Robinson/Hlava druhá

Robinson Joachim Heinrich Campe
Hlava první	Hlava druhá	Hlava třetí

Údaje o textu
Titulek:	Hlava druhá
Podtitulek:	Robinson ubytuje se na liduprázdném ostrově.
Autor:	Joachim Heinrich Campe podle Daniela Defoea
Zdroj:	CAMPE, Joachim Heinrich. Robinson. Překlad Antonín Mojžíš. Praha : Alois Hynek, asi 1884. s. 7–12. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Antonín Mojžíš
Licence překlad:	PD old 70
Související:	Robinson Crusoe

Když se Robinson poněkud upokojil, počal přemýšleti o svém stavu. Ohlížel se kolem, nespatřil však nic jiného, než plané stromy a křoví. Nikde neuzřel ničeho, z čeho by souditi mohl, že zde bydlí lidé.

Zmocnila se ho veliká úzkosť, když na to pomyslil, že žije samojediný v cizí zemi. Vlasy se mu ježily, když povážil, že zde jsou snad líté šelmy anebo divocí lidé, před nimiž by ani okamžik nebyl bezpečen.

Z počátku nedůvěřoval si ani hnouti se z místa; i sebe menší šumot jej poděsil.

Konečně pocítil převelikou žízeň, jíž nemohl odolati.

I vzchopil se, aby hledal pramene neb potoku, z něhož by uhasil svou žízeň. Dohledal se pramene.

Ó, jakým dobrodiním jest doušek vody pro ty, jež žízeň trápí!

Robinson poděkoval Bohu za to a modlil se, aby jej i jídlem obmyslil.

Dosud ovšem necítil hladu, poněvadž mu strach a úzkost chuti odňala.

Byl však unaven a ohlížel se, kde by si odpočinul. Nohy se pod ním třásly mdlobou.

Ale kde nalézti příhodného místa, na němž by uložil utýrané údy své? Obával se ulehnouti na holé zemi pod širým nebem, aby se nestal kořistí dravých zvířat anebo divochů. Domu nebo jeskyně jakés nebylo viděti. Dlouho přemítal, co jest mu činiti.

Nezbylo nic jiného, nežli vylézti na strom a na něm hledati útulku nočního. Vybral si příhodný strom, jenž měl tak silné větve, že mohl na nich pohodlně seděti.

I vylezl naň a pomodliv se pobožně, usadil se a usnul.

Zdálo se mu o všem, co se mu minulého dne přihodilo. Viděl rodiče své, ani po něm truchlí, vzdychají, touží a ruce spínají, bědujíce při tom. I roztáhl ruce, chtěje jim běžeti v ústrety a zvolal: „Zde jsem, zde jsem, drazí rodiče!“ Chtěje rodiče obejmouti, hnul sebou a spadl se stromu!

Na štěstí neseděl vysoko a padl do husté a vysoké trávy, tak že se mu nic nestalo. Jenom pocítil trochu bolesti na straně, na niž padl; ale poněvadž ve snu více přetrpěl, nedbal toho. Vylezl opět na strom a zůstal tam až do rána.

Ráno se rozmýšlel, co bude jísti. Všeho se mu nedostávalo. Neměl ani chleba, ani masa, ani zeleniny, ani mléka; a kdyby i to vše byl měl, scházel mu oheň a hrnce, aby si to uvařiti mohl. Všecky stromy, jež dosud byl viděl, byly z druhu stromů kampeškových, jichž dřeva užívá se k barvení, které však nemají ovoce.

Slezl se stromu, nevěda, co má počíti. Poněvadž včera po celý den ničeho nejedl, pociťoval veliký hlad. I běhal chvíli okolo hledaje potravy, ale nenašel ničeho; všude byly stromy bez ovoce anebo tráva.

Úzkost jeho dostoupila nejvyššího stupně. „Zahynu hladem!“ zvolal, vzlykaje s hlasitým nářkem. Zoufale běhal po břehu, zdali by nenašel přece něčeho k jídlu. Ale nadarmo! Nic než kampešky a indické vrby; nic leč tráva a písek! Posléze vrhl sebou na zem, plakal hlasitě a přál si, aby se byl raději utopil, než aby hladem nyní zahynul!

Již byl odhodlán, že podstoupí strašnou smrť hladem, když tu náhle spatřil ve vzduchu sokola, jenž nesl rybu v zobáku. I přišla mu na mysl slova, jež kdysi četl, že Bůh, který ptactvo nebeské živí, nedá člověku zahynouti.

Činil si výčitky, že tak málo důvěřoval v božskou prozřetelnosť, vzchopil se a umínil si, že bude potravy hledati, pokud mu stačí síly. Běžel tedy po břehu, ohlížeje se na všecky strany, nenalezl-li by nějakého pokrmu.

Náhle uzřel skořápky ústřicové v písku a našel mezi nimi i takové, v nichž byly ústřice. Měl nevýslovnou radosť, jsa tomu povděčen, že má aspoň něco, čím by zahnal hlad.

Potom nastala mu větší starosť; nevěděl, kde bude příště bydliti, aby byl bezpečen. První noc strávil velmi špatně; s hrůzou na to pomýšlel, že mu bude i příště tak přenocovati.

Zase zmocnil se ho zármutek. Co mi prospěje, myslil si, že jsem ušel smrti hladem, stanu-li se v této noci kořistí divoké zvěři?

Bylo mu věru, jako by stál před ním zuřivý tygr a cenil naň své ostré zuby. Již zdálo se mu, že jej chopil za hrdlo, i vykřikl: „Moji ubozí rodiče!“ — a klesl k zemi.

Co takto nějakou dobu v strachu a úzkosti byl, vybavila se mu slova písně, již zbožná jeho matka zpívávala:

Bože můj, tys moc i spása,
v tebe věří duše má.
V tebe věřím, v tebe doufám,
tebe vroucně miluji;
dejž, ať nikdy nepozoufám,
posilniž mne v naději.

Tím nabyl zase útěchy a vzchopiv se, jal se znovu hledati nějaké skrýše, jež by mu byla obydlím.

Kde vlastně byl — na pevnině-li americké, nebo na některém ostrově — nevěděl. Z dáli viděl vrch a tam šel.

Po cestě přesvědčil se, že celá krajina pokryta je neúrodnými stromy a travou. Jak mu bylo, můžeme si pomysliti.

Pracně vylezl na vrch, jenž byl značně vysoký a z něhož bylo viděti vůkol na mnoho hodin. Daleko široko nespatřil země, kromě několika ostrůvků, které ve vzdálenosti mnoha mil z moře vyčnívaly.

„Běda mně ubohému,“ zvolal a pozdvihl sepjaté ruce k nebi. „Tedy samoten jsem zde, vzdálen od lidí a nemám naděje, že se dostanu z této smutné samoty! Ach, ubozí rodiče! Neuvidím vás nikdy již, nebudu vás moci za odpuštění prositi! Avšak zasloužil jsem si tohoto bídného osudu! Nesmím na nikoho naříkati, nežli jenom na sebe!“

Jako ve snách zůstal na témž místě státi, konečně padl na kolena. „Od Boha i od lidí opuštěn!“ toť byl obsah jeho trudných myšlének. —

Na štěstí vzpomněl si na verše z nábožné písně:

Ve svaté své víře pevně stůj,
v Pána Boha stále důvěřuj;
nesklameť tě nikdy tato naděje,
Bůh ti v nouzi jistě přispěje.

I prosil Boha za trpělivosť a sílu, aby strasti své snášeti dovedl.

Tím nabyl Robinson útěchy. Sešel s vrchu a jal se znova hledati nějaké jeskyně, v níž by se ukryl. Dlouho hledal marně. Konečně spatřil křovinu ze skály vyčnívající. Křovisko zakrývalo vchod do malé dutiny skalní.

Kdyby byl měl sekeru, dláto a jiné nástroje, mohl si zde upraviti obydlí. Ale věcí těch nedostávalo mu se. Jak si k nim dopomoci?

Připadlo mu, že by mohl si udělati živý plot ze stromů, vrbám podobných. Dal se hned do práce. „Vytrhám rukama několik stromečků a zasadím je před otvor, aby tvořila živou zeď. Budu zde pak tak jistě spáti, jako bych byl v domě. Ze zadu chrání mne příkrá skalní stěna a z předu učiní tak hustě zasazené stromy.“

Těšil se ze šťastné své myšlénky a běžel okamžitě, aby ji provedl. Ku svému nemalému potěšení shledal, že nedaleko prýští se čistý pramének, jenž vyvěrá na skále. Spěchal tedy k němu, aby se občerstvil; vzbudilť v něm žár sluneční žízeň převelikou.

Pak vyhrabal namáhavě rukama několik mladých stromů a odnesl je na místo, jež zvolil za svůj příbytek. Po té vyhrabal ostrým kamenem příkop a nasázel do něho stromky. Toho dne mnoho již nepořídil. Sotva zasadil pět nebo šest stromů, přiblížil se večer.

Dostavivší se hlad nutil jej, aby šel na břeh hledat ústřic. Než právě na neštěstí byla doba přílivu. Nenalezl tedy ničeho a musil hladov jíti spat.

Ale kam? — Umínil si, že bude tak dlouho na stromě přenocovati, dokud svého obydlí zcela si neupraví. Šel tam tedy.

Aby se mu nevedlo opět tak špatně a nespadl zase, uvázal se svými podvazky k větvi, o niž se opíral, a usnul tiše.

Časně z rána běžel nejprve na břeh hledat ústřic a po té šel pracovat. Bral se tentokráte jinou cestou a našel zde jakýsi strom, na němž viselo množství ovoce.

Strom byl dosti vysoký, neměl však, jako palmy, větví, nýbrž jen korunu ohromných listů mečovitých.

Byla to palma kokosová, která velebnou krásou svou poutala pozornosť Robinsonovu.

Robinson srazil jeden ořech, jenž byl veliký jako dětská hlava.

Skořápka, kterou s velikým namáháním ostrými kameny otevřel, byla vláknitá a pod ní nalezl mnohem pevnější a tvrdší skořápku, i uznal, že může polovici skořápky za pohár užiti. Uvnitř ořechu bylo sněhobílé, šťavnaté jádro, chutnající jako lískové ořechy, aniž by však bylo tak olejnato. Mimo jádro obsažena byla ve skořápce také bílá jakási šťáva; měla chuť přisládlou, velmi lahodnou. Šťáva snadno vytékala třemi dirkami, jež byly ve tvrdé spodní skořápce; moudré to zajisté zařízení, bez něhož by při otvírání přetvrdé vnitřní skořápky všecka téměř šťáva vytekla.

Byla to hostina pro Robinsonův vyhladovělý žaludek! Robinson nepřestal toliko na jednom ořechu, nýbrž srazil ještě dva ořechy, které rovněž s velikou chutí snědl.

Když upokojil hlad, šel ku břehu a nalezl tam několik ústřic, jež by nikterak nebyly postačily, ani aby se jimi jednou do sytá najedl. Měl tedy proč, aby Bohu poděkoval za nový pokrm, který dnes nalezl. Pomodlil se s pohnutým srdcem.

Ústřice schoval si k obědu a potom vrátil se s myslí veselou ku své práci.

Na břehu našel ještě větší skořepinu, které mohl užiti za lopatu. Tím byla mu práce jeho značně usnadněna.

Též spatřil rostlinu, jejíž lodyha byla vláknita, jako naše konopí a len. Jindy by nebyl sobě toho povšiml, ale tehdy naučil se na vše pozor míti a zkoumati, čeho by mohl potřebovati.

Doufaje, že tato rostlina jako len aneb konopí se zpracovati dá, vytrhal jí trochu, svázal do otýpek a vložil do vody. Podařilo se mu dobyti vláken, z nichž nyní zkroutil provázky. Nebyly ovšem tak pevny jako ty, jež provazník robí; byly však dosti silné, aby jimi mohl uvázati skořepinu na žerď. Tím způsobem pořídil si nástroj lopatě podobný.

Nyní pokračoval vysazovati stromy, až konečně malý prostor před svým budoucím obydlím plotem zahradil. Poněvadž se mu zdálo, že jedna řada stromů neposkytuje dosti bezpečného plotu, vysadil ještě druhou řadu, spletl obě řady zelenými větvemi a konečně mu přišlo na mysl, by mezery drnem a hlínou vyplnil. Tím povstala pevná zeď, kterou nebylo lze tak snadno prolomiti.

Každého večera a každého jitra zaléval své rostlinstvo vodou z blízkého pramene. Skořápky kokosové byly mu za nádobu. Brzy znamenal s radostí, že mladé stromky se zelenají a nabývají letorostů, tak že byla radosť na ně pohlédnouti.

Když skončil práci tu, jal se hotoviti provazy. Z těchto upletl žebřík. Chtěl totiž ohraditi a zatarasiti úplně své obydlí a nenechati žádného vchodu. Do skalního bytu svého chtěl vstupovati po žebříku. I připevnil jej na skále ke stromu a spustil dolů. Po té zkoušel, bude-li moci po něm lézti. Podařilo se mu to výborně. Po té přemýšlel, kterak by zvětšil malou jeskyni tak, aby v ní bydliti mohl. Nebylo to snadné, poněvadž neměl nástrojů mimo své paže. Odebral se tudíž na místo, kde bylo množství zelenavých kamenů, jež slovou břidlice talková, a skutečně našel za chvíli kámen, jenž mu způsobil náramnou radosť. Měl tvar sekery, byl ostrý a měl i díru, do nížto topůrko mohlo se vstrčiti. Robinson hned viděl, že bude moci si udělati pořádnou sekeru, rozšíří-li poněkud díru. Jiným kamenem podařilo se mu to. Po té nasadil sekeru na silnou hůl a přivázal ji provázky, jež sám spletl, tak pevně, že byla jako hřebíky přibita. Zkusil ji hned a podařilo se mu useknouti stromek, což jej nevýslovně těšilo. I vzal s sebou ještě jiné dva kameny, které zdály se mu býti vhodnými. Jeden měl podobu kladívka truhlářského, druhý podobal se krátkému silnému kyji; dole byl jako klín. Robinson odešel domů a bez prodlení dal se do práce. Přikládaje klínovitý kámen k zemi aneb na skálu, tloukl do ní palicí kamennou. A tak otesával kousek po kousku. Šlo to pomalu sice, neboť odrážel kamenem jen malé kousky, ale za několik dní tak pokročil, že mu jeskyně dostačila za obydlí. Dříve již byl natrhal rukama množství trávy a usušil ji na slunci, aby měl seno. Nanesl si je do jeskyně a učinil si pohodlné lůžko, mohl tedy nyní odpočívati jako člověk a nikoli jako pták na větvi. Jak se mu dobře spalo, když mohl unavené své údy na seně natáhnouti! Děkoval za to Bohu a myslil si u sebe: Kdyby tak věděli moji krajané v Evropě, jak je nepříjemno, tráví-li člověk několik nocí na větvi stromové!

Příštího dne byla neděle. Robinson věnoval den ten zbožnému rozjímání a odpočinku. Dlouhou dobu klečel, maje ruce sepjaté, prosil Boha, by mu odpustil těžké provinění, jímžto hluboce zarmoutil své rodiče a žádal jej úpěnlivě, aby jim do srdce útěchy vlil. Pak děkoval Bohu za ochranu téměř zázračnou.

Robinson neměl kalendáře, v němž by našel, který den jest neděle. Vyhledal tedy čtyři vedle sebe stojící stromy s hladkou korou a vryl vždy večer do největšího ostrým kamenem čárku, jež značila uplynulý den. Kdykoliv učinil sedm čar, byl týden u konce; pak udělal na druhém stromě čárku, která týden značila. Měl-li na druhém stromě čtyři čárky aneb dle délky měsíce také někdy pět, aby vyrovnal, oč počítal dřív méně, vyryl na třetím stromě čárku, která značila měsíc. Když konečně takových značek bylo dvanácte, poznamenal na čtvrtém stromě, že se skončil celý rok.

Tímto způsobem pečoval Robinson o to, aby nezapomněl posloupnosť času, by mohl vždycky neděli jako pravý křesťan světiti.

V době, již ztrávil nutnými prácemi, snědl Robinson větší díl ořechů kokosových z jediného stromu, který dosud našel, ústřice pak byly jenom zřídka kdy na břehu, tak že se nemohl jen jimi živiti. Nastaly mu tedy nové starosti o potravu. Obávaje se divoké zvěře a lidí, neodvažoval se dosud daleko od obydlí svého. Nyní nutila jej nouze, aby se po ostrově poohlédl a nových potravin si vyhledal. Za tím účelem umínil si, že podnikne příštího dne delší cestu a vnikne do vnitř ostrova. Aby se uchránil před vedrem slunečním, shotovil si večer před tím stínítko čili slunečník. Upletl z proutí vrbového stříšku, prostrčil uprostřed hůl, již provázky přivázal, a stříšku pokryl širokými listy kokosovými, které připevnil rybími kostmi. Moře vyvrhovalo čas po čase zdechlé ryby na břeh, a když shnily aneb ode dravých ptáků byly sežrány, zůstaly tam kosti ležeti. Z těch vybral Robinson nejsilnější a nejšpičatější a užíval jich za špendlíky. Z nich podařilo se mu urobiti tak hustý slunečník, že ani jediný paprsek sluneční jím nemohl proniknouti.

Také si vzpomněl, že by bylo velmi užitečno, kdyby vzal s sebou trochu potravy. K tomu účelu shotovil si vak, do něhož mohl též uložiti, co by na cestě nalezl. Měl dostatečnou zásobu provázků; z těch upletl síť a ze sítě urobil brašnu loveckou, již na silný provázek okolo krku si pověsil. Pln jsa radosti, že se mu vše dobře daří, nemohl po celou noc ani oka zamhouřiti.