Rok na vsi/Březen/Šťastný den

Rok na vsi – Březen Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Jarní chvíle	Šťastný den	Neděle květná

Údaje o textu
Titulek:	Šťastný den
Autor:	Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Zdroj:	MRŠTÍKOVÉ, Alois a Vilém. Rok na vsi. Svazek II. Praha : SNKLU, 1964. s. 68–72. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Na den sv. Josefa.

Svatý Josef přichází prý na led s pantokem. To snad v horách, neboť v Habrůvce už dávno neměl co rozbíjet. Přesto však teprv svatý Josef do údolí v náručí přinesl jaro v celé jeho svěžesti a nadějné síle. — K ránu sice napadl jemný poprašek zpozdilého sněhu, ale — kdež v hodině byl! Sluníčko břitkým a ohnivým úhozem zničilo v mžiku jemné jeho pápeří a jen něco málo bělavých skvrnek zbylo v zamodralém stínu.

V kostele dvěma dlouhými řadami stojí svátečně oděné děti. Chlapci vpravo jak vojenská šňůra, děvčata vlevo — pestrého kvítí pás — a vesele a radostně zpívají odě ta pole píseň na počest svatého Josefa duchovnímu svému pastýři.

Z habrůvských Josefů doma neb v poli nezbyl snad ani jediný. Všichni byli v kostele — i Josef Mareček, který už přede mší svatou pil a pít bude i po ní zas až do večera tmavého. Tam zas Josef Kunz s hlavou šedivou a v ohromný šál zamuchlanou bradou bedlivě brejlí svými okuláry a nakřáplým hlasem ke cti a chvále svého patrona zpívá tak nadšeně, že ho žena potají musela ďubnout loktem, aby se vzpamatoval a nenaparoval se lidem pro smích. — Po lavicích roztroušeni byli i obzvláštní ctitelé „důstojného pana falářa“ — tabáčník Hofmann, starý Stéskal a kostelní hospodáři: Filipek s Ryšánkem; radními zastoupen byl obecní výbor — sestřičky, žebráci, hajní, fořt — nescházela ani rodina hraběcí.

Velebníčkův svátek!

Frajle Tóny ani pomodlit se řádně nemohla, všechna rozčepýřená, rozčilená tou chvílí v roce jedinou.

Konečně bylo po mši svaté.

Špalírem od kostela až po faru staví se děti pod holé lípy a dychtivě se ohlížejí k brance fary, kdy že se přece z temné síně vyvalí ohromný koš s čerstvě pečenými rohlíky, jež každoročně k svému svátku pro mladou Habrůvku až v Borové péci dává velebný pán.

A hle, tu velebníček v nejkrásnější své klerice s bezpočetnými, hedvábím obšitými, od brady až dolů k zemi se hrnoucími knoflíčky pohazuje pláštěm na rameni, milý a sladký v tváři — droboučkým krokem béře se ku svému hnízdu, kde už v brance s gratulací čeká pan rechtor a deputace školní mládeže.

„Tak — tak — tak — — děkuju — děkuju — — svatý pokoj a mír a lásku — — Jen Pán Bůh dej, zdraví dej — — ó zdraví! Tak, tak — děkuju srdečně a přeju vám rovněž — — —“

A velebníček dal se do pláče, stoje nad malým Ferdou, který v ráně do jeho vzlyku spouští naučené svoje přání. Odsekal to rázně jako opravdový člen mužského světa. Pak Anyška Stéskalova hláskem klinkavým jak křiklavý zvoneček přednesla duchovnímu pastýři „všech dítek školních přání nejvroucnější“.

„Tak, tak — jen buďte hodní a poslouchejte a pilně choďte do kostela a do školy — —“ děkoval velebníček a v malých dlaních dětí ocitly se bílé dvacetníky.

A vtom už Anča vlekla velký prádelní koš a z koše kolem pod všecky nosy rozlévala se nevyrovnatelná vůně čerstvě pečených rohlíků. „Haž sline se chuťó sbíhajó.“ — Ta pochoutka! A čtvrtek k tomu!

Už druhý koš nese Anča a s třetím zas do kláštera „kotólá“ se jak špalek tlustá a hranatá Viktorka. To zas pro ty malé „v děckárně“.

K podělování přišly i ženy s nemluvňaty na zádech i v náručí. I těm dostalo se po rohlíčku. „Pozadník“ Julius jedno děcko na lokti, druhé za sebou a třetí vedle sebe také tu stál jak na mostě svatý a také bral. I zámožný sedlák Prudek přišel se svým tříletým Vavřínkem, ne z lakoty snad, ale „tá húcta!“ Není o ten rohlík — ale o ten mls „od pana falářa!“

Bezzubými dásničkami žmoulí maličcí, ostré zoubky do bílého těsta zarývají větší, po drobínku ulamují a dlouho jak kočky chutnají mlsná děvčata. — — —

A tu na skleničku snídaně s velebníčkem do fary ubírá se rechtor sám.

Gratulanti už se hrnou. Za celou rodinu tiskne velebníčkovi ruku pan hrabě, svou „innigste Gratulation“ v starém vojenském svém plášti přednesl vetchý tabáčník a hned po tabáčníkovi vchází panský hospodář a se zahradníkem fořt. — — Sestřičky se starostou a radními si „to“ odbyli už v sakristii. Tam žehnali a blahořečili i žebráci a chudí obce, odnášejíce si chudinské své podíly.

Teprv k desáté si velebníček oddechl a pomazlen láskou všech svých farníků, povznesen vědomím nevšedního dne — — mohl si konečně po dobré snídani zapálit vyschlý, dobrý doutník, jehož stem na něho pamatoval kanovník Jozífek rok co rok. Uvelebil se oslavenec v lenošku zalitou proudy rozkošného slunečního světla a hověl si v ránu.

Krásně a teploučko bylo jako v máji. Měkoučké ještě paprsky nebe příjemně velebníčka polehtávaly pod bradou, hladily něžně zarůžovělou jeho pleť a svítily, svítily tak, že si velebníčka vylákaly dokonce i ven v celou záplavu, celý jiskřivý požár, pod nejsilnější pramen svého nekonečného záření, jako by věděly, co to má starý pán dnes za vzácný den. A osmašedesáté své jmeniny slavící Jozífek s nejkrásnějším úsměvem starého a šťastného, protože spravedlivého člověka — pokuřoval a pofukoval, chodě po chodníčku zahrádky sem i tam a mazle se na slunci, s rozkoší vnímal vzdálený křik dětí a odkudsi z pole doléhající sem nářek skřivanů. — — —

Ty děti! Ty děti! Rohlíkem nasyceny, snad všecky z celé Habrůvky sběhly se za Stéskalovu stodolu na místo bosýma nohama už zdeptané jak mlat. Sem sluníčko vždy posílá svou nejpříjemnější zář. Prostor hemží se dětskou drobotinou jak poletujícími mouchami. Nikde klidu, nikde smutku — všude veselí a radost jedna. Boty a střevíce nechaly doma, a kdo je měl, ten je zul, neznaje většího požitku z jara než bosky jak srnec vzepnout se a měkce dopadnout na zem. Veselé vrabčí oči rozehraných dětí planou, jen se míhají nahé nožky ve vzduchu, křídlí se ruce, v obratných zvratech svíjejí se těla — jen křídla všem chyběla — ale lítaly i bez nich. —

Tam houfec náruživých hráčů šprtá u zdi „šprčka“, nad hlavou sem tam jako vlaštovka poletuje míč. — Stranou trám přeložili přes kládu a houpačka dovršuje bláznivý ten rej. Obkročmo na obou koncích trámu sedí kluků narovnáno jak čečetek — jedni letí „hore“, druzí dolů k zemi — a houp zas nahoru a houp zas dolů. Někdy spadne ten, jindy vyletí onen a zas slítne konec celý a svitý v klubko na zemi vlní se a rozmotává jak uzel do sebe spečených červíků.

Děvčata v pestrých svých sukničkách u protější stodoly hrají si zas na „husu“. Také tam bývalo nejtepleji. V kolečku stojí — písničku zpívají. A sotva písnička dozněla, sotva „Líšenka“ dojednala, co za husu dá, a prodavačka rozhodla: „Teda si ju chyť!“, jako když střelí, rozlítlo se to na všecky strany jak stehlíků houf; sukýnky plápolají, bosé nožky ledva se dotýkají v letu udupané zeminy a ruce v povětří — tváře v ohni — ze zdivočilých očí zrovna srší vznětlivé jiskry náruživé hry.

Zas se sběhly — Líšenka dovedla chycenou husu.

„Nyní budeš Líešnkó ty.“

„Nyní! Nyní! Copak seš paničko, že říkáš ‚nyní‘? Přeci se říká včil, a ne ‚nyní‘!“

„Tož včilkaj bodeš Líšenkó te.“

A písnička znovu zavřískla v hrozný ten tartas hrou rozvášněných dušiček na jarním, milounko hřejícím sluníčku. — — —

A tak jaro se svatým Josefem vešlo v luh i ves.

Okna chalup dokořán, před klášterem řežou už i špinát. Starý Horák pro mrazy a mokra nemoha dosud na stromy, vzpíná se po nich aspoň teď a prořezává, uštipuje uschlé haluze, niče zrádná pletiva housenčích hnízd.

V tom dědinou zapraštěl hrozný rachot.

Uprostřed do výše vyvalil se hustý kouř. A nebyl to dým. Prach k nebesům se to vzdouval a válel a lidé sbíhali se shora i zdola.

„Co je? Co se stalo?“

„Jozífkovi Marečkovi spadla střecha nad kůlňó! Ten má pěkné svátek dnes!“

Nebohé podívání! — — Ze spousty rozbitých křidlic, pod spleteným mřížovím zpřelámaných latí a krovů, v kouři zvířeného prachu ležela mrtvola Marečkovy kůlny. — Poslední památka po zimě.

„To je škode, to je škode! Dvě sta jako dež napluje.“

„Kde hjich vezme?“

„No, to jé dobije.“

Mareček Josef seděl zatím u Katze a celý už podkouřen svátkem, ani pochopit nemohl „tú řeč“, že mu spadla kůlna. — — —

Krásným západem opět končil den.

A zas k večeři drnčí obecní buben.

Jakési zvláštní vydání habrůvských novin.

Chocholáč ohlašuje!

„Pánům občanům na vědomost se dává, že se ztratil stařeček Kaňa z Křovan. Kdo by o něm měl vědomost, má to bez prodlení oznámit panu Josefu Kaňovi v Křovanech, štvrtláníkovi zrovna naproti kostelu numero 76.“

Tedy dědoušek se ztratil! Do habrůvských lesů zašel si na proutí a cesty už nenašel zpět. Od rána celá přízeň dědouška hledala, hledala po lesích i polích, a když ho nenašla, přišla až do Habrůvky naříkat. Ubohý dědoušek!

Od východu zableskla se měsíční zář.

V tichu večera jak nejčistší zvonek pojednou zakuňkala žabička, za ní zahrčela druhá.

První toho roku. Brzy jich jasným večerem zpívat bude celý chór.