzepjala se bouřlivě, házela se sebe všechny své starosti, všechny své zájmy, a prosta všeho pozemského, letěla, letěla vstříc lesklým těm povrchům, kde se třely závoje par, kde po tváři větřík se rozplýval a v dálce topoly stály a slunce se třáslo v zrcadlech vod. A Všechny ty divné steny duše, které cítí v sobě člověk při shledání s něčím dalekým a milým, všechny ty básně nesplněné, ale živé, všechny vášně, světa zbavené sny burcovaly se pojednou v ní, nabývaly křídel, ohně, sílily, rostly, množily se tak, že ani udržet se už nedaly, vzepjaly a rozprchly se všechny zajednou jako hejno divokých ptáků. Všechny chtěly ven, ven z pyšného toho povozu a všechny najednou těkaly přes pažit, pole, od lesa k lesu, od místa k místu mezi ty ptáky, mezi olše, bory, stále výš a výše nad zem, až někam tam, kde už obzor byl malý, nebe nemělo konce, kde se obláčky měnily v stříbro a v jejich blesku motýl se převrátil — první toho jara.

A bílá Olga, která se tak bavila rok co rok, jako by už cítila, že mysl její nanovo rozkvete, zmládne, těšila se už zdaleka na zelený ten den, třásla se o jeho pohodu, chvěla se o své zdraví a v ústraní, v zášeří samoty dávno už předtím vymalovala si v duchu celou tu chvíli, celý výjev, až se zase tak vyšvihne po stupních běloučká vzhůru, až si zase tak na hlavu položí kvítí a prsa si vyzdobí v běloučký burnus, až Král si zase zaluskne prsty nad česanými koňmi a ona si vyjede, vyjede jako paní zakletého zámku, ven z těch mocných zčernalých vrat, nalevo pod lípy zahne a rozložena v hloubce kočáru, odtud do kopečka vyhrne se vzhůru až tam, odkud je rozhled tak široký a veliký, nebe tak nádherné, modré, slunce vždycky tak vysoké, silné, silné! Tam, kde se tak mění vějíře polí, kde lesy se točí kolem dokola a po temenech kopců stoupají vzhůru, klenbou se vzpínajíce přímo do oblak… A rozhlížejíc se tak kolem, všechna ožila, když se tak vzduch o ni opřel, celou ji přešel od hlavy k patě, popohnul vlasy, převrátil šat a vlahý jakýsi přísvit zalil jí tvář. A hle, slunce se jí zasmálo na prsou, kolíbá se, houpe, cítí je na rukou, na dlaních, na tvářích, v očích — cele je jím proniknuta, celá v něm taje, taje. A sílí zároveň. Vzepjala se, natáhla se v slunci jako ještěrka a dala se laskat od něho, dala se milovat, dala se pálit mladými těmi zážehy slunce, jediným svým milencem posud, jehož přijímala a nebránila se, jehož žár pila a nebála se, po kterém toužila a neplakala… Usmála se. A slunce, jako by vědělo o krásné své nevěstě a cenu její znalo celou, čekalo už na ni ráno, tušila je ve svém pokoji, a když vstala a k oknu přistoupila, je-li opravdu tak krásně, jak se jí zdálo v peřinách, nezastřela svojí tváře, rozhodila všechny vlasy na stranu, a slunce na ni svítilo jasně, jasně a celou ji pochovalo ve stříbře…

A bylo pak krásné podívání na oba, když si spolu sedli do kočáru a oba bílí, oba mladí tryskem vyjeli do polí. Vůz jen jen hořel, jak v pohádce se svítili koně, čelenky zářily, kroužky se měnily v zlato. Zářila země, zářil vzduch. A ona v něm bílá a čistá v objetí nebes, v náručí jeho! Nebylo místečka prázdného na ní, kam jen spočinul, všude se opřel, všude se kladl jeho svit a stín. Celá tak proniknuta jeho velebou, zdála se, že ani krve neměla — celá růžová chvěla se v ranním úsvitu a líčka jí hořela, oči plály, a kam se jen pohnula, kam se jen pozvedla, slunce všude s ní. A jako nevěstě zdálo se jí pojednou, jako by i do duše jí vcházela veliká jakási záře, ohrožující, veliká, ohromná záře, slunce, zdálo se, i do duše jí svítilo rozsáhlé a veliké, posvěcené v tu chvíli jako chrám… A boží to sídlo jako by naplněno bylo něčím nadpřirozeným, nadsmyslným, tak divně všechno v něm hořelo, všechno v něm přecházelo v jakýsi mocně vznícený vzduch. A nebylo dojmu, nebylo pocitu, nebylo ničeho v ní, jenom ta veliká, jenom ta svatá, divně hořící záře… Oči se zavíraly, otvíraly se rty… Prsa se těžce zdvihala, s tváří zmizel nach. A Olga, všechna zmámená posvátnými údery nebes, cítila, jak červená před ní záplava světla, jak lehounký vítr chladem jí ovívá zoubky… A ňadra se vzedmula v radostném chvění a vlaživý vzduch hojil v nitru blaženou, lahodnou bolest, ovanutou dlouhými, dlouhými, sladce svírajícími proudy.

Když oči otevřela, jako by se probouzela ze sna. Všimla si, že více leží, než sedí v nazvednuté, nepřirozené póze. Punčoška napjatá svítila barevným pruhem, obnažená převrhnutou clonou krajkového třepení. Pamatovala se zvolna. Sáhla po klobouku na hlavu a přejela si rukou tvář. Zrak její udiveně těkal krajem od místa k místu, a ku podivu, na všem lpěla tatáž záře, tentýž příval plamenných zdrojů, ve kterých se koupal předtím celý svět. Paprsky toho ohně posud se chvěly na kamení, na potocích i v prachu. Každá slámka vržená polem hořela zlatem, v tomtéž odlesku záře tonula i země. Planuly kříže, leskly se dálky, chvěla se voda, hořel i vzduch… A jak krásně bylo nyní všude kolem dokola po chvilkovém tom shovění v polosnách!

Z roklin zvolna se zvedala pára. Tajíc v teple, lehce, jako načechraná nesla se stále výš a výše. Zelený plyš ozimin, pokapaný rosou, blýskal se polem jako jiskrami a perlami vyšitý pás. Štíhlé břízy jako svíce stály na pokraji lesů a rozvitými vršky plápolaly pod klenutím borů…

A vysoko, vysoko v nebi skřivani jako do vzduchu vbití třepotali svými křídly stále rychleji a rychleji a stále na jednom místě… Země plna byla jejich hlaholů, zmatených, nesouvislých, a přece tak dojímavé milých v nadšeném tom klokotání malounkých hrdel. Plna jich byla obloha, plna země, tam jeden zpíval sám, tam dva se honili v letu a od stráně ke stráni, od pole k poli zvučel jimi celý kraj. A jinde zas havran převrátil se v modru nebeského klenutí a za ním hned vzepjal se jich celý mrak. Černo jich bylo na tom místě, a ještě jiné a nové mraky, jiné a nové tečky zvedaly se k nebesům, pojíce se v jeden nekonečně černý šik nebeských karavan. A všichni jako by zatoužili po týchž převratech v slunci, po témž rozmachu křídel, které před chvílí prováděl jeden havran sám a sám — kolíbali se, kolíbali stále výš a výše a příšerný krákot padal od nich na zem a v jejich krá- krá- jako nitka stříbrná, všitá do černého pásma, vinula se ta čistá, ta světlá nádhera perel stále v drobnějších a drobnějších vlnkách rychle za sebou se řinoucích zvuků skřivánčích písní. A jako před chvílí ve světle, i při těch zvucích rozesetých skřivanů tlačilo se cosi lkavého do sevřených prsou, oči se přicláněly, hlava sladce klesala zpět, a zase vítr si pohrával měkkými vlásky, teplo se mazlilo po bledých skráních a duše celá jako vyzlacená byla by věčně tak poslouchala nebeské ty hymny v modru plesajících skřivanů. A Olga, procitnuvši znova, jako by se nebyla dosti napila všech těch sladkých, věčně stejných, věčně se opakujících dojmů, roztrhla víčka, a jako by tu jakživa nebyla bývala, vychýlila se kupředu, a hledíc hned na pravé, hned na levé křídlo rozestřeného prostoru, očí už nespouštěla z jediné bylinky v poli, z jediné špičky trav, a země pojednou žila pod ní, vzduch se plnil čímsi neznámým, z obrazu dýchala na ni tichá, vše oblažující svěžest. Hle, tu voda začvachtala v kaluži, tam bláto vystříklo v oblouku a zkřivené přepláchlo zem, jinde půda se zaleskla ještě zamrzlá, v stínu shrnutá jako četnými záhyby na jednu stranu sevřená kůže. A nad hlavou větve zavíraly se jako ruce sepjaté k sobě, a koně klusali pod řídkým jejich příkrovem, náruční posud tak hryže svoji hnědku, a stíny po nich běhají a trhají se jako sítě náhlými prorvami korun.

Slunce pojednou sklouzlo se hřbetů koní a v náhlém obratu vozu převalilo se na protější mez. — — V očích se zablýsklo, Olga utrhla hlavou. Tak náhlý obrat byl z jednotvárné šedi silnice v jiný pás země, odkud vycházelo prudké jakési blýskání.

Kočár doběhl blíže a Olga se usmála, jako by jí do srdce zapadla vzpomínka. Podběly to byly, podběly, tytéž žluté podběly, které vyhlídala z vozu každý rok a na které tentokrát zapomněla, kde rostou. Celý dlouhý pruh jich tam byl, celý zlatý pás, místo zrovna pokapané bezpočetným množstvím drobných jasných hvězd, zářících jak zlato. — I země na tom místě byla jasnější, vzduch čistší a mez zdála se být bližší, jako by vystupovala od země… A pod ní potůček se dral, čistý, jasný ubíral se dnem a v jeho povrchu jak v zrcadle skvěla se celá nádhera zlatem kvetoucího pásma. — — —

Slunce zářilo v své nevystihlé slávě a do země stržené malým tím proudem, krylo se za okraj stříbrem planoucích oblaků. Jak tu bylo milo, jak tu bylo krásně a jasno a světlo, světlo pod vodou i nad vodou v neklidném kmitání v hloubku stržených nebes! V jejich záři i mušky rozvěsily svoje křídla a vířily tak nad vodou, jak se země zdvižený, v slunci hořící prach. A pojednou všechno to zmizelo, všechno se ztratilo, přešlo jako přelud churavé duše; přetrhl se zlatý pás a na místě jeho, kde byl a kde ve vodě obrážel se s blankytem nebes a září obláčků pod sebou — z celé té nádhery, z celé slávy zbyl jen pablesk zúžených zorniček a za ním tma a tma a mlha přemožených očí. — —

A zase vinula se cesta suchá, prázdná, mrtvá, s dvojí drahou oschlého štěrku, pohled bez vůně a krásy s trochem ztrouchnivělých bylin v příkopě od předešlého léta.

Kočár sám překlonil Olgu na jiný bok. Cesta přesmykla se přes obzor, nazad přeletěl kříž, mihla se třešeň. Hle, tam se už vesnička bělala v dálce; přikrčená, zkrumácená, nízká ležela tam jako hrstka vysypaného vápna uprostřed holých a mokrem zčernalých dosud polí. Lesy kryté chlumy stály kolem ní a jenom na jednu stranu byla otevřena v rovný kraj. A od prvních chaloupek až koním pod nohy silnice se táhla, uzounká, tenká jako nit, a nikde ani človíčka v poli, nikde živé duše, sami po ní jedou, sami se blíží k malému tomu koutečku země s kostelní vížkou nad sebou a dvěma — třemi topoly, postavenými na různých stranách obydlí jako bílých těch domků černá stráž… I koníci jako by už sami cítili blízkost svého cíle, nechali škádlení, napjali krky, a kočár rychle se blížil dědině, předměty chvatně těkaly vzad a mysl všechna pojednou byla upjata k malému tomu shromáždění domků, odkud ruch rozveseleného návsí, jakýsi praskot a jásot s táhlým troubením doléhal až sem.

A Olga, nepokojná už, všechna vzrušena neklidným pocitem člověka, který se blíží, s radostí letí svým vzpomínkám vstříc a po dlouhé době vstupuje zase na místa známá a nad jiné milá — chvěla se nepokojná a snivá zároveň, nedočkavě posedala od místa k místu, nakláněla se hned na tu, hned na onu stranu, tu se zamyslila a hned se zase vzchopila a div nevykřikla radostí a údivem nad šťastným shledáním se známými místy, když první okna zaleskla se v dáli, vznesl se první kouř a náves bílá a široká rozložila se před ní kruhem a ze všech stran zadýchal na ni život a smích jaru a svátkům těšící se vísky.

A tentýž obraz, který viděla už tolikrát, rozestřel se před ní i dnes.

Po návsi přecházelo děcko a neslo plné ruce fialek a sasanek, plné hrsti božího kvítí, kterým si tak rády zdobí prsa mladé dívky a na které vždy jako na poselství jara čeká celý svět. Před školou zase kvetla meruňka, nové, neklamné už svědectví, že jaro opravdu už je zde a že nelže už ani to klamné slunce, ani ten modrý klín nebe mezi střechami: posud černá, bez listí, jako kytka byla, jedna růže, jeden květ. A s přírodou i lidé bouřili se z jezevčího spánku — jako mravenci rozlezlí byli po stromech; sbírali housenky a ozbrojeni nástroji dořezávali v korunách, co pro zimu nechali viseti nahoře. A prostředkem těch visících a jako živé karyatidy vypjatých těl vápeníci jeli na bílých vozech a křičeli a volali na celou ves… První to návštěvy jara, a po nich hned Líšenky přišly jako stěhovaví ptáci s lehkými krosnami na zádech a překřikovaly svými hlasy i řehtání koní i jásot skřivanů, hafání psu. A středem všeho toho ruchu, v mekotu kůzlat uzavřených v krosnách koupěchtivých Líšenek — v práskání bičů, skučení psů, v jakémsi tajemném víru širokých zvuků, které se rozléhají jenom z jara a nezdají se míti ani pramene, po silnici hadrář se ubíral, první a nejvzácnější host z jara, který objeví se vždy náhle, jako by ze země vyrostl, jakmile první půda roztaje, a po jehož pytli ztrhaném a šedém zdaleka se oči obracejí, jako by v tom dlouhém a jaksi na stranu visícím uzlu nový nesl život, nový máj. Byl všechen jako zchvácen, boty zavřené do uschlého bláta, na hlavě beranici sešinutou jaksi kose a v ruce držel tu žlutou, tu divnou a dětem nade všechno milou fujaru, z které pod modrým a čistým nebem, ve vítězoslavné nádheře prvního slunce vyluzoval právě takové zvuky a právě takové písně, jaké se v jásotném tom veselí a smutku slavnostní chvíle chvěly na pokraji srdce všech. A hadrář pískal na svou fujaru dřevěnou a malou o několika dírkách, kolísaje sebou uprostřed návsí, s jakou zálibou překládal prsty s otvoru na otvor, a jako by sobě k radosti hrál, a ne lidem, nevšímal si nikoho a ničeho, neohlížel se a neptal se, kam jej zavolají, kde o jeho brak stojí — a stále jen tak pískal, hrál, mhouře oči před silným slunkem, stále jen tak prsty přemílal, beraničku kloně na stranu, cítě sám v sobě jakousi nezkalenou radost nad těmi zvuky, kterými oblažoval právě celou ves. A nesla se mile jeho píseň, samorostlá, neumělá, a přece tak krásná, v sladkém vzrušení jara a v jakémsi nevládnoucím a všude přítomném kouzlu svátečního dne. Sem tam selky za ním vybíhaly s vykasanými rukávy, povyhrnutou sukní, vtáhly jej do přístěnků domů, fujara zmlkla na chvíli v temnu chladných podsíní, chvíli bylo ticho po návsí, jen vápeník stále křičel a z bílého vozu volal „Vápno!“; — ale za chvíli objevila se na slunci žlutá fujara zas a vzduchem rozlétly se nové její trilky, přenášely se daleko přes střechy a ohrady zahrad, bloudily vzduchem melodií táhlou a podivnou, a při jejích zvucích, při vzlycích neohrabaného toho nástroje o několika dírkách trousila se do všech srdcí ta zvláštní, ta divná tesknota jara, pro kterou není jména, kterou nikdo dosud neposkvrnil hříchem názvu a která pomísena s radostí, ve spolku s velebou nebes dojímala jako píseň slavičí.

A zatímco dále zněla hadrářova fujara, život rozvíjel se na všechny strany, jak se jeví jenom z jara a před velkými svátky.

V zahrádce uprostřed dědiny ryl stařeček Straka a po každém rýpnutí těžkého rýče jaksi dlouho hleděl do otevřené země. Hospodyně, rozestavené po stěnách stavení, umývaly okna a líčily zdi, ve škole na slunce vytáhli provalený divan a spravovali jeho vnitřnosti — ba i u Zárubů otvírali okna a vpouštěli dovnitř svěžest prvního dechu země. Všude se otvíralo, všude se oprašovalo a pracovalo, všechno se tlačilo ven. I domácí mouchy vylezly z děr a posedaly na bílé zdi, i včely se proháněly výsluním, slídíce, kde by co polapil barvy chtivý jejich zrak, holubi se hřmotem pouštěli se střech a rozpjatí jako andělé bílí na modrém nebi s šíleným plácotem perutí obtáčeli ves, míříce kamsi do polí. Před domy vyhřívali se psi, u starostů macek se čistil, prackou si přičesávaje bílou hlavu, ba i ten žid vystrčil soví hlavu, vyjasnil k bradě stáhnuté svoje rysy, a přišouřuje oči pod rozlezlým obočím, hleděl kamsi do oblak. A čím dál tím rozmanitější jevil se život v zahrádkách i před domy, tím většího přibývalo všude veselí, a nebylo člověka, který by se byl dnes neusmíval, anebo jinak nebyl projevoval svoje radosti. I ta guvernantka v zámku, suchá, hubená jako kostlivec, vytáhla své ztrhané oči k nebi, a vedouc komtesku za ručičku přes poslední zbylou kaluž v nevysýchajícím blátě, rukou zdviženou a dlouhou ukazovala děcku, že „das schöne Vogrl uletěl už ham“. U hospody stál pár koní s řeznickým psem po straně. I těm jako by se nechtělo stát v stínu, trhali řemením, kousali držáky, a zvedajíce hlavy jako vysokou větřící psi, rozšířenými nozdrami srkali do sebe vzduch. Teprve když se přesvědčili, že marně hryzají železo a marně cukají uzdou, svěsili hlavy a chladně a bezvýznamně hleděli do osvícené plochy návsi.

Ale ze všech nejvíc a nerušeně užívali jara kluci. Ti jediní neměli starostí pražádných, ti jediní zdáli se míti největší porozumění ze všech těch změn a ti jediní také pili z kalicha všech rozkoší až do dna. Jako vlaštovky posedali si na klády složené podél strouhy, vyšvihli se na ně jako na koně, a jako by skutečně neměli ničeho jiného na mysli, jenom tu vádu a jenom ten shon, hašteřili se a prali jak vrabci.

„Na tech děckách dnes čert sedí,“ křikla tetička Dóbková na druhou, s úsměvem pozorujíc, jak jedna polovice v houpačku improvizované klády s třemi kluky zajednou letí do výšky. A když druhá selka zdaleka jí přisvědčila jednoslabičným „čert“, zdála se být první spokojena a sešla s putýnkou dolů až k potoku. Kluci jako čečetky přilípnuté k trámu objímali dřevo a v letu rukama i nohama držíce se klády, lítali hned nahoru, hned dolů jako o závod.

Když dojel kočí Král, šumná ta havěť ztichla pojednou a s podivením ohlížela se po lesklém kočáru, z kterého vystupovala bytost jim známá sice, ale přece jakási jiná. Jako by letět chtěla, rozpjala bílé náručí, a opatrně sestupujíc černými střevíčky na zem, snesla se dolů, jako by ani těla neměla, lehce a tiše jako duch. Všichni jako by tušili a věděli, že to před nimi sestupuje chorá…

Dívali se dlouho za světlou její stopou, a teprve když zmizela po stupních ke chrámu, propukli v hlasitý jásot.

„Kyrá — ihi — haló —“ nebo tak nějak slívaly se do sebe rozkřídlené jejich křiky. Obstoupili kočár ze všech stran a ruce zaryté v kapsách, odzdola vzhůru po štíhlých nohách k hlavě prohlíželi si hrdé a vysoké koně s premovaným kočím, v kabátě dlouhém až po paty a s čepicí placatou a lemovanou stříbrem, „opravdovským“ stříbrem.

A zatímco Olga zpovídala se v kostele z polodětských svých hříchů, kočí Král obšlapoval svoje koně, odháněl všetečné a lhostejně prohlížel si farníky, když polosvátečně oblečeni zvolna trousili se k můstku.

Nespěchali. Do zvonění ještě dlouho. Volným, vážným, svátečně bezstarostným krokem převáželi se s nohy na nohu a také jako by nemohli se nasytit vzácné pohody jara: sluníčko hřálo jim v záda a týl… Chvílemi se zastavovali, a potřásajíce kůží, v milém usmívání jarního štěstí obraceli po něm čerstvě oholenou svoji tvář.

Vtom na můstku strhla se váda mezi chlapci o koně. Prudků Francek praštil Jakuba přímo přes oči poznámkou, že si pro jejich koně co nejdříve přijde ras. Jakub hájil svoje koně zprvu slovy, ale když si Francek dovolil o nich ještě horší poznámku, dal mu Jakub pohlavek.

Prudký zářev několika hrdel zajednou byl přerušen kostelníkem. Viděl, co se děje, a křičel na chlapce, aby šli zvonit.

Koně okamžitě byli vzati z rozpravy a místo nich obrátil se jiný list. Jakub po schodech vylítl jako vítr a Francek pro samý spěch, aby na věž nevylezl poslední, neměl ani kdy vysadit pohlavek ještě „pohlavkovatější“. Skoro bez ducha dolítl nahoru. Pověsil se na provaz první.

Dnes zvonilo se naposled, tu čest nemohl si dát ujít žádný z nich.

Ještě okamžik, a srdce zvonu zachvělo se v kovových prsou poprvé.

A za chvíli rozhlaholila se prsa Panny Marie slavným zvěstováním veliké chvíle, že zvony už dnes duní naposled a že nastávají nejkrásnější, nejvzácnější svátky celého roku. A prvními těmi údery velikonočních zvonův i vzduch jako by se plnil něčím neznámým a velkým, duše všech byla pojednou povznešena tichým, slavnostním jakýmsi smutkem, mysl dojata a slavně ozářena dechem velikého toho dne. Snad Bůh sám vyvolil si tu chvíli ke svému vykoupení, kdy je duše dojmu nejpřístupnější, srdce pravdě nejbližší a mysl celá jako vykoupaná v rose prvního jara pod velikým nebem sama se chystá k veliké očistě hříchu. — — —

V šerém pozadí kostela tlačí se ke zpovědnici ženy zahalené vlňáky, muži s kancionály pod paždí. Pan farář už od šesti ráno zpovídá, a hnedle bude půl deváté. Na Zelený čtvrtek bývá vždycky tak.

I stařenka Rybářova přitáhla se jako stín. Se svatými slovy na rtech šourala se ve svých papučkách po studeném dláždění kostela a zasedla tam do té krajní lavice zleva, ve které už po čtyřicet let vysedala v neděli jak svátek a nyní už jen dvakrát, třikrát do roka. Nohy jí nesloužily, a těch osmdesát let.

Chrámem vane syrý chlad jarního dne, prostouplý zahořklým zápachem selských kožichů. Děti vpředu pokašlávají ze zachlazených trubic, chlapci přešlapují a z dlouhé chvíle prohlížejí si obrázky v modlitebních knížkách. Někteří z nich nechali obrázkův a začali po sobě házet kočičkami. Pan starosta v přední lavici s tváří škodolibě přísnou kudlí Hložkovýho Honzu, proč štípe „neščápené kluk“ Tondu do stehna.

Nově příchozí hrnou se na svá místa a klopýtají přes nohy klečících.

Od zpovědnice dochází Vrbčena a kajícně kleká před postranním oltářem. Nesla těžké hříchy na mladých svých bedrech, potřísněných špínou Messaliny. Bodavé, jindy vždycky tak posměšně otevřené její oči kryjí se neproniknutelnými víčky; ostře dělanou, od neštovic lehce zďubanou tvář hluboko stíní přiléhavý šátek. Modlí se: Messalina v chaloupce, Magdaléna v kostele.

Za ní hned padla na kamení oběma koleny najednou druhá hříšnice — zlodějka, která už čtyři léta proseděla v kriminále a před týdnem přivedena byla postrkem. Brala se kostelem vážným krokem a teprve před oltářem zřítila se na zem, chřestíc v ruce růžencem.

Tak jeden za druhým trousí se tam z toho místa, kde v temnu se bělá nakloněná hlava kněze, žehnajícího měkkou rukou klečícího hříšníka.

Lavice se vzadu plní. Vpravo ke zdi družně tlačí se dva stařečkové, Chalupa s Dóbkem, oba už na padrť. Suší, vyzáblí, velcí, ale sehnutí. Se stařenkou Rybářovou ti jediní zde ještě zbyli ze všech vrstevníkův a vrstevnic. Dva věrní kamarádi už od dětských let. Sedí vedle sebe plesnivé jejich hlavy, po starosvětsku zastřižené ještě „v hřib“. Bude asi smutno jedné bez druhé, až jedna z nich se vytratí a lidé ji odnesou tam do bílé té ohrady s velikým křížem uprostřed, kde lůžko přichystáno mají oba.

Do lavice zasedl už i starý Stéskal. Uvelebil pohodlně rozpjatá svá ramena mezi dva sousedy a začal se modlit.

Už tu ční i dlouhá postava socialisty Šimka s tváří příšerně vytáhlou a jaksi divoce obrostlou škaredým vousem. Čte jakousi zbožnou vložku z kancionálu.

Ženské šustí škrobenými sukněmi, děti se ohlížejí, kdy přece jednou tomu zpovídání bude konec. A co se tak ohlížejí přes ramena nazad, vidí dveřmi široce otevřenými, jak za tmavými skupinami žen a kabátů, v teplém ovzduší bílého jara blíží se a více se nese, než jde dívčí jakási postava bílá, běloučká a tichá, jak se znamená znamením svatého kříže a na okamžik ještě zastavuje se před portálem chrámu, jako by se bála vkročiti dovnitř. Stojíc tak v prudkém osvětlení nebes, byla jako němá a posud tak stála a jen vzduch pohrával lehkými třásněmi jejího roucha. Konečně se pohnul žhavý plamínek vlčího máku, ze světla zmizel chumáček chrp a bílých kopretin a celý zjev vyhasl náhle a změnil se ve zcela jinou, všem dobře známou podobu dcerky správce ze silůveckého panství. Vždycky tak přišla jako duch, poklekla mezi chudé a čekala, až ji k sobě předvolá Bůh. Po celý rok ji tu neviděli, až zase dnes. Tichoučká přiklekla mezi ostatní, rozevřela zlatou ořízku modlitebních knížek, a nachýlivši kvítím ozdobenou svoji hlavu, modlila se potichu z malých, drobně potištěných blánek papíru, obsahujících rozjímání ke svaté zpovědi.

A zatímco bílé to dítě upíralo sivé svoje oči do rozevřených stránek modliteb, kostelník ve své červené komži s bílou rochetkou přes ni vyšel dveřmi sakristie, poklekl před oltářem božím, a mrknuv nevrlým okem po tmavém pozadí chrámu, kde farář posud tak seděl s hlavou nakloněnou bokem, strhl zlostně věčnou lampu z její výšky, a bruče cosi hladce oholenými rty, rozžíhal svíčku, zavěšenou na dlouhém bidélku. Hned poté obkračuje ty, kdo klečeli, nahýbaje se přes jiné, kdož seděli, odcházel k oltáři, kde rozžehl tři svíce na pravé a tři na levé straně.

Od zpovědnice odcházela právě vláčivým, pokorným jakýmsi krokem tetka Mauslerka. Kajícně klekla před postranním oltářem svatého Josefa, a vyhrnuvši vzhůru s nepřirozenou jakousi vroucností věčně uslzený svůj zrak, prosila modravé a růžové skvrny svatého Josefa, aby se přimluvily za všechny její hříchy, kterých se buď dopustila sama ve vdovím svém věku, nebo jiné k tomu svedla svým všemohoucím jazykem.

K okénku dřevěné zpovědní budky, jehož pružnými mřížkami procházela celá směsice pokleskův a hříchů, přistoupila konečně mladá Fraňková, rachotíc v chůzi silně naškrobenými sukněmi.

Byla předposlední v řadě. Slečna Olga klečela tak, že ji vidět nebylo.

Pan farář postřehnuv unaveným zrakem novou ulehčení chtivou ovečku, mínil, že už je to ta poslední, šňupl si z černé tabatěrky a posilněn dal se s chutí do posledního oříšku. Už všechny vystřídal, všechny vyzpovídal, zvěděl hříchy celé dědiny, čekal tedy ještě na ty poslední.

Nebylo jich mnoho. Fraňková byla brzy hotova. Pan farář chtěl už vstát, když vtom se cosi zabělalo v mřížoví. Teprve teď uviděl hebounkou tvář, zasazenou do okénka jako obrázek. Pozdravil vznešenou dámu ze silůveckého panství a udělal nad ní kříž. A slečna Olga, klečíc před ním jako anděl u nohou svého spasitele, zpovídala se z drobných svých knížek, které s jakousi grácií pozvedla až k ústům, aby ani jeden hřích nepadl mimo a všechny aby došly k sluchu Hospodina. Vyznávala se s takovou vroucností a posvátným ohněm, jak se za celý ten den nezpovídal ani jeden kajícník. Ovanuta dechem libě páchnoucího heliotropu, který vycházel z každého záhybu velkoměstské její toalety, oděla své hříchy v tak naivní formu přiznání, že se velebníčkovi zdálo, jako by se to ani nezpovídalo dorostlé už a zralé děvče, ale dítě, zcela malé, duší i tělem nevyspělé dítě, zpovídající se z každého křivého šlápnutí svého střevíčku i z toho drobtu božího daru, který z neopatrnosti kdysi uronilo se stolu. — — —

Dvířka u zpovědnice klapla suchým ruchem dřeva, zdušeným nadýchanou parou shromážděného množství farníků.

Kostelem zavanul ruch. Jako vlna šířilo se to pohnutí od lavice k lavici, od místa k místu. Šaty šustěly, klečící vstávali. Stojící ohlíželi se za sebe a ustupovali stranou z cesty panu faráři, který rychlými krůčky ubíral se středem lodi chrámové. Bílou svou hlavu kloně na stranu a pohazuje po svém zvyku pravým ramenem, jako by si nadhazoval dolů splývající tíhu tmavomodrého pláště, vyhýbal se dětem a sladce se přitom usmíval.

Slečna Olga klečela už před obrazem Matky Boží, a ručičky majíc sepjaty, modlila se za odpuštění hříchů.

Dostala za ně tři otčenáše, tři zdrávas a ještě k tomu Zdrávas královno s andělským poselstvím.

Nebyly to asi jenom ty drobty chleba. — — —

Začala mše, svatý akt symbolu Kristovy oběti za hříchem zchátralé lidstvo. Jako jezy duněly varhany, lid zpíval plným, nespoutaným hlasem: Začíná se konat pravá oběť… Sékora dole pod kruchtou napínal už zrána dobře prolité hrdlo, a šíře kolem sebe zápach slivovice, hrnul ze sebe hotové spousty o široké plece mocně se obrážejícího hlasu. Všeobsáhlý jeho bas měl dnes takovou sílu, duše jeho takový oheň, srdce takový vzlet, že ani sám toho nepozoroval, a prsa mu rostla v posvátném ohni nadšení, z hrdla se mu valily takové balvany zvuků, že už i nejhlubší pedály varhan ztráceti se začaly v bouřlivých salvách Sékorova hrtanu. Lidé ohlíželi se po něm nazad, kolem stojící ustupovali stranou, ale Sékora nedbal, Sékora zpíval, hřměl. Varhany na kůru neměly takový zvuk jako junácká jeho bedra, která zřídkakdy rozhlaholila se tak jako dnes, zato však burácela pak už tak, že ostatní proti němu zpívali jako ptáčci. On jediný jako orel kraloval tu nade všemi a v jeho stínu tísnily se teprve hlasy ostatní. Ba chvílemi zdálo se, že kromě Sékory už není slyšet ani jiného, on jediný že vede chór, on jediný dodržuje každý tón až do posledního vzdechu a on jediný a žádný jiný dlouho ještě zpívá sám, když už jiní nemohou a v marném zápase s ním ustávají v písni. Všem došel dech, jen jemu ještě zbývalo. A to byly jeho nejslavnější chvíle v roce, svátek, jaký neměl sobě rovných. Tenkrát se duše jeho pozvedla s těžké hlíny země v podobě hříšného jeho těla, mysl změkla, hlas jeho se povznášel a srdce hrdě bilo v pyšně vzedmutém, do široka rozloženém jeho poprsí — v jakém obrazí se jenom hromovládný Bůh. —

Zpév umlknul, i Sékora ztichl, varhany dozněly a kněz pozdvihl ruce k nebesům…

„Gloria in excelsis Deo!“ pěje velikým tónem od oltáře pan farář — — —

Okamžik, který na ta slova následoval, byl snad nejvelebnější a nejkrásnější z celého roku. Hrobové ticho, v jehož prázdnotě před chvílí slyšeti bylo i bzukot po skle škrábající se mouchy, klid, v jehož napětí znamenati mohl sluch i suché zavanutí křídel bůhví odkud sem zlákaného motýla, němý, veliký okamžik, v jehož přísném oddechu zvenčí zapadal sem i písklavý let holubův a jásot skřivanů — celá stavba mocného vzrušení všech dole mlčících duší, celá ta klenba náhle jako by se prolomila, strhla, píšťaly vypuštěny na všecky registry řičely zrovna divokým jakýmsi rykem a jako bouře ve zmatku rychle za sebou hnaly se akordy varhan, pedálové tóny hlubokým podzemním hlasem podlévaly jásavý zpěv rozevřených hrdel a do toho zvonky zněly od oltáře čistým, jasným zvukem stříbra a na věži zvony zabouřily posledním hlaholením srdcí, aby pak umlkly už nadobro a dřímaly v čistém jarním osvícení až do soboty Bílé.

Byl to slavný výkřik k oslavě Boha, okamžik, za něhož i mrtvý kov se zdál míti svou duši a zdi svou utajenou, se zvony a lidem zajedno zvučící píseň. Okna se otřásala, i vzduch se chvěl, a z tváří všech a očí všech, od starcův až k dětem, vyzírala taková síla utajené veleby, že se kladla jako záře i na mrtvé předměty kolem, a v jejím světle tonouti se zdál v tu chvíli i celý chrám… A slečna Olga, ozářena toutéž velebou, seděla uprostřed všech, v jedné lavici se zbožnými těmi lidmi; a také jí se zdálo, že posud nikdy nebyla zažila něco tak krásného, něco tak velikého, něco, co by ji tak celou bylo proniklo jako mohutný ten příval chorálu, výbuch dojmem zachváceného a jako z jedněch prsou jásajícího lidstva. Zpíval kdekdo. Zpívaly ženy, zpívaly děti, zpíval i ten stařeček Chalupa se svým soudruhem, ba i ona sama stržena proudem všech, zvlnila své mladé hrdlo a zazpívala s nimi. Ale neuměla písně, zmlkla hned a raději poslouchala a v údivu sála do sebe divnou melodii písně, s kterou se právě nový rok loučil s rokem předešlým.

Sloka končila a v teskném dozvuku umlkaly varhany. Na věži dozváněly a dolů snášely se až sem poslední údery hlučících zvonů. Dozněl i zpěv a z chrámu se rozcházel i poslední dech předtím tak bouřlivě zvířených prsou. Všechno mlčelo a chrámovou lodí rozestřel se milounký klid pašijového téhodne.

Za chvíli už nebylo stopy po vyhaslém nadšení slavného Gloria a zbyl jen mrtvý smutek vzpomínání na smrt Krista Ježíše — — —

Lid zpíval teď sám, bez průvodu varhan.

Zpíval ospale a mdle. Hlasy srážely se a bylo třeba intonovat každou sloku o stupeň i o dva výše, než kterým končila sloka předešlá. A tuto intonaci s hrdým sebevědomím a náležitým důrazem obstarával Honza Sékora číslo 145. Byl to zase jeho bas, kterým přehlušoval hlasy ostatní, před ním jen vrkající havěti. Kdyby nebylo jeho, snad, Bože, snad by ty slavné dny zakončily i haňbou.

Mše svatá vleče se nekonečným, táhlým, truchlivým zpěvem. Slečna Olga tiše se modlí a zachvívá jemnou kůžičkou, prostydlou v chladu kostela. Mezi chlapci, kterým po kulatých hlavách poskakují paprsky zlaté sluneční záře, jeví se už nepokoj. Jediné, co dovede ještě mysl jejich upoutat, je příšerně znějící klepání dřevěných hrkaček, kterými ministranti ohlašují pozdvihování a svátost přijímání.

Konečně! Mše svatá se skoncuje. Pan farář na dvakrát odnáší svátost oltářní. Jde do sakristie provázen kostelníkem, koupe se v mléku hustých, ale lehounkých obláčků dýmu. Bělovlasý s monstrancí v rukou celý už je opředen, celý obklopen vzdušnými těmi závoji k nebi hrnoucího se kadidla, a ještě nové a nové sloupy dýmu proudí se z pozlacené kaditelnice, proplétají se mezi prsty kostelníkovými a mění se v takovou houšť, že už nebylo vidět ani zlatého prstenu na rukou kněze, ani lesklé obruby brejlí, předtím jako světla lesknoucích se v nadzdvižené jeho tváři. Jen ještě nejvyšší hroty zlaté monstrance zářily prorvami strženého kouře, za chvíli zmizelo i to, a pan farář v křápání klapaček a řinčení řetízků neviditelné kaditelnice vytratil se z bílých pěn jako svatý. Zůstal po něm jenom ten bílý, bílý mrak, zatímco lid s oživenou chutí zpíval slavnostnější a veselejší píseň „To tak veliké tajemství…“

A prostor před hlavním oltářem byl prázdný pojednou a smutný. Jen němý dým kadidla se tam ještě rozplýval a ve slabounkých, tenounkých vrstvách jako zvířené pavučí vznášel se k výši chrámového klenutí. Na vzdušné té cestě zachycovaly se bílé jeho pěny o přímé paprsky slunce a znamenaly zlatou jeho dráhu dlouhým, mléčně zabarveným, do země jakoby upřeným sloupem nebeského požáru. Jedna jeho část padla šikmo mezi děti a osvětlovala jejich hlavy. Skoro všechny byly rusé a všechny zářily jako zlato.

V kostele je na okamžik pusto. Jako by tam nikoho nebylo, rozsáhlé ticho prostupuje i nejzazší kouty vyzářeného klenutí. Všechno v kostele nabylo jiného vzezření, jakéhosi vážnějšího rázu. Oči obrácené předtím v modlitbu, úplně pohříženy v sebe, nabyly pojednou světla, odvracely se od knížek a dívaly se kolem sebe jako doma. Druh pozoroval druha a povšimnutí docházely i takové věci jako barva skel a oknem až posud marně se proškrabující moucha. Lavice leskly se jakýmsi důvěrným svitem, z kůru slyšeti bylo veselé šeptání školaček, od žerdi křížků korouhví kladl se roztřepený stín. Dlouhé bílé svíce jako čáry stály za sebou a kouřily ještě slabými čoudy náhle ucpaného plamínku. Po lavicích ticho. Jenom někteří ještě se modlili. Všude bylo vidět ruce složené, jak leží vedle uzavřených knížek. Jen dva dlouhozrací, jako by se byli opozdili namáhavým čtením bez brejlí, drží daleko od sebe kancionály v rukou a jeden s brejlemi strčil kancionál až kamsi pod lavici mezi kolena. Kolář Šimek kýchl už asi pětkrát do rozevřeného šátku. Steré ruce znamenaly se znamením kříže. Mladí vstávali, popotahovali kalhoty a otírali je na kolenou rukávem. Do tváří ani všem vidět nebylo, jen ruka někdy vyhoupla se vzhůru, buď aby se pošimrala na nose nebo za hlavou. Tak probouzel se jeden za druhým a všichni jako by procitali ze sna.

Děti nevěděly, mají-li se hýbat k odchodu nebo mají-li zůstat.

Vtom zahučel vzadu ropot mužských hlasů, modlících se otčenáš. I tu modlitbu těžkým svým basem provázel Sékora. Vpadly i ženské i dětské hlasy, a ke konci se blíží Zdrávas Maria.

Konečně se lidé soukají z lavic, kostel se prázdní.

Staří zůstávají naposled. Kdo by se také mezi tou chamradinou dřel!…

Stařeček Chalupa posbíral hůl i čepici, šátek a modlitby a také se vyžejbral ze svého místa, opatrně před sebe zapichuje bodcovanou hůl. Za ním i Dóbek se plazí, pokašlávaje suchým kašlem.

„Tatí, je to pravda,“ zazvonil dětský hlásek nedaleko od něho, „že pré dež staré člověk kašle, tak počítá dni do svý smrti? —“

Byl to Plhalů Josef, ohlížející se po křečovitém kašli stařečka Dóbka.

Tatínek neposlouchá, vykládaje své švakrové, že loni měli tři kůzlata a letos jenom dvě. —

Odcházeli všichni, kropíce se vodou tříkrálovou.

Poslední z posledních byla slečna Olga. Sama nevěděla, proč tu zbyla naposled. Už i kůr se vyprázdnil a dvéře od něho zavíral kdosi na klíč; kostelník v sakristii uklízel roucho a zavíral nádobí. A ona posud tu… Tolik se jí tu líbilo dnes. Byla by tu zůstala snad, i kdyby dvéře za ní zavřeli a ona sama tu zbyla nerušená a tichá, jaký tichý byl a němý všechen ten klid kolem ní. Jak jí lahodila zbožná samota uprostřed chrámu! A tak čisto a světlo tu bylo! Jako by ani pod klenbou nebyla, ale pod širým, pod jasným nebem! A hle, ten motýl posud se tam motal od okna k oknu a nemohl najíti východu. On jediný tu ještě zbyl mimo ni a víc nikdo, nikdo, zaplesala v duchu dětskou radostí. Obrátila se tváří k oltáři, a hle! Přece někdo! Usmála se. Vysokým oknem za ní až sem vcházelo to důvěrné mladé její slunce. Prohlížejíc si na oltáři skvostné jakési vyšívání latinského slohu, zastavila se na chvíli v něm a jako socha vytesaná postála v jeho sloupu. Byl čistý už jako plamen, bez kouře, bez vůně kadidla, stříbrný lil se shůry na ni a líbal ji celou, nevěstu mladou, tajemným jakýmsi kouzlem ji veda sem, na stupeň z kamene, přímo před oltář boží. A bůhví proč a jakým způsobem náhle zapletla se jí do duše myšlénka, hříšná na zbožném místě, ale svůdná, nekonečně svůdná: až se jednou stane, a ona s věncem na hlavě pod bílým závojem předstoupí před oltář boží — aby osudný ten den byl zrovna tak krásný a milý, jako byl dnes, slunce aby zrovna tak svítilo ohnivým sloupem, vcházejíc dovnitř a zrovna tak celou polilo ji stříbrem od hlavy až po vlečku dolů, jak ji celou osvítilo v přítomné chvíli. Mžiknuvši okem ještě jednou po hořícím ohni nebes, seskočila se stupně oltáře, a smějíc se v duchu pošetilému svému nápadu, ubíhala z kostela, jako by jej byla znesvětila velikým nějakým hříchem…

A jako ji ráno čekal, tak ji zase na prahu přivítal mladý její princ a bílou a jako holubici čistou doprovodil ji až tam, kde už na kozlíku čekal kočí Král — — —

Návsí zahrálo ve sluneční barvě tmavými a světle se měnícími tečkami domů spěchajících farníků obého pohlaví. Nepřehlednou jejich řadou jako dravé proudy jarních vod v bujném křivolakém běhu probíhaly zdivočilé houfy chlapců s kancionály ještě pod rukou. Kde se vzaly, tu se vzaly, někteří už prohýbali v rukou dynovačky z pružného vrboví a hnali jimi zvonkovité sukně před sebou. Jen tichá, malá posud předzvěst velikonočního pondělí.

A za celým tím průvodem, rozptýleným, rozprášeným na všechny strany po celém tom bíle vroubeném, v slunci se vyhřívajícím prospektu návsí vznesla se na stupeň kočáru tatáž postava bílá, kterou lidé před chvílí viděli klečeti mezi sebou před tváří boží a jež nyní zase jako kněžna vystupovala vzhůru, kladouc bílé svoje tělo v měkký trůn. Zalita sluncem, které milým teplem polehtávalo hebkou její tvář, odjížděla na houpajících se pérách kočáru, nesouc na sobě přísvit celého okolí a vůni fialek, které ještě před odjezdem na cestě z kostela skoupila z rukou chudých. A tak jako každý rok, ozdobena kvítím z umělých kopretin, chrp a divokého máku — mizela po světlé silnici jako zjevení sestouplé z jiných, lidem skoro neznámých světů, provázené v běhu dvou leskle načesaných koní skrytými a jen pokradmu vykukujícími pohledy neznámých hlav.

Prach zavřel se za pyšným spřežením koní a kočár už jen jako malá skvrna míhal se ještě v mlze zdviženého zášeří, ještě kola se zatočila v slunci a kohoutek převrátil se ve světle nad bílou stříškou krajkoví, bílý zjev ležící v poduškách modrých zapadl nadobro a už na celý rok a nezůstalo po něm nic než hrst zvířeného prachu, němý údiv nad vzdušnou její krásou. Jak příjemně se jí to teď jelo ve sladkém vědomí prožitých dojmů, s lehkou vzpomínkou na rozhřešení Páně, který stejně odpouští bohatým i chudým, jen když s pokorou přijdou a před ním pokloní svou hříšnou, byť sebe bělejší šíji. Radosti nad takovou ovečkou není ve světě rovné. — — —

Posledním tím zakmitnutím kloboučku v rozevřených polích jako by zmizela ze vsi poslední stopa svátečního dne.

Za chvíli už rozkládala se na vyprázdněném a skoro opuštěném návsí jiná tvářnost dne. Posud pískal hadrář, u hospody posud stál bílý povoz s vápnem, ale už jaksi jinak všedněji nesly se lkavé zvuky fujary, nářek po kůzlatech slídících Líšenek. Kromě těchto zjevů zůstalo na návsí jen něco žlutých housátek s bílou husou uprostřed a jakási bezvýznamná atmosféra všedního dne. Lidé jen zřídkakdy trousili se všemi možnými směry a na sobě už neměli šatů svátečních, ale šedé, všední; s motykou nebo rýčem na sehnutých a jaksi náhle do sebe schroumených ramenou ubírali se do polí, po práci zas — — —

Zato v poledne! Už od jedenácté scházeli se chlapci z celé dědiny na můstku nedaleko kostela. Byli ozbrojeni roztodivnými nástroji. Ten měl klapačku, ten řehtačku a jiný zase děsně drnčící kolo brkáčů. Tu to škrtlo, tam to hrklo, jinde se zase brkáč rozřehtal jako ošklivý hlas straky, a klepání a vrzání nebylo konce. Dobíhá nový zástup, a také to mezi nimi vřeští. Předešlí je obstoupili a prohlížejí zase jejich nástroje. Posuzují, zkoušejí, obdivují, haní a jen nejvážnější z nich sedí stranou opodál a s brkáči mezi koleny mlčky a jaksi pohrdlivě přihlížejí k vádě ledva plínkám odrostlých špuntů. Dnes všichni mají býti kolegy. Ti nejmenší spokojit se musili jen drobnými, na trhu koupenými řehtačkami s dřevěným tenkým jazykem na ozubeném kolečku. Jediné jeho zatočení, a koně, jsou-li nablízku, vzpínají se k nebesům.

Jiní mají klapačky jako ministranti. Přihrnuli se chlapci tesaře Vojtka. Už dávno před Květnou nedělí pronikla malým národem dobře zaručená pověst, že se Vojtkovi kluci dostaví s hrkačkami naprosto nové a nikdy posud nevídané soustavy. A měli! Veliké, silné, z dubového dřeva, které pod levým paždím mačkali jako dudy, zatímco pravá ruka otáčela klikou, a s tou zase ve spojení bylo ne jedno, ale šest takových ozubených koleček, jakými hrkali ti mladší po jednom. Když promluvil pekelný ten nástroj, chňapaly po uších ruce všech.

Přišel i Plhalů Honzík a ten měl už dokonce celý tragač a také tak zařízený jako ty dudy, jenomže byl o kolečku jednom. Celý prostor tragače byl zabedněn dubovou deskou a o tu se otáčelo ozubené kolo. Nástroj starý a všem už dobře známý, ale pohodlný. „Tuze dobré,“ vysvětloval Plhal, „člověk nepotřebuje točit, nepotřebuje klapat a rukou pohazovat a bůhvíjak se vykrúcat, jen jede, jede, tragač se točí a je z toho rámusu víc, než kdybys těch gajd tady měl přes milión,“ dodal a zcela vážně poslintal tak svojí poznámkou zcela nový a nikdy posud neslýchaný vynález Vojtkových gajd.

Vojtek zlostí zaslzel a místo odpovědi vydal z poslintaného svého nástroje takový rachot, že Plhalův tragač byl proti němu nic. Nic, nic, nic, lítalo z obou stran, až Plhal na hlavu svého rivala pozdvihl ohromný svůj verk. A byly by oba ty pěkné nástroje vzaly nějakou vážnou pohromu, kdyby nad stranami nebyl zvítězil obecný zájem všech: nadělat po dědině tolik lomozu a tolik neplechy, jaké pamětníkem nebyl posud nikdo z celé dědiny, ani stařeček Dóbek, ani stařeček Chalupa, ani — a vůbec nikdo.

Chlapců přibývalo stále víc a více. Pod můstkem a na můstku už se toho hemžilo jako much. Hrkačky nezahálely. Skřek tragačů a gajd byl strašný. Jediného vrabce nebylo vidět po stromech, kde jaká slepice ještě se toulala v blízku, zalítla do dvora. Psi jen zdaleka obcházeli kolem a ještě s tím charakteristickým držením těla a ocasu, aby, když by toho kázala potřeba, rychle se dáti mohli na útěk.

„Běž, běž, honem, ať nezmeškáš,“ křičí ještě Prudková před domkem, ze dveří vystrkujíc svého Frantu, uřvaného, smočeného pláčem, s řehtačkou v levé a krajícem chleba v ruce pravé.

Odnaproti vyšla s proutkem kovářka a odháněla husu s housaty.

„Deť huž to néni k vydržeňó,“ vzpínala k ní ruce Prudková ze dveří. „Vod božího jarmaku pořád plná chalupa rámusu a škrabotu, že mně haž huši zalíhají!“

Od můstku ozval se kvikot. Strhla se bitka. Dva vzadu vyčnívající praporečky ušpiněné košilky byly urputně vzepřeny proti sobě. Pár bosých nožek náhle vymrsklo se do vzduchu, a bitka skončila v silničním prachu. Vítěz vstával se země s jakýmsi chomáčkem v ruce, poražený třel si dlaní vyškubnuté místo vlasův a jako osleply šmátral kolem sebe rukou, hledaje svou řehtačku.

A váda zní dále. Tragačů bylo už asi šest a řehtaček množství nesmírné. Z domácí chamradě mužského rodu od tří do čtrnácti let nezůstal doma snad ani jediný.

Všichni shromážděni už do jednoho čekali jen, až uhodí dvanáctá — — —

Padla.

Řehot umlkl a děti od můstku hrnou se ke kříži u kostela.

Poklekali všichni kolem kříže a sňali čepice s hlavy. V celé té hvězdě všemi směry rozstříknutých noh jen málo jich bylo obutých, bosých byl celý batalion. Poznamenali se vespolek znamením svatého kříže a bez vůdce, jen s Horákovým Franckem, jako nejstarším ministrantem v čele, jako před bitvou modlili se Anděl Páně. Kde kdo mohl, klapačku držel v zapjatých rukou, ostatní je pokladli před sebe, pokukujíce po nich, aby jim jich nikdo neukrad. Tak s rukama sepjatýma vzhůru, s očima obrácenýma dolů k odpočívajícím řehtačkám modlili se až do konce.

Ale nač, Bože, myslili! Někteří už vstávali, nedoznělo ještě „amen“. Kříž dělali stoje a jen tak rychlými čmarami palce po obličeji a usmoleném kabátě.

A už jdou. Jak stádko se to předbíhá a řadí v dlouhý, přesně zorganizovaný voj. Největší napřed, malí vzadu, dědinou po silnici na dolní konec vsi mají rozměřenou maršrutu a potom vzhůru kolem chaloupek nazpět. Přední znalecky rozhlížejí se nazad, je-li jich opravdu tolik, jak se jich zdálo napoprvé. Bylo. Tož jeli.

Vpředu dva páry tragačů, za nimi Vojtci se svými dudami a za těmi hrkačky, řehtačky, brkáče, klapačky a za těmi na žíni uvázané jakési bubínky, vrzající v rychlém otáčení ruky pronikavým hvizdem napjatých blan.

„Jéžiši Kriste, to je neco strašnýho!“ křikla jedna babka, a vlekouc za sebou rozšmaťchané papuče, unikla dovnitř stavení. Koně se zastavovali, pacholci chápali se opratí. Okna se otvírala, lidé vybíhali na náves. Na modlitbu nikdo ani nepomyslil, tak tak že se někde poznamenali křížem. Věděli, co se bude dít, ale že z toho pojde takový škrabot, přece nikdo nečekal. Ženské se chytaly za hlavy a s plačtivým jakýmsi vřískotem volaly ostatní, kdo zůstali v chalupě. Mužští se drželi plotu a svítili ve smíchu zuby. Dóbek musel usednout a dívat se tak. Stařečkové také vyběhli, ale otevřeli jen ústa a zavrtěli čepicí. Ne, takového dopuštění nebylo opravdu pamětníka. A celá ta armáda defilovala před tváří všech a všichni vážní, stateční a hrdí, ve tvářích se jim nepohnul ani sval. Všechno to vrkalo, řehtalo, tlouklo a pekelné nástroje vpředu řvaly do chaotické té směsi tak nestydatou spoustou zvuků, že i nejvzteklejší pes z celé dědiny, Prudků Bundáš, zdaleka stáhl ocas mezi čapáky a vtáhl se dírou pod vrata na dvůr. Teprve když přešli jejich dům, zahořely pod vraty dvě zelenavé skvrny a na slunci objevil se mokrý čumáček. Vrče za vraty, zvětšoval ještě okny všech domů otřásající hukot. Ty gajdy skutečně bouřily jako milióny uvězněných žab. Byl to strašlivý vynález, hodný největších hlav posledního století. Rachotil jako mlýn o několikerém složení a při každém tom zatočení kliky všech těch šest zubatých koleček zařvalo tak, že by se bylo otřáslo sebe kurážnější osrdí, a nemusel to být ani Bundáš. Až teskno z toho bylo člověku a zdálo se, že tentýž dojem zalehl v tu chvíli v mysl všech. Ženy i starci, výrostci i statní mužáci stáli před prahy svých příbytkův a po prvním výbuchu smíchu utkvívalo jim v pohledu cosi jako odlesk ztajeného smutku. Modlili se. A kdož ví, kromě modlitby nebyla-li to právě ta vzpomínka na podobný rej, co se tak připletla do nejbujnějšího veselí jara, a nevolaná, nestřežená přikradla se na nejcitlivější místo dalekého, dalekého, právě tu před očima ubíhajícího mládí. Nikdo si toho nebyl vědom, a přece všichni cítili totéž — i to slunce se jaksi divně usmívalo na divoký jejich rej. A tak od čísla k číslu, po celé délce dědiny až k chaloupkám vzhůru, všude tentýž smích a všude tytéž pohledy v očích za velikým průvodem dětí. Jak dojemní byli ti malí! Ještě ani chodit neuměli, a už také capkali za nimi. Kratičké nožky nemohly stačit, pletly se, padají a zase se staví na slabá chodidla a zase do běhu letí za hřmotící kavalkádou. Jeden už pláče, rukávem otírá oči, a přece nezapomíná, přece točí a točí a v chůzi si řehtá sám a sám. A tam už druhý a za ním třetí — jeden odpadá po druhém, a všichni malí. Jako marodéři tvoří už svůj vlastní šik a běží v nezřízeném hejnu za sebou. Dohánějí, poskakují a v klusotu zase váznou, jen hrkačky jim drnčí v rukou a ženou se za ostatními jako vichřice stále kupředu jdoucími kamarády.

Tak přešli celou dědinou i Rasoviskem a poslední zvuky řehtaček dozněly už u chaloupek nahoře, nad humny selských statků. Tam ztichla ta velikonoční váda, aby se ozvala zase navečer, kdy zvony jindy zvoní Ave.

Byl to slavný průvod!

A byly velikonoce, zvony už nezněly do bílého rána, a všude už, po celém šírém světě v příbytcích všech byla doma zpráva, že nastaly nejkrásnější, nejsnivější svátky v roce, které snad Bůh sám vyvolil ke svému vykoupení právě v tu dobu, kdy je duše nejčistší, mysl nejpřístupnější a srdce pravdě nejbližší. Příroda sama čeká na slavnou tu chvíli, aby všem tvorům živým znovu otevřela všechny poklady nebe i země — — —