Rýmovaná kronika česká tak řečeného Dalimila/XXI

Rýmovaná kronika česká tak řečeného Dalimila Josef Jireček
XX	XXI	XXII

Údaje o textu
Titulek:	XXI.
Podtitulek:	Vlastislavic a Durink.
Autor:	neznámý, tzv. Dalimil, k vydání upravil Josef Jireček
Zdroj:	Archive.org Národní knihovna České republiky
Vydáno:	Praha, Matice česká 1877. s. 36 - 38.
Licence:	PD old 70
Související:	A. Jirásek: Staré pověsti české/Durynk a Neklan
Kurzívou je v Jirečkově knize zvýrazněna odchylka od použitého rukopisu (viz Úvod - Vydání naše, bod 5.)

Neklan sě v Łucko uváza,
na knězě Vłastisłavovu čeleď vztáza.
Vzvěděv, že ostavił syna mładého,
vztáza na čłověka jeho miłostného.
Jeden mu Durinka ukáza,
tomu j'ho chovati káza,
řka: „Rozpomínaj sě na jeho otcě cného,
jenž tobě činił mnoho dobrého.
Chovajž cně kniežete svého,
a buď vłádař kraje postołoprtského.“
To děťátko velmi krásné bieše
a inhed z młádu kázané nravy jmějieše.
Ten Durink jako liška k liudem sě kłanieše
a o svém pánu łesť kładieše,
kak by mohł jej zabiti
a v dědinách pánem býti.
Zimě Durink děťátko samo na led vyvede,
k rybám je na Ohřiu přivede,
řka: „Hlédaj, kněžku, kde-ť rybicě stojie,
patři, kako-ť sě divně brojie.“
A když na ryby hledieše,
poklek hłavú dołóv ničieše,
słyš, co ten złý Durink zdě!
Děťátku bradaticiú hłavu stě.
I nese hłavu kněziu do Prahy,
mně, by nesł mu kołáč přědrahý.
I je sě s Němec młuviti
a sám svú vieru chváliti,
řka: „Jáz sem mému kněziu věren był;
proto sem mu vždy był mił.
Tobě chciu býti věren viece.
Ale že sem słýchał mluviece:
,Kto chce v domu škody zbýti,
nedaj jiskřě uhlem býti …'“
Řka to, vyně z podpažie hłavu,
jakž ju bieše sťał, ješče krvavú.
„To-ť Vłastisłavova syna hłava,
pro něhož smrť bude tobě słáva.
By-ť był došeł mužského stavu,
mnohý by Čech jměł krvavú hłavu.
Zapłatíš mi, svému hrdině,
dada mi Postołoprty k dědině.“
Když usłyšě kněz řěč jeho,
káza Durinka svázati złého,
řka: „Tobě sem jeho zabiti nekázał,
ale cně sem tobě chovati přikázał.
Juž viziu, že dobré nebłúdí,
błázn jesť, ktož ciuzozemcě dobrým súdí.
Tobě sem jeho kázał střieci;
proč si směł kniežeti šíju sieci?
Tu tobě chciu v Čechách česť učiniti:
svú sě rukú musíš oběsiti,
neb svým mečem sám sě prokłáti,
nebo na tejto skále státi
a dołóv samému skočiti
a hłavu sobě słomiti.“
Uzřěv Durink, že širšie rady nenie,
zvoli sobě oběšenie.
Když jdieše Durink s hradu,
vecě: „Ach kak sem měł nemúdrú radu!
Mniech, by mi było v Čechách dědiny jmieti,
a juž mušiu na dřěvě visěti.“
Blíz u Prahy na jednej nivě
oběsi sě sám Durink na jívě.