Rýmovaná kronika česká tak řečeného Dalimila/XXXIV
Rýmovaná kronika česká tak řečeného Dalimila Josef Jireček | ||
XXXIII | XXXIV | XXXV |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | XXXIV. |
Podtitulek: | Úklad Vršovicův o Jaromíra. |
Autor: | neznámý, tzv. Dalimil, k vydání upravil Josef Jireček |
Zdroj: | Archive.org Národní knihovna České republiky |
Vydáno: | Praha, Matice česká 1877. s. 58 - 61. |
Licence: | PD old 70 |
Související články ve Wikipedii: Jaromír (kníže), Vršovci |
V tu dobu v zemi Vršovici najvěčší biechu,
Kochana mezi sobú za starostu jmějiechu.
Tehdy, když Mezku silna z zemi uzřěchu,
nemúdrú velmi radu vzěchu,
řkúc: „Dohubim' kniežěcí płod,
tiem činem bude náš słovúten rod.
Budem kniežaty jako v šachy hráti
a ot každého budem dary bráti.
Ciuzí kněz bude sě nás báti;
nebo chc'my-li, móžem z sebe knězě dáti.
Proto nedámy kniežěciemu płodu vzníti,
ač sami chcemy mocni býti.“
Když to Vršovici młuviechu,
velmi peskú radu jmějiechu.
Snad toho nevědiechu,
že kniežata se všech stran jmějiechu,
jich každý země užiti chtieše;
však ciesař v svej moci bieše.
Nemúdří Vršovici toho sě všěho nebojiechu.
a pro to svého knězě Jaromira jechu.
Na velezskú horu knězě vzvedú,
k jednej lípě jej přivedú,
k tej svého knězě přivázachu.
Ach, kak sě zle potázachu!
I počěchu jím špíleti
a jako k cíliu šípy k němu střieleti.
Ale toho i jeden nevidieše,
že svatý Jan, boží křstitel, knězě zasłánieše:
v svatého Jana húni šípi tčiechu,
kniežěcieho těła nedotkniechu.
Kněz v tom lesě dva łovcě jmějieše,
jeden Hřivec, druhý Hovora słovieše.
Hřivec s Vršovici držieše,
Hovora hospodě věren bieše.
Hřivec knězě zradił bieše,
ten jeho najviece mučieše.
Hovora, když tu řěč vzvědě,
u Prazě věrným povědě.
Řěchu: „Neviemy, co tomu učiniti,
ani viemy, kamo jíti.“
Hovora vecě: „Budu-ť trúbiti,
k trúbě nemeškajte jíti.“
Hovora Vršovicóm sě pokáza,
Hřivec na-ň jako na złého ukáza,
prosi, by nedali Hovořě živu býti.
Hřivcovi kázachu jej oběsiti.
Hovora je sě jich prositi,
by jemu přieli sobě třikrát potrúbiti.
Hovora je sě trúbiti,
a po trúbeniu je sě mluviti:
„A! běda mně jesť nebohu,
viziu, že živ býti nemohu.
Kmošku, do tebe mi sé viery nadieti;
tobě porúčeju své děti.“
Vršovici sě jemu smějiechu,
Pražěné sě k nim po trúbě blížiechu.
Druhé mu trúbiti kázachu,
provaz na šíju vzvázachu.
Hovora sě je trúbiti
a za dušiu Boha prositi.
Velmi dłúhý páteř jmějieše,
nebo mu toho třěba bieše.
Hřivec vecě: „Kmošku, neroď tolik blésti,
račiž výšě na dub vlézti.“
A když třetie trúbieše,
około širocě hledieše.
Jednož-ť Pražěné vynikú,
na Vršovicě křikú.
Vršovici sě rozběhú.
Tu některé jechu na běhu,
jiné po lesu stiháchu,
nemile je postřiháchu.
Kochan tehdy nevědieše,
koliko kur doma jmějieše;
neb sě pod skałú v zemiu vry,
po hřiechu ten sě tu skry.
Knězě ot lípy otvázachu,
ale to miesto znamenachu.
Na tom miestě ołtář postavichu,
potom kosteł svatému Janu učinichu.
Hovora Hřivcě na bězě podesi,
a tiem łýkem na témž dubě jej oběsi.
Páni Hovořě z viery doděkovachu,
a pod Veleziú blíz ves jemu dachu.