Pomněnky ze slavných dob národa českého/Krok a jeho dcery
| Pomněnky ze slavných dob národa českého Karel Vilém Tuček | ||
| První skvělá vítězství česká | Krok a jeho dcery | Záboj a Slavoj |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Krok a jeho dcery |
| Podtitulek: | (Z druhé polovice století VII.) |
| Autor: | Karel Vilém Tuček |
| Zdroj: | TUČEK, Karel Vilém. Pomněnky ze slavných dob národa českého. Praha: Alojs Hynek, 1889. s. 15–22. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Související: | Jirásek: Staré pověsti české (1959)/O Krokovi a jeho dcerách |
Stihne-li koho nehoda, utíká se ku příteli, aby si mu postěžoval. Najde-li srdce útrpné, jako by se nehody s polovici zbavil; uleví svému bolu. Jak poslouží zbloudilému opatrný vůdce! — Jak opuštěnému zkušený rádce! — Jaké lásce a důvěře těší se ten, kdo jiným dobře poraditi zná! — A což teprve, stane-li se kdo rádcem dobrým a vůdcem celého národa? — Jméno jeho vyslovuje se zajisté s úctou po celé zemi.
Takovým rádcem velemoudrým, vůdcem obezřelým a soudcem spravedlivým býval Krok, jenž po Sámovi zasedl na knížecí stolec v Čechách.
Však i dcery Krokovy, Kazi, Teta i Libuše, otcův sdílely věhlas.
Zástupem ubírával se český lid k Vyšehradu. Ten přicházel ku knížeti o radu, druhý žádal i ochrany proti utiskovatelům. Kde jaký soud v zemi, kde která důležitá rozepře, vše vznášeno na Kroka. Výroku jeho podrobovaly se sporné strany ochotně. Vyslýchalť Krok žalobce i obviněné pozorně, výpovědi všech uvažoval bedlivě a vynášel rozsudky spravedlivé.
Kdokoli rozumný uvažoval o skutcích Krokových, uznával, žeť nade všecky vynikajícím knížetem. V tom souhlasil veškerý národ, a sláva Krokova rozhlašována ústy lidu českého po veškeré zemi.
Jméno Krokovo připomíná hrad nyní ovšem valně pobořený, ležící nedaleko města Rakovníka. Je to hrad Krakovec — založil prý jej Krok. Od něho pochodí jméno hradu.
Avšak nejen ku knížeti přicházeli stísnění, leč i k jeho dcerám utíkali se o pomoc. Kde kdo churav, neduhem sklíčen dopraviti se dal k nejstarší dceři Krokově, Kazi. U ní nalezl pomoc jistou. Nebyloť bylinky, aby jí Kazi neznala, nebylo léku, aby ho Kazi připraviti nebyla dovedla. — I mnohé věci budoucí prý předpověděla, a když se povědění její vyplnilo, sjednotili se mnozí v tom, žeť Kazi opravdovou věštkyní.
Tamto, kde na strmé skále nad řekou Berounkou stával hrad Tetin, tam zase docházeli zástupové zbožných, tam konávali oběti bohům, tam naslouchali učení bohoslužebnice Tety — tam sídleli kněži pohanští, jimž se říkalo žreci a vlchevci.
Tisíc uplynulo rokův od té doby a po tisíci ještě několik století, a přece až podnes nalézá pozorovatel na Tetíně mnohé památky někdejší obětnice.
Nejmladší pak dcera Krokova, rovněž jako její otec, nadána byla moudrostí, proslula vtipem a chytrostí, jevila odhodlanosť, v jednání s jinými přívětivosť a vyznamenávala se mravem bezúhonným. Kdož ji znali, velice si jí vážili. Říkali, žeť Libuše slávou a ozdobou pohlaví ženského.
Hle, jak postaral se pečlivý otec o důkladné vychování svých dcer! Neposýlal jich do škol cizích, ani z ciziny vědění jim neopatřoval. Doma zřídil školu — na břehu řeky Vltavy, tam, kde až posud zříti lze staroslavný Budeč, tam vzdělávaly se dcery Krokovy, tam vyučovány naukám, jež většině lidu tehdáž tajnými byly, naukám, jež božskými věštbami nazývány jsou.
Láska i důvěra lidu k dcerám Krokovým neochabla, ani když věhlasný otec jejich zemřel. Tenkráte zaplakal hořce národ veškerý nad rovem Krokovým: ztratilť mnoho, velmi mnoho touto smrtí! Kdož byl s to, aby nahradil tomu lidu českému pečlivého starostu, věhlasného vůdce, spravedlivého soudce a otce laskavého? Jediná Libuše, nejmladší Krokova dcera.
„Ano, Libuše hodna jest stolce knížecího! Libuše budiž kněžnou naší!“
Tak vyslovil se národ. — Libuše se stala kněžnou.
Jako druhdy, rovněž i tentokráte ubírali se zástupové ku svatému Vyšehradu, aby obcovali sněmům Libušiným. A bylo to podívání na moudrou kněžnu, jak oděna jsouc v řízu běloskvoucí zasedla na zlatém stolci otcově k sněmu slavnému. Jí po bok postavily se dvě dívky, vyučené věštbám vítězovým; jedna držíc desky pravdodatné, druhá meč křivdy kárající. Před nimi plál oheň pravdozvěstný, a vedle stála nádoba s vodou svatocudnou.
Se stolce mluvila tu kněžna ku kmetům, lechům a vladykám hlasem zvučným, řečí plynnou. Sněmovníci uznávali bystrosť jejího ducha i snášeli se v tom, že každé slovo kněžnino svědčí o vzácném jejím důmyslu.
Jednou přece pohaněl kněžnu odsouzený Šťáhlavův bratr Chrudoš, člověk lakotný, jemuž na tom záleželo, aby po způsobu tehdáž v Němcích obvyklém veškeren majetek po otcích jemu jediné náležel, a mladší bratr Šťáhlav aby mu otročil. Pohaněl kněžnu proto, že po slovanském obyčeji nalezla na rovné právo bratří obou — aby totiž dědinami otcovskými společně vládli.
Tenkráte soudu přítomní kmeti, leši a vladykové ujali se kněžny a odmítli rázně urážky jí učiněné.
Když pak Libuše zříci se hodlala panování v zemi, když přítomným radila, aby si muže zvolili, muže sobě rovného, který by jim vládl, tu Ratiboř od hor Krkonošských jal se hovořiti tato památná slova:
„Nechvalno nám hledati v Němcích práva; u nás jest právo po zákonu svatém, jež otcové naši v tyto žírné vlasti přinesli přes tři řeky; kdož jemu se nepodrobí, zrádce jesti. Spravedliv jest nález tvůj, slavná kněžno, Chrudoš ať si jest mu práv, jemu se podrobí. Avšak, by nás nejmíno plemenem nestatečným, holubičím, kteréž se ženskou rukou voditi dává, vol si muže, Libušo, a dej nám pána!“
Svolila kněžna.
„Jdětež,“ pravila, „jdětež nyní, a když vám den uložím, voliti knížete se dostavte. Nechť se vaše vůle vyplní. Kohož vy za pána voliti budete, tohoť já za muže míti budu!“
Nadešel den volby. Lid však žádal, aby Libuše sama jmenovala knížete.
„Dej nám knížete, jmenuj nám knížete!“ zvolali zástupové hlasem velikým.
Libuše jmenovala Přemysla, zemana stadického, knížetem českým.
„Hleďte,“ pravila, „tamto za těmi horami, kde teče řeka nehrubě veliká, jejížto jméno jest Bělina, tam leží ves, jížto říkají Stadice. V její dědině jest úhor zšíří a zdélí dvanácti krokův, který ku podivu jsa uprostřed polí k žádnému z nich nepatří. Tam kníže váš dvěma strakatými voly oře; jeden vůl opásán jest bílým pruhem a má hlavu bílou, druhý jest na čele a na hřbetě bílý, také zadní nohy má bílé. Vezmětež tedy, libo-li vám, můj knížecí oděv a plášť, k tomu ostatní knížecí odznaky, vypravte se tam, oznamte muži tomu vůli národu a moji a přiveďte sobě knížete a mně manžela. Muži tomu jest jméno Přemysl, proto že přemýšleti a vymýšleti bude mnohá práva na vaše hlavy a šíje. Rod jeho dlouho kvésti a v celé zemi této panovati bude!“
Hned vysláni poslové vzácní ku Přemyslovi, jejž zastali, an pole oře. Pozdravili ho dvojím pozdravem:
„Zdráv bud, muži šťastný, kteréhož nám bohové za knížete dali! — Zdráv buď, kníže milý, největší slávy hoden jsi; vypřáhniž voly, roucho proměň a na kůň tento sedni. Kněžna za manžela, vlasť česká tě za knížete žádá. Paní naše Libuša a národ veškerý rozkázali, abys bez meškání jel a sobě a svým potomkům panování přijal. Všecky naše věci i my v tvých rukou jsme, tebe za knížete, za soudce a správce i za ochránce, tebe samého za pána vyvolili jsme sobě.
Přemysl, nový kníže český, vsedl na bujného oře i cválal s družinou k Vyšehradu.
Oděv svůj hned na poli vyměnil za roucho knížecí, ale střevíce své lýkové a kabelu vzal s sebou na Vyšehrad.
„Zachovám je, a ať i moji potomci je zachovávají, aby věděli, odkud pocházejí, že první kníže v Čechách z role od pluhu byl povolán, aby žili ve skromností a bázni, aby lidu od boha sobě svěřeného pro pýchu svou nespravedlivě neutiskovali, poněvadž od přirozenosti všickni sobě rovni jsme.“
Takto děl Přemysl.
Hle, ač knížetem, přece věren zůstal rodu svému, nezapřel původu svého.
Na Vyšehrad uveden Přemysl s velikou slávou.
Však byl i hoden důvěry Libušiny. Spořádal v zemi mnohé a napravil, v čem snad pochybeno. K dobrým lidem choval se laskavě, nešlechetné přísně trestal.
Jakož druhdy Sámo a Krok, rovněž i Přemysl získal si vděčnosť lidu českého.
Slávu Přemyslovu a Libušinu podnes hlásají hrady a města jimi založená: Praha, Plzeň, Žatec, Bilina, Bechyně, Hradec nad Labem, Trutnov, Kouřim, Slané a mnoho jiných ještě. Jsou to města i teď proslulá. Staroslavná jsou pak tím, že je založili Přemysl a Libuše.