Rok na vsi/Říjen/Stréček Kuchyňka
| Rok na vsi – Říjen Alois Mrštík, Vilém Mrštík | ||
| Lesňáci | Stréček Kuchyňka | Neděle |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Stréček Kuchyňka |
| Autor: | Alois Mrštík, Vilém Mrštík |
| Zdroj: | MRŠTÍKOVÉ, Alois a Vilém. Rok na vsi. Svazek I. Praha : SNKLU, 1964. s. 141–147. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
Kuchyňka je hajným už dvacet let. Šedesát zlatých ročně, kousek pole, nějaký mandel otýpek a z prodeje dříví „taky nejaký to procento“ — je všechno, co za službu dostává. Co si urve mimo to — „šak teho néni hani na podšití botů“ — — ale za přimhouření oka a někdy očí obou nad pychem v lesní trávě nebo spadalém listí — — podrazil si už nejedny shrnovačky.
To byly všední dny.
Svátek byl, když hrabě nebo host položil srnce.
„To kápne rénské, haji dva — podlivá teho, jaké je chudák.“
To bylo tak na trochu šedé — na podražení žaludku. Ráno samečka za tři, večer menšího samečka za dva — „nekdy haji víc, hale za pět denně, to už je tak moja míra,“ říkal sám a bez té míry snad by se byl minul i svým povoláním. Ta mírka jej udělala teprv hajným.
Hrdinská jeho postava nebyla. Říkalo se o něm, že zajíce spíš straší, než honí. Nebýt jeho zrezavělé dvojky, veliké torby a ohromných, ustavičnou chůzí sem a tam se viklajících bot — ani myš by se ho nelekla — natož pytlák nebo zloděj dříví. Janek Hložek měl ho jenom pro obveselení svých lesňáckých výpadů — — Říkali o něm, uslyší-li Kuchyňka někde ránu, jistě běží za pytlákem na opačnou stranu a jistě tam, odkud by nikdy neměl daleko „k té za pět“. —
Za tmy den jako den z chaloupky odchází do lesů, za tmy se vrací z lesů, zkřehlý v zimě, v létě uvařený jako rak… O zimu ani mu nešlo. Než všecko obejde, je večer, ale v létě, kdy den trvá devatenáct hodin a noc pět — „člověk habe furt bel na nohách a honil babe; a sednót si néni možná — lidí víc v lese než v dědině…“ A když si i sedl, fořt nejednou přišel na Kuchyňku, jak seděl pod dubem a ze spaní blafkal jako pes. Chrupal.
Jednou mu kdosi i flintu ukradl.
„Beztak spal,“ mínil lesník.
„A, pane, nespal. Pod křoví sem ju položil, listím ju zahrabal, a šel sem do Lipůvke. A než sem se vrátil — — —“
Kuchyňka roztáhl už jen ruce.
„To je špás!“
A flinta nebyla ani jeho, ale kamaráda z Louček.
„Dvanást rénskéch sem mu za ten střep mosel dát a nestál — Bůh mu hříche vodpusť — — nestál hani, habe z ňé člověk vestřelil. Vo neščestí belo — a dvanást rénskéch von si požádal! — — Podívéme se. Podruhý — radši jen tadyk s tó hulkó bodo chodit, než bech si flintu vypůčil — — —“
„Šak beztak nestřílíte… proč ji nosíte?“
„No, habech přeci vepádal jako hajné!“
Od myslivosti měl Kuchyňka skutečně jen ten odznak — flintu na rameně a za kloboukem pírko z koroptve. Měsíce chodil po lesích a nemel náboje… Jednou donesl lišku. Jak k ní přišel — Bůh to suď. Snad opravdu ji — — střelil. — Ale Habrůvka byla by přísahala na to, že ji našel zdechlou.
Po mnoha letech první mrtvola, kterou přinesl domů. To si přece nemohl dát ujít… Před svědky rozpáral lišku a vyhledal broky.
Broky našel — ale Habrůvka nevěřila zas.
„Tak ste střelil do zdechlé — —“ řekli mu rovno a Kuchyňka se rozkrájet mohl — nevěřil nikdo, každý se jen ščuřil a říkal, že Kuchyňka se učí „trefovat“.
Naporučil mu pan fořt na honě, aby také střílel. I nábojnice mu dal… Střelit zajíce v běhu — ach, to byl dávný, dávný Kuchyňkův sen. Nemohl říci „nebudu střílet“… šel tedy, flintu pod paží — rány v hlavni a — tu kluci už křičí.
„Stréčku Kuchyňko — — zajíc, zajíc!“
„Nekřič!“ obořil se Kuchyňka a teprv pak pomalu dal do líce… A míří, míří… trvalo věky, než namířil… Všichni už čekali ránu, kdekdo se díval na něho — — —
„Eh!“ mávl rukou Kuchyňka a s čela tak se mu řinul pot… „Huž je daleko…“
Kluci zas: „Stréčku, stréčku — zajíc — zajíc!“
„Kde — — kde?“ ohlíží se Kuchyňka.
Namíří a zas tak mávne rukou.
„Daleko.“
Nebo mu ukázali pod keř.
„Stréčku, stréčku — tam sedí králík.“
„Kde, kde?“
„No tam, nevidíte jé?“
„Aha!“
Bác.
„Běž pro ňé!“
Kluci radostí stavěli vrbu a přinesli šedý kus starého pytle…
„Tak, meslím, hutekl…“ pomohl si Kuchyňka a tak hrdě a přesvědčivě napjal tvář, jako by mu opravdu byl utekl — — —
Míval čtvrtlán Kuchyňka, a už spával jen v chaloupce. To udělala ta jeho míra a „někdy haji víc“. Ale i tu chalupu už mu podryla ta denní jeho míra… Už mu zbývaly jen tři kusy pole. Ty patřily ženě. Děti už vydělávaly na tovarychu a ve dvoře; živobytí tak měla celá rodina a Kuchyňka mohl někdy vypít „haji víc“… Měl i dceru Mařku — bylo jí teprv šestnáct let, ale domů ze služby už přišla s velikým bohatstvím života…
„A tož taková ideš…? A nebelo ti haňba hjít přes Habrůvku? Pod Pálavu di a do řeky skoč…! Z dumu di a chalupu neškvrň…! Šestnást let a máma…! Kdo to jakživ slyšel? — Kliď se mně, nebo ti…“
Mařka utekla a první noc spala na seně.
Do druhého dne se Kuchyňka upokojil, když slyšel, že otcem je bohatý žid.
Tak co rok přijde některá ze židovské služby. Děcko pochová šest stop pod hřbitovní drn, a „zachová-li jé Pánbu“, dá je na opatrování rodičům se slibem, že bude na ně nějaký ten krejcar posílat — a jde do služby nanovo — — —
Studené ráno.
Z hustých mlh na východě se klubalo umouněné jaksi slunce.
Sedíme v boudě pod skupinou zakrslých borovic.
Před boudou ozimina třpytí se tisícerými perličkami rosných krůpějí.
Naproti boudě nepohnutě a dost nevšímavě na svém trůně sedí slavný výr. Nic jej ze zadumaného klidu neruší. Přimhuřuje veliká svá světla, jako by tu v tom jarém ranním vzduchu dospávat chtěl nedospaný sen. Načechrá lehounké peří a pozdvihne dráp se železným kroužkem a dlouhým řetízkem, poškrábe se na hlavě, nebo klovanem rozčísne na hrudi spečené peří a zase spí. Uši jak zdvižené kníry trčí mu nad hlavou.
Daleko na kopci zapadl do rozlité zeleni ozimin ohromný houf havranů, kavek a vran. Černými mraky se pokryla svěží zeleň polí.
V boudě teploučko. Hledím malým okénkem k čistícímu se nebi.
Protější díru zacpal Kuchyňka mechem a průvan do boudy už tak nefučí. Sám si sedl do tmy a dal se do cpaní zasmrádlé dřevěnky.
„Onehdá sem tadyk vepaloval te sršně — hale to se neptajó, jak mě prohnale…“
Mlčím a pozoruji výra.
Nic.
Na Stráňovsku padly za sebou dvě rány.
„Aha — duplíroval!“ podotkl Kuchyňka.
„Nebyly u našeho lesa?“
„A nebele… To huž bech tam běžel…“
„Ale od hranic to daleko nebude“; tak tak že jsem potlačil úsměv.
„A ba nebode. To hjistě zas nekeré na Stráňovsku chodí po hranicách. Kde hjinde? Ve svéch polách nemajó hani chlupa… To je, pane, pytlácká dědina!“ — — zabafal Kuchyňka a skrčil se. „A dež jede na podzim pro herteple, hjistě na voze má zahrabané svůj rezavé klicek… A neptajó se, jak z teho střílá. V noci z něho trefí, nerci-li ve dně.“
„Jestlipak taky někoho chytnete?“
„Každé rok nekeho. Vonehdá sme tam bele s četníkem a pantátó[1] hu Matyška. Ve hnoju měl skovaný dva zajíce. Viděli jsme jé, jak hjich střelil, a potem sme se s pantátó kradle za ňém haž k jeho chalupě. Belo to huž večír — — A minulé tédeň — — šak v sobotu to belo. Du, du po cestě vokolo Kolíbke a šak vod potoka k hagací a stópnu si tak na kraji lesa za keř. Meslím si, debe nejaké ten králík na nedělní voběd přišel, běhá hjich tam a nikdo hjich nestřílí. Jen škodu dělajó a já to rád hjím… Tož přisednu a čekám.“
Kuchyňka se odmlčel a poslouchal.
Straka zaskřehotala a smýkla sebou nad výrem, ale vtom už — snad zpozorovala v okénku zježené kníry — smýkla sebou zas a majíc rovno ocas vzpříčený jak lať — odplovala k lesu.
„Tak teda čekám. Najednó táhne se z druhý strany podlivá lesa stráňovské Mikša se svém střepem, haž červené bel — takové měl rezavé. ‚A totok bode pěkná,‘ povídám si a nehébu se… A Mikša donde a sedne si kósek dál vode mě. Co to belo?! Šak hani ne patnást kroků. Neviděli sme se… Nešlo nic. Vstal a šel kósek dál. Tam taky nic. Zas se vrátil… a furt mě neviděl. Huž padala tma. Povídám si: ‚Co s ňém? Ešče be muhlo neco přihjít — střelí — a je tady vo neščestí člověka — — —‘ Pohnu sebó a povídám: ‚Mikšo, já su tadyk taky!‘ Mikša veskočil, podívá se na mě a povídá, hale huž tak, jako be mě hani nebelo: ‚No, dež ses tu te, nemosím tu bet já. — Postavím se vo kósek dál — — —‘ Totok si pomyslijó — takovó vodpověď mně dá — — — Hodil střep na rameno a preč, podlivá lesa. Já nevím, kam se postavil — — — Co sem s ňém měl dělat? Nestřelil, tak co? A debe bel střelil, bodo se s ňém rvát? Je tu vo neščestí člověka.“
Výr naproti sebou pohnul a otočil hlavu k západu. Byl to královský pohyb — plný pohrdání. Vysoko na obzoru kolíbal se ostříž. Pojednou sebou hodil a velikou křivkou zatáhl nad lesy. — Výr chvíli ohlížel se tímtéž pohrdavým pohledem, podrbal se zas na hlavě a utišil se. Jako by o něčem přemýšlel — jen světla mhouřil.
Slunce vylítlo z mraků a pozlatilo lán.
„A neprotiví se vám žádný pytlák?“ ptám se Kuchyňky s úmyslem, aby nemyslil, že jej považuji jako Mikša za nějaké „ledaco“.
„No, to se mně ešče nestalo. Tadyk hani nésó pytláci tak zlí… Lůni — taky hjim to povím — — — Belo v nedělu ráno — v Lóčkách zvonile na mšu svató. Du vod lipuvskéch hranic podívat se do Kolíbke a tuť najednó zhlídnu Stráňovščáka — teho kulhavýho Bendu — v našéch turčiskách. De si pěkně, spokojeně — napadá na jednu nohu, a jako be to nebel hani revír náš, hale jeho — vod hranic se pustil haž k roklím. Skrčím se a du po druhé straně, hale vo dvě turkeně[2] dál. Půl hodine sme tak téma turkeňama chodile, a neviděl mě. Čekal sem šak, ešli haž vestřelí. Najedno vybrknó korotvje. Benda měl jen takové krátké staré kvérek — hale neptajó se, jak daleko tú korotvju shodil. No, nelžu, dež hjim řeknu, že to belo némíň vosumdesát kroků. Du k němu a povídám: ‚Te, Bendo, tá korotvja je má… Nech ju ležet!‘ — Teprvá včil mě huviděl: ‚Dež je tvá — tak si přindi k nám, stará nám ju hupeče, pošmakujem si…‘ Takové mně dal vodpověď… Je tu vo neščestí, vijó! Pane — vo život de kolikrát,“ dodal ještě a protáhl trysku stéblem.
Vtom skočil výr k zemi, a rozčepýřiv se, obrátil svou kočičí hlavu přímo proti nebi, jako by tamodtud čekal nějaké zjevení.
Nad boudou to zašumělo.
„Krákrá —“ zavrčely vrány nad výrem a v širokých černých kruzích obtáčely nad výrem k nebi se nesoucí větevnatý, suchý kmen. Za boudou na borech vřeštěly straky.
Netrvalo dlouho a nad výrem černo — havranů kroužil už celý mrak. Strhli strašný řev. Kruhy stále užšími svírali chladnokrevného výra. Smělejší vráželi až k němu. Od západu přitáhli i dva ostříži.
Výr už byl rozčilen. Skrčen k zemi byl už každou chvíli hotov vrhnout se naznak a bránit se nestydatým hrubými svými pařáty.
Mraky vran hustě obsedaly větve kmenu.
Bouchly rány — jedna — dvě — ptáci pršeli k zemi.
Mračno s křikem se rozlítlo a ztichlo.
Ale za malou chvilečku už rozvzteklené vracely se vrány znovu — svým řevem děsily ujce nanovo.
Co tu z okýnka vyšlehlo ran!
Měl stréček Kuchyňka tenkrát co nést.