Rok na vsi/Březen/Sluky

Rok na vsi – Březen Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Neděle květná	Sluky	Zelený čtvrtek

Údaje o textu
Titulek:	Sluky
Autor:	Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Zdroj:	MRŠTÍKOVÉ, Alois a Vilém. Rok na vsi. Svazek II. Praha : SNKLU, 1964. s. 76–79. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Na den sv. Gabriela.

Nadešly nejkrásnější chvíle jara, kdy v prvním rozpuku země sluky táhnou na sever.

Dlouho každý těší se na ty podvečery v mýtinách i rána — kdy k životu jitřenka probouzí zasnulý svět.

Lesník den jak den k večeru béře se v les a ráno už o třetí hodině vstává a dědinu opouští hluboko zapadlou v tmách.

Ale není to jen vzácný, divný pták, pro kterého lovec z domu vybírá se den jak den; snad víc ještě nežli pták láká jej vzácný, tajeplný ruch probouzející se přírody.

Stojíte u dubové hlavy při kraji vzrostlého podrostu. Tu les, tam letošní rubisko, za zády dvouletá seč. Zprava nízký černá se bor, zleva mízou zavání březový háj… A se svahu po kopci dolů jako by se válel — rozlévá se široký a daleký rozhled na modravé lesy Chříběcích hor… Tam zas nad rovinami Jihlavky slunce už krvácí. A po nebi nad hlavou přetahují potrhaná, zapýřená oblaka — stín se od nich vleče po zemi, přesunuje se přes kopce, údolí, celé krajiny — a zase se trhají a rozplývají v plný, oslňující jas…

Ani se nezazdá — a nebe vyklizeno, jako by je zametl.

Kam se jen podělo tolik, tolik mraků?!

Času ještě dost.

Až na nebi zableskne první hvězdička…

Z dálky po silnici vrzají z polí vracející se pluhy, podvečerním ruchem šumí dědina. Do zdušeného křiku rozehraných dětí hrkla řehtačka: slavných velkonoc první rušná zvěst.

Tmavěji a tmavěji zardívá se rána krvácejícího západu. Zvolna tichne vzdálený huk kraje, směleji rozechvívá se šťastně oddychující les. Větříkem skřípe suchý list doubí, z obecních lích ozývají se temné údery opožděné sekery. Kdesi hluboko v údolí hučí loučenský jez. Jako špinavý, pohozený hadřík bělá se opodál kousíček sluncem zapomenutého sněžiště a hned v jeho sousedství na vysokých stvolech zakvítá už bílá sasanka, s něžně modravými kvítky v suché trávě mizí podléštky. A tam zas — o něco dál, kde malinkým potůčkem vlhne země — půda bělá se rozkvetlými sněženkami a tolik jich je, že se v pološeru zdá, jako by i tam až dosud ležel sníh.

Vítr zavanul a odkudsi zavoněla jemná vůně fialky.

Rudý kotouč slunce kácí se za obzor. Už je ho jen půl, už jen malým úsekem promítá zarudlý vzduch — naposled rozestřel své světlo v loučící se kraj a — skanul za horou. Ale po nebi dlouho ještě bloudí teplá jeho zář, až i ta stydne a zhaslá zanechává po sobě přibledlý jen svit.

Skončil den.

Z polí čiřinčí spárkované koroptve.

Pes leží u nohou a větří čenichem.

Jen několik kroků odtud králík zadupnul, k seči přiběhl hopkující zajíc.

Žvatlavé šeptá doubí, šumí bor.

Dole po silnici hřmotně zadrnčel selský vůz.

Shora ozval se krátký hvizd.

Znamení.

„Hop!“

„Hop!“

Všichni byli na místě.

A nastalo ticho, to milounké sladké ticho lesní dřímoty, plné tajemného šelestu, plné z neznáma linoucích se zvuků, které ani zvuky nejsou a opravdu se zdají pouhým dechem usínající přírody.

Pes pohnul hlavou k břízám, kde zapraskala větvička. Srna protáhla se dnem nepatrné vlny a jako noční zjev opatrně vytratila se v temný bor.

Dole pod lesem bouřlivým skřekem na stromek zavěsil se bažant a z tich za rostoucího tikání nocleh hledajících ptáčků. Čermáčci skřípali, sykali strnadi, vrzaly sýkorky, zakrákala vrána — krá-krá-krá — jak příšera plove černá pod hasnoucím nebem. Dole pod svahem krátkými popěvky rozezpíval se drozd. Ani to nezní jako píseň — spíš jako modlitba pronášená žvatlavým hláskem. Dva černí ptáci přehnali se nízko nad zemí a s rámusem, jako by se to hnaly nejmíň sojky, zmizeli v mlází.

A pojednou jako by vztekle ocelí zvonil — bil odkudsi pronikavý hlas velkého ptáka. To zvonil láskou zdivočelý kos.

Co tu ruchu, co tu síly a krásy!

Ztrácí se světlo dne, oněmuje les. Ještě jednou zařval kohout, posledním vzdechem zapískla usínající ptáčátka — a ticho, pohádkové ticho jarních večerů po celém lesním prostranství. — — Nezachvěl už sebou ani lupínek. Jen na zemi pod keřem myška čechrá spadlý list.

A ještě slyšet jakýsi nevysvětlitelný, ledva znatelný zvuk — — Jemný, jemňoučký praskot šumí nablízku. To prý tráva rostouc nazdvihuje suchý list.

Pojednou zaplála první hvězdička k východu — a nad světy jak by lampičku byl rozžal — zazářila večernice.

Na ni čeká sluka, tu vyhlíží myslivec.

Stmívá se. Nastražené ucho slyší každý šust.

Tu ve výšce nad hlavou cosi ševelí. Vysoko pod pošpiněným nebem v klínu, v neodolatelném jakémsi určení světem táhnou divoké husy. Zahnuly, křivkou se stočily, promíchaly, přední ustoupily vzad, zadní srazily se vpřed a zas táhnou — jak fatum táhnou dál za spějícím svým houserem, vpředu vedoucím celý rod.

Temné rány z pušek ozvaly se v rovinách Svratky.

Náhle ruka sebou trhne, bleskem pažba letí v líc.

Ach — to jen sova měkoučkým svým letem přeplovala mýtinu…

Sssk-vava — ssk-vava… Sluka!

Odkud? Kde?… Táhne…

Přes bory přetáhla a širokým obloukem míří k úvalu.

Obtáčí kopec.

Snad přijde na ránu.

Dole houkla rána.

Snad stréček Kuchyňka… Ale ten ještě nestřelil, aby nechybil…

Teď zahřměla rána zas ze strany pravé a dlouho v úvalech pletly se ozvěny.

To fořt!

Šťastný fořt.

Kdyby ji očima střelit měl — střelí ji… A druhá sotva už přitáhne.

Odtáhly mráčky, zčistilo se nebe, krásně plá Venuše, nedaleko srovnal se Velký vůz.

Sssk-vava — ssk-vava… Zas?

Hvizd a pak dvakrát vrkne, jako když vřetenem zatočí.

A ticho zas. Vyhnula.

Na východním nebi v zástupu kuřátek vyhoupnul se měsíc, bledý, zsinalý.

Z Habrůvky zazvonilo klekání; z Lipůvky neslo se lesy Anděl Páně.

Tak spolu přes kopce hovořily zvony.

Sssk-vava — ssk-vava — ssk-vava…

S bleskem pušky zahřměla rána.

Pes vyskočil a zmizel pod břízami.

Puška kouřila — k zemi táhnul odvanutý její kouř.

Ale už ani nebylo třeba volat psa. Slukou rozpustile pohazuje v široké své tlamě, lichotivě přiběhnul on sám.

A krásné to zvíře leželo na dlani. Peří jemné jako soví a zobák dlouhý a útlý jako by dovršoval svrchovaně ušlechtilou jeho postavu.

Divný pták! Mladé své prý přenáší z místa na místo a s nimi prý se vydává i na dalekou pouť.

Za jarních večerů a plání hvězd zasnubuje se v letu a hledaje družku druh plápoly svých peroutek oblétá svahy úvalů.

Ale odzvoní klekání a tichne i slučí vrkot, hvizd.

A divný ten pták zapadá k zemi zas a v křoví trvá až k ránu, aby s prvním úsvitem obtočil několikrát zas háj a líbánky slavil nad pučícími jeho vrcholky.

K zemi zapadne zas — sotva se byl rozvil den.

Divný pták!