Rok na vsi/Červenec/Neščasné člověk

Rok na vsi – Červenec Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Závěť	Neščasné člověk	Z týdne před svatým Jakubem

Údaje o textu
Titulek:	Neščasné člověk
Autor:	Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Zdroj:	MRŠTÍKOVÉ, Alois a Vilém. Rok na vsi. Svazek II. Praha : SNKLU, 1964. s. 386–389. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

„A — a — — Kinzl! A — a podívéme se! Keré ďas jé zas přinesl! Vopica — hotová vopica.“

„A deť je celé černé a voteklé! Že mu zas někdo hublížil!“

„Neščasné člověk! Co chvíla jé někdo dobije. — — —“

S jakýmsi velmi důležitým chvatem pobíhal Kinzl po dědině, jako by z Habrůvky chtěl ven a nemohl trefit. Konečně přece našel, co hledal: starostu. Filipek s motykou na rameni vracel se z polí.

„Co ti zas čert sem donesl? Seš te hale hudéchané a jakési z hjinýho elementu. K sobě néseš hani podobné!“ vítal starosta „jedneho velkýho svýho tryznitela.“

Kinzl vysekl Filipkovi švarnou poklonu, a mačkaje čepici, v póze velkého trpitele dovolával se přednostovy podpory a moci.

Smysl Kinzlovy řeči byl, že potřebuje „chudobné list“.

„A nač potřebuješ chudobné list?“

„Do špitála s ňém pudu. Bez chudýho listu mě tam nevezmó.“

„No — pod žádnó protekcijó ti chudobné list vedat nemožu. Haž ti prohlídnó a huznajó, že seš vopravdu na dranc, pak si ti tam beztak nechajó a vo chudé list bodó si sami psát. Ha co ešče chceš?“

„Maličkost na cestu.“

„Decke, dež do Habrůvke přindeš, potřebuješ maličkost. Kolikrát huž místem dostals ne maličkost, hale velkó maličkost, a v Habrůvce přeci zvostals pro zlost. Te, mně se zdá, žádáš takovó maličkost, jakó ti na cestu dali v Havranicích. Tam seš, dež ne celé, haspoň jednó nohó taky příslušné. Maličkost chceš! — Meslíš te, že v Habrůvce te maličkosti dělá vobecní bék? Nač potřebuješ tu maličkost? Nic ti nebode platná. Já ti, Kincle, znám a já ti neco povím: Dež bodeš mět hlad, vepté si. Chlebem se nevožereš, a napiješ-li se z pumpe vode, nebodeš mět hani žížeň. Na to dává Bůh, otec nebeské, takovó hórodu vode, habe nikdo nemosel mět žížeň. Do příkope si lehni, dež nebodeš moct hjít. Vodpočni si a di zas kósek dál. A tak pořád dál a vod Habrůvke dál, haž ti hani vidět nebodem. Tak. A do brněnskýho špitála šak přeci nějak dondeš.“

„Hale, velevážené pane přednosto vůbce Habrůvke, deť neboďte tak tvrdé. Su dobité, neščasné člověk, vidíte, že tam do večera nedondu.“

„Di ráno!“

„Hani ráno dež vendu, tož tam nedondu. Hani za deň, hani za dva. Bolavá hlava je bolavá a na tu já scu tú maličkost. Na přeraženó hlavu. Klanicó mě mlátil, moteko na mě hledal a že mě zabije a zabije.“

„Měl ti zabít.“

„To, haž mozek mně z hlave tekl a zrovna cůrečkem kapala krýv haji z hube. Deť sem do Habrůvke sotva došil!“

Starosta zašilhal nějak útrpně na Kinzlovu pomačkanou hlavičku. Mozek sice neviděl nikde „týct“, ale přece sáhnul do kapsy pro maličkost a vylovil tři krejcary. Kinzl obrátil je na dlani, ale maličkost byla maličkostí. I za tu byl vděčným a hnal se po starostově chlupaté tlapě. Přednosta utrhnul. „To ne, to ne! Za tři grécare si dát polóbnót ruku? Hani za šesták, hani — hani — hani za nic na světě!“

Rozešli se — — —

Darebná by byla dnes otázka — kdo je Kinzl. Rozumnější by bylo — kdo byl, protože milosrdný Bůh už dávno jej povolal tam, kde rány nebolí a kde nikdo nebije „klanicó“. — „Neščasné“ to byl člověk. Taková neužitečná, vším světem štvaná, nikomu prospěšná, kdekomu škodná zvěř; trpitel i „žralok“. Ráno holoubek, večer tygr, lenoch i pracovník, hrubián i služebník nejponíženějšího druhu, často zloděj, ale rytíř zas celý bez hany a vady, obraz boží, jak jej Bůh vyzdvihnul nade všecky tvory, ale zas pod obraz boží jak hluboko jen poklesnout dovede lidská tvář. Všecky ty odpory shromážděné v jednom člověku řídily se dle toho, jak mnoho bylo těch „maličkostí“ posbíraných světem a „rozšmelcovaných“ ihned, jakmile se ocitly v jeho hrůzně rozklesnutých pařátech. Boží ptáček; nesel, nežal, Habrůvku jen za stodolu měl a do té zalezl vždy, když odevšad jej vyhnal zlý vítr a „mráz“.

Divným řízením osudu a bývalého starosty Marečka stal se i Kinzl kdysi habrůvským občanem, protože Habrůvka byla rodným jeho hnízdem. V Habrůvce mimo zlou chvíli nikdy nepobyl. Objevil-li se v létě — jistě přišel postrkem. Jeho táta byl odkudsi z německých hor.

Krejčovině se učil, ale živil se nádeničinou. Živil se nádeničinou, ale nikdo nikdy nepamatoval, že by byl on s motykou a motyka s ním setrvala až do skonání dne. Ale stalo se přece, že buď jehla nebo motyka přece se ocitla v jeho rukou. Byly to snad jediné chvíle, kdy se cítil cele člověkem. Tenkrát i „véborně rozprávěl“, napomenutí dával jiným a křivými svými prsty na samečka poukazoval jako na nejúhlavnější ho nepřítele lidstva. — — Plat brával vždy hned mezi prací. Ale tím okamžikem končila hned také lepší jeho část a začínala černá. Z holoubka rázem byl dravec, z trpitele žralok, z pracovníka lenoch, Kinzl, stvořený k obrazu božímu, v mžiku převrátil se v postrach všeho vůkolí. — — Splašeně táhly slepice, třásli se psi, zalízaly kočky, lidé zamykali dvory na dvě závory a z řetězů pouštěli svoje „Cikány“. Kořalku miloval, jen za kořalku byl hotov složit život svůj, pro ni a jen pro ni pouštěl se do práce i nejsmradlavější, jen když „páchla“ kořalkou. Za ni a jen pro ni by byl ruku položil do výhně majstra pštrosa — jen v ní byl celý svůj a celý muž, i když kůži mu nafoukla a oči zatáhla mhou; když jí neměl, ruce se mu třásly a „rozum nemluvil“. — — Oh, že netekla potokem, nepadala deštěm, nepramenila ze skály. Špatně byl dle něho zřízen svět. — — —

Strašlivý měl Kinzl vzhled. Opuchlý modřinami, byl až černý v tváři, hlavu měl z polovice ovázanou červeným, krví prosáklým šátkem, za pravým uchem v parném slunci černala se mu jak na mrtvole ssedlá rána. Pochrámanou měl i ruku, levou nohu vlékl za sebou jak postřelený zajíc.

A přece běhal — ne že by chodil, ale běhal, doslova běhal. Než se dočkal starosty z polí, oběhal už celou dědinu, posbíral „maličkosti“ v klášteře, na faře, rány ukázal i hraběti, ranami se pochlubil i milostpaní Ebr, všude vyprosil „maličkost“, aby na cestu měl do špitálu. Polovici „maličkostí“ už také ukryl u své „milé“ a zas se pustil na sběr. — —

„A prosím ti, vekládé, kdo ti to tak šikovně zrychtoval? Vepadáš, jako bes přišil rovnó z Bosne.“

„Havranické Nádeníček. Po celé tédeň sem mu pracuval a místová véplate — totok mně hudělal. To, jak su zakrvácené a zmučené — — Tak pudu haji do špitála.“

„A co tes mu hudělal? Vekládé!“

„A nic. Debech mu bel jediném slovem hublížil! Nic — no nic.“

A Kinzl lehl si pod jabloň, čekaje, až zchladne sluníčko, aby ho rány tolik nepálily. Za měsíčku že se vydá na Brno.

Vybral se teprv na druhý den k polednímu.

Rány otrnuly, „maličkosti“ měla hospoda a celá Habrůvka brala jed na to, že Kinzl do Brna nedojde.

No — nedošel.

Hodili jím do „díry“ jak zdechlinou.