Robinson/Hlava třetí

Robinson Joachim Heinrich Campe
Hlava druhá	Hlava třetí	Hlava čtvrtá

Údaje o textu
Titulek:	Hlava třetí
Podtitulek:	Robinson rozhlíží se po ostrově, najde zemáky, citronové stromy a zabije lamu.
Autor:	Joachim Heinrich Campe podle Daniela Defoea
Zdroj:	CAMPE, Joachim Heinrich. Robinson. Překlad Antonín Mojžíš. Praha : Alois Hynek, asi 1884. s. 12–14. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Antonín Mojžíš
Licence překlad:	PD old 70
Související:	Robinson Crusoe

Robinson nemohl se dočkati rána; vstal časně a vypravil se na cestu. Vzal na sebe brašnu, otočil si provaz okolo těla, zastrčil za něj svou sekeru místo dýky, dal si slunečník přes rameno a vydal se na cestu. Nejprve šel ku stromu kokosovému a vzal si několik ořechů do vaku; po té šel na břeh pro ústřice. Zaopatřiv se obojím a ukojiv žízeň svou pramenitou vodou, odcestoval.

Bylo překrásné jitro. Slunce právě vycházelo velebně jakoby z moře a pozlacovalo vrcholy stromů. Tisíce rozličných ptáků přepodivných barev velikých i malých prozpěvovalo svou modlitbu ranní a radovalo se z nového dne. Vzduch byl čistý, svěží a květiny vydychovaly nejlibější vůni. Robinsonovi chvělo se srdce radostí a vděčností k Bohu. —

I zapěl krásnou, nábožnou píseň ranní:

Díky tobě, Bože na nebi!
Mysl, srdce ať tě velebí!
Provoď stále všecky kroky mé;
chraň, ó Bože, všude dítě své!

Poněvadž se Robinson stále ještě bál divochů a šelem, vyhýbal se hustým lesům a ubíral se nejraději krajinou, jež mu skýtala volný rozhled na všecky strany. Avšak byly to právě nejméně úrodné části ostrova. Dlouho již putoval, aniž by byl čeho nalezl, co by se mu hodilo ku potřebě domácí.

Konečně spatřil jakousi zvláštní rostlinu, kterou si zevrubně prohlížel. Viděl na ní bledě fialové kvítky; na některých bylinách visely zelené bobule, jako třešně veliké. Utrhl jednu a kousl s chutí do ní, avšak ihned ji zahodil, neboť neměla chuti. Vytrhl mrzutě keř, z něhož bobule byla, a chtěl jej zahoditi, když tu ku svému velikému podivení spozoroval, že na kořenech visí dosti veliké hlízy. Domníval se ihned, že tyto hlízy jsou vlastním ovocem rostliny. Vzal zase jednu a kousl do ní; byla však tvrda a nechutna. Robinson chtěl vše zahoditi; ale vzpomněl si, že nám každá věc může býti užitečná, aniž bychom toho hned znamenali. Vstrčil tedy několik hlíz do brašny lovecké a šel dále, však pomalu a s velikou opatrností. Dosti nepatrný šumot polekal jej, tak že vždy chopil sekery, aby se, bude-li třeba, bránil. Konečně přišel ku potoku, kdež chtěl poobědvati. Posadil se pod mohutný, stinný strom. Když nejlépe si pochutnával, zaslechl podivný lomoz,který jej náramně ulekal.

Ohlédnuv se bázlivě, spatřil celé stádo divokých zvířat, podobajících se našim jelenům, jen krk byl delší, čímž podobna byla jaksi velbloudům, podle hlavy rovnala se koni. Byly to lamy. Jejich vlastí je země Peru v Americe. Proto nazývají se též ovce peruanské, ač nemají kromě vlny s ovcemi nic podobného. Američané ochočili ta zvířata dříve, než objevili Evropané zemi jejich, a užívali jich k nošení břemen jako osla. Z vlny uměli dělati látku na oděv.

Když se byl Robinson z leknutí vzpamatoval, dostal velikou chuť na kousek pečeně. Přál si, aby mohl uloviti jedno z těch zvířat; postavil se tedy za strom a maje v ruce kamennou sekeru svou, doufal, že některé půjde tak blízko kolem něho, že je bude moci zasáhnouti sekerou. Stalo se. Bezstarostná zvířata, která bezpochyby nikdy nikým vyrušována nebyla, klidně ubírala se k vodě kolem stromu, za nímž Robinson stál. Když mu přišlo mládě jedno tak blízko, že je mohl zasáhnouti, skolil je. Bylo v tu chvíli mrtvo.

Když mladou lamu zabil, připadlo mu, jak si bude moci maso připraviti? Vzal zabité zvíře na ramena a vracel se zase ku svému domovu. Na zpáteční cestě nalezl několik stromů citronových, pod nimiž leželo opadalé zralé ovoce. Sebral je, zapamatoval si místo, kde jsou ty stromy, a pospíchal vesele ku svému obydlí.

Nejprve stáhl mladé lamě kůži ostrým kamenem, jehož užíval místo nože. Napnul kůži, jak jen nejlépe mohl, a pověsil na slunci, aby uschla, neboť uznával, že jí bude moci dobře užíti. Když vyvrhl vnitřnosti zvířete a zadní čtvrť ku pečení odřízl, jal se nejdříve rožeň dělati. Usekl tedy strůmek, oloupal kůru a na jednom konci jej zašpičatil. Po té vyhledal dvé vidlicovitých větví, o něž by se rožeň mohl opírati. Osekal je dole v hrot a zatloukl jednu proti druhé do země, dal pečeni na rožeň, položil jej do vidlic a těšil se nemálo, vida, jak dobře dá se rožeň otáčeti. Než posud nedostávalo se mu nejpotřebnějšího — ohně. Vzal tedy dvě suchá dřeva a třel vší silou jedno o druhé, aby nabyl ohně a tím připravenou hranici zapálil. Třel tak silně, až se ze dřev kouřilo. Veliké krůpěje potu řinuly se mu s čela; nepodařilo se mu to však. Namáháním tím seslábnul velice, že nemohl již tříti dřev, která opět vychladla a jemu nezbylo nic jiného, než práci počíti znovu. Nebyl však přece s to, aby oheň rozdělal.

Zarmoucen zahodil obě dřeva, sedl si na lůžko a opíral těžkomyslnou hlavu svou o ruku. Trudné myšlénky pronásledovaly jej. Konečně vzpomněl si, že kdysi slyšel, jak si připravují maso Tataři. Položí je totiž pod sedlo na koně a jezdí tak dlouho, až maso skřehne. I přemýšlel, jak by toho jiným způsobem mohl dosíci. Umínil si, že učiní pokusy. Vzal široký a hladký kámen, položil na něj kus masa bez kosti, přikryl je jiným kamenem a nyní tloukl na hořejší kámen bez ustání kladívkem. Asi po deseti minutách zahřál se kámen. Než uplynulo půl hodiny, změklo maso tak, že ho mohl požíti. Nebylo ovšem tak dobré, jako pečené, ale pro Robinsona, jenž dlouho již nejedl masa, bylo zvláštní lahůdkou. Aby mu ještě lépe chutnalo, vymačkal na ně šťávu z citronu. Po skončené večeři neopomenul vřelé díky vzdáti dárci všeho dobra za toto nové dobrodiní. Potom přemýšlel, jaká práce je nyní nejnutnější. Obávaje se blížící se zimy, umínil si, že nachytá hodně mnoho lam, aby z kozí jejich urobil si teplý oděv. Doufal, že jich snadně uloví, poněvadž byly velmi krotky. S touto nadějí položil se na lůžko a tichý, osvěžující spánek byl mu odměnou za útrapy, které přestál v uplynulém dni.