Rok na vsi/Červenec/Smutné duše

Rok na vsi – Červenec Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Z týdne před svatým Jakubem	Smutné duše	Z týdne po svatém Jakubu

Údaje o textu
Titulek:	Smutné duše
Autor:	Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Zdroj:	MRŠTÍKOVÉ, Alois a Vilém. Rok na vsi. Svazek II. Praha : SNKLU, 1964. s. 395–400. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Na den sv. Jakuba.

Co záře bylo ve vzduchu, veselosti v srdcích! Tomu déšť zachránil zemáky, jinému vzkřísil cukrovku, přes noc naskočila píce zas třetímu. Žně v proudu, na statcích zrovna bil hrom. Až úzko bylo člověku při pohledu na to rvaní přírody, kterou z polí zrovna kradli, bojíce se dešťů. Chválili si ječmen, chválili pšenici, ale rýž velebili všichni. Už léta a léta nebyla tak dlouhá, jadrná a těžká, hustá jako štěť. Pod kosou bylo cítit, jak těžká zrnem kácí se k zemi a stranou se stele za krokem hospodářovým.

Jen Rybář všude na polích viděl zkázu a zmar. Jen Rybář sklízel ovoce zanedbané, v nepravý čas vykonané práce a trvalého nato sucha. Ze všech stran zela naň prázdnota, mrtvolný puch ztlívání, nicota posledních a už jediných jeho nadějí. Hlava rvoucí se s dluhy a životem marně pronikala svým důmyslem beznadějný zápas. Řítilo se to ze všech stran. Valilo se to, valilo kol něho jak průtrž a na vybřednutí nebylo už prostředků ani sil. Stébel se chytal a pomáhal si malichernostmi až směšnými. I po šestácích vypůjčoval, vymlouvaje se, že nemá drobných do hry. Zatím neměl, čím by hradil nejnutnější, V horečné chůzi přebíhal kopce několikrát za den od notáře k advokátovi, od věřitele k věřitelům, od věřitelů zase k notáři a tak den ze dne, stále úkvapněji, stále častěji — krůpěje potu na něm ani neoschly. Kartami ubíjel hrůzu své duše večer, vyhrál den jeden, prohrál den druhý, vydělával, prodělával a víc prohrával a víc prodělával, než získal. Nakonec už nikdo s ním ani hrát nechtěl, protože zůstával dlužen i neplatil. Na druhý den tentýž úprk a nový shon, nebylo cesty, které by nebyly přeběhly jeho nohy, nebylo dědiny, které by byl nenavštívil ve své úzkosti. Všude míval přítele, všude nacházíval otevřenou dlaň. Dnes i dvéře před ním zavírali, a kde jej vyprovázeli, zavírali za ním, aby se nevrátil. Jak před zlodějem prchal před ním lidský tvor. Vraceje se večer domů — snad čertu by se byl upsal svou krví, kdyby byl pomohl, nohu uříznout by si byl dal, kdyby věděl, že získá zas, co ztratil — čeho už nenašel.

Štvala jej ta Habrůvka a celé vůkolí jak zvěř a jediného oka kdyby byl zhlédnul, že zalilo se lítostí. Jen ramenoma krčila rodná jeho dědinka, kdo mohl, ještě přiložil a stále v těsnější a těsnější kout bez východu a uniknutí tlačil jej kdekdo.

Poslední špetku naděje rozmetal před jeho očima až dosud jediný jeho spasitel, notář v Borové.

V tu chvíli se před Rybářem zatmělo — zavlnila se země.

Smutná byla jeho duše, jak smutná dovede být jen ve chvílích nejosudnějších.

Když domů se vracel, sednul v lese na kmen věkem poražené borovice a plakal hlasem srdečným.

Také u Filipků měli zármutek.

„— — — A milé tatínku, drahá maminko, nic si z teho neděléte, že se Mařa vdává a bere si teho Kuču z Křovan místová mě. Dež Toničku si chcete nechat u sebe, nechte — dobře tak bode. Je v dobrech rukách, lepších, než vokázala vona. To přeci měla nedělat. Mět se mnó Toničku, po mně se hani nevohlídnót a vdávat se za hjinýho, s kerým jakživa nic hani neměla a keré hjí bel cizé. To přeci je mně na ňu líto a haňba — nedovedu vám to hani veříct, jak to je — — Za dvě léta mohl sem si ju vzít a do tý dobe bela be huž nějak vobstála. Šak ste ju neveháněli, měli ste ju huž jako za vlastní. Hale dež ne, tož ne. Hani se neztratím já, hani Tonička. Já hjí té svarbě dopřiju; dež je tak nedočkavá, hať zkusí. — —“

Tak psal Filipků Antoš z Polska.

Nečekala tedy Mařa na Satanáša, až z vojny dojde a „z haňbe ju vetrhne“. Všecko hodila za sebe, lásku, Antoše i s Toničkou a brala, co bylo. Věřila Antoši, který odcházel, ale nevěřila Antoši, až přijde z vojny. Jednu nechal před vojnou a také s děťátkem; po vojně nechá druhou a třetí — — neušetří ani Toničky. Tož co si vyčká? — —

A skočila do vdavek jak bez hlavy.

Když se maminka vdávala, dcerka její — Tonička — hráli si u Filipků s plačící stařenkou. Jako by jí ani nebylo, Kolem oken průvod šel, kolem oken se vracel — bez slávy bez hudby a křiku — tiše se sešel, tiše se rozešel — — a hned následujícího dne viděli nevěstu na poli. Věděl Kuča, koho si bere: dřela a uměla pracovat jako kůň.

„Oh, oh — te sirotečku malé!“ přivinula k sobě dítě plačící stařenka a šla do kuchyně chystat na oběd.

V překrásné pohodě žní jediná jen hruška Plhalova jakoby vnitřním neduhem sžíraná smutně ševelila žlutou svojí korunou. Žloutla a schla už od jara a těmi poloholými snítkami a žlutí chudokrevných lístků zvyšovala ještě ponurý vzhled statku s mladou vdovou.

S malou dcerkou Terezkou čekala Plhalka tam uvnitř, až ji zvonky zavolají k pohřbu muže a otce zároveň. Tvrdé tahy jejího obličeje změkly, v očích v chorém přísvitu dne doužkoval zbytek posledních slz. Neplakala tak pro smrt svého muže: to věděla, že umře, a byla připravena na jeho smrt už od velikonoc. Zvykla vdovství už předem. Měsíce už byla víc vdovou nežli ženou živého neživého muže. — — Ale ta zloba! Ta zvůle, ta žluč, kterou dolili kalich už beztak vrchovatý hořkostí! — — —

Už na druhý den po sepsání závěti přišla Plhalova matka a pravila:

„Vidíš, Babuško, te máš moc práce, ses sama, žně přede dveřma, všecko jen na tobě visí, dobetek, drůbež, děti, potah — na pacholka spolehu néni, děvečku si držet nemožeš — jak ešče ke všemu vopatrovat máš Jozífka? Deť haji debes chcela — nestihneš to vo ňé se starat, jak teho žádá hubohé jeho stav. Ses huž celá zmámená, nevespalá, ešče sama do nemoce hupadneš a kdo si pak s tém všeckém poradí? Pusť Josefa k nám. Já jé vezmu k sobě do vopatrování a dobře jé vopatřím. Nemám toliž na pilno, haspoň jemu poslóžím a bodeš bez starostí, v hospodářství nic nezanedbáš a po žních, dá-li Pánbu, můžeš si jé k sobě zas vzít. Vid, Jozífku, že pudeš k nám?“

„Hale“ — pokusila se namítnout Plhalova — „dež nemáte tak napilno, muhla beste tadyk hu něho posedět, co já bodo v polu. Vopatrúvat jé možete hu mě.“

Josef se po ní ohlédnul.

Plhalová se lekla toho pohledu.

I matky Josefovy se lekla. Věděla, když nesvolí, jak bude zle.

Složila to tedy na vůli Josefovu.

Josef ničeho neměl proti tomu. Sám naznával, že nechuraví jen on už sám, ale i když v poli nebyl, cítil, že hyne žena s ním i hospodářství celé. Souhlasil.

Tak jí odvlékli na smrt nemocného muže z domu. Polo ho nesli, polo se vlékl sám. Smutně a naposled se rozhlížel svým modrým, krotkým okem po návsí své rodné dědiny. I té usýchající hrušky před statkem si všim a zatřásl hlavou. „Půjde —“ zašeptal. Naproti u domu své matky se přidržel rukou zdi a ještě jednou se otočil a porozhlédnul milovaným vůkolím.

A na druhý den už musila se Babuška dovědít, že Josefa špatně opatrovala, že míval hlad, a nebýt toho, byl by Josef ještě dlouho vydržel. Ale co Josef, když Babuša potřetí už myslí na vdavky! — — —

A Plhal umřel.

Umíral, když černé mraky zatahovaly svět, nebe hořelo v bouřích, chrčel hrom a dědinou se valilo bláto kopců se špínou cest.

A Babušce, ženě, ani vědět nedali, že umírá. Až ráno o tom zvěděla, když muž byl už studený, a ten umíráček z věže jako by sám jí připomínal, že to platí jí. Žalným svým „srdcem“ oplakával smrt.

Veškerá hloubka bolesti vystoupila pojednou, jako když řeky přetrhnou se hráze a voda se valí v širé roviny. Klesla jak větrem zchvácená a plakala celý den.

Šla s nůší trávy a slzami kropila cestu. Brala za kliku svého domku a div na prahu nepadla lítostí. A ta lítost, že v poslední hodince s mužem se ani rozloučit nemohla, trýznila ji víc než sama smrt. — — —

Byl pohřeb. Právě v nejpilnější čas, kdy po cestě i silnicí k Habrůvce válely se celé stohy těžce naložených for.

Lidí na pohřeb sešlo se malounko. Tak tak že sehnala nosiče.

Když zazpíval pan rechtor „Smilujte se, ó přátelé —“ zaskučela matka zesnulého a zřítila se na kolena u samé rakve. A když zaskučela, omdlela. Udeřením v záda vzpamatoval ji muž.

Naříkaly na hřbitově dvě: matka i žena.

Žena tiskla hlavu a svinula se na vykopané hlíně, jak dítě když si hraje; štkala krotce v prudké bolesti.

Matka křičela a řvala, do hrobu hrozila skočit, do tvrdé, vyschlé hlíny zarývala křivé svoje prsty, a když podruhé omdlívala, chtěli ji od hrobu odtáhnout. Ale vzpamatovala se a řvala znovu. Na tvářích okolostojících mihnul se úsměv a opovržení vyzíralo z nepohnutých očí. Podivno! Za života se nestarala o něho po kolik let, nemocného navštívit přišla až teprv, když závěť pořizovat přislíbil, a nyní takový řev! — Zpozoroval pohledy lidí i Bláha a hanbil se.

„Decke tak dělá,“ podotkl kdosi vzadu.

„Salve Regina — —“ zanotil rechtor do hýjení žen, odcházeje s knězem k hlavnímu kříži.

„Ach muži, zlaté muži, co sem ti jen hudělala, žes nehumíral v méch rukách?“ jak ptáče zanaříkala Babuška.

„Dítě drahý, mý jediný dítě, haji te mě vopóščíš! Co já si včil počnu bez dětí? Pět sem hjich huž pochovala a včil haji tebe!“

To byly zas výkřiky matky, odhrnující spadlé šedivé vlasy s příšerně zrůzněného obličeje.

Omdlelou znovu odtáhl muž a třel jí spánky utrženou travou.

„Co hale děláš za hlóposti! Deť toli neskuč, deť plač jako hjiní!“

„Drazí bratři a sestry! —“ klidným, vyrovnaným hlasem zvyku přešel k obvyklému pořádku věcí Hrózek za Babuščina štkaní. „Pomodleme se třikrát otčenáš a třikrát zdrávas za duši zemřelého! Ve jménu Otce — —“

Rozcházeli se lidé a pozastavovali u hrobů svých zemřelých. — — Zůstalo u rovu jen něco málo zvědavých lidí a zlomená vdova.

Ze Studýnkovy chalupy slyšet bylo štěkavý zpěv kanárka.