Otevřít hlavní menu

Rok na vsi/Březen/Setí

Údaje o textu
Titulek: Setí
Autor: Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Zdroj: MRŠTÍKOVÉ, Alois a Vilém. Rok na vsi. Svazek II. Praha : SNKLU, 1964. s. 57–62.
Licence: PD old 70

Na den sv. Gertrudy.

V neděli večer se trochu vyjasnilo, k ránu přišel tuhý mráz a za poledne hřálo už sluníčko — Snad Pán Bůh dá — — — To bylo jeden den.

Druhý den k večeru tak jako by se nad Lipůvkou dělala až tma, tolik mraků sněhem nabitých a škaredých kupilo se tam k Suchému žlebu, odkud foukal zlý vichor. Ale k ránu nebe zataženo bylo už jen světlou vrstvou oblaků. — — Pravda — slunce ani nebylo vidět — zář jeho rozlívala se jen mořem oblakových spoust. — Až na jednom místě ohromného prostranství, zrovna nad hlavou prosakovala k zemi trochu světlejší skvrna mléčného zbarvení, označující, že tam asi kdes visí sluníčko. A hned nato už vichry přiletěly od jihu, rozházely celou oblohu a na zemi sypal se z nebe zlatý déšť. Tak náhle, neočekávaně zasvítilo sluníčko — — Bláto v jeho náporu rychle vysýchalo v prach, páry země chtivě se nesly vzhůru k živnému teplu, z dlouhých dřímot k šťastnému životu probouzel se všechen habrůvský svět.

A byly tu ty krásné, dlouho želané, dlouho vyhlídané chvíle březnové — plné života a ruchu, chvíle požehnané práci od vánoc už se těšícího dělníka.

Šťastné, milé, z celého roku snad nejvzácnější okamžiky nastupujícího jara, kdy hřeje všechno — duše i tělo — kdy voní břízy, dýchají teplé větry, země se potí, chvěje se vzduch a role tak příjemně zapáchají teplounkou stájí. Mysl lidská jak čistá lesní studánka žíznivě chytá a skládá všecky ty obrazy v sobě a tělo jako by ani nešlo, ale nad zemí se vznášelo, jemně a vlažně kůži polehtává měkký, jako lázeň rozechvěný vzduch. Oko už unaveno bezpočetnými těmi obrazy z nebe se lijícího světla, rádo chvílemi se zachycuje v zšedlém úbočí dosud spícího lesa, kde na výsluní do výše se protahují bílá těla bříz.

A dole pod lesem už na výsluní pole brázdí pluh.

Sedláci sejí.

Co jich všude je!

Na Strážce — šest, osm, deset párů volů sem a tam se tahá a za nimi, za koni zdaleka do slunce plane rudá barva secích strojů. To jsou panští! Mají rozděleno pole po pásech — jedním pruhem jeden pás, druhým pruhem druhý pás; — na jednom oráč zpívá, na druhém volá — na třetím jen tiše postupuje řádek za řádkem — na místě, kde se čtvrtým se potkávají, na sebe promluví i smíchem se občerství a zase jdou dál za krokem krok a pár v hlínu ponořených volků bílých před nimi. — — — A Šíp, Hadí vrch, Véhon — na obzoru proti slunci jen body černé, čárky místo lidí stály — tmavé jakési hrboly, které se pohybovaly z místa na místo. A nebe tak modré, až do běla rozžhavené stálo nad nimi a daleko, daleko — v nesmírných rozlohách světa zapouštělo nádherný svůj nebesklon. — — A pod obzorem, když oko navyklo a rozeznávat už umělo od tvaru tvar — jako broučci rozlezlí — kopošilo se to tam mezi hrudami a místy shluklo se jich tolik, že celý zástup ocitnul se na malém kousku země. Doma snad nezůstal ani jediný pluh. Celý kraj byl poset hemžícími se těmi tvory, všude plno koní, všude plno lidí a krav, pole za polem, krávy proti kravám — tam se oralo, tam se vláčelo — a uprostřed do kopce hrabaly se postavy s přehozenými plachtami, hned se shýbaly, hned přímily — a za každým tím pohybem z rukou do země jim pršel zlatý déšť. — A ještě nové páry koní, nové povozy, celý průvod panských volů a selských krav vyjížděl po suché silnici na vlhká pole, táhnul za sebou pluhy a brány položené na plazech — všecko bylo veselo, všechno se smálo, chlapci hvízdali, ženské se řehtaly, zpívaly děti, a táhnouce děcka na zádech, na pole běžely za svými. Celá ves tak stěhovala se dnes na pole slavit velikou slavnost jara a země. — Oráč si pozpěvoval, potahuje nohy z hrud, z pole na pole mluvily jakési hrozně napjaté křiky — tam se zaleskly holínky, tam bílé z černé zeminy se nořily nohy krav, zašustěl bič, zakrákala vrána — suchý chřest nářadí rozléhal se ze všech stran. Větrem plápolaly modré sukně po stráních — i tu se ruka rozháněla v pravidelném, rytmicky odměřeném zákmitu loktu, a žena selka volným krokem z ruky na zem zapouštěla první símě jara.

Jak to bylo všecko krásné! Ocelí v zvratech svítily pluhy, čelenky koňům blýskaly na spáncích, po větru ohony vlály na stranu, zpod pevně nastupujících noh se zdvihal lehký prach. Tam zas kravka stínila kravku, chvíli jedna se vyhřívala bokem v slunci, potom zas druhá — a tak se střídaly navzájem v ouvratích a jen ty nohy jejich stály v ustavičném světle. — — Tam Stéskal se svými grošáky půdu rozrývá se svahu dolů, proti němu v sousedství Filipek do vrchu zas žene lesknoucí se vraníky. Na Véhonu šiml Horbiškův zpocen se moří se zemí o každý krok, nedaleko něho Dóbek Jurka zeširoka vykračuje za svým párem valachů a tak mocně se tělem opírá o kleče pluhu, jako by do týdne rozbrázdit chtěl celou Moravu. Na Hadím vrchu blízko silnice zastavil Chalupa potem svítící svůj potah, a zvoně otkou o pleskotající pluh, seškrabal nalepenou, jarem čpící zeminu. Pak teprv modrým šátkem otřel zpocené své čelo a — obrátil se k poledni, odkud vlídně vanoucí větříček jemně počechrával jeho šediny. Z koní už teklo, ale nic platno — Chalupa znovu zasadil pluh, trhnul otěžemi a — bje! — zas bouří se hlína, funí nozdry, koně pohazují hlavy do slunce, čelenky září. — — A za oráčem krok za krokem zase tentýž rozsévač s bílou plachtou zavěšenou přes prsa a naplněnou zrním, trhavými pohyby pravice rozhazuje zlaté símě budoucí úrody.

A tak všude, odevšad, z dálky do dálky — na kopec z kopce bílé rukávy z kabátů vysvlečených oráčů svítí nad černou zeminou jak párky bílých holubic. Ze všech stran se nesou pokřiky oráčů, divoce rujný říhot hřebců, zpěv a pískot na panském láně — a všem nad hlavami skřivánci jak zblázněni radostně trolí svoji píseň z nebes, odkud každý ten zvuk jako to zrní zlatem padá v rozpadávající se hroudy.

Se Šípu vznesla se daleká píseň mladého oráče, bouřlivá a vzletná jako to jaro samo — a už s vrcholu Hadího vrchu odpovídala mu píseň druhá a obě tak vysoko ve vzduchu sklenuté nad silnicí se potkávaly a milé byly jako ty písně skřivánčí. — — —

Na Sedlisku patnáctiletý Prudků Pavel se svými hnědáky také oral svůj kus. Pevně držel rozklesnuté kleče, z rovné čáry nevybočil ani o píď; za ním ta tik stejnoměrnými vrhy zašíval ječmen. —

„Pomáhej Pánbu, Pavle! Dobře se to oře?“ ptal se stařeček, starý — polo už v hrobě stojící Kilián.

„Dejž to Pánbu — dobře,“ v radostném úsměvu zasvítily oči Pavlovy na starce — a bje! — hnědky musily zas dál.

Dotáhl, hodil pluhem, jako by si s ním jen hrál, přehrnul ouvratě, a cítě stále na sobě hřejný pohled starého výměnkáře — s pýchou už a s jakýmsi vnitřním zadostiučiněním znovu zaryl pluhem v zem.

Jak vítr hnal se kopečkem vzhůru.

Čertův kluk! Ve škole věty nenapsal, aby v ní nebylo chyb co slov; dělení desetinných zlomků bylo mu zrovna tolik jako učit jejich Vořecha, kolik je hodin, v zeměpise dlouho si pletl Austrálii s Afrikou, ale když došel čas a Pavel měl jít zkusit orat — nebyl na poli ani dvakrát, a pluh obracel na ouvratích už jak tatík. Jak rozumně a rozvážně řídil náručního divocha! Ani taťka tak neposlech — jako šetrné ruky toho polodítěte. — — Což mu byl nyní krychlový obsah trojbokého jehlance! Co Evropa se všemi svými planetami a mluvnice se vztaženými, podmíněnými a ďas ví k sakru jakými ještě větami! Kopat uměl, mlátit uměl, orat, set, a o krejcar však ho ještě nikdo neošidil — A tak ho to těšilo, tak to měl rád! Nuž, jen orej a sij, statný, se zemí ještě srostlý synku Moravy! Snad lepší símě zasíváš, ourodu sklidíš lepší, než jaká by vzešla z tvrdé tvojí palice.

Ach jaro, jaro! Jarem vonělo, jarem zpívalo — jarem žilo a jásalo všecinko, všecko. Holubi, nasyceni bohatě všude, na všech stranách rozházeným zrním, břitkým, hvízdavým letem spěchají domů, podělí pištící svou mláď a zas letí k nesmírným hodům, které slaví jen třikrát do roka — na jaře, o žních a na podzim, když sejí pšenici a rýž. Čejky už krouží nad lukami s tesknými nářky, znějícími jak srdceryvný pláč, a obtáčejí místa vyhlédnutých hnízd. Špačci v koších obletují celý kraj a divokým, rozpustilým letem přenášejí se z místa na místo. — Najednou, jako by se to vichr strhnul, nad hlavou zašelestí to, zahučí — polekaně zdvihneš hlavu a — on to špačků koš. Zatočili se vlnovitou čarou a zase tak se ženou jako tichá bouř. — — Stranou k lesu zas vzlétlo hejno divokých holubů. Tak se ty bílé kroužky pod sivými křídly jen jen mihotají. Plsky přeletují po silnici, usedají na hroudách polí a škubavě pokyvují krásným, dlouhým a útlým ocáskem. Vysoko nad Pavlem perutěmi mává poštolka — krouží, kolíbá se, nadnáší a pojednou stojí jak k nebi přibitá a shůry dolů bystře slídí, kde by co v zorané zemi zahlédla. Vrány vážně berou se brázdami za oráči a silnými zobany ubíjejí v slunečním světle svíjející se ponravy.

A všude píseň, všude jaro — všude ruch a klidu nikde.

Než tu k jihu na modrém nebi pojednou hrom.

A už? Teprv březen!

Hlavy se zdvihají — postavy přímí —

A tam kdosi v Loučce těší souseda: To je dobře! Bouřka v březnu klade na dobrý rok.

Bože dejž!

A zas kdosi na třetím poli jiného je mínění.

„To néni dobře. Březen hřmí — květen sněží.“

„Kdož to vezkómá!“ hodil rukou Chalupa a rozsívá dál.

Zvedá se vítr — po zemi poskakuje suchý list. Umlkli skřivani, ztichly písně oráčů. Nebem projel první blesk. Holé koruny stromů jak s nevůlí sebou zaklátily, blesky projížděly zčernalou oblohou — za řevu skotu a hromu k zemi padají první krůpěje.

Však zůstalo jen při prvních. Bouř jako by si do světa vyjela jen tak na zkoušku — přehnala se stranou a daleko na východě nechala po sobě slabou jen blýskavici — — —

Stmívá se.

Dědina šumí nekonečným průvodem z polí se vracejících pluhů. Pár za párem tak putuje k stájím — koně unaveni věší hlavy. Ztěžka na ohnutých šíjích řinčí volům řetězy. A ves plna je vády a pokřiku dětí. Nijak se nemohou nasytit jarní své slávy.

Klekáním končí pracovný, rušný den.

Ale ne — ještě nebylo všemu konec.

Pojednou — už za tmy — rozlehnul se drčivý jakýs lomoz. Hlásný bubnoval. Lidé vybíhali a poslouchali, co to tak pozdě — za tmy už.

Ztichli a poslouchali.

Žid ztratil kůžky od kůzlat a prosí, kdo je našel, aby je hned přinesl k panu starostovi.

Žid sám stál před radnicí a pysky tak se mu třásly — jak bědoval nad svými kůžkami. Měl pytel děravý, založený jen šátkem. Vylezly mu a ztratil je.

Ubohý žid!

Lidé se smíchem vraceli se k teplé večeři.