Pomněnky ze slavných dob národa českého/Obnovené útoky nepřátelské
| Pomněnky ze slavných dob národa českého Karel Vilém Tuček | ||
| Záboj a Slavoj | Obnovené útoky nepřátelské | Křesťanství v Čechách |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Obnovené útoky nepřátelské |
| Podtitulek: | (Z druhé polovice století IX.) |
| Autor: | Karel Vilém Tuček |
| Zdroj: | TUČEK, Karel Vilém. Pomněnky ze slavných dob národa českého. Praha: Alojs Hynek, 1889. s. 30–36. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
Tolikráte již dokázali Čechové nepřátelům, že dovedou nejen brázdy orati, stromoví sázeti a stáda pásti, ale že i mečem statečně vládnouti znají, káže-li potřeba.
Nezacelily se ještě ani rány bojovníkův, jež si druhdy odnesli z Čech, odkud je lid Zábojem a Slavojem vedený vypudil, a přece znova vytáhli do Čech.
Císař Karel nehodlal totiž snésti pokoření vojska svého, jehož vůdce Luděka Záboj před lety mlatem skolil: umínil si, že ztrestá Čechy, kteří jediní ještě opovažovali se neuznávati moci i nadvlády jeho.
Jako vlny rozbouřeného veletoku, tak valilo se vojsko německé do Čech proudem trojím. Jeden zamířil k Domažlicům, druhý od Rýna kolem hor Smrčin ku břehům řeky Oharky a třetí zaplavil veškeru krajinu českou na severu.
Na břehu řeky Oharky zastavil se proud nejsilnější a jal se dobývati Kadaně. Ale nadarmo snažili se Němci, nadarmo vysýlali ku hradu střely — ty odrážely se od pevných zdí hradních.
Zatím však přitáhla i ostatní vojska nepřátelská. Hrozné bylo na tu spoustu nepřátel podívání. Dusot jejich koni, rachot vozů a ryk válečný rozléhal se vůkol krajinami u Žatce, Litoměřic a Rakovníka.
„Tentokráte nás nepřátelé pohltí, tenkráte nás udolají!“ strachovali se někteří z našich. Ale udatnější těšili je —
„I tuto přesilu zmůžeme!“
A zmohli ji. — Nadělali totiž v lesích záseky, v těch se ukryli a ob čas přepadali menší oddělení vojův nepřátelských. Jiní uchýlili se do hradů a činili taktéž časté výpady na nepřátele.
Zásoby a stáda ukryli již před tím v hlubokých, cizincům nepovědomých lesních slujích a skalách. Proto se vedlo zle vojům Karlovým — velmi zle. Kamkoli zašli, všude prázdno, nikdež potravy, nikde zásob. Kde se voj nepřátelský opozdil, vyřítili se naň Čechové z úkrytu lesního a utkali v krvavý boj. Samé ztráty, samé nesnáze bylo tu Němcům protrpěti. Mnoho jich tu zahynulo bídou a nedostatkem. Když pak bylo jim nejhoršího — totiž úplného zahynutí se obávati, vraceli se po čtyřicetidenním zkázonosném tažení domů bez vítězství a s hroznými ztrátami.
Ale ani to jich neodstrašilo. Neminultě od té doby ani rok a znova jaly se voje Karlovy dobývati země české. Jenom že tato byla pro ně nedobytnou. Střežilať jí česká paže, hájila jí česká věrnosť i láska vlastenecká: samé to hradby nepřestupné.
A pevnosť hradeb těchto osvědčila se i později mnohokráte.
Však nepřátelé jako by byli pokaždé zapomenuli na porážky a ztráty, jež tolikráte již v Čechách byli utrpěli, jako by nemínili v bojích s Čechy ustati — opět a opět ohrožovali tuto naši vlasť.
Několikráte ještě přitáhli houfové němečtí do Čech — tak za panování českého knížete Hostivíta osmkráte. Války ty vedl s Čechy vnuk císaře Karla, Ludvík, příjmím Německý. Ale všecko jejich namáhání bylo marným.
Když to nešlo s Čechy, zkusil král německý štěstí své na Moravě. A běda! Moravany vskutku porazil — knížete jejich Mojmíra sesadil a moravský stolec knížecí udělil Rostislavovi za poplatek, jejž mu Rostislav odváděti se byl zavázal.
„Jako na Moravě, učiním též v Čechách!“ sliboval pyšný Ludvík. A již opět houfové Němců táhli s Ludvíkem čele ku hranicím českým. Vezli s sebou tenkráte hojnou kořisť z Moravy. Těšili se, že ji rozmnoží valně v Čechách.
Ludvík jako by již v duchu byl zřel nepřehlednou řadu vozů se zbožím v Čechách nahromaděným! Zapomněl, věru zapomněl minulé své porážky v této zemi.
Za to Čechové v dobré měli paměti, jak sobě Ludvík i lid jeho na Moravě počínali. Přivítali tudíž cizince, jak slušelo na statečné obránce vlasti. Zastoupili cestu nepříteli, udeřili naň a jako minule i tentokráte Němce porazili — místy je rozehnali, místy zase sevřeli tak, že ubozí za milosť prosili. Mnoho nechybělo a byl by i král Ludvík zajat býval. Vše, cokoli Němci s sebou vezli z Moravy, zanechali tu a úprkem z Čech uháněli.
Ale ani této porážky, ani hrozných ztrát na lidu svém pyšný Ludvík nedbal, spíše pro ně na Čechy jen ještě více zanevřel a sebral opět počtem ohromné vojsko a ve dvou letech znova se válečně vypravil do naší vlasti.
Tenkráte bylo Čechům v pravdě úzko. Hned v první srážce s nepřítelem utrpěli veliké ztráty. Uvažovali tudíž, zdali by nebylo lépe od boje ustati — poznávaliť, že proti tak silnému a četnému vojsku sotva by co zmohli, a usnesli se na tom, že budou s nepřítelem vyjednávati. Již i posly k němu vypravili.
Těžké a tvrdé to bylo vyjednávání s Němci. Nechtěliť Čechům v nejmenším povoliti, nechtěli jinak než svými poddanými je míti, desátek od nich vybírati, ve všem všudy měli Čechové Němcům podrobeni, jich pánův a biskupův poslušni a králi německému poddáni býti.
Mnoho, příliš mnoho žádali Němci, až se toho lekali poslové čeští a pilně s nimi smlouvali, leč marně. Trvalo pak to smlouvání po několik dní. Již i trpělivosť Němcům docházela. Domnívali se býti vítězi, těšili se na bohatou kořisť, nemohli se ani dočkati chvíle, kdy jim dovoleno bude, aby se rozjeli po krajích českých, aby brali, nač přijdou, aby lidi jímali, dobytek odváděli a drahocenné zboží odváželi. Vyjednávání s Čechy je zdržovalo.
„Konec všemu smlouvání!“ volali někteří. „Udeřme na Čechy a pobijme je, ty pohany, pomstěme se za předešlé porážky!“
Ještě ani nedozněla tato slova hrozného vybídnutí a již hnali se ozbrojené houfy proti Čechům. Tito spoléhali, že pokud vyjednávání trvá, ničeho se jim báti není; neboť káže tak česť bojujících, aby při smlouvání proti nepříteli ničeho nepodnikali. Ale když spozorovali, že nepřátelé nedodrželi příměří, že nevyčkali konce vyjednávání a na Čechy se hrnou, opřeli se jim.
„Buďto zvítězíme, nebo padneme!“ zvolali — a v tom již dopadaly tisíceré meče na hlavy německé. Štěstí válečné opustilo Němce pojednou i stalo se, čemuž by nebyli tito před tím ani uvěřili: padli znova.
Do tisíců napočítáno mrtvých, a ti, kdož na živu zbyli, obklíčeni jsou hrdinskými Čechy, kteří je sevřeli těsně, že jim nebylo lze na útěk pomysliti.
Zase nastalo vyjednávání, jenom že tentokráte prosili Němci za mír. Pýcha jejich byla zlomena i nepřáli si ničeho již, než aby domů odejíti směli.
Svolili k tomu vítězní Čechové. Jen to si vymínili, aby žádných daní Němcům odváděti nemusili, Němci pak aby vícekráte do Čech nepřátelsky nepřicházeli a nyní aby se vrátili cestou, jižto jim Čechové ukáží; aby na plenění okolních krajin nezajížděli, jakož i aby zůstavili v moci české rukojmí, totiž osoby, jež za to ručiti měly, že dostojí slibům daným.
Co zbývalo poraženým jiného, nežli aby přijali tvrdé ty výminky.
Tak odcházeli Bůh ví po kolikáté již z Čech, zanechavše tu i všecky věci, jež byli s sebou přinesli, totiž zavazadla i zbraně.
Ani Čechové sami nevěřili s počátku svému vítězství. Obávali se veliké přesily nepřátelské, ale svorností a udatenstvím i moc nepřátelskou zlomili a vlasti své potom na delší dobu trvalý mír zjednali.