Rok na vsi/Říjen/Užírač krve

Rok na vsi – Říjen Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Soudy	Užírač krve	Lesňáci

Údaje o textu
Titulek:	Užírač krve
Autor:	Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Zdroj:	MRŠTÍKOVÉ, Alois a Vilém. Rok na vsi. Svazek I. Praha : SNKLU, 1964. s. 130–137. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Ve školním katalogu z roku 189* pod číslem 8 je nacionále Jan Hložka. Narodil se 22. máje 188* v Habrůvce na Moravě, otcem jeho byl chalupník číslo 126.

„Je mu teprvá dvanást let, hale rozumu má za vosumnást“ — — — říkala o něm širokohubá, vysoká jeho rodička s pýchou, přestože ten osmnáctiletý rozum ji stál mnoho těžkých slz — — —

V katalogu zaznamenaný prospěch Jana Hložka byl nějak pomatený. Ornitologem byl, tj. znal kdejakého ptáka v lese po zpěvu i po hnízdě; z jara vybíral jim vajíčka. V přítomnosti velmi dobře uměl katechismus, zeměpis a dějepis; dostatečně už jen se vyznal v mluvnici a docela nedostatečný byl v pravopise. — Sešity jeho byly strakaté, knížky mazané, poškrábané; ale zas dobře počítal a pěkné uměl povídat o zvířatech. Z tělocviku měl ovšem „velmi dobře“; ale zle bylo s Hložkovými mravy. Po všech osm let, co chodil do školy, byl počítán mezi nejnezvedenější chásku; — rubrika pro poznámky až ani nestačila. Nectnost vedle nectnosti byly tam zapsány, a ctnost žádná. Dle školního archívu vybíral kosy, kouřil na pastvě cigárky, týral zvířata, lhal, bil se, a když byl pan učitel dodal, že i krad, připsal ještě hrubým jakýmsi písmem — — „a vůbec žák nemravný“ — — — Už mu také jinak neříkal než — užírač krve.

Těžko se dalo říci, kdo a jak jej vychoval. Matka stále na tovarychu, táta vždy z domu — sester nebylo, bratří nebylo, sousedé zrovna takoví — — těžko tu nestat se samostatným. Od tří let rostl před chalupou, za chalupou a v potoce. Vychovával se sám, ledaže matka, když přišla domů, přidala k jeho výchově nějaký štulec nebo vlastním příkladem ukázala, jak výborně při takové metodě se rodí z člověka nadávky — — — Pan učitel a pan farář se zděsili, když šestiletý Hložek poprvé přišel do školy; klel jak starý husar a na učitele už druhý den vytáhl křivák.

Otec — nebyl-li opilý, byl v práci, a nebyl-li v práci, seděl buď v hospodě nebo v kriminále. Matky ani do domu nikdo nechtěl. — Měla tak dlouhé prsty, že už ji několikrát za ně přiskřípli. Kdysi právala u fořtů, a než se rok sešel s rokem, neměl pan fořt pomalu čím jíst. Všecky lžíce, nože, vidličky a domácí trety kus po kuse jako by se propadaly. A se stříbrnou lžičkou kávovou hrál si před chalupou Janek v písku — — —

Honzovy tahy v obličeji byly tvrdé, kožené, pleť hrubá a hnědá. Nad roztaženými lícními kostmi blýskaly hluboko zapadlé zelenavé oči, špička nosu uštěpačně trčela do světa a hranatá, široká, neforemně zrobená lebka na sraženém těle svědčila o tom, že se v ní rodí snad velké, ale málo lidem příjemné ideje a plány. — Chytrý, ale vzpurný a sveřepý pohled Honzův dával jen tušiti lidem, jak veliké zásoby jedu a zloby vychoval a zanechal v něm život — — —

Nešťastná rodina ptačí, jejíž hnízdo vypátraly bystré Janovy oči. Po tři dny dvě hodiny vždycky klečet musil v koutě, že vybíral „ftáčke“ — — — A když na druhý den po odbytém trestu děti se do školy sešly zas — přihrnuli se dva hoši s novou žalobou, že Honza našel skřivánčí hnízdo a nohama tak po vajíčkách dupal a přitom klel a nadával. Pan rechtor zavolal starostu a Honzu nezavřel už ve škole, ale řetízky svázaného přede všemi dětmi vedli do obecního „kačenca“

Ale sotva ty řetízky střepal se svých širokých, jako lopaty nehorázně rozklesnutých rukou — už zas vylezl na vysoký topol pro vrabčí hnízdo i s děckem na zádech — „brabce“ vstrčil za ňadra a s děckem na zádech zase tak chladnokrevně, jako vylezl na strom, slezl zase na zem.

Máma když večer přišla z tovarychu a dověděla se o všem — neznala se. Bila do něho jak do pařezu drvoštěp a hrozila mu, ležícímu na zemi, podkůvkou své vysoké boty, že jej rozšlápne jako „žóžel“. — Jan všechno vyslechl, statečně přestál a za chvíli spal jako dudek.

Smělý byl jak ostříž, tvrdý jako kocour: nejvyšší duby nepřekážely kuním jeho pochodům a s mladými veverkami na jaře vedl dokonce i rozsáhlé obchody.

Hnal jednou stráňovský hutař Honzu z vinohradů až k panskému potoku — — — Už mu byl v patách, a kdyby ani toho potoka nebylo — nebylo obavy, že mu unikne.

Ale vtom prolítl Janek vrbovým proutím — vzepjal se, jak přes bariéru sebou smýkne kůň, a už byl na druhé straně. Svalil se tam, bolestně i zařval, ale hned zas vyskočil, a neopomenuv hutaři zahrát u nosu na všech pět od levé ruky — uháněl k Habrůvce dál.

Hutař, mladý, pružný ještě člověk, celý zdřevěněl, když očima změřil šířku potoka a skrčenou, neforemnou postavičku Honzovu. Už ho ani nepronásledoval a s nepořízenou ubíral se nazpět k Stráňovu — — —

Jak se vedlo hutařům, vedlo se všem — — Nikoho se nebál. V noci jej mohla máma poslat kamkoliv — i na hřbitov by byl šel; neznal bázně před ničím.

Bylo mu teprv sedm let, když si máma na něho pozvala Mikuláše. —

Venku svítil bílý sníh — Honza seděl u okna a zkoušel, dal-li by se z kočičího ocasu udělat uzel.

Pojednou kolem chaloupky se ozval rupot, cinknutí zvonku, mumlání — řinčení řetězu — brblavý hukot.

Z ocasu uzel Honza neudělal, ale kočku pustil. Zapomněl na ni.

„Honzo, Mikuláš!“

Honza skočil na nohy a odhodlaně hleděl ke dveřím, za kterými se ozval temný, strašný jakýsi ruch. Jako by tam zvíře někdo dráždil a na ně dorážel — zvíře vydávalo zvuky podobné vrčení řeznického psa.

Dveře se rozevřely, po čtyřech vlezl huňatý čert s řetězem, za ním vstoupila ztepilá, bílá postava anděla a ještě vyšší, ještě bělejší postava svatého Mikuláše s biskupskou čepicí na hlavě a dlouhou metlou v ruce. Berla v temnu nad hlavou zářila v zlatě.

Jan zostra posoudil situaci, ale nelekl se. Teprv když čert čtvernožky dolezl až k němu — chytil se za maminčinu sukni.

„Jane Hložkůj,“ hlubokým hlasem oslovil chlapce svatý Mikuláš a zatřásl svou ohromnou, bíle huňatou bradou — — „seš pré zlé a tvrdé a neposlušné k rodičům, tak sem přišil tadyk s Luciperem, habe si tě vzal, ešli neslíbíš, že bodeš hodné.“

Honza jen zvědavě pohlédl na čerta jak u nohou mu lezoucího podivného brouka, jakého ještě jakživ neviděl. Zahlídl, že přední jeho nohy jsou člověčí ruce a začerněná tvář také se mu nezdála satanského původu. Po rozštěpených kopytech už dokonce ani památky. Ale rohy měl a jazyk vyplazený, červený.

„Bodeš hodné — nebo nebodeš?“ vysoko pozvedl Mikuláš svou metlu.

Hoch s opovržením se díval na čerta.

„Čerte, vem si jé!“

Čert čtvernožky postoupil kupředu, zachrochtal a zařinčel řetězem.

„Deš, potvoro!“ zuřivě pojednou kopl Honza satanovi botou mezi oči.

Čert člověčí rukou chytil se za kořen nosu a brzy nato viděl Honza, že čert má aji takovou „krýv“, jako ji má člověk.

Ďáblovi na pomoc přispěl sám Mikuláš s metlou.

Honza zařičel a začal pracovat nohama i rukama proti bílé obludě. Dopadla metla jednou — dvakrát — — „škrk“ — — — Honza utrhl Mikulášovi celou půlku košile i s rukávem, a když i škraboška spadla a z Mikuláše vyloupl se sousedův Martin — s chutí ještě mu do očí naplil „Fi!“ — jako by řekl: „— — Zbytečně jsem se lekl.“

S hanbou odtáhl čert s andělem i svatým Mikulášem a na druhý den obdivovala Honzu celá Habrůvka — — —

Po takových zkušenostech stal se Honza ještě smělejším. Zábradlí v kostele mezi oltářem a lodí bylo celé pořezáno kudlou Hložkovou, zeď u křtitelnice okopána a odřena kovanými jeho podpatky, a když panu farářovi míšeňská jablíčka zakvítala nejsvěžejším ruměncem, za měsíčního večera všechna mu orážel Hložků Janíček. Druhý den poděloval jimi svoje přátele.

Ale katechismus uměl zato Honza výborně. Když tak panu farářovi pozurážel kdejaké jablíčko, ba i na hrozny se mu dostal a meruňky mu snědl do jedné, dříve ještě než dozrály — přestal se panu farářovi líbit — a proto málokdy jej vyvolal. — Ale když vyvolal — Honza, jako by se nic mezi nimi nebylo stalo — uměl, a uměl tak, že se velebníček v tichosti nad ním zamyslil a chvíli třepal bílou hlavou jako člověk, kterému něco jde do hlavy a nejde, je spokojen a není spokojen, rád by pochválil, a přece se tomu bránil; — „s tím hochem opravdu byla svízel“. — Nakonec přimhouřil oči a chvíli tak se zadíval na Jankovu hrbatou hlavu. Ale ta, plna náboženských nauk, byla zrovna tak hrubá a nezušlechtěná, oči zrovna tak zavilé a zelené, postava zrovna tak sražená a těžká jako „gula“ — — že divně se při tom uličníkovi vyjímala znalost nauky boží. — Neříkal mu zatím nic.

Bylo Janu Hložkovi právě deset let, když do Habrůvky na vizitaci přijel sám pan biskup.

V ozdobené škole bylo krásně. Okna, dveře, Kristus na zdi — jedna chvoj — na stole ohromné kytice z lučního a lesního kvítí — děti všecky jak obrázky — — kněží, rodiče, páni — hrabě, hraběnka — a za stolem na katedře sama biskupská milost dávala školákům otázky. Nebyly těžké.

Vytrvale hlásil se Hložek Jan.

Ale kupodivu! Pan biskup — jako by Hložka ani nebylo, a ač seděl v lavicích „néprvňéších“ — ani neviděl divokého jeho hlášení — neukázal bílým, tlustým svým prstem na Hložka Jana. Snad že ho pro skrčenou jeho postavu opravdu neviděl, snad že se mu příliš kožené, zvířecí tahy v obličeji Janově nehrubě líbily.

Právě dala biskupská milost otázku o sedmém přikázání božím, ale nějak zapentlenou, že k ní bylo třeba bystřejšího důvtipu než na všechny, které předcházely… Hlásil se ten, hlásil se onen, děvčata i chlapci — ale žádná odpověď nezněla tak, jak si ji přála slyšet jeho biskupská milost. Tváře se ohleduplně usmívaly, i pan biskup byl v jakýchsi rozpacích — — —

Tu už Hložek Jan vyvstal, vymrštil ruku do vzduchu a za napjatého ticha z tlumu nahýbajících se těl vyjelo pojednou:

„Pane biskupe, mě vyvoléte!“

Biskupská jeho milost se usmála a ukázala měkounkým prstem na Hložka Jana.

Hložek Jan jasným a zvučným, dnes také jaksi vymytým a zjemnělým hlasem odříkal všechno po pořádku, jak a co všecko sedmé přikázání boží zapovídá a přikazuje, a vítězně rozhlédl se po hlavách všech smějících se panáčků.

A bylo mu divné, proč se tak „řehocó“.

Přece odpověděl dobře! — — —

Nejraději měl Honza koně a pastvy na podzim.

Také koupele v obecním rybníčku v létě patřily k vyvoleným jeho zábavám. Bály-li se všecky děti do rybníčku vlézt, aby je nestihl učitel, Honza jistě se nebál, a kdykoliv si smyslil, šel tělo své oblažit v špinavé lázni brodidla uprostřed návsí, kam navečer zaváděli koně.

„Počké, já to řeknu! Dostaneš!“

„A nechť!“ strhal Honza hazardně kazajku se sebe a hup dolů. Teprv z vody, stříkající na všecky strany světa, křičel na břeh. „Šak ešli to veslepičíš, hubu ti roztrhnu haž po huši,“ dodal a zmizel pod hladinou, rozhrnuje vodu svými údy jak obojživelník. Tak dlouho jak on nedovedl nikdo vytrvati pod vodou — — — Hastrman…

Pěkně se to Honzovi válelo v rybníčku. Kalisko bylo sluníčkem vyhřáté jak v hrníčku. Z rozpustilosti celý se ještě pomazal blátem od paty až po hlavu.

„Chlapci, tak vepadá satanáš,“ volal na břeh, strašně vyvaluje oči z bahnem počerněné tváře, a vztyčil se z brodidla: — bahno tak s něho crčkem stékalo dolů.

„Ja, satanáš…“ odpověděl mu kdosi. „Pan hučitel ide.“

Hložkovy oči se rozlítly po dědině a zahlédly na silnici učitelova psíka „s téma šmatlavéma nohama“.

Honza už nečekal.

Vylítl z rybníčku, posbíral kabát, kalhoty a svou beztak ušpiněnou košili, přitiskl všecko do břichaté, zablácené náruče a to sluníčko jen po něm blýskalo, jak úprkem se rozlítl přes dědinu a rovno do mezírky Hrabálkova statku.

Učitel jen holí mu pohrozil… Za chvíli zašel i se šmatlavým psíčkem.

Teprv potom vrátil se Honza k rybníčku.

Přec musel to bahno se sebe oprat!

Na druhý den po škole, právě když se učitel chystal Hložka předvolat, co to zas vyved, vešla tetička Sékorka.

„Pane hučitel, já hjim du žaluvat. Totok huž néni k vydržeňó s tém Hložkovém Honzó! Jakživ sem neviděla takovýho zlýho školáka. Kdejakó tyčku nám v plotě hukrótí a včera mýmu dítěti — z vodpuštění, hnoja do hubičke nacpal a hutekl. Děti šak to viděle.“

„Musíte to taky jeho mamince říct.“

„Tá?! I tam já nepudo. To bech se dostala — — — !“

Došlo k soudu.

Honza nenamítal ani slova. Všecko byla dokázaná pravda a on sám se k tomu mlčky znal. Zapjal oči do učitelových kolen a stál lhostejně, jako by celá ta událost s děckem nestála za ten křik. Jen poškubával jedním ramenem, jako by něco s něho shazoval.

Učitel sáhl k poslednímu prostředku. Ostatní už beztak vyšly všecky namarno.

Byla to dobře vyschlá lískovka a ležela pro všecky případy na skříni za malovanými zvířaty.

Janek se zašklebil a nejistě mrskl očkama po učiteli — — —

„Pane hučitel,“ stáhl malomocně ruce vzad — — „já to huž dělat nebodo!“— —

Dal se do řvaní. Lískovka prášila kalhoty — Honza jen lítal. Lískovka přestala, ale nepřestal řvát Honza. Řval i potom ještě, když lískovka dávno už zas ležela za malovanými zvířaty. Bylo patrno, že řvaním vzbouřit chce celou dědinu.

„Že tě zavřu do chlívka!“

Janek řval za dva.

Učitel sám se toho řvaní zděsil. Vstrčil Honzu do prázdného dřevníku, zamkl na zámek a šel k obědu.

Po obědě učitel Hložka pustil.

Šel s hlavou uraženě vztyčenou a odpoledne do školy už nepřišel.

Jen děti žalovaly, že Honza do školy chodit nebude, „šak pré počké, potvoro, to se ti nevyplatí! Maminka pudó na hétmanství žaluvat, a do škole že chodit nesmím, dež su tam bité.“

Tenkrát to bylo, když učitel nad Hložkem vzdal se všech nadějí a ke všem hříchům do rubriky poznámek připsal: „a vůbec žák nemravný“.