Rok na vsi/Březen/Jarní chvíle

Rok na vsi – Březen Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Setí	Jarní chvíle	Šťastný den

Údaje o textu
Titulek:	Jarní chvíle
Autor:	Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Zdroj:	MRŠTÍKOVÉ, Alois a Vilém. Rok na vsi. Svazek II. Praha : SNKLU, 1964. s. 63–67. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Na den sv. Eduarda.

V jarním teple potí se země, k osmé hodině už vyjíždějí sedláci — setí všude v plném proudu.

Dědinou ke škole trousí se mládež; ale nevchází v přitmělou její síň. Na kládách pod topoly, kam sluníčko lije své nejteplejší paprsky — tam děti táboří, spolu se hašteří a nehnou se z milého toho výhřevu nebes, až teprv když „do školy“ zavelí od kostela se ubírající učitel. Pak je ticho pod jasnými topoly. Drobotina zmizí, ale ještě dlouho hlučí v lavicích, rozehřátá sluníčkem, rozdivočená jarem. Přejde ještě několik mší svatou posilněných babiček, stínem bezlistých stromů ke klášteru protáhnou se černé postavy sester a dědina tichne zas; už jen málokterý lidský tvor přejde ozářenou vsí.

Pojednou za hlubokého, jasného, ba zářivého ticha rozlítne se Habrůvkou škaredý diškant Líšenky, hledající kůzlata — — — Nebo zahoukne po telatech slídící řezník a mocným hlasem zahafá jeho pes. Jindy zas dráteník přejde od čísla k číslu, pak Ahasver s pytlem kůžek kůzlečích na zádech zamečí nosovým skřekem vyprahlého hrdla a s voláním „handl-vúúú!“ mizí v jasu hořícího dne.

S rýčem a dvěma jabloňkami na rameni dědinou bral se starý Švásta. Šel si štíhlé stromečky zasadit ve svůj vinohrad.

K polednímu na klády přisedli si odkudsi od Bzenca dva Slováčci s otýpkou sladkého dřeva a rancem semen na zádech. Odložili nůšky, stařík nacpal dýmečku a odpočívali v teple. Jak se tu pěkně sedělo! Dali se do hovoru s Petrákem, šourajícím se tudy na ranní svou „medecínu“.

Lehounký vzduch dýchá dědinou, nebe, celé jakoby světlem zalité, teple a jasně plá a nade vším se vznáší tichý, jarní mír. Skřivani nad dědinou zápolí zpěvem, v korunách akátů kolem kostela strhli vrabci strašný jakýsi lomoz; včely pouští se začernalých česen a vyletují na první sběr. Po bílých zdech školy potloukal se cihlově červený motýl, za poledne už hojně vzduchem bzučí jarem vylákaný hmyz.

Zahrádky rechtorovy dřímou ještě, dřímou, ale také už jen napolo. Pod suchý list skloněny jsou, pravda, všechny ještě růže, ale travka na pažitech už se zelená, ze země už od února tlačí se špičky lilií, zakvítá šafrán, kalichy k rozpuknutí nadýmají tulipány, novou, krásnou zelení nalívají se trsy petrklíčů. A tam na kopečku, na vrchu — jak se to nastrojila meruňka! Slita je růžovým květem a jen ty větvičky černé jako žíly rozbíhají se pod načechranou její ozdobou.

V terasovité zahradě paní Ebr rozkvetl už i mandlovník, po zdech jak růžové vějíře rozkládají se broskve.

Jaro tlačilo se do Habrůvky ze všech stran — — —

Je po poledni.

Děti sbíhají se kolem sladkého dřeva. Kdo má, koupí si; — kousky už jsou nařezány a jeden je za krejcar. Ale kdož ten krejcar měl! Děti mlsaly jen očima.

Ze zámeckých vrat s vychovatelkou vyšla komtesa a rovno k Slováčkům.

Pan rechtor stojí u okna a vidí: komtesa hodila Slováčkovi cosi lesklého a za to skoupila všecko sladké dřevo pro děti. Teď je poděluje, dětí přibývá, ze všech stran se to hrne jak na dané znamení; nesměle ruce natahuje už bezpočetné množství malých těch postaviček — — a droboučké své dlaně nastavují i ti malí z dětské zahrádky. Dostává se všem.

Škola odpoledne voněla všechna sladkým dřevem a potajemnému přežvykování nebylo konce. Tománek Tomáš, náhle vyvolán, jak křeček musil napřed obě „skráně vypustit“ a teprv potom mohl odpovědět na otázku, který to byl rok, kdy Kolumbus před Amerikou padl na kolena; odpověděl: „Ejhle, země!“

Slováčci, potěšeni dobrým obchodem, o dědinu dál šli nabízet svůj kmín, anýz, fenykl, marjánkové plevy a mák, cibulová, mrkvová, zelná, petrželová a divná jiná semena, která od dědiny k dědině ponášeli celou Moravou. — — —

V parku před zámkem, uprostřed okrouhlého pažitu, velikého jak louka, je pilno. Celá hraběcí rodina je tu shromážděna. I zahradník s hospodářem i vychovatelka s bledou miss — kočí s komorníkem, lokaj s podkoním — — všechno tu stálo a dívalo se doprostřed pažitu.

Tam ze širokých základů do výšky rostla skála vyrovnaného kamení a na skálu stavěli dělníci vysoký kamenný sloup. Hrabě, děti, hraběnka, vychovatelka, zahradník i hospodář a komorník — stále pobíhali od místa k místu, sem i tam, ten zase v onu stranu — měřili očima, měřili vtipem, radili, opravovali, přiskakovali, a přece znovu zas odhadovali kolmý směr sloupu.

Stavěli skálu a na té skále — — —

Ale než se skála mohla stavět, musilo napřed pod ní něco být — musila na něčem stát. A stála.

Frau Ebr, Direktorswitwe, v lásce k chudým lidem vedla s paní hraběnkou neustále dostihy. Před nastávající zimou paní hraběnka všecky děti v Habrůvce podělí teplými i mlsnými dárky, lidé tomu říkají „krispám“ — K vánocům zas z Vídně své bedny posílá Frau Ebr. — Oblaží-li srdce hraběnčino nějakou tu nuznou chalupu za humny, najde srdce Frau Ebr rovněž tak nuznou a možno-li ještě nuznější chalupu na Rasovisku. — S pomocí a útěchou k nemocnému Vondráčkovi zajde lékař na útraty Frau Ebr, ale tentýž lékař zas na útraty hraběnčiny ošetřuje popukané nohy Babáčkové. Pazderková jednoho dne jde si vyprosit zlatku k Frau Ebr na mouku, druhého dne si jde zaplakat k paní hraběnce, že nemá zemáků. — A chudině habrůvské vede se přitom stále hůř a hůř.

I jinak a zrovna tak jemně spolu obě srdce zápolí na jiném, mnohem vznešenějším poli, než je láska k chudákům. Zámecká ctitelka domu božího darovala ke cti a chvále boží bohatě zdobenou a vlastnoručně vyšívanou přikrývku na oltář, ale ihned byla přikryta zase zrovna tak nádherným kobercem, který na stupně k stolu Páně rozestřít dala Frau Ebr. — — Tatáž paní před rokem zajela si až do Lourdes a koupila tam bílou sochu Panny Marie, kterou s opentleným a bohatě vypraveným průvodem přenésti pak dala do kostela na pravou stranu oltáře, a zdálo se, že touto ranou už jednou provždy dobojován byl nerozhodný boj dvou velkých srdcí. Ale pokořené srdce rázem vzchopilo se z nedlouhých rozpaků — a v parku před zámkem, kde se ještě donedávna z rozpustilých a snivých dob rokoka šibalsky z keřů ušklibovali amoreti s fauny a větvemi stydlivě se přikrývala bílá těla nymf — tam rozhodla se posta viti vysokou, pevnou skálu a na té skále — — —

Na té skále stála ne už Lourdská — ale domácí Panna Maria.

Podvolil se i hrabě sám — a uznal, že v máji nemůže být krásnější slavnosti v zámku, než když kolem sochy Panny Marie rozžehnou se všecka nastrojená, do různých barev zahrávající světla a kolem Panny Marie prozpěvovat bude shromážděný lid.

„Pane, ten je pod komendó!“ poznamenala tetka Prudková — míníc tím droboučký, stříbrnou přezkou nyní na jarním sluníčku zahrávající pantoflíček. — — —

K večeru nachýlil se teplý den.

Bělostná socha Panny Marie svítila už dědině vstříc.

V němém údivu zastavil se u brány z vinohradu vracející se Švásta a pokřižoval se. Pak z čekané na sluky vracel se fořt a také se díval.

„Ešče tu nejsou šnepy?“ ptal se starý komorník Zelbr lesníka.

„A ba ne. Už nepřitáhnou až s neděle. Pane, ty mají lepší kalendář než my.“

Vtom v parku zahoukla rána.

„Co to?“ trhnul sebou fořt.

Ale už se neptal dál.

Od fary večerním tichem rozlily se první lahodné zvuky známé jakési písně.

To habrůvští muzikanti před farou seskupeni v kolečko hráli papežskou hymnu.

Podvečer svatého Josefa. — — —

„Hunem — vehrávajó panu falářovi!“ letěl kolem Tománků kluk a hlava mu hořela.

„Moravo, Moravo, Moravičko milá — —“ teskně tratilo se v korunách stromů po hymně papežské — a když muzikanti hráli pak ještě „Moravan jsem, to má je vlast —“ zahrálo zas cosi v okně malé farky — co tam vždycky nebývá. Z okna vyložen poslouchal tam stařičký kněz a — bůhví proč — — tahle píseň vždycky jej rozplakala — — —

Bledý měsíc ozářil stmělý kraj.

Pojednou zas tak sladce rozechvěly se nástroje a k světlému nebi s bouřlivým vzletem rozlehly se zvuky slavně velké — srdce i mysl vždy uchvacující a duše všech jako nezkrotným přívalem s sebou odnášející písně „Kde domov můj“. — — Jak byla krásná prostičká ta píseň — za večera prosyceného vlahou jara a snivého nocí!

Dohráli.

Vyšla frajle Tóny a poděkovala za velebníčka. Ale chudičkou farou dlouho ještě do noci bloudily tichoučkým tichem jakési ohlasy všech písní, které tu hráli — a už skoro před usnutím ještě naposledy šumělo hudbou jako v polosnách:

Kde domov můj, kde domov můj?
Bujará orlice pestrá,
lva bílého věrná sestra,
své peruti rozpíná,
na svou slávu vzpomíná.
V nové jarní kráse vzkvétá
zem moravská, domov můj,
zem moravská, domov můj.