Rok na vsi/Březen/Velký pátek

Rok na vsi – Březen Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Zelený čtvrtek	Velký pátek	Bílá sobota

Údaje o textu
Titulek:	Velký pátek
Autor:	Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Zdroj:	MRŠTÍKOVÉ, Alois a Vilém. Rok na vsi. Svazek II. Praha : SNKLU, 1964. s. 106–125. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

I

Tajuplné, divné jsou obřady na Veliký pátek.

Truchlivé a smutné jako den sám.

Sedláci vypřahali od pluhů, hospodyně opustily svoje prahy, a kostel pln je tichého lidu, na jehož hlavách ponurých a skloněných zdá se spočívati všechna tíha dne.

I ta drobotina před lavicemi stojí tiše, ostýchavě mrká očima a ani nedýchá v očekávání velikých okamžiků, na jejichž pochopení útlá jejich mysl posud nestačí, ale jejichž posvátnosti neodolá ani duše nejtvrdší. Každý mlčí jako schován, nic se nepohne v němém tom obraze k oltáři schýlených hlav a je mnoho, když se ruka někde protáhne a v oblouku se zlomí, aby nad čelem upravila šátek, anebo křížek zazvoní na posunujícím se věnci růžence. Všechno jako by spalo v posvátném tom zakletí, hlavy v pokoře leží po černých lavicích, ruce sepjaté křečovitě tisknou hruď a v očích těch, kdož v nadměrném vzrušení citu po Bohu vzhůru obracejí svoje tváře, leskne se divná jakási záře náboženského vznícení.

I sám bělohřivý Krča, s jehož jménem byla ve spojení celá řada trestů pro různé skandály spáchané po dobu mše svaté, klečí dnes jako přibit a obrací zvědavě máselné své oči po černém, zlatě krumplovaném ornátě, ve kterém se před ním obrací kněz, a po černých ministrantech v bílých, silně naškrobených rochetkách. Ba i spravedlivý jakýsi odpor se v něm zdvihl k nedorostlým těmto služebníkům Páně, jejichž neobratné pohyby nezdály se mu být v žádném poměru k přísnosti svatého okamžiku. Jako pitomé ovce motali se tam po stupních oltáře, pobíhali z místa na místo, vráželi do sebe, vyhýbali se na jednu stranu a oba zčervenalí, uřícení nevěděli ani, kam šlápnout dříve, co do ruky vzít především. Nebýt těch skrytých a jakoby maní naznačovaných pokynů kostelníkových, snad by se tak byli motali od začátku až do konce…

Už to bylo Krčovi dost podivné, že „velebné pan falář“ nevyšli ze sakristie za obvyklého zacinknutí zvonce. Kroky tichými a zdušenými objevil se náhle jako duch, došel až k oltáři a tu i s ministranty zrovna tak, jak byl přišel, tiše, bez jediného slova hlesnutí „svalil“ se najednou na stupeň oltáře a spal. Opravdu spal. Hlavu do loktů schoval, vzdychl si zhluboka a byl „jako mrtvé“. A Krčovi se zdálo, že i ministranti spí, ale ten levý pojednou naklonil se jaksi stranou, svinul hlavu pod sebe jako ježek, a šilhaje po Krčovi, vycenil na něho své dlouhé řady zubů. Krčův obličej zazářil jako slunce. Mrknutím očí dali si cosi na srozuměnou. Krča stáhl obličej v měkký výraz pokory, a ministrant svinuv hlavu pod rukáv, tvářil se zase, jako by spal.

Černý ornát uprostřed, dvě bílé rochetky po stranách, tak dlouho ležely vedle sebe zdánlivé ty mrtvoly, zatímco na kůře několik třesavých hlasů zpívalo neskonale smutnou píseň: „Ach, již má být umučený beránek nepoškvrněný…“ Tak ležela ta tři těla v černá a bílá roucha oděná jako neživá, hlubokou pokorou zničená, hroznou bolestí ubitá. A Krča podivením otvíral ústa, nehýbal ani brvou a duše jeho nikterak nechápala zřícených postav na stupních oltáře. „Ty pak vší pocty jsa hoden, jakožto Otci Syn roveň, křivě budeš obžalován, uplván a poličkován…“ zpíval chór na kůře dále a brzy už doznívaly poslední sloky truchlivé písně: „I my kříž náš uchopujme a Krista s ním následujme…!“ A velebníčkova hlava se pohnula, tělo se namáhavě vzepřelo o tvrdé kamení oltáře a ještě dříve, než tam na kůře dozpívali „jen cesta kříže do nebes k Tobě, ó Pane, nás vede…“ vzpřímila se těrchovitá postava kněze a za ním hned ministranti skočili jako srnci, chvatně ženským pohybem ruky na sobě urovnávajíce záhyby pomačkaných rochetek.

A latinské modlitby střídaly se nyní se zpěvnými traktáty kůru, do třaslavého hlasu kněze vpadal hřmotný orgán ředitele kruchty v průvodu dvou špatně obeznalých, latinská slova na smích skoro přežvykujících kantorů.

„Jaká žalosť a truchlosť teď proniká srdce mé, když vzpomínám a rozjímám, ó Ježíši, muky tvé…“ zpíval zase lid novou, žalem prodchnutou a s neobyčejnou vroucností vzduchem se nesoucí píseň…

A když pan farář přestoupil na pravou stranu oltáře, ruce vzepjal vzhůru a lehce nachýlen stranou čísti začal z rozevřeného před ním misálu, nikdo skoro ani nepozoroval, že přiblížil se okamžik, kdy zpívaly se jindy tak slavné a tak dlouho vždy očekávané pašije…

Nebylo snad jediné duše v celém kostele od dětí až po stařečka Chalupu, který právě vstával a staré své brejle postrkoval na oči, kdo by si byl nevzpomněl v tu chvíli na idylické doby mládí, kdy pašije se nečtly, ale zpívaly a zpěvem slavily od začátku až do konce. Už na těch hlavách, čímsi jakoby obtížených stranou, už po tom mdlém a snivě zádumčivém nachýlení krků bylo viděti, že kdekdo vzpomíná na svaté doby, kdy v duchu každého jednotlivce v jazyku jeho a každému srozumitelným slovem živě se odehrávalo celé drama umučení Kristova, jehož život v plném zájmu sledovaly dětské naše duše od narození až po veliký týden jeho mučení, od prvního jeho dechnutí v betlémských jeslích až po veliký jeho výkřik: „Bože, Bože, proč jsi mne opustil…!“ S jakým tichým šelmovstvím v očích očekával tenkrát každý, až evangelistovi na kůře trémou hlásek jeho přeskočí, až se ozve hluboký, pivem mnoho a mnoho prolívaný bas interpreta svatého Petra, kdy chrámem po roce nanovo zase rozhlaholí se pěkný, sympatický tenor představitele samého Krista! Dnes už se nezpívají veliké ty zpěvy; s nimi zahynulo sice všecko, co ponoukalo k úsměvům nad produkcemi venkovských zpěvákův, ale v nich pohřben zároveň i veliký kus velikonoční slávy, kterou nahrazují lidu dnes už jen vzpomínky. Dnes hlásá mu o nezměrných bolestech utrpení Vykupitelova pouze cizí, a proto všední šepot latinského slova.

A zdálo se lidu, že už to nebyl ten hlas velikého Trpitele lidstva, který se tu v přestávkách zpěvu ozýval z textu latinských pašijí, že to už nebyl milounký orgán miláčka Páně, který biblickým slovem provázíval jeho skon, už nic nezbylo z veliké té chvíle mocného vzrušení, kdy Petr zapřel svého Krista, dříve než kohout zakuropěl potřetí. Ze všeho toho zbyly jen monotónní, stále jakoby jedno a totéž opakující sloky písně a to tiché, lidu nesrozumitelné odříkávání kněze po levé straně oltáře. Dnes už nikdo nezaslechl ani jména těch, kterým rozumělo kdysi každé děcko, a místo nich lid pod kůrem teď zpíval: „Dals se bíti a trýzniti s tyranskou zuřivostí, bys uzdravil a napravil ducha neduživosti. Od Annáše, Kaifáše, od Piláta Pontského chtěls haněn být, chtě mne zbavit zahanbení věčného…“

I kněz sám zdál se být unaven nekonečným tím střídáním bezbarvých zvukův a polovyschlých vět, nevrle popotahoval rukávy a odpočíval v dlouhých pašijích, utíraje s čela ohromným svým šátkem pot.

Také Krča měl dlouhou chvíli. Ani svíčky u oltáře nehořely, aby si nudu krátil skotačivým tancem jejich paprsků, všechny kříže zahaleny byly fialovou rouškou a také jako by kryly před ním něco neobyčejně zajímavého a vzácného. Varhany nezněly, lidé zpívali, zpívali, ale slova jim mrzla už na rtech. Aby se aspoň nějak pobavil, zmohl se na krásnou, ale nanejvýše nebezpečnou myšlenku, nepodařilo-li by se mu nějakým způsobem přikrást se k Jankovi a štípnout jej do lýtka tam, kde to bolí nejvíce. Ale než se k Jankovi přišoural, upjaly se jeho oči na chlapce, který v sakristii rozdmychoval dřevěné uhlí. Aspoň odtud mu kynula změna a se změnou spása z těch mrtvých, bezvýznamně dlouhých pašijí. Lid už zpíval bez jeho vědomí. Sékora měl zase slavnou svoji chvíli. Půl kostela spalo, zpíval skoro sám a sám. Zápach ranní skleničky nesl se mu od úst kamsi vzhůru až k nosům těch, kteří na kůru seděli první. Radní Chalupa, když vůně Sékorova hrdla dosáhla až k němu, také se na okamžik zastavil a chvíli se omamoval rozkošnou tou voňavkou, valící se vzhůru z rozevřených Sékorových úst.

Než Krča odpoutal svou pozornost od houpající se kaditelnice, byl už pan farář dávno hotov s pašijemi a stál na opačné straně oltáře.

Slunko vlilo se barevnými skly východního okna a prostouplé překrásnou lahodou jarního dne, obestřelo všechno stojící mu v cestě v lesknavý svůj třpyt. Polilo svou září i rudý aksamit kazatelny, sešinulo se a lehlo na lavici babek, které s rozkoší se daly hladit hojivým jeho teplem, nakouklo i pod stažené šátky v řadě za sebou stojících děvčat a postavilo se tak, že kněz stál jako v ohni. Hlava hořela mu stříbrem, rukávy bílé planuly jak sníh. A on sám jakoby oddělen ode všeho, co před ním a za ním tonulo v přítmí, stoje sám a sám na nejvyšším stupni oltáře, povznešen nebeskou tou září s rozevřenou knihou před sebou klekal a vstával v hřejivých paprscích slunce, a v jeho záři planouti se zdál i vzduch. A kněz svítě bílými svými rukávy a stoje tak bílou svojí hlavou ve zlatém jakémsi osvícení, chvílemi nezdál se být ani osobou živou, ale nadzemským, aureolou obestřeným jakýmsi zjevením, které co chvíli vznésti se mělo vzhůru a s rukama zrovna tak spjatýma a s hlavou zrovna tak upřenou k nebi zmizeti mělo ve zlatých oblacích prachu vzhůru tam kamsi k ohnivému tomu zdroji světla, po kterém vzpínal se právě celou svojí postavou. Ale nezmizel dobrý ten pastýř klečícího stáda, nevytratil se vzhůru jako dech, naopak jako by sám sebe strhl z té výše, kam jej promítal oslněný zrak, přiklekl k zemi, sklonil bílou svoji hlavu ještě níž a vydal ze sebe překrásný jakýsi hlas, který se tím velebněji vyjímal, čím jasnější se zdála záře kolem jeho hlavy, čím mocnější bylo světelné to vznícení, z kterého hlas jeho vycházel.

„Flectamus genua“, bůhví už po kolikáté znělo to v požáru slunce a pokaždé odpověděl mu kůr, pokaždé vyzývaly jej černé jakési hlasy tam z pozadí kostela, aby vstal zase z prachu země a postavil do slunce svoji tvář.

„Levate,“ volaly hrubé hlasy z kůru.

Kněz pohlédl před sebe na cestu, sestoupil po stupních a přiklekl doprostřed nejnižšího stupánku.

Krča rýpl Janka, který za tajemného toho okamžiku u levé ruky splítal a rozplítal na různý způsob překládané prsty.

„Kóké!“ pravil šeptem Krča a ukázal hlavou k oltáři.

Kostelník zbavil velebníčka černého ornátu a pan farář kleče uprostřed oltáře celý zazářil v tom světle bílý… I hlavu měl bílou i ruce měl bílé a roucho bělostné jako sníh. Tak pěkný pan farář ještě nikdy nebyl jako dnes. I Janek nechal překládání prstův i Krča svých zlomyslných myšlenek, a kostelem nesl se stísněný dech napětí, přerušovaný šeptem v tichu odříkávaných modliteb. Krky se natahovaly, na kůře bylo jako na hřbitově. Nic se nehnulo, všechno jen čekalo a připravovalo se na něco neobyčejného.

Z levé strany přiblížil se kostelník a panu faráři do rukou podával fialovou rouškou zastřený krucifix. A jako matka do rukou béře a opojena radostí v láskyplném nadšení dítě své prohlíží, chovajíc je daleko, daleko před sebou, tak do rukou bral a před sebou držel zastřeného svého Krista kněz. Opatrně jej složil před sebe a díval se okamžik, jak lehké obrysy fialového roucha mírnými vyvýšeninami kreslí před ním Ukřižovaného.

V hlubokém tichu kterási babka se rozkašlala; na dřevě kříže zahrály první paprsky slunce: pan farář obnažoval zastřeného Krista první část.

Nastal velebný okamžik.

Hrobové ticho.

Velebníček posud tak bílý a čistý vzpřímil se se země a chrámem povýšeným hlasem rozlehlo se hrozné zvěstování kříže, na němž visela teď spása všeho světa.

„Ecce lignum crucis, in quo salus mundi pependit!“

Tak po třikráte vždy povýšenějším a silným hlasem zahlaholil klenbou velebníčkův orgán a hlas třásl se mu v útrobách, když tak potřetí se vzpřímil čistý a bílý a s tváří, povznešenou k nebi, zazpíval hlasem nejvyšším…

A Kristovo tělo celé tu viselo před ním umučené na kříži s rukama a nohama probodenýma hřeby, s krvácející ranou v boku a hlavou ztýranou a zrytou ostrými hroty v krvi se koupající koruny. Bylo cosi příšerného v náhlém tom objevení tolikerých ran, cosi povznášejícího, hrůzně velikého po každém tom zavolání nad rozepjatým tělem Kristovým.

„Venite adoremus,“ svorně týmže tónem jako z jednoho hrdla ulitým hlasem zpívali na kůru a lid, jako by cítil všechen obsah a sílu mocného toho zavolání, trnul ve svém zakletí, ani nedýchal, jen ruce spínal, zatímco kněz potřetí volal, ukazuje bolesti Kristovy, s nichž spadl poslední cíp fialové roušky.

Spadla rouška, kněz se vzpřímil a do třesoucích se rukou zvedl tělo Kristovo. Opatrně nesl je před sebou, pohlížel na ně a zase jako matka se svým dítětem, slepá víc a němá pohnutím než živá velikým svým štěstím, obrátil se od oltáře k lidu a jako somnambul po paměti víc než vyměřenou cestou od stupně k stupni ubíral se mezi lavicemi před presbytář a tu padl uprostřed kostela a kladl svoje břímě na zem. Krča udiveně točil svou bělohřivou hlavou a vidí, jak bílá ta postava kněze řítí se na zem a za ním ministranti po sobě se sklánějí k rozpjatému tělu Kristovu, objímají a pořadem líbají patero rudých jeho ran — — —

II

Klapačky zaklapaly, pan farář přijímal.

Kostel mlčel; o okno křídly tloukla pestrá babočka. Na kůru kdosi podával šňupec — lakomé chlemtání nosu jedině rušilo klid svaté chvíle. A ještě jakýsi zvuk. Do slavného ticha, právě když lidé skláněli hlavy a pokorně se bili v prsa, ozvalo se kýchnutí.

A zase bylo ticho, to velebné, nádherné ticho, kterého neruší už ani zakašlání ani šustot křídel motýlích, slavné, rozsáhlé ticho mlčícího kostela — — — Krča teprve teď si všimnul, že pojednou svíce hoří, co jich na oltáři bylo, všechny najednou hoří — — Neviděl nikoho, že by je byl rozžíhal, a teď najednou hoří, hoří a plaménky jejich se třepetají a tak divně, divně září ve světle dne. Snad zázrakem se tam vzňaly, samy od sebe vyšlehly vzhůru, jakmile poslední rouška spadla s těla Kristova. Světlo světa zazářilo na kříži. Ale zase jenom na chvíli planula ta světla v Krčových očích — zase jenom na chvíli bavil se jejich plaménky; neuplynul ani okamžik, a to nebyl kostel, to nebyl oltář, svíce, černý kůr, který se tu rozkládal — to byly už zelené trávníky, mladé, čisté ještě, zalité sluncem, poseté mochničkou, vlažná koupel jarního vzduchu oblévala dětskou jeho skráň; nemyslil už na nic, jenom na ty drny a zamilovaného svého „špačka“, žluté hvězdičky podbělův a sladkou vůni fialek tam na pokraji lesa ve stínu habrův a bříz — — V mžiku jich měl plné ruce, plnou náruč fialek, podbělů, plícníkův, sasanek — celé kytice, celé věnce jich nasbíral a ještě jich neměl dost, ještě pobíhal a sháněl — a hle, už ptáci na větvích zvonili a pěnice, strnadi, špačci točili se v koších, a kolem něho všude tak sladko, tak mléčno, půda pod nohama hřála, ve tvářích cítil horko a milá jakási mdloba přivírala jeho zrak; jemný záhřev slunce cítil na skráních a v tom se mu tak příjemně hovělo, tak lehce se z boku převracel na bok — šlapky vzhůru, záda k nebi a pod sebou drn, ten teplý, teploučký drn a zemi, která voní — Krča ani nevěděl a spal. Stoje spal, a když se probudil, bleděmodré jeho oči udiveně rozhlédly se po Jankovi, ministrantech, kůru a oratoriu, kde vznešená jakási paní v závoji klečela na modlitbách a sepjatýma rukama dotýkala se úzkých rtův… A zase spal… Snad ani to nebyla pravda, co právě viděl, všecko to jako by se mu zdálo, a přitom stál, ruce měl sepjaty a spal…

I stařečka Chalupu přemohla slabota šedého stáří. Unaven dlouhou pozorností a nekonečnými obřady zdřímnul si na zčernalé lavici, plné červotočivých děr. Probudil se teprve, když kdosi vedle něho se pohnul. Zděšeně probral se ze spánku, vytřeštil oči i Krča, a oba vidí: kolem nich kráčí jakýsi průvod za zvuků příšerných klapaček v bílých oblacích dýmu. Vpředu pošinují se ministranti v bílých rochetkách s rozžatými svícemi a kostelník houpá svou nově vycíděnou kaditelnicí a rozestýlá spousty vonného dýmu po skloněných hlavách věřících. A za nimi ubíral se velebníček v bělostné své albě a v rukou drží zlatou monstranci a nese ji do tmavého pozadí chrámu, kde v zeleni a přítmí oleandrův a květin svůj tichý útulek má přichystáno tělo Kristovo. Lidé uhýbají z cesty, tlačí se k lavicím a bijí se v prsa. I Krča hroutí se k zemi, i stařeček pamatuje se v poslední chvíli, řítí se na vetchá svá kolena a ještě včas křižuje vráskovité své čelo, rty a bije se v schroumená prsa.

To se polekal! Srdce posud mu bilo jako zvon.

Zpět už šel pan farář obvyklou, všední svou chůzí, jako chodil na procházku, do školy a do polí; šel už bez monstrance, ministranti už neklepali, svíce nehořely, kostelníkovi visela kaditelnice z rukou už jako bez ohne, zchladlá a prázdná.

Šli přímo do sakristie.

Konečně Krča dočkal se konce. Oklepal kalhoty a prchl nejbližší cestou, sakristií.

Ostatní lid teprve po chvíli hotovil se k odchodu. Ani se jim nezdálo, že by už měl být konec. Tak divně, nezvykle rychle zakončeny byly slavnostní obřady. Jako by celý akt pobožnosti byl necelý, uříznutý a náhlý. Jako by tomu ani nevěřili, nehýbali se z místa. Teprve otčenáš, který hlubokým hlasem zanotil Sékora, uvedl celý kostel v ruch. Hlasy smísily se v jednu větu, jedno slovo, jeden dech.

Sékora nakonec přidal ještě Věřím v Boha a potom teprve mohli se rozejít. Věděl, co se sluší a patří… Byl Veliký pátek, nevšední den.

S vědomím i v bezvědomí tajemné velikosti boží, zármutku smrti a posvátnosti dne rozcházejí se lidé z kostela. Tichý stesk velikonočních dojmů přešel i do duší těch nejmenších a nejnevinnějších členův obce. Bez hluku a obvyklého štěbotu tiše sestupují se schůdků dolů, bez křiku rozbíhají se po osluněném návsí. Teprve na půli cesty rozjasňují se oči, roste dech; prsa dýchají rychleji a chřtány dere se tlumený jakýsi skřek, divoký jásot dlouho zadrhnutých, dlouho spoutaných hrdel… Po tvářích těkají úsměvy, v očích se nítí veselý svit… A krev zastydlá v kostele rozlívá se náhle a rychle obrací se z těla do prsou a z prsou zase do celého těla a v příjemném tom zmámení nově procitlých sil kůže se třese rozechvěná, hlazená překrásným pocitem živého tepla, skotačícího právě po prsou i po hlavách, na rukou a na skráních všech…

Všude na všech stranách plno pohybů, života, rychlejší chůze…

Jen ústa posud mlčí. Duše plna je posud svatých modliteb a stesků truchlivého dne.

Teprve na volných prostorách dědiny, tam, kde návsí do šířky se rozlívá a dělí se v jazyky a zátoky do délky protáhlých ulic, rozpoutaly se mysli všech; duše nevázaná, nestřežená už vlila se do obvyklých svých hranic a děti drnčely zase naivní své řeči, ženy zeširoka vykládaly všechno, co před chvílí zavřeno zůstalo v přeplněném jejich srdci, matky vracely se k denním svým starostem a potřebám. Kovářka div neplakala, když svěřovala své sousedce, že muž její ani na Zelený čtvrtek zdržeti se nemohl, aby nepil, a kůzlata že má dvě a obě jako srnky; za ní Prudková křičela do hluché jakési tetky, co ji medicíny už stály peněz a nic naplat — jen tak peníze brát a pomůct ne. Hluchá tetka rozhodila poté rukama, ohlédla se nazad a zahnula přes můstek ze silnice stranou k rozevřené brance zahrádky.

Za ženskými těžkým krokem překládali svoje nohy mužští. Pod paždím svírali tlusté kancionály a kolíbajíce se tak v chůzi, mračili čela, jako by se jich okolní ruch a výskot dětí ani netýkal. Slova líně se jim valila z úst, rty krátce a určitě odpovídaly na otázky těch, kteří hovořili živěji. Jiní houževnatě mlčeli a uvažovali cestou, kde po svátcích začít nejdříve s osevem a kam pluhem zajet do země nejdříve… Bylo chladno a mokro před svátky; teprve před Zeleným čtvrtkem vybralo se nebe do modra. Ohlédli se po něm vzhůru a druh s druhem loučili se s tesknou otázkou na rtech, vytrvá-li jim ten čas i po svátcích. Jiný rok už dávno měli zaseto. — — —

Běloučké mraky kolébaly se nad návsím. Místy dělila se stříbřitá jejich houšť s modrými prorvami nebes, jako by tam někdo u okna stál a bílou záclonou zakryt z úst vypouštěl pruhové obláčky dýmu, odpoutávaly se potrhané krajky nebeských rouch a pluly, pluly, průsvitné, tenké jako pavučí v letu a mizely, rozcházely se modrým tím okýnkem, až nadobro zhasly v provaleném prostoru jako na okamžik zvířený prach. A dole, pod nimi, tam, kde za poledne všechno oblívalo a všude po vodách i kamení stékalo prudce sršící a mocným jakýmsi bleskem v zem se tříštící slunko, rozešla se tichá, bílá šeď zastíněného a v náhlém tom zdušení světel jaksi osmutnělého nebe.

Dědina světila svůj svátek.

Nikde ruka nehýbala se v práci, nikde tělo neklonilo se nad hrudou. Koně podřimují tiše v konírnách, nářadí mrtvě leží na dvoře, vrata se neotvírají, vozy nehrčí. Hospody, jako by lidi tamodtud vyhnal, statky mlčí, jako by je zabednil. A mlčícím tím návsím pod šedým příkrovem nebes, jehož stínem divně se nesou osamělé výkřiky hus a zpěv jásajících skřivanů, trousí se jednotlivé postavy ve svátečních úborech, s kancionály pod paždím a všichni směřují jedním směrem, nemluví, nespěchají, jen kupředu berou se po silnici vzhůru tam, kde návsí v můstek se končí a obrací ke kostelu. Dvě právě vstupují po schůdkách vzhůru, třetí již jde domů. Šeptem pozdraví se, podají si ruce a zase tak mlčky, jak byly přišly, cele obráceny do sebe dělí svoje cesty a ubírají se na různé strany dědiny, ten domů, ten do kostela teprv k božímu hrobu.

V temném pozadí kostela, ve stínu kůru na vyvýšeném podstavci sdělaného oltáře vystavena září Svátost oltářní. Svaté ticho vládne kolem ní. Jemná, bíle do bíla třpytnými hvězdami protkaná rouška halí zlatý její třpyt, kolem ní čtyři světla hoří v krvi rudých skel a jejich záře krvavá a smutná v zášeří svatých míst slabě postřikuje růžové a bílé hvězdy překrásně tu stranou kvetoucích azalek. A po obou stranách oltáře odzdola vzhůru až do výše ve světle rozkládajícího se prostranství vavříny se pnou a větve svoje kloní nad štíhlými vršky oleandrů, jejichž čárkovité lupení stíny svoje hází na průsvitnou roušku monstrance. Umělé, z papíru složené kytky, ponořené v tmavou tu houšťku oltáře svítí v přítmí jako živé a odkudsi z úkrytu, jakoby z tajemného jakéhosi zdroje šíří se chrámem a klečícím do prsou vchází chladný, ale neskonale sladký, neskonale svůdný dech kvetoucích hyacintů.

U nohou oltáře černé jeptišky klečely stráž. Dvě mladé sestry z Mariánského ústavu trvaly tu na modlitbách v černých svých rouchách; a vyjímaly se příšerně u hrobu Boha černé ty kukly s bělostným okrajem kolem čela, v jehož stínu vyzáblé obličeje zdály se ještě táhlejší a bledší, než byly. Klečely tu jako k zemi přibity, s očima hluboce sklopenýma k zemi, pohříženy ve svaté rozjímání. Bílé jejich ruce, otočené klokočovým růžencem, zvedaly se ke rtům tichým, zmrtvělým, zvadlým a tím zsinalejším a bledším, čím více se o ně opíralo krvavé světlo shůry, halící je obě v příšernou svoji záři. Klečely nehybně jako z černého mramoru tesané sochy, podobny mrtvým oněm postavám tesaným z kamene, které ve stínu cypřišů střežívají hroby velkoměstských hřbitovů. Portál byl zavřen, u božího hrobu vládla dokonalá tma. A hořela tu jenom ta krvavá světla, planuly jenom ty hvězdy kvetoucích azalek, rudě obrážely se jenom ty bledé rysy jeptišek a vychrtlé jejich ruce, nehybné a ztuhlé v němé modlitbě jako voskové. Za nimi klečel lid, obracel vzhůru svoje tváře k symbolu Ježíše Krista a i do těch postav padal krvavý svit hořících lamp a měnil tváře jejich v mumie. Suchý chřest růženců, šelest bojácně a jen potichu modlících se úst, rachot naškrobených, o zem jako plech přelamujících se sukní — to byly jediné známky života v němém shromáždění k zemi sražených postav, to byly jediné příznaky a zvuky živoucího světa, které tu rušily tajemné ticho posvátného místa. Kromě těch žádný jiný ruch neozval se vblízku, leda když průvan náhodou zavanul až sem do skrytého útulku chrámu, pohnul přitmělým ovzduším a dýchl do tváří v prachu kostela klečícího lidu… Tu pozdvihlo se několik prsou najednou a stísněná hruď jakoby sevřená a bolavá lapala, hltala po něčem a plným douškem sála do sebe hojivou vůni kvetoucího hyacintu, který jako by z tajemného zdroje vycházel, v úkrytu vavřínů a štíhlých oleandrů rozestýlal kolem sebe chladivý, ale nevýslovně sladký a milý svůj dech…

Chvílemi pootevřel se portál a do svatého šera vhrnul se na okamžik svit bílého dne. Hned tmavá, hned světlá postava nesměle protáhla se dveřmi, zavřela za sebou a postála u dveří, než přivykly oči, zdomácněla duše v hlubokých modlitbách. — Zašeptala chodidla, sukně zašuměla, zavanul těžký mužský dech. A zas bylo ticho, neskonalý klid a mír zavládl zas kolem, rušený jen šeptem plachých modliteb a bojácným vanutím vzdechů ze stísněných prsou. Tak tu bylo v temném tom koutku nebesky blaze a milo, že se nikomu ani nechtělo odtud, každý jako by zde něco hledal, sem se utíkal, a když ustupoval, nerad odcházel a povolil jen, aby jiným udělal místo. Hřích nekalil tu mysl věřících, vášeň mizela ze srdcí všech a pokoj a svatý mír se vším, co bylo na světě i nad ním, kladl se na dno duše uštvaných. Anděl míru na lehounkých křídlech vznášel se tu tichými prostorami chrámu a jemný dotek jeho perutí, zdálo se, že cítil na sobě každý, kdo tu s pohříženou duší v Boha padl na kolena před jeho sídlem a zapomenouti chtěl a zapomněl na vše, co bylo mimo bílý chrám a mimo malý ten okruh dláždění, na který tu v pokoře sklesla jeho kolena. Mysl zdřímla tu na chvíli v tiché posvátnosti šerého zákoutí, duše strnulá ve chvilkovém shovění ode všech trudův a strázní vezdejšího života oddechla si zhluboka a pohroužila se celá v nadšený klid a němý utaj hrobu, na němž z temna svítila a uprostřed květin, v obrubě zlata a krvi kolem hořících světel dolů vzhlížela bílá, veliká hostie Ukřižovaného — — —

III

Jde na třetí hodinu s poledne. Nejhořejší světýlko slabě prská a září oblévá v tichu se vznášející větvičku vysokého oleandru. Před božím hrobem vystřídalo se právě několik lidí. Přiklekl světlý zjev zámecké slečny, modlící se z malounkých, v černou hladkou kůži vázaných modlitebních knížek. Plná její ňadra mírně se zdvihají nesmělým dechem chorobných prsou, po tváři rozlévá se jí trpká jakási snivost životem trýzněné duše. I ta se uchýlila sem s panskou svou modlitbou, a vysílajíc vzhůru kraťounké pohledy svých sametově měkkých očí, ze srdce modlí se za ulevení bolestí svých a všech, kteří trpěli s ní. Květy bledých pomněnek zachvívaly se na bílém jejím kloboučku a modlitba za modlitbou už chvíli ronila se jí přes červené rty, svraštělé v trpký, bolestný jakýsi výraz nešťastně zrozených lidí. A dlouho se modlila. Konečně zavřela modlitby a utišena tichem, usmířena modlitbou, snivě zahleděla se v mírném usmívání na bílý závoj, kryjící drobounkými, bíle do běla protkanými hvězdami nejsvětější Svátost oltářní. Znaleckým okem prohlédla si i jemnou úpravu božího hrobu, a bloudíc pohledy od místa k místu, upřela náhle bezmyšlenkovité oči na malounkou jakousi selku, která v sukničkách načechraných a s rukávci rozčepýřenými klečela zrovna vedle černé sestřičky. Poznala ji. Byla to malá Ráčkova Maryška. Naivně pohřížena ve svůj otčenášek také tak klečela jako sestřičky, také tak ručky spínala před sebe, jen očima, zdálo se, těkala víc po vrbovém háji, kde zanechala svoje housata, než po malém tom útulku božího chrámu, kam zanesla několik svých svatých slov.

A divné jsou myšlénky, divné jsou city, které děti budí v prsou chřadnoucího mládí. Jen touha jakéhosi nemožného přání přešla duši panské té vychovatelky a už při pouhém pohledu na kvetoucí to jezule s červeným, „na růžek“ uvázaným šátkem na hlavě a v šatkách jako selka spravených zvedala se mladá její kolínka a malá ruka v hebké rukavičce ponesla se k čelu, dotkla se pěkných, ale zvadlých rtův a naposled zakroužila na pěkném poprsí, znamenajíc se znamením svatého kříže. Sukně se zvlnily a štíhlá její postava překročila malé nohy klečící Mařenky, pohladila v chůzi naivně hledící to dítě, plné a jako růže jasně hořící ve tváři, a jako světlý duch vytáhla se z temného zákoutí ven na boží světlo, kde se jí zdálo být volněji. Už nedýchala tak těžce a slunce zavýsklo si nad ní, v plné záři plujíc v modrém ostrůvku otevřených nebes…

Maryška, která se zahleděla za světlou tou paní, pohlazena příjemným a jako hedvábí jemným dotekem její dlaně, až víčka přivřela před nádherným tím jasem, který tam před portálem oblil celou její postavu. Tím pevněji chytla se pak malou svojí rukou za sukně maminky, která tu klečela vedle ní a ještě se dost nenamodlila, ještě dost nenasytila duši svou svatým ohněm vnitřního nadšení. Ale portál, který sám se zavíral, zahnal bílý ten přízrak dotěrného světla a tiché šero zjednalo si zase svoji vládu v barevném pří svitu na oltáři prskajících světel. Ale Maryška znova upjala zvědavá svá očka na roušku prosvitající zlaté monstrance a na bílou plošku svatého chleba, která prohlédla křišťálovým sklem.

Za Mařenkou zarachotila sukně. To Francka Prudková vstávala od dokonaných modliteb. Štíhlá, vysoká jako divizna v květu ještě jednou se pokřižovala, ještě jednou poklekla, pohledem vzhůru obrácených očí přeběhla zmatenou zeleň navzájem se křížících oleandrův a hustých vavřínův, a ubírajíc se pak dlouhým krokem přes míru vyrostlé mladice, odcházela podél lavice k postrannímu oltáři pomodlit se ještě otčenášek a zdrávas u nohou na kříži rozpjatého Krista. Šla zlíbat od polibků vlhkých patero jeho ran.

Kristus byl obležen klečícími lidmi ze všech stran. Francka přiklekla vzadu, sklonila táhlou, plnou šíji, zatáhla víčky modré svoje oči a duše její pohřížila se v nábožný obsah potištěných modliteb. A tak tu klečela hodnou chvíli jako živý obrázek v barvách svého úboru a čekala, až místo ke kříži se uvolní a ona zlíbat bude moci tělo Ukřižovaného.

Před ní ve zbožném zanícení skláněla se právě Hrabálkova Tonička. Kladouc sešpulené svoje rty na seškrcené prsty Kristovy, opřela se oběma rukama o stupeň oltáře a ležíc tak více než klečíc u nohou svého Spasitele zastřela jej celého barevným svým rouchem. A za ní hned Jakub přišoural se s mládenectvím svých čtyřiceti let a rozštípeným svrchním rtem, který byl asi nejdůležitější příčinou starého jeho panictví. Vzdychal zhluboka, a nakláněje hlavu hned na tu, hned na onu stranu, šeptal tiše svoji modlitbu, oči obráceny maje v sloup.

Stará Bílková polibků těch červených a zaschlých skvrn na voskovaném těle Kristově ani nasytit se nemohla; už asi počtvrté skláněla vráskovitý svůj obličej k úzkým, vysoko vyklenutým růžovým prsoum Kristovým, probodaným jeho dlaním a nohám, od kterých stékala dolů celá šňůra krvavých krůpějí.

U hlavy kříže klečel Stéskal s ohromnou šířkou v ramenech a také nemohl se dočkat. Trčel tu jako zřícená, požárem do černa očazená zeď a dýchal, modle se, mocně dýchal z ohromných, tukem zarostlých a svalnatým masem obalených prsou. I ta Mařka Horákova, děvčice nejveselejší, z celé dědiny nejdivočejší, která smíchem plnila návsí a muziky ve rvačky měnila žárem svých modrých, ke všem vlídných a všem stejně slibných očí, i ta tu klečela jako nesvá, jako by to ani nebyla ona, ale jiná, ovečka krotká, s jinou duší, jiným tělem, celá se jaksi ztrácela ve vážném tom rozjímání venkovského žaltáře. A když odcházela, nikdo by v té vláčné, po kradmé chůzi nehledal tančivý, baletní švih její nožky, na které tak dovedně vždycky uměla se obracet, ukazujíc přitom své útlounké, a přece plné, suknicí jen jako na rozmar přehozené obrysy svých pruhovaných punčoch…

Tak odcházeli jedni, přicházeli druzí a nevrle se i strkali, když se na jejich místo protlačili ti, kteří přišli „poslíž“.

Věřící střídali se tak po celý den až do slunce západu, a kdykoli jeden odpadl a nový přibyl, zacvrnklo to na cínovém tácku tam, kam věrné ty dušičky skládaly své poplatky za vykonané modlitby.

I Jakub konečně vstal a jakoby nerad rozloučil se se svatým tím místem. Na jeho místo po kolenou přitáhla se Francka.

A portál znova se odchýlil a pod klenbu znovu nahrnul se proud živého vzduchu a se vzduchem světlo a se světlem vůně jarního dne. Kročeje několika lidí najednou zašeplaly po dlažbě kostela, začvachtaly drobné kročeje maminkou za ručky vedených dětí. A ti všichni poklekli před Svátostí oltářní, ti všichni líbali rány Kristovy od vážné matróny obecního starosty až po starou žebračku Babáčkovou, která se tu modlila téměř od rána a sípavým svým dechem už zdaleka oznamovala ohyzdnou přítomnost své odporné bytosti.

Po celý den tak trousili se lidé do skrytého toho koutku kostela, odříznutého ode všeho vnějšího světa, provanutého tichem nábožné samoty, naplněného vzdechy obtížených duší. Každý tak poklečel před božím hrobem, každý zlíbal v úctyplné pokoře k utrpení Krista všech pět bolestných jeho ran a každý jako by se byl nasytil, napil z krvácejících těch ran hojivého léku, — — odcházel tiše, jak byl přišel, a povznešen, duševně příjemně sladěn kropil se svěcenou vodou z plechové kropenky, visící tam za dveřmi černého portálu. A světlo se posud tak lihotalo v barevných svých schránkách ukrytého oltáře, jeptišky posud tak klečely jako černá stráž s očima vytrvale upřenýma k dlažbě a babočka dosud tak zoufale křídly tloukla do oken, vábena teplem jarního dne a září modrého nebe, tlačícího se mřížovím okenních tabulek do průsvitného a prachem jakoby zamhleného skla.

I navenek se přenesla mlčelivá, tklivá zbožnost posvátného dne. Nebylo slyšet obvyklého pokřiku dětí, nezněla píseň oráčova ve stráni, ve vsi jako by navždy vyhasl smích dovádivých hrdel. Jen občas s větříkem zavanul sem vzdálený ohlas dětských radostí. Ale to bylo až někde z dolního konce dědiny, v skrytu ústraní vyvržených chaloupek, někde na trávníku za Rasoviskem anebo ještě dál za chalupami vyhrnutými k lesu, kde křik nerušil němého klidu dne a smích kladl se a zanikal do vzrůstajících niv a lesů.

I ti vrabci v dědině, milující živý ruch a vádu navzájem se předstihujících hlasů, hrčení vozů, lomoz bran a hvízdavý švih bičů, jako by tušili cosi nezvyklého, nového a smutného, opustili oblíbené své rejdiště v korunách u kostela vzrostlých akátův a vystěhovali se kamsi až na konec panské zahrady, kde v ohradě procházelo se stádo krav a na slunci přehrabovala se bezpočetná hejna kur.

Na můstku stála tlupa chlapců s hrkačkami v rukou. Byli už jako neživí, bez krve. Hovořili tiše, tiše se hádali, aby nerušili klidu tam v kostele modlícího se lidu. Teprve ke třetí hodině nastal mezi nimi živější ruch — V počtu asi třiceti vyhrnuli se ke kříži, pomodlili se Věřím v Boha — a za chvíli ropot klapaček a pekelný hřmot tragačů zvěstoval tichému návsí, že nadešel právě okamžik, kdy Kristus na kříži vydechl svatou duši svou — — —

Takový byl celý den — Smutný, tichý a unylý jako ta mlaďounká zeleň nesměle se proklubávající na povrch země. I pole byla prázdná, jako by tam jaktěživ nebyla vkročila noha lidská. Nikde nezvonila motyka o hranaté kameny, nikde nevrzal pluh bořící se zeminou. Všude rozsáhlé, sluncem prosycené ticho, všude velebný klid odpočívajícího života. Jen skřivani zvučeli nad zelenými pruhy obilí, jen jejich těla s havrany zmítala se nad zemí a zpívala, jásala v němém tichu jasem prolitého prostoru… A kříže o samotě stály na návrších i v dolinách a svítíce do dálky rozpjatými svými rameny hlásaly světu o nezměrném utrpení Krista, jemuž zasvěcen byl celý nádherný ten den — — —

Světy se už koupaly v rudém dešti západu. Do světla vkrádaly se stíny, do stínů šero a v šeru rozvalila se tma. A nadešel podvečer ještě smutnější dne — — —

Chlapci jen ojediněle rozlézali se po kládách a klidně bavili se o zvláštních událostech dne. Po nedlouhém sporu Krča přivedl k platnosti domněnku, že pan farář ráno u oltáře skutečně spal — Ptal se na to ministrantů a ti řekli, že tak naporučeno je i v té tlusté knize na oltáři.

„No, víš, to von dělal svatýho Petra, ten taky spal,“ vykládal Krčovi malý Tonda, který byl ve škole už o stupínek výš —

Vojtků Josef si polámal svůj překrásný tragač a právě si jej spravoval v tlumu vážných soudruhů, hotových k radě plné moudrosti i škodolibých poznámek. Tu to hrklo, tam to kleplo, jinde kdosi křik, ale ze všeho toho nic nerušilo celkového klidu tichého večera.

V lese zahoukla rána.

„To, myslím, po vostřížovi,“ zmínil se zahradníkův Ludvík a díval se na Vojtkovy prsty, jak spravuje vysmeknuté kolečko —

„Anebo pytlák,“ poznamenal Josef, nechal práce a zahleděl se snivě do dálky.

„Ja, copak nevíš, že teď střílijó po slókách,“ obrátil se po obou rozumný Krča. „To vony slóke teď navečír lítajó a chetajó škrobáke.“

„A je velká ta slóka?“ vyzvídá ještě Josef, pochroumaný nástroj drže v náručí.

„No, jak holub, a zobák má takové tenónké a dlóhé jak hrubá jehla. A dež spí, tož se s ňém zavrtá do země a tak chrní.“

A Krča by byl ještě dále vykládal „o slókách“ a o tom, kde co o nich slyšel, ale kostelník šel kolem a volal chlapce do práce — Bylo už pozdě navečer, byl čas k večernímu Zdrávas —

Právě když transport dětí ubíral se dědinou a návsí plnil hřmotem rozvířených klapaček — ubíraly se sestry táhlým krokem z kostela a se sklopenou hlavou zahýbaly k zámku.

Šly od božího hrobu poslední — —