Robinson/Hlava čtvrtá

Robinson Joachim Heinrich Campe
Hlava třetí	Hlava čtvrtá	Hlava pátá

Údaje o textu
Titulek:	Hlava čtvrtá
Podtitulek:	Bouře. Blesky se křižují, hrom burácí. Do stromu nad jeskyní Robinsonovou uhodí hrom a zapálí jej. Tak dostane se Robinsonovi ohně.
Autor:	Joachim Heinrich Campe podle Daniela Defoea
Zdroj:	CAMPE, Joachim Heinrich. Robinson. Překlad Antonín Mojžíš. Praha : Alois Hynek, asi 1884. s. 14–16. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Antonín Mojžíš
Licence překlad:	PD old 70
Související:	Robinson Crusoe

Robinson spal také tenkráte až do bílého dne. Když procitnul, ulekl se, vida, že již tak pozdě jest, a chtěl se ihned vydati na lov lam. Ale počasí mu v tom bránilo: nastal prudký liják, že mu nebylo lze vyjíti. Myslil si, že počká, až se déšť přežene, ale ten stával se prudčím. Též blýskati se počalo. Jindy tmavá jeskyně zdála se býti jako v ohni. Jeden blesk stíhal druhý. Robinson nezakusil nikdy ještě bouře tak strašné. Země chvěla se a od blízkých hor několikráte odrážel se hrozný rachot hromu, jenž neustával.

Robinson nevěděl dosud, jakým dobrodiním bouře jsou: jak se po nich vzduch vyčistí, že působí blahodárně na veškeré rostlinstvo, jak lidé a zvířata jimi mile se osvěží. I seděl v koutě své jeskyně se sepjatýma rukama ve smrtelných úzkostech. Zatím šuměl liják, křižovaly se blesky a hrom burácel bez ustání. Bylo již téměř poledne a bouře posud zuřila. Pro úzkost nepocítil Robinson ani hladu. Hrozné myšlénky probíhaly hlavou jeho. Měl za to, že nadešla doba, kdy jej Bůh potrestá za provinění jeho. „Odvrátil se ode mne otec nebeský; zahynu zde, aniž bych viděl rodičů.“

Nyní bouře přestávala. Hřmělo slaběji a déšť ochaboval. Robinson pocítil novou naději. Doufal, že se bude moci vydati na cestu; právě chtěl uchopiti brašny lovecké a sekery, když se silně zablesklo, hrom strašně zarachotil a Robinson omráčený skácel se k zemi. Blesk byl totiž zachvátil strom nad jeskyní.

Dlouho zůstal ležeti Robinson bez vědomí. Když se vzpamatoval a vzhůru pohlédl, uzřel nové neštěstí; neboť strom, jenž nalezal se nad jeho jeskyní, byl roztříštěn a hořel plamenem. Kde měl nyní upevniti svůj žebřík? Ale připadlo mu, že může nyní míti dosti ohně, což zapudilo zármutek jeho. Právě to tedy, co pokládal za veliké neštěstí, bylo mu nejvýš užitečno. Ale takové moudré a dobrodějné zámysly má prozřetelnosť božská při všem zlém, jež do světa připustí.

S nevýslovnou radostí a vděčností pozdvihl Robinson ruce své k nebi a děkoval dobrotivému otci nebeskému. Slzy radosti kanuly mu s očí.

Nyní měl oheň a nebylo mu nikterak nesnadno o to pečovati, aby mu nevyhasnul.

S honby pro dnešek sešlo, poněvadž chtěl Robinson upéci pečeni, která mu od včerejška na rožni zbyla. Ostatně dolejší čásť stromu dosud neshořela a mohl tedy na horu vylézti. Uchopiv hořící větev, spěchal s ní před svou jeskyni, kdež naložil suché roští na doutnající dřevo. Po té vylezl zase k hořícímu kmenu a uhasil oheň. A nyní dělal kuchtíka, udržuje plamen a otáčeje rožeň.

Již včera večer postrádal Robinson soli. Doufal, že najde časem nějakou na ostrově; ale prozatím běžel ku břehu mořskému a nabral si do kokosové nádoby mořské vody. Tou polil několikráte svou pečeni a takto ji osolil. Nesnadno si představiti radosť Robinsonovu, když usednul k jídlu; nejedl již dávno pokrmu řádně připraveného. Pochutnal si na pečeni znamenitě.

Nastala mu nyní nová starosť, čeho činiti, aby oheň stále zachoval. Náhodou pohlédl na skalní stěnu pahorku a v témž okamžiku namanula se mu šťastná myšlénka. Ze skály vyčníval veliký kámen. Ačkoli silně pršelo, bylo místo pod tímto kamenem suché, jakoby pod střechou. Robinson rozhodl se ihned, že si zde zřídí kuchyni s ohništěm a komínem. Hned přiložil ruce k dílu. Vyhrabal rýčem as na půl metru zemi pod velikým kamenem. S obou stran pak postavil řádnou zeď.

Všímaje si všeho, viděl také kdysi na ostrově hlínu. Vzpomenuv si na to, šel pro ni a nadělal si v krátkém čase množství cihel, jež postavil jednu vedle druhé, aby na slunci vyschly. Pracoval velmi pilně, tak že vyhladověl brzy. Šel tedy domů, kdež snědl zbytek pečeně. Chtěje v tak radostný den po královsku jísti, vzal s sebou několik zbývajících ořechů kokosových.

Když ukojil hlad, vzdechnul si bolestně. „Jak šťasten bych byl, kdybych měl přítele nějakého, třeba to byl nejbídnější žebrák!“

Poněvadž ještě viděti bylo a vzduch byl bouří ochlazen, nechtěl jíti Robinson spát, nýbrž chopil se opět rýče, chtěje si kuchyň zříditi. Náhle kopl do jakéhos tvrdého předmětu, tak že by si byl zlámal rýč. Myslil, že je to kámen; ale jak užasl, když zdvihl předmět a pohledl naň. Byla to dosti veliká hrouda — ryzího zlata — tak veliká, že by z ní udělati mohli kolik set dukátů. Poklad ten netěšil Robinsona, odkopl jej s opovržením a pravil: „Zde lež, bídná hroudo, po níž baží celý svět! Co mi prospěješ? Kéž bych měl raději kus železa, z něhož bych si ukoval sekeru a nůž.“ Milerád by byl dal vše zlato za hrsť železných hřebíků, anebo za užitečný nástroj nějaký.

Nastala noc. Slunce se bylo již dávno ponořilo do moře. Na nebi vyšel milý měsíček a rozléval stříbrnou svou záři. Robinson nemohl dlouho usnouti. Oheň vesele hořel, neboť Robinson stále přikládal.