Rok na vsi/Říjen/Lesňáci

Rok na vsi – Říjen Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Užírač krve	Lesňáci	Stréček Kuchyňka

Údaje o textu
Titulek:	Lesňáci
Autor:	Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Zdroj:	MRŠTÍKOVÉ, Alois a Vilém. Rok na vsi. Svazek I. Praha : SNKLU, 1964. s. 137–141. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Na den sv. Kryšpína.

Hospodáři ujíždějí do polí, dědinou trousí se vlňáky zahalené ženské.

Jdou na poslední zbytky řepy.

I kozky se rozlezly zas po stráni, nad dědinou v přítmí modrošedé a jako pomazané oblohy vysoko vzduchem vlají křídla havraní.

Je po poledni, děti scházejí se do školy.

I Hložků Honza se chystá.

„Dnes nepudeš do školy — — — Dones na vaření — huž nemám hani jedné tříske.“

Janek opovržlivě hodil provázkem svázané vědy na lavici a s hřebíku sňal malou kapesní pilku.

„A dé pozor, habe ti fořt nechetl,“ dodala ještě matka, prohlížejíc dno jakéhosi hrnce.

Janek vytáhl pod lavicí silný provázek, zakousl se do krajíce chleba, zavolal ještě přihlouplého Julka Kryštofa, toho poslal pro kamarády — Pazderkova dvojčata — a šli.

Pazderkova dvojčata — o kus vpřed — byla přední hlídkou. Oba rozeznal od sebe málokdo… Když se narodili, byli prý celí černí a oba chlupatí. Chlupy ztratili, ale černí zůstali.

„Ti snáď nésó hani z našeho plemena!“ rozkřikla se tenkrát jejich tetka.

Snědí a hranatí, s vlasy rozčepýřenými na všecky strany zdáli se být opravdu jak z jiného světa.

Škola byla pro ně, jen když už naprosto nevěděli kam. Otužilí v hladu i zimě, bosí v létě i za mrazu, oškubaní po celý rok, rvali se životem jak divá zvěř a zasloužili si té přízně, kterou jim uštědřoval Hložek Jan.

První rok svého života leželi ještě v selské kolébce s měkkými peřinami a při dobré stravě — v roce dvanáctém už spávali v hadrech na ztuchlé slámě a živili se jak ptáci nebeští. Pramen jejich výživy po celý rok byl nevysvětlitelný.

„Tenkrát, dež se narodile, měl tatík ešče štvrtlán,“ vypravovala přednostka, houpajíc Toničku v loktech. „Štvrtlánek měli a žili jak nébohatší sedlák. Jen se smažilo. Křtine — to belo hu nich víc než hjinde svarba, při hóvodkách — sednica nestačila, posedali haji v kuchyni… Pazderková za svobodna samá pantla, samá mašla a samé famfrňoch — nos jen hore — nohó nevěděla jak šlápnót. A za deset let je — v pastóšce — — Pantle, mašle, štvrtlán i s chalupó — všecko totam a huž prodali haji ten poslední kósek pole. Huž hani na brambore nemajó, a co si v zimě nevyprosí v zámku — nemajó — — —“

Dvojčata nebyla sama. Doma, v umazaných, potrhaných šatech a košilkách válely se ještě čtyři děti. Tónek měl jedno na zádech, Karel druhé — to nejmenší, když pro ně došel Kryštof.

„A žádný nechce humřít —“ vzdychla si jednou Pazderková, když nad velkou tou bídou ze srdce ústy tlačil se jí stesk — — —

Chlapci vyrazili humnem na postranní chodníček, a rozhlídnuvše se bystře prostranstvím — za dědinou přeběhli k doubravě.

Lesy!

Jak jste se změnily! Zlato kapalo v úbočí, krev stékala v Sovího koutu hluboký klín. To krvácelo listí bříz. Odkudsi z lože vyběhla urousaná, poplašená zvěř.

Opatrně a promyšleně jdou chlapci kupředu, oči jak jehly — noha neustále připravena ke skoku.

Jsou na kraji.

Prořidlým křovím crká sýkorka. Jen mžikem si jí všiml Janek, jak každou dírku v kůře prohlédne bystrým svým očkem, každou puklinu ohledá ostrým zobáčkem, poďubne a vyplašena krokem chlapců letí zas dál. — Králík dupl před nimi a kličkuje jako had smýkl sebou v spadlém listí.

Na černém kmeni vysokého dubu zarděla se červená veverka.

Mimoděk ohlédl se Honza po zemi — — a už po veverce frčel kamének vystřelený rukou mistrovskou. Veverka kvikla a v krkolomných obloucích přenášela se vzduchem ze stromu na strom — stále hloub a hloub doprostřed lesa, až zmizela úplně.

Byli na místě.

Rozlezli se po kopci a za malou chvíli praštělo suché dřevo dávno už předtím podříznutého habroví. Znali les už líp nežli pan fořt. Příšerně rozléhá se praskot v prázdném, smutném lese podzimu. Lesňáci nemluví. Jak příšery přeskakují němě mezi větvemi a pracují rychle a hbitě jak mrštný stroj, dokud je čas a čistý ještě vzduch. Honzova pilka skřípe — jedno z dvojčat kroutí štíhlou břízkou, dřevo zasténalo, korunka s kmenem jak zohavené mládě leží na zemi, trčíc mrzáckým pahýlem do vzduchu.

„Honzo, nařež tadyktú borovicu… Do zime šak huschne.“

A pilka vřezala se do červeného kmene bujné borovičky; smutně se zatřásla Honzovi pod rukou… Nač ten v lese sáhl — tam jistě čekala smrt.

Byli hotovi.

Na zemi už každý hromádku nalámaného paroští.

Stáhli ještě provázkem, dali otýpku na hlavu a — vzhůru cestou, druhým koncem dědiny. Tam do rokliska nad žumpou nechodí fořt. —

Pojednou se zastavili a jedno z dvojčat — jak psík když se zastaví — zdvihlo poplašeně jednu nohu — — —

Naslouchají.

Nic.

Zvolna jdou zas dál. Tónek dopředu, Honza nazad, Kryštof napravo i vlevo — tisíc očí měli hoši a sluch divochů, zdaleka větřili nebezpečenství. Kousek vzadu jde Karel v bělavé kazajce, která má jen půl levého rukávu — — všichni bosí. V botách by nemohli dobře utíkat.

Uhnuli z cesty a berou se opatrně pokrajem lesa, krčí se pod větve převislého doubí a často nahlížejí — nebo sluchem zkoumají hlubiny lesa.

Za výstupkem zatím hajný Kuchyňka zelenavýma svýma očima slídil po lesňácích. Slyšel praskot a věděl, kudy půjdou.

Honza sebou pojednou mrsk. Skok — dva — tři — voda a bláto na loučce vystříklo mu až nad hlavu — druzí ani se neohlíželi, co se stalo — — přes louky, přes cestu hnali do vrchu.

Teprv ve vinohradech až na vrchu kopce se zastavili a jak vyplašení zajíci se rozhlíželi a ušima stříhali na všechny strany. Tu si už mohli oddechnout.

Kde byl Kuchyňka! Škrábal se mezi hrudami a ta ohromná jeho hůl víc mu překážela, než pomáhala v chůzi. Zastavil se a zdvihl hůl do nebes. — Mojžíš — — —

„Holoto zloďéská — — — Šak te mně neundeš. Šak ti znám, te Pazderkůj bělokabátníku — — — !“

Kuchyňka rozběhl se zase do kopce — Běží, co může.

Pazderkovi se už hotovili k novému skoku — strategický klid zachoval jen Honza. Změřil vzdálenost hajného, posoudil všestranně jakési křivolaké pohyby rozklíženého Kuchyňky a zavolal na chlapce:

„Chlapci, nebujte se, huž nás chytnót nemože — — bodeme chytat me jeho!“

Kuchyňka hrozil pěstí, vyhýbaje se vodě na louce.

„A víš te co, fósáču — — — tuťkaj — — —“ rozhorlil se už Honza a zastavil se. Položil otýpku na zem, vstoupl si na ni, obrátil se zády ke Kuchyňkovi, smekl děravý klobouk, a rozkročiv nohy, vysekl Kuchyňkovi potupnou poklonu.

Kuchyňka přešel louku a právě rozestavil nohy, aby se kopcem rozehnal k vinohradům, když to uviděl.

„Bóže!… Jen jednó ti, kluku, smět nasypat broků do kalhot!“ povzdychl si Kuchyňka a už sáhal po pušce, když vtom Honza otýpku hodil zas na hlavu a běžel za kamarády. — — —

Hložková už synka ledva dočkala. Poslouchajíc chléb žvýkajícího Janka, lámala a kladla do pece suché kousky, aby uvařila pro muže večeři — — —

„Přinde z té řepy beztak celé prostydlé — — Di a hunem naber brambor — — — !“

Z komínu k zamodralému nebi vyletěl lehoučký kouř.