Rok na vsi/Březen/Bílá sobota

Rok na vsi – Březen Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Velký pátek	Bílá sobota

Údaje o textu
Titulek:	Bílá sobota
Autor:	Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Zdroj:	MRŠTÍKOVÉ, Alois a Vilém. Rok na vsi. Svazek II. Praha : SNKLU, 1964. s. 125–146. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

I

Byl to pro pana rechtora těžký den. Byly-li obřady na Velký pátek dlouhé, byly na Bílou sobotu nekonečné. Na ranní jeho dýmku nezbylo vůbec kdy. Horkou kávu ještě ani vodou nezalil, a už ministrant skoro bez dechu přiběhl do školy, rozhodil dvéře a prostrčiv jimi zrzavou svoji hlavu tak, jako by v kuchyni po něčem okouněl, oznamoval, že už je čas, „pan falář už čekajó“.

To bylo půl sedmé.

Když pan rechtor doběhl, pan farář stál už v bělostné své rochetce u kostela a skloněn nad malým ohýnkem, rozdělaným v zemi, latinskými modlitbami světil Jidáše.

Bylo chladno. Ministranti měli tváře jako fialky. Velebníčkovy bílé ruce ztuhly, pokryty bezpočetnými skvrnkami sinavého zbarvení. Za panem farářem stál starosta se svící tlustou jako polínko a Chalupa radní na vysoké žerdi nesl trojramenný svícen. Ministranti s kostelníkem zakončovali modlitby velebníčkovy studeným „amen“.

Něco málo školáků přihlíželo zvědavě, jak se pálí Jidáš. Nijak jim nešlo na rozum, že by ta tři polínka, která tu tak mrtvě a zvolna ohořovala a praskala v tichých proudech ohně, že by ty tři ščakýlky býti mohly tím zrádným Jidášem, o kterém si mysl jejich utvořila představu nejnestvůrnější.

Polínka ještě nedohořela, a pan farář s tichým svým průvodem odcházel do hlavních veřejí kostela. Vnitřek byl bez lidí. Jen tam vzadu pod kruchtou tísnilo se několik klečících, kteří včera neměli kdy pomodlit se u božího hrobu. Stará Cihlářka sípajíc hrdlem, jako by tam zasazeno měla nejméně deset narůzno sladěných píšťal, mnula si rozčileně žilnatou, žlutou svoji ruku, a když se ohřála, sáhla si ještě rozčileněji na nos; snad se bála, neupadla-li jí přes noc nádherně do růžová zabarvená její bradavice. Přitom hubovala žebráka Petráše, že tak špatně zametl chodník.

„Tak dež vám to néni recht,“ utrhl se Petráš na babu, „tož si to děléte sama! A v kapcu mě polubte,“ ohnal se ještě hůlkou, a sehnut hluboko k zemi, šmýral svým osmdesátiletým tělem za roh kostela; tam se ztratil pichlavým očím „jedovaté baby“, odešel tam, kde týden jak týden obětoval své duši nejkrásnější kalíšek vodky. Dnes byla sobota — Bílá sobota, na účet milodarů, které s Cihlářkou bude shánět celý den, může vypít až i dvě. Tam u žida si teprve nacpal, zapálil a v kouři čtyřkrejcarového, zdálo se, že zapomněl na Cihlářku, na kostel a i na sebe. Aspoň už nebrblal, neslzel a dýmku cucal jako děcko. Ze všech slavnostních obřadů na Bílou sobotu zahlédl oknem oratoria pouze ten, jak pan farář v tlustou svíci v podobě kříže zasazoval veliká zrna z kadidlových hrud. Tomášek Vyplelůj s matematickou jistotou loni tvrdil, že to jsou pozlacené ořechy. „No, necháť!“ odbyl Petráš bůhví odkud do palice mu vlezlou vzpomínku. Fajčil dále. O varhany se nestaral, tahal je za něj vnuk jeho Cyprián.

Starou Cihlářku pojala nad klidným tím odchodem Petrášovým taková zášť, že se rozkašlala na celý kostel a v hrdle se jí rozezvučelo všech deset píšťal najednou. Zelenajíc ve žluté své tváři zalezla kamsi až do koutka zpovědnice a tam dusíc ve vlňáčku hrozný svůj kašel, polykala jed Petrášovy poznámky.

Zatímco se Cihlářka v ústraní kostela svíjela v křečovitém skuhrání, kněz vznášel se už u oltáře ve fialové barvě ornátu a četl latinsky všech dvanáct velikých proroctví o příští křtu svatého. Světil vodu.

Lidé se trousili. Poklekávali u božího hrobu, líbali Krista, házeli na cínový tác drobné mince za své modlitby. Zasedali do lavic. Mladí klekali na tvrdé kvádry dláždění, děti cvakaly podkůvkami a stavěly se v řady před lavice. Bílá hlava Krčova také už tu svítila udiveně obrácena po velebníčkovi, jak tou bílou rukou ve vodě řeže kříž, do vody dýchá a do ní noří tlustou svíci, o které mu řekli, že se jmenuje „paškál“. To slovo vrylo se mu do paměti hluboko.

„Descendat in hanc plenitudinem fontis virtus Spiritus Sancti“ — zpíval velebníček.

Vtom zahřměl venku hrkot tragačův a řehtaček, svolávajících lid na mši svatou. Hluk už byl daleko slabší než ve čtvrtek a včera. Sešla se sotva polovice z celé armády, která den předtím ještě obléhala kostel hejnem vran. Ráno před klekáním měl kostelník co dělat, aby jich sehnal aspoň několik.

Vešly sestry v černých hábitech, kroky zvolnými, v měkkých papučkách. Jak černí duchové zasedly v předních dvou lavicích a sklonily hlavy k modlitbám. Lavice se plnily, dětských hlav přibývalo, menšilo se místo posud volné uprostřed lodi chrámové, kde před chasou stávají děvčata. Portál každou chvíli se odchyloval, vpouštěl den do tmy a tmu vyháněl v den. Sékora už také zasedl na své místo v poslední lavici a zbožně sklonil hlavu, naslouchaje latinským modlitbám — — —

„Sancte Michael — ora pro nobis.“

„Sancte Gabriel — ora pro nobis“ — šlo rychle za sebou.

„Propitius esto — parce nobis, Domine!“ mění oba zpěváci hlas a znova jako o závod honí se oba hlasy k zakončení obřadů.

Domodlili se.

Pan farář převléká ornát.

Kostelem rozkládá se ticho, prsty lidu přemítají v kancionálech a hledají píseň „Začíná se konat první oběť, již Kristus založil opouštěje svět —“ Kdesi vrzly dvéře. Hlavy dětí jako na povel obracejí se k oknu oratoria. Na dřevěném přepažení oratoria objevil se pár v dámských rukavičkách oblečených rukou. To panstvo vešlo do své modlitebny, v hloubce přítmí bylo vidět, jak se křižuje několik rukou najednou. Hlavy se zdvihly — zableskly tam zlaté brejle hraběcí.

Plameny svící plápolaly na oltáři, okny chrámu čeřilo se dovnitř ponuré světlo zamženého dne. A tu už pan farář vcházel v bílém ornátě atlasového lesku a celý bílý stavěl se doprostřed oltáře.

Na kůře zanotili píseň. Bez varhan, ale hlasy veselými, svěžími. V celém kostele je jaksi světleji, vzdušněji. Mléčný jakýsi zákal rozkládá se po hlavách; stíny mizejí, tváře se rozplývají v prchavém výsvitu matných skvrn. Za kůrem připojily se hlasy dole, tam jeden, tam dva, zpívá už polovice kostela a poslední slova sloky hlaholí už celý chrám. A se zpěvem tím roste sláva dne. I slunko už se začalo probírat z ranních mlh, mraky se rozdělily, barevná okna zahořela a všechna se pojednou zbarvila, kůr vystoupil, kostel se pozvedl, zaplanuly zdi. Tváře nabyly barev, záře ovzduší. Je jasně vidět obrazy všech svatých, lesknou se kříže, svíce jsou jak stříbrné. A celý vnitřek chrámu je pojednou jako malovaný, víčka pootevřená, hlavy schýlené, ruce leží v modlitbách; prsa se níží a výší, světla v jiskřičkách tančí ve zlatě a stříbře vyšívaných kordulek. Jak tu planou odkryté oči, dýchají ústa, roste zvuk! I děti zpívají, líčka jim hoří, dme se krk. Zoubky jako cukr jim jiskří v růžových rtech; prsíčka se třesou v sladkém pohnutí dne. Ba i oltář se zdá zářnější, svíce šlehají výše. Celý půdorys jako by byl nazvednut, vyšší, i s ministranty i s knězem stoupá vzhůru světlý do světla, ba i ta podlaha se zdá čistší, jako umytá, i ty ozdoby na svících a pod obrazy svatých zdají se mít jasnější barvu, živější třpyt…

„Gloria in excelsis Deo“ zpíval od oltáře bílý kněz a velebným, radostným tím hlasem celá jeho postava jako by ještě více zbělela, pozvedla, vzepjala se vzhůru. První mohutný akord varhan udeřil do vzduchu, zvonky zacinkaly jako stříbrné; okna se zatřásla, zdi duněly a nad hlavami shromážděných v Kristu tam zvysoka na věži, na vzduchu pod šírým nebem zvony náhle procitly po dvoudenním spánku, vzbouřila, zachvěla se kovová jejich prsa a těžké zvuky kovu rozlétly se na všechny čtyry strany světa, rozpjaly se spící jejich vlny do dálky i v šíř, čeřily se, rostly stále do větší a do větší šířky, a nové kruhy, nové rozlivy vln otřásly se v prostorách a od shůry až dolů, od základův až po zlacený kříž na nejvyšším vrcholku věže rozhlaholil, rozezněl se kostel celý radostnou předzvěstí vzkříšení Páně. „Sláva budiž Bohu na výsosti —“ opřel se ve zmatený ten souzvuk varhan a zvonů hučící zpěv lidu a ve hřmotu prudkých, rychle za sebou deroucích se tónů tím slavněji zahřměla okna chrámová, tím ohnivěji zajásala duše lidská, a zvony už jako splašené rozhazovaly na všechny strany řevy svých hrdel, takže už nebylo možno ani rozeznat, čí hlas tu byl mocnější, čí píseň větší, zda těch zvonů tam v povětří, chrlících do kraje šílené své pozdravy slavnému vzkříšení Páně, či mnohonásobný ten ryk lidského hlasu, který se jako jedním dechem řinul ze dvou set rozevřených úst. Všechno to znělo najednou, a kdo nezpíval, kdo neměl už ani hlasu, ani ohně, ba ani toho dechu dost, aby s ostatními vedl jednolitý sbor, šeptal aspoň svými bezzubými rty a zdvojeným svým dechem jevil svoje pohnutí nad velikou slávou bílého dne… A když po epištole velebníček vysokým svým hlasem od oltáře třikrát po sobě zazpíval: „Alleluja, alleluja, alleluja…“ vzletně a slavně, jak vzletný a slavný byl zbožný okamžik sám, s kůrem i ti starci, s lidem i ty báby vzadu zatřásly svými hlasy a třikrát zašeptaly: alleluja, alleluja, alleluja! Pak sklonili dojmy obtíženou svoji hlavu a z kůru dolů v ladném průvodě varhan snášely se hluboké a něžné zvuky žalmů.

Jaký milý vzhled měl nyní malý kostelíček s barevnými okny, hořícími v slunci jako v pohádce! Bílé zdi zdály se jako ze sněhu vykrojené, strop byl vyšší; tam ploval purpur, tam bledý blankyt ovíjel se kol žerdí korouhví, lesklo se zlaté třepení, v zářivém chvění mihotal se vzduch. Obrazy křížové cesty hleděly ještě jasněji, svíce na oltáři šlehaly ještě výš a černá barva ornátův ustoupila krásné barvě bílých lilií. A čím vážnější a hlubší zdály se akordy varhan, tím veseleji a jasněji pronikaly vzduchem pestré barvy šátků, tím lahodněji a zvučněji zněly v rukou ministrantů jemně sladěné zvonky. I ty cinkaly jaksi daleko dojemněji, daleko vzácněji než jindy po velikém tom dni smutného pátku, v jehož ponurém tichu tak příšerně se vyjímaly suché zvuky ze dřeva urobených klapaček.

Pan rechtor počínal si už jako posedlý. Pot vystoupil mu na čele, oko rozžaté živě těkalo kruhem. Tu odskočil od varhan k misálu, tu zas opouštěl misál, a odstrkuje knihu od sebe, spěchal na hrkající, rozvrzanou stoličku, aby skrčenými prsty ještě včas zahmátl do černých klávesnic starodávného a děravými měchy už jako z posledního oddychujícího si ústrojí varhan.

Zpívalo se slavné Magnificat.

A po slavných těch zpěvech náhle jako by se bylo něco změnilo v prostoře i v duších, zdálo se, že kostel přešel v jakýsi jiný, daleko mírnější, daleko světější ráz. Slunná záře, kolébající se nad hlavami dole po podlaze rozestřeného množství, nabyla jakéhosi příkrého, plného, všude přítomného zbarvení. V jeho ostří blyštěl se každý vlas, svítily nehty, do očí jako by zlata nasypal; bylo vidět každou vrásku o sobě, každou rýhu zvlášť, a přece všechno jako jeden obraz, jeden zjev zdálo se být prolito jediným světelným proudem, z něhož kmital jen blesk očí, třpyt obnažených čel a černé stíny těl. A když pan farář táhlým, vysoko nadsazeným barytonem zazpíval obrácen k lidu: „Ite missa est, alleluja!“ bylo tak miloučko a veselo v božím tom chrámku, jak bývá jenom na Boží hod o největších svátcích. Nic tu nezůstalo z včerejšího smutku, tváře rozjařené vnitřním jasem duše hořely vzňaté a tak veselé a světlé zůstaly, i když po deváté celé to množství vyrojilo se z kostela a zaplavilo sluncem okrášlené návsí. Celá ta spousta náhle se vyrojivšího lidu zahlučela, promluvila, děti zašvitořily promísenými hlasy, chlapci se smáli, děvčata žertovala a jaksi rozmarně pohazovala na svých kyčlích tuhými záhyby svých sukní. Všechno hbitěji, čileji sestupovalo se schůdků a nebylo konce těm výkřikům a volání jednoho po druhém, jako by už dávno měli cosi na srdci a nemohli si to říci až dnes. S tvářemi radostnými a smavými rozlézali se po návsí ke svým statkům a chatám a výraz šťastného veselí neopouštěl je, ani když překračovali práh svého obydlí a vcházeli dovnitř, kde už je čekala drobná práce domácí. A sotva poslední zmizel, už zas převlečeni do šatů všední barvy vystupovali přede dvéře, a svítíce bílými rukávy a bílými pruhy svých rozhalených košilek, poslouchali a jaksi sdílně se usmívali tomu, co bubnoval Chocholáč. Stál právě uprostřed vesnice u můstku, a ohnuv poněkud koleno, jako by na něm spočívala tíha celého bubnu, oznamoval návsí svěřené sobě poslání.

„Všem pánům občanům na vědomosť se dává, že pan Vonuca z Křovan v obecním hostincu seká hovězí kilo za 56 grejcarů a vepřovýho za 50 a i víc, jak je kerý. Kdo chce, može si kópit!“ dodal Chocholáč, udeřil paličkou, jako by za větou udělal bod a odhoupal se se svým bubnem na horní konec dědiny; tam znova oznamoval příchod věhlasného řezníka Vonuce, docházejícího do vsi jen o největších svátcích. Vyřídil i zde svoje poselství, zase tak paličkou ďubnul do bubnu na znamení, že domluvil, a nevšímaje si pranic nataženého krku husy, která zlostným syčením chránit se domnívala žlutou svoji rodinu, ubíral se k chaloupkám — — —

A byla sobota Bílá, den znovuzrození Páně, den radostí a plesu jakoby novému životu vráceného světa. Už dávno nezněl tak vesele zvon Panny Marie na věži jako dnes, když šťastnému údolí oznamoval poledne. Lidé se jen mazlili v lahodném tom zvíření kovu, obraceli se na vyhřáté půdě dvorkův a ruce jim jen jen tančily vzduchem, jako by si pohrávaly a nespěchaly v nutné práci dne. Dědina plna byla ryčného jakéhosi šumotu a chvění, každý dům ožil, hlučel zmatkem neobvyklých zvukův a radostí. I ten kostelíček jako by vystupoval do výšky, zářil veselý a smavý, bílý do bílého dne. — — —

Na návsí zvedal se prach. To děvčata zametala před svými statky; ba i do silnice hrábla jejich pometla, aby ji čistou a bílou měla zítra před domem, na Boží hod. Od zahrady zvučela zase váda a křik znova sem se nastěhovalých vrabcův. A do jejich mumraje mísil se z dálky třepotavý a bezstarostný smích a jásot děcek, která řičeti se zdála ze všech stran. Jásaly a volaly od shůry až dolů a nejvíc tam od těch došky krytých a nad humny jakoby do výšky vynesených chaloupek, kde slunce planulo nejnádherněji. Po silnici hrčely vozy, nad dědinou přeneslo se nepřehledné hejno vran. Ba i ten krákot a skřehotání vran v jásající písni skřivanů nesl na sobě jiný ozvuk, jiný ráz. To nebyl už ten příšerný a smutně lkavý skřehot černých ptáků, ale lehounký, šumný let v závratné výši se potácejících těl, která na lesklých svých křídlech nesla a dolů na zem střásala odlesk nového a všechno jakoby k novému životu a nové radosti obrozujícího slunce.

Od hospody klátil se těžký pivovarský vůz s nákladem plných, dobře opatřených soudků na svátky. Z komínů nesly se k výšce vysoké sloupy šedého, v lehkých spirálách točícího se dýmu a ty se rozplývaly, tály a nové vlny, nové spousty kalného čoudu hrnuly se z černých trub a všechny vlály na jednu stranu jako prapory vlající na pozdrav dávno očekávaným dnům. — — —

K polednímu a pak po celé odpoledne až k večeru bylo vzduchem cítit teplý zápach čerstvě upečených koláčů. Pekař nevěděl, co napřed do rukou vzít. Bílá jeho zástěra jen se kmitala v přitmělé pekárně, kde na tabuli bělala se ještě celá řada buchet a buchýtek, kulatých i hranatých babek. Od druhé tabule už se vznášela vzhůru teplá pára s vůní čerstvého pečiva. Hospodyně s ohněm na tváři a žárem rozčilení v oku nad kynoucím štěstím božího daru pobíhaly v modrých svých zástěrách s kusy uschlého těsta na sobě a dočkat se nemohly, až líné ruce pekaře s placatou čepicí na hlavě uchopí přece také ty jejich koláče bílé a vloží je tam, odkud zčervenalé a už parou nafouklé vracely se zpět.

Právě spěchala od pekaře Švástová se dvěma plechy, opřenými o požehnané boky. Za ní táhla se malá Josefka. Také nesla jeden, malý, ale svůj s makovými útrobami a jeden s mrkví. Tváře oběma jen svítily štěstím nad podařenými výrobky mozolné ruky.

„Mami, mě to pálí!“ křičí Josefka s obličejem staženým ve zmatený jakýsi úšklebek, plný bolesti, že to pálí, a plný radosti, že už nese bohatství své domů.

Na prahu čekali je ostatní. Vyběhli naproti jako včelky, když se rozlétnou z úlu. Ruce tleskly, hrdla výskla a všecka ta malá i odrostlejší chamraď s jásotem divochů tančících válečný kankán hrnula se do jizby a zase zpět, je-li to pravda, nesou-li opravdu a je-li to všecko. A v jizbě už byla uchystána deska pro horké, vonné sváteční babky plné sladkých trnek, plné sypkého, šafránem zažloutlého tvarohu a malých „škrobáčků“, které prsty s tak mlsnou pečlivostí nejdříve vybíraly z kouřících se vnitřností. Švástová vpustila napřed Josefku, provlíkla se za ní s plechy do siné a přirazila dvéře zavírající se ostatně samy sebou, bez její pomoci, aby skryly za sebou scénu, nad kterou umlká i duše nejtvrdší.

A zatímco hospodyně doma zápasily s těstem, mísily tvaroh a pírkem přejížděly do zlata lesknoucí se kůži uhnětených koláčů, děvčata s ohněm v rukou a zápalem na tvářích otáčela se a žehlila sukně a rukávce, přímila záhyby, rovnala krajky a všechno rozžehlené, načechrané opatrně kladla zase na postel, na židle, na stůl, všude, kam se co položit dalo; a za každým kouskem prádla točily se jejich oči, s pýchou ještě jednou přehlížely nekonečnou řadu rukávců, krejzlů, šátečkův a šátkův a všech sedm, devět sukní, ve kterých ještě dnes vyjdou na boží vzkříšení Páně. Francka Prudkova už kdejaké místo pokryla naškrobenými těmi obláčky a ještě celá halda práce ji čekala v koši. Bože, jak jen s tím bude hotova, jak! Krev šlehla jí do tváře a ruka už jen se zmítala ve vzduchu v pravidelném pohybu lokte hladícího kouřící se úběl skropeného rukávce. Na chvíli ustala a poslouchala. Eh, to žebráci kdesi u statku modlili se zdlouha svůj otčenáš. Cihlářka sípala na všech deset hlasů svého nevyrovnatelného orgánu, Petráš pokašlával a doháněl Cihlářku v přerušené modlitbě. Když ti dva spustili, vypadalo to, jako by někde hráli.

Od hospody návsím dolů spěchali hospodáři s masem. Na zítřek. Ten nesl růžové vepřové na talíři po kraji kolem ozdobeném modrým věnečkem květů, jiný zabalil své kilo, dvě do děravého šátku, a kdo zapomněl šátek, nesl šťavnatý kus poraženého zvířete ve zkrvavených novinách. Veliký Ondruška nemá ani to ani ono.

„Eh, dajó mně to, pantáto, tak, šak se temu nic nestane!“

A pantáta Vonuca klade mu červený kus hovězího masa na širokou, tvrdovitou dlaň a navrch ještě kus bělorůžové kosti, aby „měl přece jak se patří polívku dobrou“.

„To bude — ij — ha!“ usmál se Ondruška sám nad sebou a mlaskal až jazykem, jak mu sliny naskočily v ústech nad sváteční pochoutkou masa a polívky s lukšemi a šafránem.

„Jaký seká? Pěkný?“ potkal Ondrušku Hrabálek.

„A pěkný! Totok se podívé!“ odpověděl Ondruška, a zastavuje se s Hrabálkem jako na delší rozprávku, jako by maso bylo živé, zatahal je na dlani za červený kousíček. „Až se sline chuťó slívajó,“ dodal ještě. „Ale mosíš popohnat, Huž tam teho moc nemá.“

Hrabálek popohnal. Byly to, myslím, všeho všudy dva kroky, které udělal od studně až k hospodě, kde sekal řezník Vonuca. — — —

Bílá sobota. Opravdu bílá. To slunce ji rozžhavilo tak do běla a obléklo v takovou záři, že oko ani zdržet nemohlo prudké té výhně veselých nebes, v jejichž středu stálo a do země pralo ohnivé, dnes jakoby zvětšené a mořem světla oblité zřídlo všeho vzkříšení. Jak planuly bílé zdi nově olíčených stavení, celá řada běloučkých domků, k sobě sestavených podél silnice jako domečky na stole hrajícího si děcka! Nic zvláštního nedělo se ve skromných chaloupkách, a přece i na těch holých zdech a mechem polehlém krytu střech bylo patrno, že tam uvnitř pod tichými krovy odehrává se něco neobvyklého, výminečného, něco, co jako refrén veselý a smavý v jednotvárné písni života vrací se jen jednou do roka. Sobota bílá. — Děti vybíhaly před dům a ryly na slunci drobné bílé svoje zoubky do teplých, jak peří měkounkých buchýtek; od úst vzhůru zvedal se ještě slabý, bílý dech a v záři těch očí, odlesku zubův a v lehounkém vznášení se par zdálo se, tají se něco, co netřáslo se v očích, nechvělo v ústech v jiný, všední den. Maličký potomek Očadlíkův s kalhotkami o jedné kšandě a košilkou ušpiněnou jako zem s pravým gustem stál na prahu, a olizuje s koláče sladké skvrny trnek, maloval si na tváři podivuhodné krajiny s jezery, lesy zbrázděné tenkými potůčky slz, které mu stály v očích; ale ani ty slzy nezdály se řinouti z pramene bolesti, tančily, jiskřily v řasách jako úsměv blaženého dětství, které se pláčem domohlo ještě větší radosti.

„Pudeš-li pak dum, umazanče!“ křičí ode dveří Očadlička, rozžhavena všechna plotnou, rozčilena vzdorem malého trpaslíka s rozmáznutým kouskem trnek na nose. — Namáhala se, seč jen mohla, aby vypadala rozhorlená, přísná, ale ani té se to nepodařilo, jí, která jindy činila dojem litice. Koutkem úst pohrával jí kradmý úsměv, oči místo po děcku těkaly kolem po návsí. Zahlédla kovářku, právě když s putýnkou vody škrábala se od břehu potoka. „Tato pakáža pořád musí vystupovat před lidi,“ pravila už ke kovářce víc než k umazanému kloučeti. „Jdeš!“ dotkla se ho kolenem a ruce majíc umazané strkala jej nohou do dveří. „Nenasyta! To huž štvrté do sebe pere, napřed makové, potom trnkové a pak zas že tvarohové a nakonec přece zas hmátl po trnkách. A to, jak vepadá —“ Ale jakkoliv kluk její skutečně spráskal do sebe všechny čtyři mazance jeden po druhém a ještě pokradmu za dveřmi slupl pátý, pajmámu ani to nedovedlo přivést z dobré míry; sotva vešla do síně, usmívala se zas a všechna šťastná přiklekla k zemi, aby přiložila dvě tři větvičky suchého klestí k dokonání tajemné práce rozžhavené trouby, která přímo před jejíma očima zapalovala bílá těla pečeného těsta v příjemně červenou a libě páchnoucí barvu čerstvých koláčů.

A obloha byla tak příjemně modrá, pofukoval milounký, mazlivý vítr; návsím jako by proudila teplounká, osvěžující lázeň vzdušné jakési řeky, nad kterou s rozkoší kolíbaly se nahé koruny stromoví; širokým jejím řečištěm brodily se bosé a obuté nohy tak lehounce a měkce, že zdálo se, jako by nešly, ale vznášely se slunné ty vidiny, vycházející do světla a kryjící se zase v stín. Chvílemi byla dědina na pohled prázdná, ale ze všech stran odkudsi z neznáma, a přece zblízka ozývalo se neustálé jakési šustění, hovor, veselý, štěstím překypující smích, všude bylo plno ruchu života a tajemného jakéhosi spění, jakým se ozývá a jakým žije celá dědina jen tenkrát, když je naplněna celá jako včelník, plný pracujících včel. Pes kdesi za vraty štěkal, na rybníčku kejhala husa, z farské zahrady cukrovaly hrdličky a nad dědinou holubi kroužili hvízdavým, kolébavým letem, oblétli dědinu, zatočili se nad stromy a pak v dlouhé, k lesům zahnuté křivce snášeli se do polí. Celá dědina byla tak jaksi svá, důvěrná, milá, nerušená cizím živlem, žijící jen sobě k radosti a pro potěchu svých. I ten pivovarský vozka už odejel, s prázdnými koši a zakrvácenými sekerami zmizel i ten řezník, už i žebráci skončili svou sobotní pouť a uchýlili se s měchem až k chaloupce tam kdesi u hřbitova vystrčené, snad se už i rozdělili o vymodlené buchty, krajíce chleba a chřestící měďáky, snad se už i povadili, rozešli — nic už nerušilo svátečního shovění Bílé soboty, na kterou se už tolik natěšily duše dětské a která konečně už byla tu: — běloučká, bílá, veselá, smavá s nebem tak příjemně modrým, s vzduchem tak rozkošně mladým a se všemi těmi tajemnými zvuky naplněných domků a doškem krytých chaloupek, které vzhůru k nebi rovným sloupkem vysílaly bledý, lehký, sinavě třpytný, krbem tak libě páchnoucí dým — — —

Odpoledne ke čtvrté hodině byla celá dědina na nohou. Byla jako vymalována, světlá pohyblivými postavami slavně vyšňořených děvčat, mužův a žen. — Hlasy zvonů jaksi zeširoka rozpjaté svolávaly zbožný lid na slavnost vzkříšení Páně. Kdo nemusil, nikdo nezůstal doma, jen nemocní zůstali na svých ložích spát, ostatní všechno hrnulo se z domů, rojilo se to ze všech stran, děti se předbíhaly, chlapci se zastavovali, čekali na sebe, ohlíželi se a v řádce pak vedle sebe vykračovali si jakýmisi křivými kroky v lesklých holínkách; dívali se pod sebe i před sebe, vypínajíce hruď a opravujíce kabát, který leskl se na slunci modravou svou novotou. Děvčátka malá jako kytečky z pestrého kvítí rachotila kolem naškrobenými svými sukněmi, a jako by se styděla za něco a nevěděla zač, klopila zrak, brkala o štěrk a zase s hlavou nazvednutou, s rukou zadržující v letu vlající cíp fěrtoušku uháněla vzhůru tam kamsi k můstku, kde se jich kupil už celý řad. Rukávce blýskaly z dálky běloučké jako sníh, kordulky, fěrtoušky, sukně, perkál i hedváb, pentle i květy, pruhovaný pás — celé barevné pole kvetoucího máku mihotalo se pod stromy; celé hejno pestrých motýlů, které se tu slétlo a hrálo na vzduchu kdejakou barvou a nejvíce tou bílou, nejvíce tou čistou skvící se barvou perkálu, v jehož jasu na výsluní tak rozkošně se vyjímal i ten zlatě žlutý odlesk fěrtoušků, rudý plápol šátků červených, barva růžová i modrá, barva plamenná i šedá, celá stupnice odstínův a veselých barev kvítí, jehož nádheru a lesk tak ráda na sebe obléká malovaná Slovač. Tak sbíhaly se všechny barvy a skvrny, všechny ty plamínky zářného květu tam vzhůru k vršku, kde kostelíček o samotě stál a bílý, s vížkou hrdě k nebi stojící čekal, aby všechno to bohatství pojal v tichou svou náruč a vísku spořádanou a shromážděnou v okruhu svých zdí vyslal pak z portálu na boží slunce, kudy se ubírat měl průvod všeho toho lidu. A nohy děvčat odrostlých i malých, růžových i bledých, červených i snědých v úpalu prvních pocelů jara, posud krotkých, ale žhavých už tak, že tváře měnily v bronz, děvčat vymydlených a svátečně vyšňořených od hlavy až k patám, tančivým, rozmarným krokem koketek vznášely se po schůdkách vzhůru, ukazujíce tak očím živým i mrtvé řadě kamenů nožky těsně upjaté v šněrovací botky a štíhlé tak, jak by je nikdo nebyl hádal, když tak bosé přecházely prachem silnice a s hráběmi na ramenou, se srpem v rukou ubíraly se do polí. A nejen malé a odrostlé děti, ale i ženy, mladé i matky, mužáci i chlapci, kdekdo pod vlivem mladého toho jara shodil se sebe zimní svůj mumraj a ten, kdo včera ještě nevěřil, odložil jezevčí svůj šat a vystrojil se veselou, jásavou barvou Bílé soboty, zahřáté dnes sladkou předtuchou příštích krás. Jen stařečci ještě halili své skomíravé údy v žluté svoje kožichy a babičky omotaly sehnuté své hlavy v teplé vlňáky, jejichž tmavá a sivě popelavá barva ještě zvyšovala lesklý úběl perkálův a rudý oheň šátků.

A všechny ty hlavy, všechny ty postavy, všechny ty usměvavé, bezstarostné a jakoby novému životu těšící se tváře stavěly se v hustých skupinách kolem portálu, kde slunko mělo cestu nejbližší, kde hřálo svým nejplnějším dechem odpoledního žáru. Tam u svatého Jana děvčata jako hromádka na sebe složených látek postála v kruhu a prohlížela si navzájem nové své úbory; když chlapec některý prošel kolem, křivě svoje kroky v nových holínkách více, než snésti mohlo lhostejné jejich oko, praskal mezi nimi žert, zašuměl mezi nimi šepot utajených hlasův a šťastný smích odkrýval řady bílých zubů, tak zdravých v obrubě rudých rtů. Cosi se hnulo. Školáci pomohli ministrantům rozfukovat žhavé uhlí; chasa s pestrými kloboučky pošinula se více napravo k děvčatům blíž, a svítíc tu odkrytými sněhy svých vybílených košilek, jiskříc tu zlatými, tu bílými zákmity pestře vykrášlených kloboučkův a prsou, s kosárky vysoko vlajícími nad hlavou, žertovala, vtipkovala tu ve středu pohledů chtivých galánek, které jen na to čekati se zdály, aby tím vzdorněji zaplanul odmítavý jejich pohled, tím pyšněji se nadmul plný jejich krk. Byly tu skoro všechny už, Maryša, Anyša, Rozára, Sefka, Františka i Filoménka z dolního konce a mezi posledními přibatolila se i široká, sražená Kačka, vyfintěná jako stehlík spoustou všech možných, bez ladu a skladu na sebe naházených barev. Ba už i muzikanti stáli u zdi, nástroje se jim leskly do zlata; stojíce tak v kroužku vedle sebe, radili se potichu s kapelníkem Dlapkou, mají-li „Tě, Bože, chválíme“ vzít do F nebo do B.

„Hele, Francku,“ rozklátil Josef ruce za rohem a s podivením obrátil se nazad. „Mikuláš Dlapkůj bode dnes taky hrát.“ A výrostek uprostřed muzikantů s křídlovkou pod paždím zahořel červánky studu a křídlovku tím těsněji sevřel pod paždím, potlačuje v sobě rozpaky, které mu do tváří vyháněl první jeho dávno už připravovaný, dávno očekávaný a teprve dnes k platnosti přivedený debut. Odehrával si dnes první veřejnou zkoušku před zraky všech, kteří žádostivi byli na první kousek křídlovky v rukou povedeného synka svého táty.

Nakonec i hospodáři postávali na sluníčku s kancionály pod paždím a vážně, beze všeho rozčilení bavili se hovorem, kde všude nevymrzla pšenica a jak oziminy zhoustly proti očekávání všech.

Celá dědina tak tu stála, celá vesnička vyhřívala se tu v očekávání pana faráře, který přijít měl už co nejdřív. Jen bělovlasí starci a v šátky zahalené stařeny zalezli v šero a chlad svícemi vyzářeného kostela, rušíce jeho ticho harašivým kašlem a sípavými vzdechy šeptem pronášených modliteb.

II

Pojednou u kostela jako by někdo pohnul oslňující tou nádherou na sebe skupených postav. Skupiny se rozdělily, sukně zahřmotily, bručivý hovor přešel v utajený šepot přidušených slov. Smích umlkl. U fary vrzla branka a v němé nehybnosti ztichlého množství bylo zcela zřejmě slyšet, jak pan farář krátkými krůčky spěchá ke shromážděné říši, jak podkůvkami cvaká o kamení chodníku, hlavu na stranu kloní a obě ruce dává v plnou moc kolem něho ze všech stran hrnoucího se lidu k polibkům.

„Vítám vás, vítám vás, dobré odpoledne, no, už jste zdravá? —tám vás, —tám vás,“ nestačí odpovídat pan farář na bezpočetné pocely venkovských úst: ruce jeho jsou přímo obleženy sklánějícími se temeny mladých i starých farníků, kteří všichni spěchají a s hlavami obnaženými blíží se k bělostné pokožce buclaté ruky, zvyklé jenom žehnání.

Nekonečnou tou řadou zrovna jako před svatým poklekávajících farníků dostal se konečně pan farář k sakristii, zmizel v ní a ruce jeho, zdálo se, jako by ještě zůstávaly za ním, bílé, měkoučké, čisté, hřbetem obrácené vzhůru, kam sypaly se bezpočetné pocely úst.

Kolem kostela rozmohlo se ticho. Jen sem tam zašeptal jazyk, zahučel hlas. Na kůru po schůdkách dupaly kroky, hrkla stolička. Pan rechtor sedl k varhanům a sháněl noty. Dole v kostele začvachtaly čísi kroky — kostelník rozžehl poslední svíci a zmizel v sakristii. Čtyři ministranti, oblečení v jasně červené komže a nově vyžehlené rochetky pod krvavými límci, vykukovali už do poloprázdného kostela.

A kostel jako by byl zaklet najednou v prázdný, ničím, ani kašlem nerušený klid. Hle, pan farář už kráčel k božímu hrobu. A jak, bože, jak byl krásný a slavný v nádherném tom pluviálu, který se třpytil zlatem a atlasovým leskem bohatě vyšívaného hedvábí! Obklopen ministranty, jejichž sněhobílé rochetky mírně chvěly se v slabém průvanu zvířeného ovzduší, ubíral se od lavice k lavici, a všechny ty holé, plesnivé hlavy starců, všechna tmavá záda do vlňáků zakuklených žen a stařenek obracejí se na svých místech, poklekávají jaksi bokem v lavicích a s rukama sepjatýma hotoví se k okamžiku, kdy za zvuku zvonkův a intrády hudby znamenati se budou znamením svatého kříže…

Před portálem postavili se už obecní výboři s žerděmi baldachýnu ve svalnatých rukou a za ministranty stáli už obecní hodnostáři s Ježíškem na rukou, tlustou hořící svící a vysokým trojramenným svícnem. Stárci s vlajícími korouhvemi stavěli se k baldachýnu v řadě za sebou, aby pak rozděleni po dvou purpurem a blankytem svých korouhví provázeli průvod kolem kostela. — A světlou jejich uličkou, kam od západu padalo z mraků prosté a v nahé obloze jaksi žlutě hořící slunce, bylo vidět z vnitřku kostela, jak se tam naproti otevřela branka od kostelní ohrady a rozevřenými jejími křídly vchází panstvo ze zámku, toalety světlé a lehké už jako na léto, kloboučky vzdušné a jaksi divně smáčknuté nad čelem i po stranách, černá hedvábná róba staré hraběnky a po jejím boku jakási neznámá postava pána se zlatým skřipcem na nose a vlasy bílými jako mléko. Za ním hned vešel pan fořt: vysoký, štíhlý, zrakem sokolím přehlížel živou tu skupinu děvčat nalevo a jaksi rozradostněn, rozdováděn mrknul šelmovským okem po Zárubovic Anyše, která rudým fěrtochem a tureckým šátkem plála tam v ústraní jako v plném květu hořící karafiát.

Ze dveří chrámu vyvalil se bílý dým —

„Vstalť jest této chvíle!“ nesl se s dýmem z portálu veliký hlas kněze a hned poté zahlaholily na kůru varhany, zvonky ministrantů zazvučely radostným hlasem, věž zaduněla prudkými údery zvonů o zvířená srdce kovových jejich pancířův. A Mikulášova křídlovka zazvučela v slavné intrádě tak čistě a jasně, že její zvuk rozlehl se krajem jako ohlas nejkrásněji hrající polnice. A velebníček v zmateném tom víření bubnů, blábolení narůzno bijících zvonů, v splašeném řinčení zvonkův a ještě vzletněji prorážejícím jeku křídlovky, v celém tom víru navzájem se přemáhajících, vespolek zápolících zvukův objevil se náhle, jako by se zjevil v bílých a měkkých těch oblacích kadidla, které mu přesahovaly skoro až přes hlavu, a drže v rukou vysoko pozvednutou Nejsvětější svátost oltářní třásl se jako osika v nádherném svém zlatem a stříbrem krumplovaném pluviálu s krvavě ohnivým vnitřkem hedvábí, v kterém zrovna příšerně se obrážela žlutá záře nad západem schýleného dne. A zatímco Bůh v rukou kněze vysoko v mracích třesoucího se kadidla žehnal všemu okolí, lid padal, celá ta spousta těl řítila se do mlaďoučké zeleni trávníku, zem se zbarvila, zkrvavila mámivou směsicí červcem a modří pokrytého perkálu a v hrobovém tichu, v nehybném zkroušení k zemi přitlačeného množství nebylo vidět nic než schýlené krky a do prsou zvolna, zdlouha bijící ruce.

Zvonky dozněly, vyhasl blesk vzhůru pozdvižené křídlovky, lid vstával a kněz vynořil se z bílého dýmu, který zaplavil i zlatou monstranci… A celý ten jeho zjev ještě zářnější a mocnější v nahém tom ovzduší beze všech závojův a ochrany dýmu ocitl se na chvíli v zlatém osvětlení západu, kde zažloutlá koule zapadajícího slunce, jako by se zastavila ve svém pádu, stála přímo proti němu. V žlutém požáru světla zlatá monstrance jako žhavá vytryskovala na všechny strany svoji záři a kněz celý hořel v nádherném svém pluviálu, v nebeském plápolu světel, jejichž paprsky jako zlatý déšť sypaly se, kapaly mezi šátky červené a tmavé, mezi rukávce jako obláčky bílé, mezi široké krejzle a kordulky růžové i modré, prsa červená i žlutá — — na nahé ruce, osmáhlé tváře a na vyšívání bohaté a pestré, plné zlatitých a stříbrných pertlí, o které se obrážel mocný třpyt a vyzařoval jako zlatý — — —

A v krásném tom ozáření padajícího slunce pohnul se pojednou celý průvod, ožila malebná skupina lidí jako louka, když jí vítr povívá v nejkrásnějším květu před prvním sekem v měsíci máji. První vyrazili chlapci s křížkem před sebou. Drobné kroky okovaných bot dupou o dláždění chodníku, pak tichnou v písku, špice zadních šlapou na paty předním, druh strká druha, za nimi se řadí ostatní a trvá chvíli, než se protáhne černá ta hlava hadovitého průvodu; za nimi nastoupily zase jiné, stále světlejší a světlejší, stále veselejší a jasnější skvrny barevného řetězu, až v řadě za sebou objevila se děvčata, zprvu malá, pak větší, až nakonec vystoupil a na slunci zazářil onen živý záhon kvítí, který postupoval před temnou hradbou chasy a na bílých svých krejzlech, šátky obtížených temenech a na třpytivých ramenou nésti se zdál všechnu zlatou nádheru k zemi se chýlícího slunce. A zlatý jeho plápol nespouštěl průvod ze svého dosahu, plnými spoustami házel do řad ohnivé svoje ohony, planula jimi záda, hořely v nich hlavy, nesla je na sobě ramena; vznášely se v nich kříže, korouhve převracely se v nich jako zlaté, muzikantům nástroje jen hořely v rukou, barvil se jimi i baldachýn, ploval jimi i dým a ruce kněze, zvonky ministrantů, žerdi korouhví, zdi kostela i vzduch, kterým ploval nekonečný ten průvod, všechno bylo jako zalito šikmými jeho proudy, které hasly na hlavách teprve tam, kde kostel vrhal do cesty svůj stín. Jak krásně vyjímaly se v tom světle střídavé údery zvonků v rukou ministrantů, jak tu hlaholily zvony v ozářeném povětří, nesl se zpěv a nářek hudby provázené křídlovkou. Za baldachýnem vážně kráčel starosta s tlustou svící s plamínkem jako slza hořícím v silném světle dne, za ním první radní nesl trojramenný svícen, pak druhý radní v náručí objímal růžové tílko Krista s vítězným praporečkem v malé ručičce. A za nimi panstvo se ubíralo, tytéž toalety lehounké a světlé už jako na léto, tatáž černá těžká róba v hedvábí oblečené hraběnky, tytéž zlaté brejle hraběcí a bílá hlava jako sníh, a za nimi zase ta temná, hustá spousta mužských těl, ztěžka se valících kupředu a jako černý balvan zahrazující cestu těm ostatním, už narůzno se ubírajícím, tu šedějším, tu tmavším postavám odkvetlých žen a bab. A i těm dostalo se ještě nebeského ozáření, které stále ještě provázelo veliký ten průvod, a když z kostela vyšli už i ti poslední z posledních, Cihlářka se svým nerozlučitelným Petrášem, slunce náhle jako by obrátilo zářící svůj terč, sklouzlo po zdi kostela zase na levou stranu chrámu a osvítilo zpředu všechny tváře, které se tu proti němu vracely zase zpět. „Vstalť jest této chvíle ctný Vykupitel, v ozdobě spanilé vstal náš Spasitel“, zpívalo centrum celého průvodu a slova písně provázené hudbou letěla vysoko k nebi s hlaholením zvonů, v jejichž záchvěvu třásl se posud vzduch.

Kostel celý byl už obtočen barevným hadem, který se stahoval stále více do sebe, až hlavou vniknul a soukal se do tmy otevřeného portálu. A zatímco tma hltala párek po párku a v rozevřeném jícnu kostela mizel článek za článkem, před kostelem muzikanti stáli a do jarního vzduchu vypouštěli píseň průvodní. Slunce hledělo jim přes ramena do počmáraných partesů, nástroje hořely jim v rukou a nesly se slavně řezavé ty zvuky podvečerním vzduchem, naplněným ještě pestrým odleskem barevných stuh a fáborů. Táhly daleko zvuky zvířeného kovu, rozpínaly široko třesoucí se svoje křídla, tetelily se nad stráněmi, zalehly do kopcův a zemřely kdesi v prázdnu a odpočívaly tam v neznámu, mimo okruh vísky, v nepovědomé hranici zvuku a ticha, kde mizí poslední záchvěv ovzduší a začíná němé ticho sfér.

Kostel zatím plnil se lidem. Se zpěvem vracel se do kostela. Vešel i farář krokem posvěcence, stárci postrkali do skob rozkývané korouhve a venku stále ještě třepotal se pronikavý, vysoký hlas Mikulášovy křídlovky. Troubil statečně, vyvaluje oči, a byl by snad tak troubil do skonání dne, kdyby se nebyl tatík obrátil k němu a pozdviženým klarinetem nebyl dal na srozuměnou, že dechové jejich nástroje vydávají zvuky poslední. Když skončili a z překlopených plechů vylili spousty slin, v kostele hrály už varhany.

„Te Deum!“ zpíval pan farář a kostelem zahlaholila píseň, kterou dnes kolem dokola ohromného světa zpívalo celé křesťanstvo. „Tě, Bože, chválíme“ lilo se prostorami chrámu, dým vznesl se k oltáři, třásly se zdi. Než vtom cosi divného, divoce nepřirozeného zazvučelo mohutným chorálem v průvodu varhan. Děti se ohlížely, lidé bystřili sluch. V rozpacích přestali někteří zpívat, jiní zpívali, ale jaksi napříč s průvodem varhan. Pan rechtor na kůru přesedal na úzké své stoličce, rudl ve tváři, schyloval ucho ke klávesnici, pátral, hledal a bil do kláves jako posedlý. Pojednou prudce uhodil na jednu klávesu a vztekle hrábl oběma nohama do hučících pedálů. Nebylo pochyby. Už je tomu tak. C, to vysoké, pištivé c zůstalo otevřeno a přehlušovalo svým kvikotem hlasy všech ostatních. Nová rána do kláves, c — c — c, to vytrvale neústupné c zarputile vříská v harmonii akordů, rozpaky rostou, rozčilení rozlívá se z kůru po kostele dolů, u oltáře trne kněz, muzikanti obstupují varhany — lid nezpívá.

„C zaskočilo!“ sykl zoufale na stoličce rechtor a čím dále tím zuřivěji mlátí do kláves, zmítá sebou na vrzavém sedánku a ohlíží se kolem sebe, za sebe, jako by tamodtud hledal pomoci; pomáhal si účastí všech. „Zpívejte silněji!“ zařval skoro do kůru a hleděl souhlasnými akordy zabarvit to ošklivé, pištící, nervy i duši rozdírající c.

„C c c je to!“ odpovídá zoufale pan rechtor nahnutému klarinetistovi a znova mezi hrou bije do ubohého c, které řve jako bité děcko, a čím více do něho tluče, tím více rozvírá strašlivý svůj orgán. Pan rechtor podlehl konečně rezignaci a hraje dále s vřeštícím c.

Píseň dozpívána. Ruce mžikem octly se v útrobách varhan. C je spraveno, děcko mlčí, pan učitel vítězně jasní tvář. Ve spěchu utírá si s čela pot a vysušuje krk. Tváře posud se mu rozčilením třesou jako po křečích. Následující píseň „To tak veliké tajemství“ šla už bezvadně — — —

Když lid po slavném vzkříšení vyrojil se z kostela, kladlo se tichoučké šero do podvečerního návsí. Voda v klíně rybníku už spala, život v korunách stromů utichl, nad dědinkou snesl se svatvečerní mír. A když Panna Maria na věži odzvonila nad Habrůvkou večerní své Ave, zvony znova se rozhlaholily všemi svými hrdly a zvěstovaly veselými, radostnými hlasy, že je svatvečer dnes a zítra Boží hod — —

Lidé zasedli k večeři, vítané bohatým a milé chudým, nad dědinou vznášelo se ještě v posledních dozvucích radostné alleluja, alleluja — —

V lesy stahoval se tmavý závoj noci, krásné noci, tiché noci a plné hvězd a prvních mladých zvuků, jaká bývá jenom z jara před Velikou nocí.