Rok na vsi/Červenec/Z týdne před svatým Jakubem

Rok na vsi – Červenec Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Neščasné člověk	Z týdne před svatým Jakubem	Smutné duše

Údaje o textu
Titulek:	Z týdne před svatým Jakubem
Autor:	Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Zdroj:	MRŠTÍKOVÉ, Alois a Vilém. Rok na vsi. Svazek II. Praha : SNKLU, 1964. s. 390–395. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Po dešti

Za blednoucího rána do zmořeného údolí spadl dlouho želaný déšť. Spláchnul prach, smočil cesty, ošumělou zeleň vypral, že zavoněla zas, jak z jara jen vonívá po dešti. Nasákla role, plnou vlnou trávy zalila se všechna úžlabí.

Rázem zjasnily se tváře zemědělců, hlasy úpalem stísněné rozezvučely se naplno, upřímnější byl smích, veselejší zpěv, bujnější a rozpustilejší jakoby náhle rozvázaný vtip a žert. Jak lehounká pírka odfouknuty všechny starosti a přednosta Filipek dokonce prohlásil, „tak že mu néni, hani dež se napije vína“ — — —

Vždyť v noci padaly tisíce a tisíce; lidé slyšeli je za noci padat.

A probudilo se krásné letní ráno. Zpíval svět. Hašteřili se vrabci, švitořivě honily se vlaštovky — husy, hrdličky, hmyz, kohouti, skot — plná byla dědina jakýchsi rozlehlých i neviditelných zvuků. Prudkým plamenem vzňalo se slunce, až píchalo, jak ostře se opíralo o zmládlou zem a povrch její měnilo ve stříbro. Lijákem světlého toho tepla zapařovala se vlhkem zčernalá zem. Došky kouřily, jako by pod nimi hořelo. Nad střechami chvěl se rozžhavený vzduch. K zbělenému nebi stoupaly páry v ohromných chmárech, v tichu dne nehnul se list, nezašuměl strom.

„Bode bóřit dnes. Huž se to nahučilo.“

„Bóřku hano, jen krópe ne; Jéžiši Kriste, jen krópe ne! Tak to všechno krásně stojí — — Rozmlátile be nám to všecko. Rýž beztak huž políhá.“

A míjel v znoji den.

Znoj

Vstalo zas polehlé žito, v zrání praskal klas, paprsky jehlami svými pronikaly i nejtemnější stromů stín.

Náves po celý den prázdná. Jen děti ze školy přeběhly, panské vozy v řadách protáhly se příšernou svou jednotvárností. S motykou na rameni přešel hospodář, s kosou za sebou jako smrt se motal horkem odfrkující sekáč. Někde u dveří žebrák zabrblal, vyschlými hrdly vřeští v záhumení nezdolatelné Líšenky: Kuřatáááá!

A zas ticho, prázdno. — Hřbitov, a ne ves.

Líně se převaluje, popojde a zas na zem sebou řízne chlupaté psisko a zuřivě rudým jazykem lapá po dorážející mouše. Vstane zas, přejde dva tři kroky, popotáhne se do stínu dál a zas málomocně řítí se k zemi v kříži jak sražený. Psí to byly dni. Husy v rybníčku s rozkoší smáčejí bílé své peří, bělásci jak rozseté papírky kolébají se v letu nad kaluží. Návsí až bílé úpalem, lemováno řadami bělostných domků, jemně šepotá osamělými stromy, jen nepatrně provívané vzduchem zmrtvělým.

V kovárně zvoní perlík. Neúnavný majstr pštros. Vždy ve všem celý. V krčmě strašný, doma při kovadlině jak bez rozumu rozhání se centovými svými kladivy. Kdesi na dvoře hospodář přiklepává kosu k odpolední žni. Už začínají, už jsou tu ty dlouho čekané, vroucně vymodlené, potem i slzou vykoupené žně.

Zlato rozlévá se po kopcích, zlato teče údolím, v žitech jemně zaznívá břinčící ostří, rychle prosýchající hrsti v těžké snopy váže všude po zemi hemžící se lid. Na všech stranách v rozlitém tom zlatě svítí bílé košile sekáčů a v širokém vzmachu míhají se znojem v pravidelném tempu hodin. Vesele, hvízdavě syká ostrý svit blýskajících kos. Jak jiskry by odtud šlehaly — jiskřil jimi celý kraj. Krásný byl pohled na široké lány silůvského panství. Dlouhá řada sekáčů v bílých košilích, až po pás sepjatých řemenem, velikými rozmachy v mžiku požíná pole celý kus. Napravo od nich, hned za cestou, v tábořišti za sebou, nad sebou v podobě stanů kupí se narovnané mandele a mezi nimi hejna pestře podvázaných vazaček. V měkounkých tercích zní zpěv a pokřik horkem a pilnou prací rozveselených děvčat, zdaleka slyšet hromadný a šťastný smích.

I sedláci kosí zlato svých polí, na nic nemyslí, ničeho jiného v sobě necítí, o ničem jiném nemluví, o jiném nesní, a s čím vstávají a s čím léhají, je: jak bezpečně a brzy domů svézt překrásnou tu úrodu, jaké na obilí nepamatují už ani holohlaví stařečci. Nebylo kdy myslit na hlouposti; všechnu mysl, všechna srdce zaujala zbožná zanícenost v práci na poli. V Habrůvce zůstali jen churavci a starci. Mrtvo je v ní, nic se s ní neděje, mimo práci, shon a rychlý běh s chvatem jak k požáru spěchajících tlup i jednotlivých postav nevidět ani jiného konání. I hospoda je prázdná — — Mouchy v ní se prohánějí a vysedá v ní komorník Zelbr sám. Jen narychlo se zastaví hospodář, zavlaží, vypije, spláchne škrablavý prach snopů zalepující mu krk a už zase spěchá v jas, skáče do zlata polí, rozhání se, požíná, kosí — jen ještě oči k nebi pozvedne, a už mrtva k zemi klesá krásná řada chrp — ještě se zachvěje, zavlní, prudce sebou trhne a už podříznut k zemi se kácí štíhlý stonek koukolu. Voní mateřídouška, bohatstvím, životem, štěstím a krásou plní se stodol stín.

Už první vysoké jak chalupy a celá stavení nastavěné vozy mandelů valí se do brány dědiny.

Plně nad Habrůvkou a nad celou vůkolní zemí rozevřena je boží dlaň.

Prázdniny

V dusné, dětmi přeplněné učírně dokonal pan rechtor výroční svou práci.

Naposled sešly se habrůvské děti do školy, naposled vedly se průvodem k slavné mši svaté, svátečně oblečen do chrámu vešel i lid. Děti přišly už bez knížek. A tím už začínal kozácký jejich život — přírodě vrácena jejich příroda. Oh — — trávník, strniska, husy, slunko nad hlavou, teplo pod sebou, vzduch a volnost, volnost a zlatý vzduch pod nebem modrým a horkým, v široširých polích, na svahu kopců, na dně údolí, v zahrádce, vinohradech a propadlištích divokého lesa! Svoboda, zvůle a ta sladká, sladká lenost od rána až do tichého večera, od neděle do neděle po plných šest týdnů — jak psíci vyhřívat se to bude před domem i za humny — v písku i brodidle; — — — tak těm dětem očka zářila, a měly-li vždy řeči dost, toho dne nebylo je možno ani ukrotit. I v kostele štěbetalo to jak hejno housátek a Fókalů Mikša, když z kostela vycházel, myslil, že na tom místě hned u sochy svatého Jana vyhodit sebou musí v kotrlec.

Pozpívaly, pomodlily se s velebníčkem na poděkování Duchu svatému a vyšly, aby naposled usadily se na chvilku do lavic, tentokrát už jaksi cizích, nehostinných, ne už tak družných a neslučitelných s představou školy. Už tu byly jen jaksi prozatím, aby vyslechly „ponaučení“ rechtora a přijaly „školní zprávy“. „Zprávy“ přece je jaks taks zajímaly, ale to ponaučení mohl si dobře pan rechtor nechat. Mluvil beztoho jen do vzduchu. Poslouchaly sice, ale neposlouchal nikdo. Ani školní zprávy nevyvolaly žádného zvláštního vzrušení. Když byly tu, byly tu — ale — — — že se ten pan rechtor také s tou zbytečností píše! — — —

Konečně byly puštěny z dusné učírny a ocitly se mimo trýznivý dům, kterého žádné z těch dětí nemilovalo, a přece tolik si odtud odnášelo v život. — — —

Pan rechtor se usmíval. Sám cítil blahodárnou dobrotu těch chvílí a budoucí dobré ovoce nutného „zla“. Jak jich ty děti jednou užijí? Rozvije se, zakvete každé to zrnčičko zaseté do duší čilých a zdravých, nebo se stane zbraní mnohem hrubší a dravější, než byla ta z dob zdivočelého stavu lidstva? — — —

Nad touto záhadou „prý“ civilizace — zamyslil se pan rechtor a porozhlédnul se za sebe i kolem sebe.

Lid nezdál se mu o nic lepším, než byl — povaha lidu o nic ryzejší, než bývala — jako by člověk nezměnitelně zůstat měl jen „člověkem“, a ne opravdu lidským tvorem.

A nemají-li mít jiného výsledku ty útrapy za celý rok pro něho a ještě víc pro maličké ty tvory — — k čemu civilizace, když není inteligence?

K čemu civilizace, když inteligenci podává stále jen ostřejší a účinnější zbraň?

K čemu to všechno?

Strašné pomyšlení každé marnosti.

A pod hruškou se schoulil pan učitel a mrtvě se díval na rozcházející se, jak kozičky poskakující děti — — — Bohudík, už je také vidí naposled a z té duše přál jim volnosti, které by jim sám dopřál od jara snad až do sněžné zimy.

Ztichla škola.

Rozkřikla se dědina.

Jen v duši rechtorově bylo smutno. Ah! Jak smutno!

Rybářova stařenka

Sotva děti vyběhly ze školy, už hořely radostí a prstem ukazovaly na kovářku, jak v potu tváří marně domů honí bagouny. Jak kozlíci skákali stádem a rejdištěm byl jim celý habrůvský „rynk“.

Za humny protáhnul se naříkavý signál pastýřovy trubky. Ženské otevřenými vraty vyháněly dobytek. Statky i statečky jak na zamávnutí čarodějného proutku vysílaly ze svých zdí rohaté ty dobráky: hrouchaly karabáče pastuchových synků, bučely krávy, bujně a zrovna tak rozpustile jako školáci poskakovaly roztroušené kozy — celá dědina se zamrvila náhle životem a vádou.

Pastýř už byl na dolním konci dědiny, a kovářka dosud bagounů neměla; poblázněni smečkami nadhánějících je kluků, lítali po dědině divě splašení. Kovářka už jen stála a zástěru smáčela potem a slzami.

Jeden z těch „divjaků“ — černý a strašný jak čert — div neporazil Rybářovu stařenku.

S puténkou namáhavě vlékla se od obecní studny.

„Cože se vám, stařenko, stalo? Pláčete?“ — — ptal se mistr Pěnička.

Stařenka prohlídla, a rychle oddychujíc, postavila puténku. Svým vzezřením hleděla přesvědčiti mistra Pšeničku, že nepláče.

„Ná, co be se mně stalo? Nic se mně nestalo,“ pravila.

„Máte voko celý černý — ste samá modřina. Spadla ste?“

Stařenka se zasmála a zamyslila se.

„Ba, spadla,“ pravila a jako by ještě víc se scvrkla. — „Můj senáček Rebář mě tak spravil. — — To huž, milé brachu, mám včil deň jako deň. Místo véměnku,“ dodala trpce. Smála se dosud, ale nějak divně se smála.

„Pré sem hukradla dvacet grécarů —“ pravila a už bez přetvářky přejela si seschlým hřbetem ruky krhavé své oči. „Jak nejaké sódcí mě vesléchal, div mě pod přísahu nebral, haji mě celó svlíkl, prohledal kdeco a potem, dež nic nenašil, haji mně nabil. — — Ty děvčiska sesepale se na mě a jak dračice mě škubale a drncale — celó mě dodrncale a nic hjinýho, nežli že sem te peníze vzala já. Kdo hjiné pré! Porád pré se motám z místa na místo, nic přede mnó néni hjistý. A já, chudák stará — deť bech na tú dvacítku hani neviděla! Pán Bůh mu to vodpusť! Taky má svý sóžení a neví, jak z něho, tak si zlost velívá na mně. Šak nevím — — nevím! — — Dež se na ňé podívám — celé černé se zdá ha přeběhne mě zima — — Zlýho nepoznávám nic, je to přeci jen můj syn — moja vlastní krýv. Néni chvíle, habech na ňé nemeslila a do rukó nevzala růženec. Hani nespím ha jen se modlím — takové, takové černé se mně zdá, černé — černé — černé. Nevím, co to je, hale Pánbu jé vopatruj! Jen habe to nebelo pro něho neco zlýho. — — Co meslíš, Filipe?“ pravila stařenka a obrátila na mistra zpříma zpytavé, v tu chvíli až bodavé své oči.

Mistr Pšenička nemyslil vůbec ničeho, ale stařenka, když odešel, dlouho ještě stála a do země jak zakopnutá vedle své putýnky hleděla upjatě, určitě stále na jedno místo.

„Takové černé, černé se hjí zdál — — —“