Pomněnky ze slavných dob národa českého/Záboj a Slavoj
Pomněnky ze slavných dob národa českého Karel Vilém Tuček | ||
Krok a jeho dcery | Záboj a Slavoj | Obnovené útoky nepřátelské |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Záboj a Slavoj |
Podtitulek: | (Z počátku století IX.) |
Autor: | Karel Vilém Tuček |
Zdroj: | TUČEK, Karel Vilém. Pomněnky ze slavných dob národa českého. Praha: Alojs Hynek, 1889. s. 23–29. Národní knihovna České republiky |
Licence: | PD old 70 |
Související: | Záboj, Slavoj i Luděk z Rukopisu královédvorského |
Láskou vroucí přilnul Čech od pradávna ku své drahé vlasti. Vzdělával tu zemi úrodnou, krášlil ji stromy a keři, jež odívaly se každého jara tisícerým květem libovonným. A když se podzim přiblížil, tu role odměňovala píli oráčovu hojnou žní, stromy a keře obdařily své pěstitele ovocem lahodným. Komu přáno bylo nahlédnouti v nitro té země české, žasnul, shlédnuv nesmírné množství drahého kovu.
„Aj, toť se na vlas vyplnila věštba Čechem na Řípu druhdy pronesená!“
Ob čas i noha cizincova zabloudila sem v ty požehnané kraje. Ký div, že i za horami, jež objímají tu naši vlasť, sobě vypravovali o kráse a bohatství její! Nezůstalo však při pouhém obdivu těch krás a pokladů: hrabivý soused chtivě vztáhl po nich ruce své. Zmocniti se hleděl císař Karel Veliký veškeré naší vlasti.
Vnikly již mnohé voje Karlovy v utěšené kraje české, zaplavily dědiny, kácely háje, kteréž zbožný český lid po způsobu pohanském zasvětil bohům svým, rozkazovaly tomu lidu českému řečí nesrozumitelnou, ničili, co dlouholetá píle byla vypěstila.
„Což nikoho není, kdo by nás vyprostil z moci lidu zlého?“ volali utýraní Čechové.
Volání to zanesla ozvěna až tamo na skálu, jež vrcholy stromů přesahuje, kam vystoupil právě muž silných paži.
Prodlel pak na skále drahnou dobu a v zamyšlení rozhlížel se vůkol. Byl to Záboj, známý v lidu pro svůj zpěv i pro svou sílu. Vlastníma shlédl očima bídu svého lidu, sluchu jeho doléhal nářek bědujících.
„Což nikoho není, kdo by nás vyprostil?“
Tato slova bolně dotkla se Záboje, tak bolně, že hořce zaplakal. Však pojednou se vzchopil a lesem pospíchal i křovím se dral k mužům, kteří v lese právě pracovali, potom i k jiným, kteří brázdy orali. Promluvil k nim po několika slovech a jinam zase pospíšil. I docházel tak od jedněch ke druhým po tři dny, až obešel celou krajinu. Potom opět se vrátil v temný les, kde se i pozvaní mužové zatím byli sešli. Jim v čelo postavil se Záboj. Stříbrný měsíc osvěcoval jich tajné stezky, kterými je vedl Záboj. Až když se všichni ocítili v úvale nejhlubším, zastavil se Záboj, vzal do rukou varito zvučné, dotekl se strun jeho rukou umělou i vyloudil z něho zvuky líbezné. S těmi pak v jedno splynul dojemný jeho zpěv o útrapách i bědách toho lidu českého, o hájích hrozně pustošených, o pohanění bohů — čehož všeho se dopouští vetřelý sem cizinec.
Záboj pěl tklivě — zvuky jeho písně dojaly shromážděné tak, že jeden z nich, Slavoj, promluvil takto:
„Aj, ty Záboji, pěješ ze srdce k srdci, pěješ píseň z hlubiny hoře svého, jako Lumír, který někdy slovy a zpěvem hýbal Vyšehradem a vší vlastí. Tak ty hýbáš mnou a všemi bratry. Dobrého pěvce bohové milují; pěj, tobě od nich dáno, abys rozplamenil srdce proti vrahům!“
A Záboj i dále pěl. Pěl o dvou synech, jak se cvičili v bojování mečem, oštěpem i mlatem a to tak dlouho, až jejich dorostla paže, až dospěl i rozum jejich proti vrahům, pěl, jak potom, když bratří jejich dospěli, všichni vyrazili na vrahy, jak potírali vrahy krutě, podobně rozbouřenému moři — a jak zase navrátili blaho v dědinu.
Takto pěl Záboj, a slova jeho mocně účinkovala na přítomné. Objali pěvce, tiskli pravici jeho a svatosvatě slíbili všichni, že povstanou k obraně vlasti. Potom se bedlivě radili, jak si počínati, aby nepřítele přemohli. Až když na východě červánky se zaleskly, rozcházeli se Čechové.
A zase minul den, a po něm i den druhý a třetí. Tu za šeré noci vedl Záboj četné sbory ozbrojených mužův do lesa. Podobně i Slavoj dostavil se s četnou družinou. Uvažováno znova, jak bylo by lze vlasť nepřátel zbaviti. Záboj radil, aby pluky opatrně táhly tam k modrému vrchu, kde dlí hlava všeho vojska německého — tam kde stan svůj rozbil Luděk, onen Luděk, jenž znám byl jako vůdce vojů franckých, císařem Karlem do Čech vyslaných.
Uposlechli rady Zábojovy.
A již táhne lesem četný mužův sbor, jemuž velí Slavoj — tamto zase ubírají se pluky Zábojovy. Všichni zaměřili k vrchu, jenž v dálce se modrá, všichni kráčejí tiše, aby jich netušil nepřítel. Jenom ty hvozdy české šumí a šumění to přehlušuje kroky bojovníkův; ale tajemné ty zvuky posilují odvahu mužův táhnoucích k obraně vlasti.
Pětkráte zašlo slunce od té chvíle, kdy se pluky české proti nepřátelům byly vypravily. Posléze došly vrchu, kdež si Záboj se Slavojem podali ruce.
Ihned udeřili na cizince.
Ulekl se Luděk nenadálého toho přepadení. Spěšně svolal vojska svá i pobízel je k boji.
Záboj se svými pádil nepříteli vstříc, kdežto Slavoj v bok nepřátelům vpadl. Však ještě když se rozcházeli oba vůdcové, Záboj dodává chuti Slavojovi — ještě za ním volá: „Aj, bratře, tito nám zlehčovali bohy, ti nám káceli stromy a plašili krahujce z hájův — bohové nám vítězství dají!“
Však tu již Luděk řítí se na Záboje, který v čele svých vojů statečně si vykračuje. Pádný meč nepřítelův dopadl štítu Zábojova i proťal tři kůže ve štítu tom.
Nerozmýšlí se však Záboj, nýbrž v témž okamžení silnou pravicí napřahuje těžký mlat proti Luděkovi.
Dopadla již hrozná rána, vedená paží Zábojovou — tenkráte se Luděk šťastně uhnul, tak že mlat ve strom vrazil, až se strom skácel a do třiceti pobil nepřátel.
I rozhněval se Luděk hrozně. Lál Zábojovi a jal se ho velmi haněti. Znova dorážel na Záboje mečem, ale i Záboj mečem udatně se bránil. Jakož činili vůdcové, bojovaly krutě i voje. Přehrozná vzešla seč a krví zbroceno vůkol vše. Bojováno od rána, a když slunce na obloze nejvýše stálo, ještě bojováno a to velmi prudce. Již se den k večeru chýlí, ale v boji se neustává. Tu Záboj poznovu chopí se těžkého mlatu a napřáhne jím proti Luděkovi. Odskočil sice Luděk, ale Záboj napřáhl mlat ještě výše a mrštil jím po Luděkovi. Mlat rozbil štít Luděkův a za štítem Luděkova prsa i ještě daleko zalétl mlat v řady vojska nepřátelského.
Z usmrcení Luděkova nekonečný jásot v řadách českých, ale hrozné zděšení mezi Němci. Toho užil Záboj. Zahodil štít a v jedné ruce meč, ve druhé mlat — tak ozbrojen vrhá se v řady polekaných nepřátel. Kamkoli zasáhla jeho paže, kácí se vojsko, a komu přáno, že se uhnul meči a mlatu Zábojovu, úprkem pospíchá z bojiště.
Již prchá všechen lid německý, ale i za prchajícími ženou se Čechové na rychlých ořích, aby vetřelce krok za krokem potírali. Ženou se za nimi dnem i nocí — vženou je i v divou rozprouděnou řeku, a tak mnoho těch, jichž nezasáhl meč, pohltila voda. Již jen hlouček zbývá utíkajících nepřátel. Opět velí Záboj: „Tam k šedým horám, tam dobouří naše pomsta!“ Avšak milosrdenstvím jsa jat, přimlouvá se za prosící na kolenou nepřátely Slavoj i vyprosí jim od Záboje milosť.
Potom vracely se voje krajinami — voje Zábojovy i Slavojovy, a kde který ještě zbyl nepřítel hrabivý, každého zničily.
Zajásala osvobozená vlasť, blahořečili Čechové Zábojovi i Slavoji, kteří je vytrhli z muk a ukončili jejich trápení hrozné.
Opět vraceli se vítězové k šedému vrchu — tam, kde dobyli vítězství — vraceli se, aby pohřbili pobité i aby za vítězství vzdali bohům česť a přinesli oběť zápalnou.
Takto zbožně končívali naši předkové každé důležité dílo a jakož patrno — končívali také šťastně.